Jiří Pospíšil ve funkci ministra vnitra skutečně jmenoval do funkce nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který tak vystřídal Renátu Veseckou.

Pavel Zeman v červnu 2012 podal Pospíšilovi návrh na jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze. Tehdejší ministr ji byl svými slovy „připraven jmenovat.“ To už však nestihl, neboť byl na návrh premiéra Nečase nečekaně odvolán kvůli "nezvládnutí rozpočtu ministerstva". Lenku Bradáčovou tedy jmenoval až nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek v červenci 2012.

Jmenování Bradáčové ale Pospíšil jasně veřejně podpořil a jeho odvolání interpretovala opozice i část koaličních poslanců jako pokus zabránit jejímu ustavení do funkce. Tyto okolnosti vyvolaly tlak na nového ministra Blažka. Ten její jmenování odůvodnil tak, že „nenašel žádný důvod, aby mohl říct ne.“ Rovněž byla Lenka Bradáčová navržena nejvyšším státním zástupcem, kterého jmenoval právě Pospíšil.

Na základě těchto informací hodnotíme výrok o „protlačení“ Zemana a Bradáčové Pospíšilem jako pravdivý.

Poté co Senát v březnu 2013 zvolil za člena Rady ÚSTR historika a prorektora Metropolitní univerzity v Praze, Jana Bureše, namísto jediného sněmovního kandidáta Jiřího Lišku, rozběhl se tzv. "boj o ÚSTR“.

Rozhodnutí Senátu ostře napadl tehdejší premiér a předseda občanských demokratů Petr Nečas. Hovoří o „další nehorázné demonstraci síly senátorského klubu ČSSD pod taktovkou Jiřího Dienstbiera“. Dle Nečase přestává být Senát pojistkou demokracie a stává se prostředkem nadbíhání sociálních demokratů komunistům. „Mám důvodnou obavu, že dalším krokem má být úplná paralyzace Ústavu pro studium totalitních režimů ještě před volbami jako splnění podmínky povolební spolupráce s KSČM," vysvětlil předseda ODS.

Z důvodu odvolání Daniela Hermana z funkce ředitele ÚSTR na začátku dubna, rezignovalo na protest několik členů Rady.

Výkonná rada ODS na konci dubna prohlásila, že chce, aby se TOP 09 vyjádřila k situaci na ÚSTR zvláště poté, co byl jmenován Zdeněk Hazdra prvním náměstkem nové ředitelky Pavly Foglové. (Hazdra oznámil, že své členství v TOP 09 na podzim roku 2012 pozastavil).

Místopředsedkyně TOP 09 Helena Langšádlová reagovala na usnesení širšího vedení ODS: „Jakékoli další politické diskuse tuto instituci poškozují“.

Výrok Jiřího Pospíšila hodnotíme jako neověřitelný, a to z důvodu, že na základě dostupných zpráv o zmíněném tématu se nám nepodařilo nalézt relevantní informace, které by přímo potvrzovaly či vyvracely výrok o ODS jako jediné straně, který bojovala proti oslabení a zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů. Jiří Pospíšil se navíc ve svém výroku dopouští spíše své vlastní expresivní interpretace, kdy je problém přesně postihnout stav hájení pozic ve válce o ÚSTR, resp. boj proti oslabení a zrušení instituce, které ostatní subjekty (alespoň verbálně) odmítaly.

Václav Klaus vedl Občanskou demokratickou stranu do čtyřech voleb do Poslanecké sněmovny, respektive v případě voleb prvních ještě do České národní rady: 1992, 1996, 1998, 2002.

V roce 1992 získala ODS (v koalici s KDS) 29,73 % hlasů a s přehledem zvítězila. V roce 1996 obdržela vítězná ODS 29,62 % hlasů, o více něž tři procentní body více než druhá ČSSD.

V roce 1998 se ODS pod vedením Václava Klause podařil překvapivě dobrý výsledek, ačkoliv krátce předtím nastal rozkol ve straně provázený skandály, rozpadem vládní koalice a odchodem mnoha vlivných členů. Strana tehdy dosáhla výsledku 27,74 % hlasů, necelých pět procent za vítěznou sociální demokracií. V takto komplikované situaci lze dosažený volební výsledek považovat za úspěch.

Výsledek voleb 2002 - tj. 24,47 %, takřka o šest proc. bodů za vítěznou ČSSD - však interpretujeme jako prohru, byť Václav Klaus hovořil o "jen" nevýhře. ODS byla v té době již opětovně konsolidovaná, nejsilnější stranou pravice a v logice opoziční smlouvy mělo dojít k prohození vládní a opoziční role mezi dvěma největšími stranami. Zároveň se procentem získaných hlasů jednalo o do té doby nejhorší výsledek strany.

Václav Klaus se také dvakrát ucházel o úřad prezidenta republiky, v obou případech (2003, 2008) byl zvolen.

Dodejme také, že Klaus byl úspěšný při své kandidatuře na předsedu Občanského fóra v roce 1990 i při všech svých kandidaturách na předsedu ODS.

I přes řadu nepopiratelných výher Václava Klause musíme označit výrok Pavla Béma z důvodu výsledku voleb 2002 jako nepravdivý.

ODS ve sněmovních volbách v roce 2002 obdržela 24,47 % hlasů. K tomu politologové Ladislav Cabada a Karel Vodička poznamenávají (str. 229), že"[v]zhledem k předvolební rétorice představitelů ODS v čele s předsedou strany, kdy Václav Klaus prohlašoval, že každý jiný výsledek než vítězství je prohrou, byl tento výsledek chápán jako neúspěch."I z toho částečně vyplývá, že samotný Václav Klaus viděl podmínky, za nichž probíhala volební kampaň, pro ODS spíše jako příznivé.

Následnou reflexi volebních výsledků provedl v rámci ODS speciální pracovní tým, v jehož analýze se objevily čtyři základní vysvětlení volebního neúspěchu. Prvním argumentem byl rozkol v rámci české pravice, kdy jednotlivé politické strany v daném období nebyly schopny vzájemně spolupracovat. Druhý argument se pak v podstatě shoduje s výrokem Pavla Béma, když jako příčinu uvádí špatné přijetí opoziční smlouvy veřejností i médii. Dva poslední body poukazují na některé chyby při formulaci programových tezí ODS a technickém provedení volební kampaně. Podobně nastalou situaci ve svém projevu před zástupci oblastí a regionů ODS zhodnotil i Václav Klaus.

Z povolební analýzy politologa Petra Fialy, který se věnoval přesunům voličů mezi volbami v roce 1998 a 2002, je patrné, že k přesunům mezi jednotlivými politickými stranami docházelo spíše na levici, tedy mezi ČSSD a KSČM. Naopak pravicové strany ztrácely voliče v důsledku snížené volební účasti v rámci jejich tradičního elektorátu. Je otázkou, nakolik k této nižší účasti přispěl sám Klaus vytvořením a držením opoziční smlouvy se (podle svých vlastních slov z kampaně 98) svým hlavním rivalem, ČSSD.

Z výše citovaných poznatků lze dojít k závěru, že volební výsledek ODS ve volbách 2002 byl zapříčiněn mnoha vnitřními i vnějšími faktory. Ačkoliv významným faktorem bylo i kritické přijetí opoziční smlouvy, důležitou roli sehrály například i problematické aspekty politického marketingu a volební strategie jenž nelze označit jako zcela náhodné. Ale chybná taktika ODS se projevila také v přístupu k opoziční smlouvě ve snaze o její zachování i pro následující volební období, čehož naopak dokázalo využít nové vedení ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou.

V tomto smyslu je tedy výrok značně zjednodušující, a proto jej hodnotíme jako zavádějící.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 ODS získala 24,47 % hlasů. Volby tehdy vyhrála ČSSD s 30,20 % a do Sněmovny se dostala ještě KSČM (18,51 %) a koalice KDU-ČSL, US-DEU (14,27 %).

Podle průzkumu stranických preferencí ze dne 19. 8. 2013, který zpracovala agentura ppm factum, by ODS volilo 6 % a TOP 09 10 % voličů.

Volební model agentury Median z 23. 8. 2013 přisuzuje ODS 13,5 % hlasů, zatímco TOP 09 15 %.

Nutno však poukázat na rozdílnou metodiku těchto měření. Strany v průzkumech stranických preferencí dosahují nižších čísel, protože do celku 100 % se započítávají také voliči nerozhodnutí a voliči, kteří nehodlají jít k volbám (u průzkumu ppm factum tyto dvě skupiny tvoří 35 % respondentů). Volební modely jsou od odpovědí těchto respondentů "očištěny" a simulují možný volební výsledek.

Pokud od dat z volebního modelu agentury Median odečteme oněch 35 %, dostáváme se k výsledkům 8,8 % pro ODS a 9,75 % pro TOP 09.

Výrok Pavla Béma hodnotíme jako pravdivý, jeho tvrzení v zásadě odpovídá stranickým preferencím těchto stran a TOP 09 skutečně není výrazně úspěšnější.

Na základě dat volebních výsledků hodnotíme výrok jako pravdivý. V České republice se dosud konaly dvoje volby do Evropského parlamentu, v roce 2004 a 2009. Obě hlasování měla účast jen málo přes 28 %, přičemž – pro srovnání – nejnižší účast při volbách do Poslanecké sněmovny dosud byla 58% v roce 2002.

Tyto výsledky jsou ve shodě s teorií voleb druhého řádu Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta. „V teorii voleb druhého řádu […] autoři rozdělují volby na prvořadé […], což jsou hlavní národní volby a druhořadé […], kam patří lokální a regionální volby, volby do horních komor parlamentů, prezidentské volby (v neprezidentských systémech) a volby do [Evropského parlamentu]“ (magisterská práce Kateřiny Slámové, .pdf, str. 9).

Hlavní charakteristika voleb do Evropského parlamentu jako voleb druhého řádu má být:

„1) Je v nich zaznamenána nižší volební účast.
2) Oproti prvořadým volbám je větší procento neplatných hlasů.
3) Získávají malé strany.
4) Vládní strany ztrácejí hlasy.
5) Voliči při svém rozhodování méně zohledňují stranu a více se rozhodují pro osobnosti.
6) Překračují národní hranice.
7) Existuje vazba mezi pravidly voleb a volební účastí – s odlišností od národní tradice klesá volební účast.
8) U [druhořadých voleb] je role volební kampaně důležitější než u [prvořadých].“ (tamtéž, str. 10-11)

Volby do Evropského parlamentu dosud skutečně vzbuzují poměrně vlažný zájem u českých voličů, nikoliv však na politické scéně, kdy počet kandidujících subjektů je srovnatelný s volbami do českých zastupitelských sborů. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Při srovnání vycházíme z údajů ČSÚ zveřejňovaných na serveru volby.cz. Volby do Evropského parlamentu u nás zatím proběhly dvakrát – do historicky prvních voleb v roce 2004 se přihlásilo 32 stran a uskupení, k urnám přišlo 28,32 % oprávněných voličů. Účast u voleb v roce 2009 se pak prakticky nelišila, k volbám přišlo 28,22 % voličů, kandidátku podalo 33 subjektů.

V zatím posledních volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2010 kandidovalo 27 stran a volební účast se vyšplhala na 62,6 % oprávněných voličů. Například v roce 2002 dosáhla účast ve volbách do PS 58 % a kandidovalo 29 subjektů.

Volby do Senátu mají jinou periodicitu i volební systém, kdy se volí většinově ve dvou kolech. Každé dva roky se volí ve třetině volebních obvodů. První kolo navíc tradičné bývá spojeno s dalšími volbami - krajskými či komunálními. Jiná je tedy i účast – například řádné volby do jedné třetiny obvodů v roce 2010 přilákaly 44,59 % oprávněných voličů v prvním kole a 24,64 % ve druhém, voliči vybírali z kandidátů z 36 různých stran a hnutí (celkově za všechny obvody).

Ze srovnání vynecháváme krajské a komunální volby, protože ty se vyznačují značným množstvím lokálních uskupení.

Výrok hodnotíme na základě informací z webu ODS a nasipolitici.cz jako pravdivý.

V. Klaus aktivně působil jako předseda v ODS od roku 1991 až do roku 2002. Titulu čestného předsedy strany se Klaus vzdal na kongresu v prosinci 2008.

V současném devíti členném předsednictvu ODS jen Martina Kubu nelze považovat za dlouhodobého stranického kolegu V. Klause, protože do strany vstoupil v roce 2003 (vezmeme-li v potaz Klausovo angažmá v pozici předsedy ODS).

Ostatní členové předsednictva, P. Blažek, T. Chalupa, M. Nemcová, J. Pospíšil, M. Benda, J. Kubera, J Zahradil a P.Sobotka jsou všichni členy ODS již od 90. let.

Jediné mediální prohlášení Pavla Béma ohledně jeho politické budoucnosti, které se nám podařilo dohledat, je jeho otevřený dopis členům ODS z března 2012, kdy byl po zveřejnění odposlechů jeho telefonátů donucen pozastavit členství ve straně.

V tomto dopise mimo jiné píše: „O svém odchodu do "politického důchodu" už jsem se rozhodl dávno. Politické ambice už nějaký čas nemám. Dnes už tak složitou situaci pro ODS nechci ještě více ztěžovat.”

Toto prohlášení je staré přibližně rok a půl a protože sám píše, že se pro svůj odchod rozhodl již dávno, rozhodli jsme se hodnotit výrok jako pravdivý.