Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) informoval o svém záměru „změny svého týmu“ v dopise svým spolustraníkům z pátku 4. listopadu 2016.

„Potřebujeme novou krev. (...) Proto jsem se rozhodl, že obměním svůj tým. A to jak na úrovni vlády, tak ve strukturách strany.“

Všichni členové ČSSD tak byli o tomto kroku v dopise informování. Přestože je Sobotka předsedou vlády a podle ústavy může navrhnout k odvolání libovolného člena vlády, dohoda mezi stranami mu toto umožňuje pouze u členů jeho strany. Toto vychází z koaliční smlouvy (.pfd - str. 31, bod 4).

Marksová pro iDNES.cz uvedla, že se o něm dozvěděla zprostředkovaně. Ostatní ministři za ČSSD se nikde nezmiňují, že by o něm nevěděli.

zdroj: Twitter Svatopluka Němečka

Sociální demokraté mají ve vládě 8 ze 17 členů. Podle ČT měl Sobotka společně s dopisem vyzvat Andreje Babiše (ANO) a Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL) ke zvážení o změně postů pro zbylých 8 ministrů.

Výrok musíme ohodnotit jako neověřitelný, jelikož žádný ze sociálně demokratických ministrů veřejně neprohlásil, že by o uvažované obměně ministrů nevěděl. Zároveň je to vzhledem k rozeslaném dopisu vysoce nepravděpodobné.

Stejně tak nejsme schopni ověřit, jakým způsobem se Babiš o neinformovanosti některých ministrů dozvěděl.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Mládek jednak Babiše v DVTV sprostě neurážel, druhak pak na svém oficiálním facebookovém profilu Mládka označil 14. října za „politického parazita“.

Jako začátek označuje Babiš vyjádření ministra Mládka na tiskové konferenci po jednání vlády z 12. října, kdy slovy „ono to platilo nejenom dneska, kdykoliv není přítomen pan vicepremiér, tak to všechno tak nějak jde harmoničtěji“ doplnil Pavla Bělobrádka, nepřímo hovořícího o dělné a harmonické atmosféře bez pana Babiše.

Téhož dne se ministr Mládek zúčastnil senátního duelu s Jaroslavem Větrovským v DVTV. Při té příležitosti uvedl následující: „Hnutí ANO není žádné demokratické hnutí. Jeho majitel to řekl pro deník Financial Times. Řekl, že on je hnutí ANO a všichni členové v zásadě jsou podrobeni tuhé disciplíně (…) Chodím na vládu, jsou tam ministři za hnutí ANO, potkávám je a vidím, jak to funguje. Řada těch lidí není schopna rozhodnout důležité věci, dokud nemají posvěcení alespoň smskou od pana Babiše. A koneckonců kdybyste si přečetl rozhovor pana Babiše pro Financial Times, tak on to tam sám říká.“ Dodal, že řada členů hnutí ANO není schopna rozhodnout důležité věci bez posvěcení od Andreje Babiše. Dodejme, že tento výrok jsme ověřovali a vyhodnotili jako nepravdivý.

Andrej Babiš pak 14. října krátce před začátkem druhého kola senátních voleb označil Jana Mládka ve svém facebookovém příspěvku za parazita. „Přátelé, teď jde o všechno. Hodina vašeho času rozhodne. Už dnes je druhé kolo senátních voleb. A rozhoduje se mezi naším Jardou Větrovským a jedním z typických kariérních politiků ČSSD: politickým parazitem Janem Mládkem. Asi nemusím říkat, koho bych doporučil a koho vůbec ne.“

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz, že adekvátní by podle něj bylo prohlášení ministra zahraničí nebo ředitele odboru. V rozhovoru zveřejněném 27. října tak reagoval na prohlášení nejvyšších ústavních činitelů z 18. října.

„Adekvátní by podle mého soudu byla odpověď ministra zahraničí, nebo dokonce ředitele odboru. Ale společné prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů k takové věci, jako že ministr se setkal s dalajlámou, mimochodem nositelem Nobelovy ceny míru, to mi připadá nepřiměřené a neadekvátní,“ uvedl Rychetský pro Aktuálně.cz.

Zmíněné prohlášení bylo vydáno v reakci na setkání ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) s dalajlámou oficiální cestou, tedy na půdě ministerstva. Tím mělo dojít k popření jednotného stanoviska vlády a zpochybnění zahraniční politiky. V Partii (17:15) se vůči Hermanově postupu vyhranil i ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.

zdroj: oficiální twitterový účet ministra zahraničí

Ministerstvo zahraničí v případě zahraničně-politických otázek připravuje materiály pro státní instituce. To platí i v případě prohlášení ústavních činitelů ke vztahu s Čínskou lidovou republikou.

To, zda stačí prohlášení ředitele příslušného odboru, ale nejsme schopni potvrdit, jelikož není jasno, který z odborů se strategickými vztahy s ČLR zabývá.

Výrok se však týká pouze tvrzení předsedy ÚS Rychetského, které skutečně veřejně prohlásil, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Chovanec popisuje vystoupení ministra Zaorálka na TV Prima v neděli 30. října. Zaorálek vysvětloval okolnosti týkající se setkání ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou.

Této schůzce měla podle Chovance předcházet prohlášení ministerstva zahraničí i premiéra Sobotky informující o tom, že se vláda od setkání Hermana s dalajlámou distancuje. Ministerstvo zahraničí toto prohlášení publikovalo na svém webu. Podobné vyjádření, že Daniel Herman a Pavel Bělobrádek se setkají s dalajlámou jako soukromé osoby, měl médiím zaslat také premiér Sobotka.

Třetí prohlášení, o kterém Chovanec mluví, má patřit Danielu Hermanovi. Herman měl uvést, že schůzka s dalajlámou je oficiální návštěvou. O takovém prohlášení však neinformovala ani média, ani web ministerstva kultury. To pouze uvedlo, že se Herman sešel s dalajlámou na ministerstvu za přítomnosti dalších politiků.

Chovanec vychází z toho, co Zaorálek uvedl na TV Prima: „Dva měsíce předtím než vypuklo Forum 2000(konference v Praze, na které vystoupil dalajláma - pozn. Demagog.cz) se pan Herman na mě obrátil a říkal, že se na Foru zřejmě setká se čtrnáctým dalajlámou.“

O schůzce na ministerstvu kultury podle Zaorálka nebyla řeč a dozvěděl se o ní z veřejných zdrojů až o několik dní později. Po tomto zjištění Hermana telefonicky kontaktoval. „Napsal mi, že se situace vyvinula a že přijme dalajlámu na ministerstvu kultury,“ popsal situaci Zaorálek. Následovalo vydání ministerského prohlášení. „Já jsem vydal ministerské prohlášení, ve kterém jsem řekl, že naše politika se nemění a že soukromá jednání jsou něco jiného,“ uvedl Zaorálek.

Prohlášení ministerstva zahraničí ze 17. října uvádí, že: „V souvislosti s návštěvou dalajlámy v ČR je potřeba zdůraznit, že vláda ČR nijak nemění svou dlouhodobou politiku vůči ČLR a vychází z principů strategického partnerství mezi oběma zeměmi. Ministerstvo zahraničních věcí ČR se nevyjadřuje k soukromému programu členů vlády.“

Daniel Herman se s dalajlámou sešel o den později. O jeho přijetí informovalo ministerstvo kultury předem na svém Facebooku: „Ministr kultury Daniel Herman, do jehož resortní gesce spadají i církve a náboženské společnosti, přijme duchovního vůdce Tibeťanů v Nostickém paláci v úterý 18. 10. 2016 v ranních hodinách.“

26. října v deníku Mladá fronta DNES ovšem ministr Herman skutečně potvrdil, že dalajlámu přijal zcela oficiálně ve svém úřadě jako ministr české vlády. Konkrétně uvedl:

„Já jsem se s Jeho Svatostí setkal jako ministr kultury, protože jím jsem, a pokládal jsem za naprosto adekvátní se s takovou osobností setkat zcela oficiálně na půdě ministerstva kultury. Udělal bych takovou věc znovu, protože to pokládám za správné, a jestli to někdo třeba vnímá jinak, má na to plné právo. Já to vnímám takto a plně se k tomu hlásím.“

Chovanec tedy aspekty „oficiálnosti“ popisuje korektně a výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Zda ovšem tímto Herman porušil obecnější linii vlády či české zahraniční politiky, v rámci tohoto výroku nehodnotíme. Jedná se o spornou věc, která není faktická, ale jde spíše o názorovou polemiku mezi jednotlivými aktéry.

Výrok je hodnocen, jako neověřitelný, protože i přes výklad ministerstva vnitra, existuje možnost, že se situace ohledně výkladu bude muset řešit před soudem.

Zákon o volbách do zastupitelstev obcí č.491/2001 sb. neřeší ve své části o volitelnosti institut státní služby. Je tedy opravdu možné, aby paní Drábová byla ve funkci neuvolněné místostarostky obce Pyšely.

Podobně se k místům zastupitelů pro obec či kraj vyjadřuje i zákon č.234/2014 sb. o služební poměru. Ten jen taxativně vymezuje pozice neslučitelné s přijetím do služebního poměru státního zaměstnance v §33. Neřeší tedy již ty osoby, které ve služebním stavu jsou.

Jediným zákonem, který nějakým způsobem hovoří neslučitelností funkcí je zákon o volbách do zastupitelstev krajů č.130/2000 sb.. Ten byl novelizován v dubnu 2016, i když je pasáž o neslučitelnosti stejná jak ve znění z roku 2000, a je tedy otázkou zda mluvit o modernosti zákona v této záležitosti jak tvrdí ministr Chovanec. Ve své novele řeší právo volit §5, neslučitelnost funkcí pak bod 2 tohoto paragrafu:

(2) Funkce člena zastupitelstva kraje je neslučitelná:

• a)s funkcí vykonávanou na ministerstvu, jiném ústředním orgánu státní správy nebo na orgánu státní správy s celostátní působností, obsazovanou volbou, jmenováním nebo ustanovováním
• b)s funkcí vykonávanou zaměstnancem kraje, zařazeným do krajského úřadu, zaměstnancem obce, zařazeným do obecního úřadu, nebo zaměstnancem jiného než ústředního orgánu státní správy, nejde-li o orgán s celostátní působností, jsou-li tyto funkce obsazovány volbou, jmenováním nebo ustanovováním
• c)s funkcí statutárního zástupce právnické osoby zřízené nebo založené krajem, anebo v níž má kraj majetkovou účast.

Podstatou současného sporu je právě rozpor mezi zákonem o volbách do zastupitelstev krajů, který slučitelnost funkcí neumožňuje a který by podle stanoviska ministerstva vnitra měl mít přednost před novějším zákonem o státní službě, který slučitelnost státní služby a zastupitele nezakazuje pro osoby, které již ve služebním stavu jsou.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože v současné době existují minimálně dva výklady těchto dvou zakonů, a je pravděpodobné, že se o soulad obou norem bude muset pokusit soud, jak naznačují někteří advokátní experti jako např. Pavel Mates.

Debata o tom, zda mít, nebo nemít Senát, se skutečně vede již od konce roku 1992, kdy byla tvořena Ústava ČR. Řada poslanců však tehdy apelovala na upřednostnění státotvorných zájmů před stranickými, a tedy i na snahu o konsensus.

Ústavou ČR ze 16. prosince 1992 zaniklo federativní uspořádání Československé republiky, tedy i Federální shromáždění, které do té doby plnilo funkci společného parlamentu pro Česko i Slovensko. Z České národní rady se nově stal Parlament ČR, přičemž zmíněná ústava v čl. 18 dělí tento subjekt na Senát a Poslaneckou sněmovnu.

Tato koncepce (. doc) dvou zákonodárných orgánů se začala řešit již v červenci 1992. Komise předsednictva ČNR, která se tehdy na přípravě ústavy podílela, počítala se 100 senátory, jejichž působení musí být maximálně odděleno od poslaneckého. Stejně tak musí působit v odlišném funkčním období. Vláda ovšem nesouhlasila s maximálním oddělením komor. V průběhu jednání se měnil i počet senátorů, který se nakonec ustálil na 81.

Senát jako takový však začal fungovat až od voleb 1996. Do té doby působil v ČR Prozatímní Senát, vůči němuž chovala řada poslanců antipatie a proklamovala jeho zrušení (.doc, kapitola III.).

Jedním z předmětů sporu byl i výběr volebního systému. KDU-ČSL prosazovala tzv. australský systém (alternativní hlasování), kde voliči vytvářeli pořadí kandidátů uvedených na jedné kandidátce. Zvítězil ten, kdo získal nadpoloviční většinu hlasů. V opačném případě byly „hlasovací lístky kandidáta, který získal nejméně prvních pořadí, přiřazeny k hlasovacím lístkům kandidátů, kteří byli na nich uvedeni jako druzí v pořadí“ (.doc, str. 4).

Po níže zmíněném pozměňovacím návrhu Hirše byl tento model zamítnut a schválen většinový dvoukolový systém.

Vládní návrh ústavy z poloviny roku 1992 ovšem přímo neřešil způsob volby.

„Články upravují aktivní a pasivní volební právo. Tím se obě komory od sebe liší, jinak ústava odkazuje na zákon. V zákoně bude upraveno, na jakém základě se budou volby provádět.“ - k čl. 18 až 20 vl. návrhu ústavy.

S přesnou specifikací přišla vláda, když se návrh předložil 10. listopadu ČNR k projednání. Pozměňovací návrh na upřesnění čl. 18 zmíněného návrhu ústavy podal Pavel Hirš přímo v průběhu 10. jednání.

„2. V čl. 18 odst. 1 se uvádí:‚Do komor parlamentu se použije odlišný způsob voleb'. Přitom neuvádí jaký.

Zde bych rád zdůraznil, že celá ústava je koncipována na vzájemné vyváženosti obou komor parlamentu, to je poslanecké sněmovny a senátu, přičemž senát plní v legislativním procesu funkci kontrolního a pojistného mechanismu a má odlišný charakter než poslanecká sněmovna. Aby svoji funkci mohl plnit, musí být zvolen v jiném časovém období a jiným způsobem. Dále - aby senát plnil svoji funkci, měli by být senátoři zástupci užšího okruhu voličů než poslanci poslanecké sněmovny. Proto je nejvýhodnější, aby členové senátu byli voleni v menších jednomandátových obvodech, nejlépe většinovým volebním způsobem.

Na druhé straně - poslanecká sněmovna jako základní prvek legislativního procesu je složena z členů zastupujících větší volební obvody, kdy se na volebním procesu podílejí především politické strany, které, jak se praví v čl. 5 navrhované ústavy, jsou základem politického systému státu. Zde je pak nejvýhodnější nám již tradiční poměrný volební systém.

Z těchto důvodů navrhuji následující znění čl. 18 první odstavec:‚Volby do poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.'

Dále navrhuji zařazení dalšího odst. 2 v následujícím znění:‚Volby do senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva většinovým systémem.' Stávající odst. 2 se pak přečísluje na odst. 3.“

Tato navrhovaná úprava se stala nakonec jediným schváleným pozměňovacím návrhem ústavy, který podpořilo 151 přítomných poslanců.

Samotná debata o ponechání, či zrušení Senátu se skutečně vede od samého vzniku republiky a soustavně pokračuje až do dneška. V roce 1996 řada poslanců usilovala o jeho zrušení. Jejich iniciativu nakonec zamítla vláda. Proti Senátu se otevřeně vyslovil v rozhovoru pro BBC v roce 2001 i Ivan Langer (tehdy ODS).

Pro zrušení Senátu se často vyslovují členové KSČM (např. poslankyně Zuzka Rujbrová v roce 2004). Otázka potřebnosti Senátu eskaluje často s volbami, jak je tomu i po současných senátních volbách, kdy Andrej Babiš proklamuje nesmyslnost Senátu.

Výrok nemůžeme reálně ověřit, neboť není možné dokázat spojení mezi podanými trestními oznámeními a Čunkovou popularitou.

Jiří Čunek byl v lednu 2007 jmenován ministrem pro místní rozvoj a místopředsedou vlády. V lednu přitom vyšly hned dva průzkumy o popularitě českých politiků. První z nich publikoval 4. ledna CVVM (.pdf, str. 1) a byl zaměřený na důvěru v politiky. Čunek obsadil třetí místo, žebříčku vévodila Vlasta Parkanová a Pavel Bém byl druhý.

Dne 17. ledna zveřejnila výsledky výzkumu agentura STEM a Jiří Čunek byl vyhodnocen jako třetí nejpopulárnější politik. Žebříček tentokrát vedl pražský primátor Bém a před Čunkem se umístila také Parkanová. Jiří Čunek sice nebyl nejpopulárnějším politikem, ale jedno prvenství získal. Výzkum STEM hodnotil i popularitu lídrů politických stran, ve kterém byl Jiří Čunek na prvním místě.

Již v lednu 2007 také odstartovala kauza týkající se obvinění Jiřího Čunka z korupce. Čunek byl obviněn (.pdf, str. 1) z převzetí půlmilionového úplatku od realitní společnosti H&B Real, ke kterému mělo dojít v únoru 2001. Policie předtím musela požádat Senát o vydání Čunka k trestnímu stíhání a ten dne 7. února 2007 zareagoval na tuto žádost kladně.

Klíčovou svědkyní celé kauzy byla Čunkova bývalá sekretářka Marcela Urbanová, která proti Čunkovi vypovídala. V listopadu 2007 bylo trestní stíhání zastaveno (.pdf, str. 31). Státní zástupce došel k závěru, že Čunek nepřevzal finanční prostředky tak, jak to vylíčila Urbanová.

Trestní oznámení nicméně mohou být podána anonymně, policie má i tak povinnost se jimi zabývat. Pokud se k němu autor sám nepřihlásí, není možné zjistit, kdo jej podal, a analyzovat jeho pohnutky. Orgány činné v trestním řízení také mohou zahájit činnost z vlastní iniciativy. V tomto případě není autor oznámení znám.

Čunek tak líčí celou záležitost správně, nicméně nelze dokázat souvislost mezi jeho oblíbeností a následným obviněním z korupce.

Nejpalčivějším problémem v případě stavby dálnice mezi Brnem a Vídní je v současné době skutečně neexistence zásad územního rozvoje, vypracovaná pro Jihomoravský kraj. Na tomto úseku se pracuje převážně na rakouské straně, kde rakouská dálnice A5 by měla být v roce 2017 prodloužena až do Poysdorfu. Podle ministra dopravy Ťoka nelze do doby vypracování nových zásad územního rozvoje v přípravě dálnice mezi Brnem a Vídní na české straně nijak pokročit.

Dalším stagnujícím projektem v regionu je rychlostní komunikace R43, tzv. Hitlerova dálnice. V době, kdy byl ministrem dopravy Pavel Dobeš se odhadovalo zahájení stavby někdy v roce 2025. V současné době si však ani premiér Sobotka netroufá odhadovat, kdy k začátku stavby skutečně dojde.

Hlavním problémem v zahájení stavby podle něj není ani tak otázka financování, jako spíše příprava území na stavbu hlavně v okolí nedaleké Kuřimi. Starostové z Blanenska však upozorňují, že se žádné spory nevedou a naopak se může začít stavět.

Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, protože největším problémem dálnice mezi Brnem a Vídní je neexistence ZÚR.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože dotační období 2007–2013 zmiňuje problematiku místních komunikací poměrně obsáhle a rekonstrukce či modernizace místních silnic byly jedním z hlavních investičních záměrů.

Pro období 2007–2013 bylo připraveno celkem 7 regionálních operačních programů (ROP). Pro oblast Jihočeského kraje spravoval finance Regionální operační program NUTS II Jihozápad s celkovou částkou přes 633 milionů eur. V rámci ROP Jihozápad bylo zmiňováno zlepšení regionální silniční sítě (silnice II. a III. třídy) coby jeden z cílů programu v rámci zvýšení dostupnosti regionu a jeho částí (. pdf, s. 64 a tabulka tamtéž, s. 65–66):

4.2.6.1 Oblast podpory Modernizace regionální silniční sítě

• Rekonstrukce a modernizace, popř. výstavba souvislých úseků silnic II. a III. třídy pro zlepšení dostupnosti center a jejich napojení na nadřazenou silniční síť.
• Rekonstrukce a modernizace, popř. výstavba silnic II. a III. třídy ke hraničním přechodům.
• Odstraňování bodových závad na silnicích II. a III. třídy (např. křižovatky, přejezdy, mosty).
• Výstavba nových silnic II. a III. třídy vyvolaná modernizací nadřazené silniční sítě.
• Výstavba, rekonstrukce nebo modernizace silnic II. a III. třídy pro napojení nových rozvojových ploch.
• Modernizace frekventovaných silnic II., popř. III. třídy v blízkosti sídel za účelem snížení negativních vlivů dopravy na obyvatelstvo (obchvaty apod.).

V rámci daného zaměření podpory, ale nebyly podporovány „akce neinvestičního charakteru, tj. prostá oprava a údržba silnic II. a III. třídy“ (tamtéž, s. 66).

V případě období 2014–2020 byly předchozí regionální ROP zrušeny a nahrazeny 10 národními operačními programy. Oblast silničních komunikací pak bude spadat hlavně pod Operační program Doprava (OPD) řízený ministerstvem dopravy. Dle programového dokumentu OPD (. pdf, s. 2–3) je patrný odklon od rozvoje regionálních komunikací směrem k páteřní síti rychlostních dálnic a silnic I. třídy.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý i přesto, že národní operační programy v období 2014–2020 opravdu nezmiňují opravy, rekonstrukce a rozvoj místních regionálních komunikací vzhledem ke svému zaměření na prioritizaci silniční páteřní sítě.

EIA skutečně omezila možnost další stavby dálnice D3, ovšem není pravdou, že by šlo o zastavení výstavby celé dálnice. V minulých letech navíc stála výstavba i přesto, že úseky platnými posudky EIA disponovaly, jde tak o zavádění.

EIA je procedura, při které se posuzuje vliv plánovaných staveb na veřejné zdraví a životní prostředí (vliv na živočichy, rostliny, ovzduší, krajinu, přírodní zdroje, kulturní památky, atd.). Tento proces je veden buď krajským úřadem, nebo ministerstvem životního prostředí.

Jan Zahradník má pravdu, když říká, že na stavbu dálnice D3 bylo vydáno kladné stanovisko EIA na posouzení vlivu na životní prostředí. Stalo se tak v únoru roku 2012, tedy ještě za vlády Petra Nečase, kdy byla tato stanoviska vydávána podle starého zákona o posuzování vlivu staveb na životní prostředí z roku 2001.

Evropská komise však odmítla na začátku roku 2016 uznávat stanoviska EIA udělená podle zákona vzniklého před vstupem České republiky do EU, a to na základě formálního upozornění z dubna roku 2013 o zahájení řízení vůči České republice kvůli nesprávné transpozici směrnice EIA. To se dotýkalo 64 staveb, u kterých by se celé řízení muselo opakovat, což by znamenalo výrazné zdržení.

Na základě této výzvy připravilo ministerstvo životního prostředí novelu zákona, která vyšla z vlády Bohuslava Sobotky a nabyla účinnost 1. dubna 2015. Jak již ale bylo zmíněno, Evropská komise i tak stanoviska podle starého zákona odmítla uznat.

Vláda Bohuslava Sobotky v červnu tohoto roku navrhla novelu zákona, která by nařízením vlády zařadila prioritní stavby na seznam výjimek, které by mohly novým řízením EIA projít rychleji nebo v průběhu prací. Ta byla schválena a v účinnost vstoupila 5. srpna 2016.

Seznam těchto staveb byl vládou schválen 25. srpna 2016 a z úseků dálnice D3 obsahuje pouze obchvat Českých Budějovic. U zbylých tří úseků, které v tomto seznamu nefigurují a zároveň mají stanovisko EIA podle starého zákona, bude muset proběhnout nové řízení.

Z celkové délky 175 km dálnice D3 by aktuálně měla probíhat výstavba na třech úsecích o délce přibližně 16 km. Na dalším úseku se pak dokončuje činnost související s vydáním stavebního povolení a plánovaný začátek stavby je v říjnu tohoto roku.

Reálně je však situace jiná. Porovnáním statistik z výročních zpráv Ředitelství silnic a dálnic zjistíme, že celková délka dálnic se zvedla od roku 2012 (.pdf, str. 15) pouze v roce následujícím (.pdf, str. 15), kdy přibylo 25 kilometrů dálnic. V letech 2014 (.pdf, str. 15) a 2015 (.pdf, str. 24) pak bylo číslo stále stejné.

Na zbylých pěti úsecích v délce 44 kilometrů probíhá vykupování pozemků a získávání stavebního povolení a začátek stavby je stanoven na rok 2017, respektive 2019. U tří z těchto úseků se bude v průběhu přípravy stavby opakovat posudek EIA (přibližně 24 km).

Jak již bylo zmíněno, na základě výše uvedených informací můžeme říci, že se vývoj v podobě výstavby skutečně na zahájených úsecích zastavil, nikoliv však kvůli posudkům EIA, výrok je tedy zavádějící.