Směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu 2016/0280 (COD) je směrnice Evropské unie, jejíž ambicí je stanovit „pravidla umožňující přizpůsobit některé výjimky a omezení autorského práva a práv s ním souvisejících digitálnímu a přeshraničnímu prostředí“ (odst. 3 preambule směrnice). Evropským parlamentem byla tato směrnice přijata 26. března 2019, jedná se tedy o nedávné schválení. Obsah směrnice po jejím publikování v úředním věstníku EU musí členské státy implementovat do svých právních řádů.

Směrnice vyvolávala v průběhu legislativního procesu řadu kontroverzí. Nejkritizovanější byly její články 11 a 13 (ve finální podobě jako čl. 15 a 17). Článek 15 (11) přiznává vydavatelům médií právo rozhodovat o tom, kde a za jakých podmínek se jejich obsah online zobrazí. To například znamená, že by vydavatelé mohli vyžadovat za zveřejnění svých textů nebo jejich částí na internetu licenční poplatky, a to od poskytovatelů služeb informační společnosti (jako jsou vyhledávače nebo sociální sítě).

Podle článku 17 (13) musí internetové platformy řešit autorské právo za vlastníky práv. Nahraný obsah (text, video apod.) musí být prověřen, zda neporušuje autorská práva. V případě porušení musí platforma (např. YouTube) přístup k dílu zablokovat.

Směrnice ve schválené podobě je výsledkem kompromisu mezi Evropským parlamentem, Komisí a Radou.

Kritizované články směrnice se věnují především vztahům mezi poskytovateli služeb informační společnosti na straně jedné (typicky Google, Facebook, Youtube) a tvůrci, resp. vlastníky obsahu na straně druhé (média, vydavatelé, umělci). Přímý dopad nové regulace z článku 15 (11) na např. běžné sdílení individuálního uživatele směrnice výslovně vylučuje: Práva stanovená v prvním pododstavci se nevztahují na soukromá nebo nekomerční užití tiskových publikací individuálními uživateli. a Ochrana poskytnutá podle prvního pododstavce se nevztahuje na vložení hypertextových odkazů.

Advokát František Korbel, bývalý dlouholetý náměstek na Ministerstvu spravedlnosti, hodnotí směrnici následovně: „I když se v Návrhu směrnice v této fázi nenacházejí ustanovení, která by přímo stanovila povinnost aktivního dohledu nad obsahem, zejména vágnost vymezení ‚snahy o znepřístupnění protiprávního obsahu‘ dává podnět k zamyšlení, zda jejím konečným cílem není právě zavedení cenzury, resp. povinnosti aktivního dohledu nad nahrávaným obsahem.“

Jako cenzura se přitom označuje kontrola a omezování sdílení informací, především vykonávána státními orgány nebo na jejich pokyn. Cenzuru zakazuje Listina základních práv a svobod v čl. 17: „Cenzura je nepřípustná.“

Samotné znepřístupnění obsahu z důvodu narušení autorských práv, např. v případě plagiátorství, se nepovažuje za cenzuru. Kritici směrnice se však obávají, že přinese plošné monitorování nahrávaného obsahu z důvodu odhalování porušení autorských práv. Směrnice plošné monitorování nenařizuje, nelze však vyloučit, že některé platformy se vydají touto cestou. Takovýto způsob realizace požadavků směrnice by bylo možné považovat za cenzorní. Plošné monitorování však však vylučuje směrnice o elektronickém obchodu 2000/31/ES, která v čl. 15 stanovuje: „Členské státy neukládají poskytovatelům služeb uvedených v článcích 12, 13 a 14 obecnou povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost.‟

Primárním cílem směrnice není omezení či státní dohled nad obsahem internetu. Jejím cílem je ochrana autorských práv tak, že se reguluje možnost užívat autorský obsah jiného bez souhlasu jeho autora, jehož postavení se posiluje. Kritizované články směrnice upravují a upřesňují aplikaci autorského práva, přičemž se bezprostředně dotýkají především platforem typu vyhledávačů a sociálních sítí, kterým zavádějí nové povinnosti. Nelze vyloučit, že by k cenzuře mohlo kvůli této směrnici dojít, není to ale nevyhnutelné a není to její záměr.

Reálné dopady směrnice se budou odvíjet především od způsobu implementace do národních právních řádů, rozhodovací praxe soudů a dalších orgánů veřejné moci a přístupu významných firem. Bude záležet na přístupu poskytovatelů služeb informační společnosti, jak upraví svůj software a algoritmy – tedy například zda budou automaticky pročesávat všechen nahrávaný obsah a pro jistotu zakazovat vše, co připomíná obsah chráněný autorským právem.