Jan Bartošek

Jan Bartošek svým výrokem reaguje na zprávu ruské státní mediální agentury TASS o plánu ruského prezidenta Vladimira Putina rozmístit v Bělorusku na „žádost Minsku“ jaderné zbraně. Porušením slova poslanec Bartošek zřejmě myslí porušení tzv. společného prohlášení, které ruský prezident Vladimir Putin a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching zveřejnili po společném setkání, které proběhlo 20. března 2023 v Moskvě. Oba státníci se setkali i o den později.

Po bilaterální schůzce podepsali prohlášení, ve kterém mj. stojí: „Jaderné mocnosti nesmí rozmisťovat jaderné zbraně mimo své vlastní území a musí stáhnout veškeré jaderné zbraně umístěné v zahraničí.“

Státní organizace obou států zveřejnily ze společného prohlášení útržky v angličtině. Ruská zpravodajská agentura TASS citovala výše zmiňovaný výrok. Čínská verze, publikovaná v anglickém jazyce na stránkách Ministerstva zahraničí, ve své zkrácené formě jaderné zbraně nezmiňuje.

Podle serveru China Briefing, který originální dokument přeložil ze standardní čínštiny do angličtiny, je ve společném prohlášení mimo jiné zmíněno, že Čína a Rusko zdůraznily význam „Společného prohlášení vedoucích představitelů pěti jaderných států o předcházení jaderné válce a vyvarování se závodům ve zbrojení“, který byl podepsán 3. ledna 2022 Čínou, Francií, Ruskem, Velkou Británií a USA. V prohlášení mimo jiné stojí, že signatáři jsou „silně přesvědčeni, že je třeba zabránit dalšímu šíření těchto zbraní“.

Loňské společné prohlášení mimo jiné vyzdvihuje Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (tj. Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons (NPT)), celosvětově uznávanou mezinárodní smlouvu platnou od roku 1970, která byla podepsána a ratifikována 191 státy, přičemž pět členských států jaderné zbraně vlastní – jsou to právě výše zmínění signatáři prohlášení z ledna 2022.

Vladimir Putin a Si Ťin-pching tedy po bilaterálním jednání podepsali prohlášení, ve kterém se zavázali, že nebudou rozmisťovat jaderné zbraně mimo své vlastní území. Jen o několik málo dní později však vyšlo najevo, že má ruský prezident v plánu rozmístit jaderné zbraně v Bělorusku. Lze tedy říci, že „porušil své slovo“, jak tvrdí poslanec Bartošek. Jeho výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že Jan Bartošek (KDU­‑ČSL) v debatě mluvil o tom, že ruský prezident Vladimir Putin porušil svůj dřívější příslib, že Rusko nebude umisťovat jaderné zbraně mimo své území. Podle Jana Bartoška to Severoatlantická aliance bude muset nějakým způsobem reagovat, protože dle jeho slov „není možné“ jen přihlížet tomu, jak Ruská federace rozmisťuje jaderné zbraně na další místa. V této spojitosti pak upozorňoval na to, že v případě umístění ruských jaderných zbraní v Bělorusku bude v jejich dosahu i Česká republika.

Ruské jaderné zbraně v Bělorusku

Že Rusko umístí taktické jaderné zbraně na území Běloruska, oznámil Vladimir Putin v sobotu 25. března 2023. Skladovací prostor pro tyto zbraně by měl být připraven k použití do 1. července 2023. Pod kontrolou by jej měla mít přímo Ruská federace, nikoliv Bělorusko.

Pro kontext zmiňme, že jako taktické jaderné zbraně se obvykle označují takové jaderné zbraně, které v krátkodobějším časovém měřítku umožňují dosažení úspěchů na bojišti (.pdf, str. 5). Jsou určeny zejména k ničení nepřátelských vojenských cílů (jednotek či jejich podpory) v konkrétní bojové operaci. V tomto ohledu se liší od tzv. strategických jaderných zbraní, které jsou určeny především k ničení cílů, „jejichž zničení či poškození bude mít závažný, dlouhodobý vliv na celkovou protivníkovu schopnost vést další boj – tedy velká průmyslová a ekonomická centra, prvky kritické infrastruktury a podobně“.

Ačkoli se odborníci v tomto případě neshodují na přesných definicích, taktické a strategické jaderné zbraně se liší v aspektech, jako je např. síla exploze a dosah. Za taktické jaderné zbraně se obvykle považují ty, které mají dosah menší než 500 kilometrů. Doplňme, že za délku doletu ovšem odpovídá spíše nosič nežli zbraň samotná, jelikož jaderné zbraně mohou být odpáleny také z ponorky či letadla.

Co se týče potenciálního zasažení České republiky, Bělorusko od minulého roku disponuje několika letouny, jež jsou schopny nést jaderné hlavice, i raketovým systémem Iskander‑M, který je také schopen nést i jaderné hlavice a má potenciální dostřel také až 500 km. Při odpalu z pohraniční oblasti by pak tyto rakety byly teoreticky schopny zasáhnout území České republiky. Upřesněme, že by se jednalo o část Česka na severovýchodě Moravy. Pokud by například taktická jaderná zbraň byla vystřelena poblíž relativně velkého běloruského města Brest, byla by teoreticky schopna zasáhnout město Ostravu.

Pro úplnost dodejme, že Rusko argumentuje, že umístěním taktických jaderných zbraní v Bělorusku neporušuje Dohodu o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF), protože ta se vztahuje jen na rakety s doletem 500 až 1 000 km (krátký dolet) a 1 000 až 5 500 km (střední dolet). 

Kaliningradská oblast

Doplňme, že již nějakou dobu se spekuluje o přítomnosti jaderných zbraní v ruském Kaliningradu. Tyto spekulace ruská strana nikdy nepotvrdila, podle západních zpravodajských zdrojů se zde ovšem jaderné zbraně nachází. O tom, že v Kaliningradu již ruské jaderné zbraně jsou, mluvil v dubnu 2022 například i ministr obrany Litvy, která s Kaliningradskou oblastí sousedí. Potvrzeno poté je, že se v Kaliningradu nachází raketový systém Iskander‑M. 

Vzdálenost České republiky od nejbližšího bodu Kaliningradské oblasti je právě přibližně 500 km, systém Iskander‑M je tedy teoreticky schopný zasáhnout část území ČR, konkrétně menší území na česko‑polských hranicích v Osoblažském, Javornickém a Broumovském výběžku. 

Rusko má ovšem v Kaliningradu také letadla MiG‑31 vybavená hypersonickými raketami Kinžal, které jsou také schopny nést jaderné hlavice. Na rozdíl od systému Iskander‑M mají tyto rakety větší dosah, a to až dva tisíce km. Jejich prostřednictvím by tak Rusko teoreticky mohlo zasáhnout jakékoliv místo v ČR.

Závěr

Na závěr shrňme, že Rusko má systémy, které jsou schopné nést jaderné hlavice, umístěny i v Kaliningradské oblasti. Systém Iskander‑M by odtamtud mohl zasáhnout menší část území ČR na česko-polských hranicích, rakety Kinžal by také mohly zasáhnout jakékoliv místo v Česku, protože mají větší dosah. 

Umístěním taktických jaderných zbraní v Bělorusku se nicméně rozšiřuje oblast, ze které může Rusko při teoretickém útoku jaderné hlavice vyslat. Někteří bezpečnostní experti proto upozorňují, že umístění jaderných zbraní v Bělorusku může zkrátit dobu, kterou má NATO na reakci v případě, že by k útoku skutečně došlo. Doplňme, že systém Iskander‑M má dosah až 500 km, při vyslání jaderné hlavice z Běloruska by tak teoreticky Rusko mohlo zasáhnout i část území České republiky, konkrétně oblast severovýchodní Moravy. Z uvedených důvodů proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Švédsko, které se v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu uchází o členství v NATO, potřebuje k přijetí souhlas od všech členských států. V tomto směru je ale problematický přístup představitelů Turecka, kteří dlouhodobě deklarují, že jejich podpora přijetí Švédska není jistá.

Kurdské milice

Hlavním problémem, pro který Turecko přijímání Švédska do aliance kritizuje, se týká švédské politiky vůči kurdské milici YPG a Straně kurdských pracujících (PKK). Tyto militantní organizace působící převážně v Turecku považuje tamní vláda za teroristické. Švédsko pak dlouhodobě kritizuje za to, že proti těmto organizacím údajně bojuje nedostatečně. Dodejme, že obě milice byly spojencem západních států v boji s tzv. Islámským státem, a proto s nimi mělo mnoho západních států přátelské vztahy.

Artikulace tureckých podmínek vedla v červnu 2022 k tomu, že zástupci Švédska, Finska a Turecka podepsali vzájemné memorandum. V něm se Švédsko a Finsko zavázali změnit politiku vůči kurdským militantním organizacím. Turecko na oplátku slíbilo, že nebude bránit jejich přijetí do NATO. Dodejme, že podle informací publikovaných až po konání námi ověřované debaty Švédsko dle Turecka stále dostatečně neplní požadavky obsažené v tomto memorandu.

Vydání konkrétních osob úřadům

Další problémy však záhy nastaly koncem roku 2022, kdy švédský soud rozhodl, že Turecku nevydá novináře a kritika Erdoğanova režimu Bülenta Keneşe. Na něj byl v Turecku vydán zatykač za údajné podezření z participace na protivládním puči z roku 2016. Prezident Erdoğan však již dříve avizoval, že vydání novináře považuje za součást očekávané silnější politiky Švédska vůči kurdským organizacím. Doplňme, že Keneş není jedinou osobou pobývající ve Švédsku, jejíž vydání si Turecko žádá.

Demonstrace ve Švédsku

Kromě neochoty vydat konkrétní osoby k trestnímu stíhání má Turecko rovněž problém s přístupem švédských úřadů k protiislámským a protitureckým demonstracím. Týká se to například demonstrace ve Stockholmu z ledna 2023, při které zúčastnění vystavili figurínu prezidenta Erdoğana, kterou pověsili za nohy hlavou dolů. Turecký ministr zahraničí Çavuşoglu následně žádal švédské představitele o zakročení. Demonstranti se však do problémů s úřady nedostali, neboť jim nárok na podobnou akci dle švédské strany umožňuje legislativou vymezená svoboda projevu.

Na jedné z dalších demonstrací ze začátku letošního roku ve švédském Stockholmu protestující pálili korán, tedy hlavní náboženský text islámu. Policie proti nim však nijak nezasáhla, rovněž z důvodu práva na svobodu projevu. Prezident Erdoğan v reakci na incident řekl, že Turecko vstup Švédska do NATO nepodporuje.

Závěr

Důvodů, proč se Turecko staví kriticky k přijetí Švédska do NATO, je několik. Švédsko podle Turecka nebojuje dostatečně s kurdskými milicemi YPG a Stranou kurdských pracujících, které mj. Turecko považuje za teroristické organizace. Dalším důvodem je neochota švédské strany vydat např. novináře a kritika Erdoğanova režimu Bülenta Keneşe do Turecka, či přístup úřadů k protitureckým demonstracím ve Švédsku. Výrok poslance Bartoška tedy hodnotíme jako pravdivý.

Jan Bartošek uvádí zbrojení Polska a posilování jednotek NATO v Pobaltí a na Slovensku jako konkrétní příklady kroků, ke kterým dochází v přímé reakci na ruský vpád na Ukrajinu. Zmiňuje je jako součást systému odstrašení, kterým chce Severoatlantická aliance odradit Rusko od ofenzivních akcí vůči svým členům.

Posilování NATO v Pobaltí a na Slovensku

Podle oficiální zprávy NATO nebyly před rokem 2014, kdy došlo k ruské anexi Krymu, v jeho východní části přítomné žádné vojenské složky Aliance. V reakci na tuto ruskou agresi začalo NATO svůj východ posilovat, přičemž vytvořilo čtyři mezinárodní bojové skupiny v Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Polsku vedené Spojeným královstvím, Kanadou, Německem a Spojenými státy.

K výraznému posílení ve východoevropské části NATO došlo v lednu roku 2022, kdy již Ruská federace soustřeďovala své vojenské síly v blízkosti hranic s Ukrajinou. Některé státy Aliance se tehdy rozhodly poslat na východ Evropy zejména vzdušné a námořní síly, konkrétně baltskou oblast tak posílila dánská fregata a čtyři stíhačky F-16 směřující do Litvy.

10. února 2022 tehdejší britský premiér Boris Johnson během své návštěvy velitelství NATO v Bruselu prohlásil, že Spojené království zdvojnásobí svou vojenskou přítomnost v Estonsku.

Ruská invaze na Ukrajinu, která začala o dva týdny později, pak vyvolala další posilování východní části NATO. Český informační server Natoaktual.cz 2. března 2022 uvedl, že NATO na východním křídle, tedy především v Pobaltí, Polsku a v Rumunsku, zdvojnásobilo svou vojenskou přítomnost. Dohromady se tak podle něj v oblasti nacházelo „takřka 20 tisíc vojáků“.

Už 16. února 2022 se nicméně ministři obrany zemí NATO shodli na „zvážení vytvoření nových bojových skupin NATO ve střední, východní a jihovýchodní Evropě“. Počítalo se s tím, že by vojenské skupiny mohly vzniknout v Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku a na Slovensku. 24. března 2022 se na summitu NATO tento plán nakonec potvrdil.

Slovenský parlament schválil návrh, podle kterého mohla mezinárodní jednotka mít na Slovensku až 2 100 zahraničních vojáků, později byl tento počet ještě navýšen na 3 000. Jednotce velí čeští vojáci a připravena k ochraně slovenských hranic je od září 2022. Formovat se nicméně začala již na konci loňského února, 20. března pak na Slovensko dorazily první jednotky Aliance, aby zde rozmístily systém protivzdušné obrany Patriot. Ten slouží k ochraně před taktickými balistickými střelami, raketami s plochou dráhou letu i letouny a „využívá střely dlouhého doletu typu země-vzduch s operačním dosahem až 60 kilometrů a dosahem radaru až 160 kilometrů“.

V červnu 2022 pak summit NATO dospěl k závazku dále posílit východní křídlo, konkrétní čísla nicméně nepředstavil. 12. října 2022 se pak Francie rozhodla posílit své vojenské síly v rámci NATO v Rumunsku, Litvě a Estonsku.

Dodejme, že na oficiálních stránkách NATO stojí, že v reakci na ruské činy se aliance rozhodla zvýšit svou vojenskou přítomnost na svém východním křídle. Po ruské invazi na Ukrajinu členové NATO konkrétně nasadili více lodí, letadel a vojenských jednotek na území východní a jihovýchodní Evropy.

Zbrojení Polska

Polsko začalo po ruské invazi na Ukrajinu masivně investovat do obrany. Zatímco v letech 2019–2021 vydávalo na armádu mezi 9 a 14,6 miliardami zlotých, v roce 2022 se výdaje na modernizaci vyšplhaly na 27,9 miliardy zlotých. Celkové výdaje na obranu pak podle Krzysztofa Platka, mluvčího polské agentury pro vyzbrojování, mohly dosáhnout 70 miliard zlotých, tedy asi 350 miliard Kč. Na svou obranu tak Polsko vydalo více než všechny ostatní státy střední Evropy dohromady. Letos plánuje částku ještě navýšit na 130 miliard zlotých a vydat tak na armádu kolem 4 % HDP.

Ve vyzbrojování pomáhá Polsku hlavně USA, se kterými se domluvilo na dodávce stíhaček F-35 či 250 tanků Abrams. S Jižní Koreou pak Polsko uzavřelo řadu dohod o nákupu tanků, letadel a dalších zbraní. 27. prosince 2022 Polsko podepsalo s Francií smlouvu o nákupu dvou průzkumných družic za 575 milionů eur, které by mu v budoucnu měly sloužit k vojenským i civilním účelům.

Polsko zároveň deklarovalo, že chce do roku 2035 vybudovat pozemní armádu čítající 300 tisíc mužů, což je oproti současnému stavu dvojnásobné množství.

Závěr

Jak z předchozích odstavců vyplývá, v návaznosti na ruskou invazi na Ukrajinu skutečně došlo k masivnímu zbrojení v Polsku i k posílení jednotek NATO v pobaltských zemích a na Slovensku. Výrok poroto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jan Bartošek (KDU‑ČSL) v kontextu výroku mluví o tzv. hybridní válce, které dle jeho slov probíhá i v rámci Česka. Zároveň zmiňuje pojem Gerasimovova doktrína, která byla pojmenována po Valeriji Gerasimovovi, náčelníkovi generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace, jenž v letošním lednu převzal velení nad ruskými jednotkami nasazenými na Ukrajině.

Valerij Gerasimov v roce 2013 napsal článek (.pdf) s názvem: „Hodnota vědy spočívá v její schopnosti předvídat“. Gerasimov hned na úvod zmiňuje (.pdf, str. 24), že zkušenost vojenských konfliktů potvrzuje, že „dokonale prosperující stát se může během několika málo měsíců nebo dokonce dnů proměnit v arénu zuřivého ozbrojeného konfliktu, stát se obětí zahraniční intervence a potopit se do sítě chaosu, humanitární katastrofy a občanské války.“

Gerasimov dále v textu vyzdvihuje (.pdf, str. 24) nevojenské prostředky (politické, ekonomické, informační, či humanitární) k dosažení politických a strategických cílů, které měly v mnoha případech svou účinností překonat sílu klasických zbraní. Cílem pak má být vytvoření chaosu a dosáhnutí stavu permanentní nejistoty a konfliktu uvnitř nepřátelského státu. Náčelník ruského generálního štábu také kladl důraz na ovládání informačního prostoru.

Na základě Gerasimovova textu začali zejména západní novináři a vědci používat pojem tzv. Gerasimovova doktrína. Tento pojem je ovšem problematický. Jako první s ním přišel britský politolog a expert na moderní Rusko Mark Galeotti, který dle svých slov hledal pouze „výstižný název“ a nečekal, že se stane obecně užívaným termínem. O několik let později vydal článek ve kterém uvádí, že Rusko nikdy takovouto doktrínu oficiálně nepřijalo. Jejich hybridní válka je dle něj nicméně nebezpečná právě proto, že nemá žádný organizační princip pod samostatným kontrolním orgánem. „Má sice široký politický cíl – odvést pozornost, rozdělit a demoralizovat – ale jinak je do značné míry oportunistická, roztříštěná, někdy dokonce protichůdná,“ uvedl politolog.

Cílem Gerasimovovy doktríny je tedy skutečně přenést konflikt do jiného státu a na jeho území vyvolat chaos a ovládnout informační prostor. Výrok Jana Bartoška tedy hodnotíme jako pravdivý. Pro úplnost nicméně dodejme, že pojem Gerasimovova doktrína je poněkud problematický – nejedná o oficiální doktrínu Ruska, ale o obecný pojem, se kterým přišel politolog Mark Galeotti.

Pásová bojová vozidla pěchoty (BVP) plánuje Ministerstvo obrany pořídit již několik let, za necelých 52 miliard korun by přitom mělo být zakoupeno 210 obrněných BVP.

Zmínky o nutnosti modernizovat BVP se začaly objevovat již na konci 90. let (.pdf, str. 6). Ministerstvo obrany (MO) později v roce 2011 v tzv. Bílé knize (.pdf, str. 16) mluvilo o plánu provozovat vozidla typu BVP-2 do konce jejich životnosti, tedy do let 2018–2020, a následně je „nahradit buď modernizovanými BVP-1, nebo jinou technikou“. O případné modernizaci vozidel BVP-1 se přitom podle Bílé knihy mělo rozhodnout nejpozději do konce roku 2013.

O řešení náhrady obojživelných obrněných pásových vozidel BVP-2, která se vyráběla v Československu na základě licence podle sovětského transportéru BMP-2, se poté v roce 2013 vedly odborné diskuse. Rozhodnutí, zda dojde k modernizaci stávajících vozidel BVP-1, nebo k nákupu nových transportérů, mělo být známo na podzim 2013.

Druhá varianta nakonec zvítězila a v prosinci 2015 byla vládou Bohuslava Sobotky schválena Koncepce výstavby Armády České republiky 2025 (KVAČR 2025), která pořízení nových BVP zmiňovala v rámci hlavních projektů rozvoje schopností české armády (.docx, str. 19–20). Do roku 2020 tak mělo být zahájeno nahrazování starých BVP-2 nově pořízenými pásovými BVP, což následně mělo pokračovat až do roku 2025. Doplňme, že s tím, že dojde k dokončení „pořízení pásového bojového vozidla pěchoty a jeho modifikací (náhrada BVP-2)“ do roku 2025, počítá v rámci hlavních projektů a úkolů rozvoje schopností i novější KVAČR 2030 (.pdf, str. 25) z roku 2019.

27. března 2019 zahájilo Ministerstvo obrany, tehdy vedené Lubomírem Metnarem (ANO), armádní tendr, který měl být největším v historii České republiky. Projekt samotný nicméně provázela od začátku řada nejasností a komplikací, kvůli kterým se vláda Petra Fialy nakonec v červenci 2022 rozhodla tendr ukončit a pověřit ministryni obrany Janu Černochovou (ODS), aby zahájila jednání přímo se švédským výrobcem. Ministryně sama již dříve označila nákup bojových vozidel za prioritu a podobně se v minulosti opakovaně vyjadřovali i členové Výboru pro obranu.

Pořízení bojových vozidel pěchoty je tedy prioritou Armády dlouhodobě. O potřebě modernizace se hovořilo již od 90. let, vláda Bohuslava Sobotky pak v roce 2015 schválila Koncepci výstavby Armády ČR, která nákup nových BVP zařadila mezi hlavní projekty rozvoje armádních schopností. Pořízení BVP pak za prioritu bylo označeno i v Koncepci z roku 2019 a za prioritu jej navíc označuje i současná ministryně obrany Jana Černochová. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext uveďme, že Jan Bartošek (KDU-ČSL) v debatě mluví o tom, že je lepší, když se velké armádní zakázky řeší na mezivládní úrovni, tj. domlouvá je česká vláda. Moderátor poté namítá, že nákup bojových vozidel pěchoty (BVP) nyní řeší právě vláda Petra Fialy. Jan Bartošek na to následně reaguje slovy, že je v tomto případě nutné podívat se na historický vývoj zakázky, a poukazuje na to, že ji provázely komplikace.

Počátky tendru

Zmínky o nutnosti modernizovat BVP se začaly objevovat již na konci 90. let (.pdf, str. 6). Ministerstvo obrany (MO) později v roce 2011 v tzv. Bílé knize (.pdf, str. 16) mluvilo o plánu provozovat vozidla typu BVP-2 do konce jejich životnosti, tedy do let 2018–2020, a následně je „nahradit buď modernizovanými BVP-1, nebo jinou technikou“. O případné modernizaci vozidel BVP-1 se přitom podle Bílé knihy mělo rozhodnout nejpozději do konce roku 2013.

O řešení náhrady obojživelných obrněných pásových vozidel BVP-2, která se vyráběla v Československu na základě licence podle sovětského transportéru BMP-2, se poté v roce 2013 vedly odborné diskuse. Rozhodnutí, zda dojde k modernizaci stávajících vozidel BVP-1, nebo k nákupu nových transportérů, mělo být učiněno na podzim 2013. K tomu nicméně nedošlo a o obou možnostech se mluvilo ještě v květnu 2015.

Druhá varianta nakonec zvítězila v prosinci 2015, kdy vláda Bohuslava Sobotky schválila Koncepci výstavby Armády ČR 2025 (.pdf, str. 19). Ta zmiňovala, že by nahrazování starých BVP-2 nově pořízenými vozy mělo začít do roku 2020.

První informace o ceně veřejné zakázky na nákup nových pásových BVP se v médiích začaly objevovat až v roce 2016. Ministerstvo obrany tehdy uvádělo, že plánuje koupit 210 obrněných pásových vozidel „za více než 50 miliard korun“. Později bylo upřesněno, že se bude jednat o 52 miliard Kč, což ze zakázky činí největší nákup v historii Armády ČR.

Oslovení firem a náhlé změny

Ministerstvo obrany ještě v roce 2016 oslovilo výrobce devíti zavedených typů BVP, z nichž odpovědělo celkem sedm uchazečů. Vhodné je zde upřesnit, že část vozidel byla vyráběna výhradně s bezosádkovou věží. V dokumentech, které specifikovaly požadavky na nová BVP, následně Armáda uváděla, že preferuje transportéry právě ve verzi s věží bez osádky. Zkoušek na testovacím polygonu v ČR, na které v roce 2017 Ministerstvo obrany výrobce pozvalo, se nakonec zúčastnila jen vozidla čtyř výrobců.

Zásadní zlom pak nastal v roce 2019 za vlády Andreje Babiše, kdy tehdejší ministr obrany Lubomír Metnar (za ANO) oznámil reálné zahájení celého výběrového řízení. Ministerstvo tehdy změnilo parametry a začalo naopak vyžadovat BVP s osádkovou věží, což z tendru de facto vyřadilo dva nejvýkonnější typy testovaných vozidel – jednu z verzí vozidla typu CV90CZr mezinárodní firmy BAE Systems a bojové vozidlo Puma německého výrobce PSM, který později, v říjnu 2019, z tendru odstoupil.

Zbývající tři výrobci

V červnu 2021 poté v Česku probíhaly testy vozidel od tří výrobců, kteří v tendru zůstali. Jednalo se konkrétně o vozidla CV90 od společnosti BAE Systems, Lynx od německé firmy Rheinmetall Landsysteme a ASCOD od španělské společnosti GDELS.

Ministerstvo obrany několikrát změnilo původní termín ukončení výběrového řízení a odložilo jej na později. Na začátku září 2021 pak úřad převzal nabídky od tří zmíněných potenciálních dodavatelů. Ani tehdy se však tendr nepodařilo dokončit, protože expertní komise, složená ze zástupců Ministerstva obrany a Armády ČR, na začátku listopadu 2021 konstatovala, že žádná ze tří nabídek nesplňuje všechny požadavky.

Současně tehdy na konci října 2021 (po volbách do Poslanecké sněmovny) tehdejší ministr obrany Lubomír Metnar oznámil, že rozhodnutí o dalším postupu nechá na svém nástupci. Věc tak v prosinci 2021 po nástupu do funkce převzala nová ministryně obrany Jana Černochová (ODS).

Tendr v době vlády Petra Fialy

V červnu 2022 Ministerstvo obrany poslalo zbývajícím třem firmám novou sadu podmínek. Mezi nimi bylo například nepřekročení původně nastavené ceny nebo možnost ministerstva zrušit jednání s kterýmkoli z uchazečů bez udání důvodu a vyloučit jej z celého tendru. Na tyto podmínky nepřistoupila společnost GDELS a Rheinmetall, ale jen BAE Systems, a v tendru tak zůstal jen jediný uchazeč. 20. července 2022 proto vláda rozhodla o zrušení celého tendru a pověřila ministryni obrany Janu Černochovou, aby zahájila jednání se švédskou vládou a švédskou firmou BAE Systems.

Doplňme, že v prosinci 2022 současná vláda podepsala memorandum o podmínkách nákupu s BAE Systems a švédskou vládní vyzbrojovací agenturou FMV. V lednu roku 2023 pak Ministerstvo obrany zmínilo, že chce mít se Švédy podepsanou smlouvu do konce května letošního roku, což uvádí i samotné memorandum (.pdf, str. 3).

Závěr

V tendru na nákup nových BVP skutečně od roku 2019 zbyli jen tři uchazeči. Ministerstvo termín ukončení tendru několikrát zrušilo a přesunulo na pozdější datum. Expertní komise Ministerstva obrany a Armády ČR v listopadu 2021 také zamítla nabídky všech tří výrobců. Došlo tak k několikátému zdržení v procesu nákupu BVP, na což poukazuje Jan Bartošek. Jeho výrok z uvedených důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Jan Bartošek odpovídá na dotaz moderátora Martina Řezníčka, který se ptal (video, čas 21:50) na to, zda by se v kontextu války na Ukrajině neměla rozvolnit pravidla pro poskytování úvěrů zbrojním firmám, kterým banky kvůli podstatě jejich podnikání nechtějí půjčovat peníze. Poslanec Bartošek pak zmiňuje, že tato pravidla nejsou otázkou pouze Česka, ale jsou dle něj přijatá v rámci „unie“ – zjevně tedy hovoří o Evropské unii.

Úvěry v ČR

Česká televize se poskytování úvěrů zbrojařským firmám věnovala ve své reportáži (video, čas 11:45) v pořadu Události z 25. března 2023 a také ve webovém článku, který ze zmíněné reportáže vychází. ČT zmiňuje, že zbrojařské společnosti čelí problémům, jelikož jim banky kvůli svým vnitřním pravidlům nechtějí půjčovat peníze na výrobu dalších zbraní a munice. Kvůli válce na Ukrajině se přitom po těchto produktech zvedá poptávka. Dodejme, že např. ČSOB od financování výroby zbraní upustila už v roce 2005.

Týdeník Ekonom již v březnu loňského roku psal o tom, že banky k neposkytování úvěrů zbrojařským firmám žádná legislativa nenutí, a to ani žádné evropské nařízení. Server Seznam Zprávy pak v prosinci 2022 informoval, že některé banky úvěry těmto společnostem poskytují. Např. etický kodex České spořitelny dle jejího mluvčího limituje financování zbrojního průmyslu, nicméně umožňuje financování ve specifických případech.

Úvěry v EU

EU ve skutečnosti nepřijala žádná pravidla, která by zamezovala poskytování úvěrů zbrojním společnostem. Platforma pro udržitelné financování, která je poradním orgánem Evropské komise, v létě 2021 pouze navrhla zařadit zbrojní průmysl na stejnou úroveň jako hazard nebo tabákový průmysl (.pdf, str. 32–33, 52). Pokud by došlo ke schválení této navrhované sociální taxonomie (tj. klasifikačního systému ekonomických aktivit), investice do zbrojařských firem by se označily jako „společensky neudržitelné“.

Pro úplnost doplňme, že stejně jako není závazná (.pdf, str. 86) již existující taxonomie EU, která se týká environmentální udržitelnosti, nebyla by závazná ani navrhovaná taxonomie sociální. Nejednalo by se tak o pravidla, která by bankám zakazovala poskytovat úvěry určitým odvětvím.

Podle prezidenta Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR Jiřího Hynka nicméně návrh na zařazení zbrojařských firem do kategorie společensky neudržitelného průmyslu nahrává přístupu českých bank.

Co se týče přístupu bank v rámci Evropské unie, Evropská investiční banka (EIB) v roce 2022 vydala seznam odvětví, kterým odmítla poskytnout svou finanční podporu (.pdf). Mezi nimi se nachází také odvětví vyrábějící munici a zbraně, včetně výbušnin, sportovních zbraní a vybavení a infrastruktury pro vojenské a policejní účely (.pdf, str. 2). Tento dokument však pro banky ve členských státech EU není právně závazný, společnosti fungující v těchto odvětvích pouze nemohou získávat finance přímo od EIB (.pdf, str. 1).

Zmiňme, že např. dánská nadnárodní banka Danske Bank ve svém postoji (.pdf, str. 4) z roku 2019 uvádí, že se společnost obecně zdržuje investic do společností působících ve zbrojním a obranném průmyslu. Výslovně také zmiňuje, že neposkytuje úvěry společnostem, které vyrábějí nebo mají cokoliv společného s nelegálními zbraněmi, jako jsou biologické či chemické zbraně (str. 4).

Některé další banky v EU však úvěry zbrojařským firmám poskytují. V červenci 2022 např. nizozemská společnost PAX for Peace zveřejnila analýzu (.pdf), podle níž všechny z patnácti největších evropských bank poskytují půjčky zbrojním společnostem (str. 76–77). Ve výčtu těchto bank se nachází mj. i německá Deutsche Bank (str. 58–59) nebo francouzská Société Générale (str. 70–71).

Závěr

Z výše uvedených informací tedy vyplývá, že pravidla pro neposkytování úvěrů zbrojařským firmám nejsou přijatá v rámci Evropské unie. Některé banky navíc těmto společnostem peníze poskytují. Ty banky, které úvěry neposkytují, tak činí na základě interních pravidel, např. svých vlastních etických kodexů. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Poslanec Bartošek má zjevně na mysli nitrocelulózu, tedy nitrát celulózy. Ten slouží k produkci bezdýmných střelných prachů a jiných tzv. propelentů (střelivin; .pdf, str. 26), které munici uvádějí do pohybu. Nitrocelulóza se tak používá k výrobě celé škály zbrojní munice (.pdf str. 1).

Jak podotýká šéf české chemičky Synthesia Josef Liška: „Potřebujete ji (nitrocelulózu, pozn. Demagog.cz) pro výrobu takřka veškeré munice – od té pro pěchotní zbraně až k velkorážové munici pro tankové kanony, dělostřelectvo a raketomety.“ Právě pardubická Synthesia je jednou ze společností, která se výrobě nitrocelulózy pro zbrojní účely věnuje.

Pro upřesnění je vhodné podotknout, že pro zbrojní účely se používá tzv. energetická nitrocelulóza (.pdf, str. 2–4). Ta má odlišné složení než průmyslová nitrocelulóza (.pdf, str. 536), která slouží k výrobě nátěrových hmot apod. 

O počtu výrobců nitrocelulózy, která má využití ve zbrojním průmyslu, mluvil v únoru 2023 v rozhovoru pro server Newstream.cz šéf Asociace obranného a zbrojního průmyslu ČR Jiří Hynek. Hynek tehdy řekl, že „v Evropě jsou jenom tři výrobci nitrocelulózy”. První z nich je podle něj ve Francii, ale momentálně je mimo provoz kvůli havárii. Mluvil tedy o společnosti MANUCO z koncernu EURENCO (.pdf, str. 5), u níž bylo obnovení výroby po nehodě ze srpna 2022 postupně odkládáno až na polovinu března. Dosud se však neobjevily informace, že by k obnovení výroby již došlo.

Dále Hynek zmiňoval českou Synthesii a výrobce v Srbsku, tj. společnost Milan Blagojevic – Namenska. Z Hynkova vyjádření tak vyplývá, že má Evropa v aktivním provozu dvě společnosti na výrobu nitrocelulózy ke zbrojním účelům.

Z veřejně dostupných informací však vyplývá, že v Evropě je nejméně ještě jeden výrobce nitrocelulózy pro zbrojní účely, a to švýcarská Nitrochemie Wimmis, spadající pod německý strojírenský koncern Rheinmetall. Ročně vyrábí přibližně 2 tisíce tun nitrocelulózy (.pdf, str. 85), část z toho přitom putuje do německého závodu Nitrochemie Aschau, který vyrábí střeliviny pro tankovou nebo dělostřeleckou munici. 

Ucelený přehled výrobců nitrocelulózy v Evropě se nám nepodařilo dohledat. S dotazem jsme se proto obrátili například na Světovou asociaci výrobců nitrocelulózy WONIPA (která ale sdružuje jen výrobce průmyslové nitrocelulózy) či Evropskou agenturu pro chemické látky (ECHA), která nás odkázala na Evropskou radu chemického průmyslu (CEFIC). Dle odpovědí, které Demagog.cz získal, nicméně ani jedna z těchto institucí nemá dané informace k dispozici.

Na závěr je dobré shrnout, že podle vyjádření Jiřího Hynka, ale například i podle slov ředitele španělské zbrojovky FMG Antonia Cara pro deník Financial Times je v Evropě výrobců nitrocelulózy malý počet, na což ve výroku poukazuje i Jan Bartošek. Určení přesného počtu evropských výrobců nitrocelulózy je však složitější.

Jiří Hynek v únoru uváděl, že jsou nyní v Evropě jen dvě firmy, které v současnosti nitrocelulózu pro zbrojní účely vyrábějí a jejich závody jsou v provozu. Dle dostupných informací se v Evropě nachází nejméně ještě jeden výrobce, a to švýcarská Nitrochemie Wimmis. Pokud by dohromady byli v Evropě tři výrobci nitrocelulózy, hodnotili bychom výrok jako pravdivý s výhradou, jelikož Jan Bartošek poukazuje na jejich nízký počet. S ohledem na to, že ve veřejně dostupných zdrojích není k dispozici ucelený přehled producentů nitrocelulózy, a dané informace se nám nepodařilo získat ani od organizací jako ECHA a CEFIC, nicméně nemůžeme potvrdit ani vyloučit, že neexistují další výrobci. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Údaje o počtech vojáků, které Rusko v rámci války na Ukrajině ztratilo, v posledních měsících zveřejnilo hned několik zdrojů. Objevují se údaje o počtech vojáků, kteří ve válce padli a také celkové počty „ztrát“, tedy padlých a zraněných vojáků. Jelikož Jan Bartošek mluví obecně o ztrátách, zaměříme se v následujících odstavcích primárně na tento širší ukazatel.

Údaje o lidských ztrátách zveřejňují obě bojující strany, tedy Ukrajina i Rusko, tyto informace je ale nutné vzhledem k probíhající válce brát s rezervou. Generální štáb ukrajinských ozbrojených sil pravidelně zveřejňuje počty „zlikvidovaných“ (tedy padlých) ruských vojáků. K 11. říjnu 2022 se podle ukrajinské strany jednalo o 52 650 vojáků. Již v červenci ukrajinské oficiální zdroje mluvily o tom, že Rusko ztratilo 115 tisíc vojáků (z nich 36 tis. padlo).

Ruská strana konkrétní čísla pravidelně nezveřejňuje, dohledali jsme pouze vyjádření z března a poté září 2022. 25. března zástupce náčelníka generálního štábu ruských ozbrojených sil přiznal 1 351 padlých a 3 825 zraněných vojáků, 21. září se pak ruský ministr obrany Šojgu zmínil o 5 937 padlých. Představitelé samozvané „Doněcké lidové republiky“ 14. října uvedli, že od začátku ruské invaze bylo zraněno 14 090 jejich vojáků, dalších 3 351 padlo.

Reálnější a aktuálnější odhad ruských ztrát pak nabízí další zahraniční zdroje. Podle náměstka amerického ministra obrany Colina Kahla ztratilo Rusko do začátku srpna přibližně 70–80 tisíc vojáků. Na konci července byli podle členky amerického Kongresu američtí zákonodárci Bidenovou administrativou informováni o tom, že Rusko ztratilo 75 tis. vojáků. O týden dříve odhadoval ředitel CIA William Burns počet ruských ztrát na 60 tisíc.

V polovině července mluvil v rozhovoru pro BBC náčelník britského obranného štábu Tony Radakin o cca 50 tisících padlých či zraněných ruských vojácích. Britský ministr ozbrojených sil James Heappey o měsíc později hovořil o čísle 80 000.

Doplňme, že nezávislý ruský web Mediazona ve spolupráci s BBC průběžně zveřejňuje počty padlých vojáků, jejichž totožnost se jim podařilo ověřit z otevřených zdrojů. Nejedná se tedy o reálný počet padlých, pouze přehled těch úmrtí, která jsou prokazatelná. K 7. říjnu 2022 Madiazona uvádí 7 184 padlých.

Jednotlivé zdroje se tedy na konkrétním počtu ruských ztrát neshodují, vícero z nich ale zmiňuje padlé a zraněné vojáky v řádu desítek tisíc. Výrok Jana Bartoška proto hodnotíme jako pravdivý.