Marcel Kolaja

Pařížská dohoda je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Dlouhodobým cílem Pařížské dohody (.pdf, str. 2) „je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby“. Klíčové je dle této dohody udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí. Současně by státy měly usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C, a to opět oproti preindustriálním časům (.pdf, str. 2). Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Nejprve uveďme, že Evropská agentura pro životní prostředí (European Environment Agency – EEA) je agentura EU, která má za úkol připravovat analýzy týkající se životního prostředí a klimatu a podporovat tvorbu unijních politik v této oblasti.

EEA v pondělí 11. března skutečně zveřejnila zprávu (.pdf), ve které hodnotila připravenost Evropské unie na změnu klimatu. Ve zprávě je pak konkrétně napsáno, že Evropa je nejrychleji se oteplujícím kontinentem (.pdf, str. 3), z čehož plyne například nebezpečí extrémního sucha, katastrofálních požárů či povodní. EEA následně zmiňuje, že několik z těchto rizik již dosáhlo kritické úrovně a společenská připravenost na tato rizika je v Evropě „stále nízká“ (.pdf, str. 3–4). Agentura nakonec vyzývá státy Evropské unie ke koordinovanému a urgentnímu řešení problému (.pdf, str. 4).

Evropská agentura pro životní prostředí tedy skutečně vydala zprávu, ve které mapuje pro Evropu plynoucí rizika z klimatické změny, a tvrdí, že Evropa na tato rizika není dostatečně připravena. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Marcel Kolaja mluví o nutnosti aktivní ochrany životního prostředí a odkazuje se při tom na zprávu Evropské agentury pro životní prostředí (EEA), podle které Evropa není připravena na rostoucí klimatická rizika jako jsou požáry nebo sucho. Kolaja dále dodává, že klimatická změna podle něj postupuje rychleji, než se očekávalo, a Evropská unie (EU) si tedy nemůže dovolit zpomalit ochranná opatření.

Nejprve je vhodné uvést, že EEA je agentura Evropské unie, která poskytuje informace a data subjektům podílejícím se na tvorbě politiky v oblasti životního prostředí. Zpráva, kterou zmiňuje Marcel Kolaja, byla publikována 11. března 2024 a zabývá se připraveností EU na klimatické hrozby. Podle této zprávy je Evropa skutečně nejrychleji se oteplujícím světadílem, přičemž zde také stoupl počet extrémních veder (.pdf, str. 3). Např. Jižní Evropa je zároveň podle zprávy ohrožena suchem (str. 3).

Dle dokumentu se Evropa od roku 1980 otepluje dvakrát rychleji než zbytek světa (.pdf, str. 5). Stejný závěr v roce 2022 přinesla i Světová meteorologická organizace, podle které několik evropských států právě v tomto roce zaznamenalo svůj dosud nejteplejší rok. Podle EEA již EU udělala výrazný pokrok v uvědomění si klimatické hrozby, nicméně implementace opatření je v porovnání s riziky příliš pomalá (.pdf, str. 4).

Zpráva Evropské agentury pro životní prostředí tedy skutečně uvádí, že se Evropa otepluje rychleji než zbytek světa. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Marcel Kolaja v kontextu výroku mluví o tom, že i jiné části světa mají v boji s klimatickou změnou podobné cíle jako Evropská unie (EU). Podle něj v Číně také funguje systém emisních povolenek a cílem Pekingu je dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060.

Uhlíková neutralita

Nejprve přibližme, že uhlíková neutralita je stav, kdy emise oxidu uhličitého vypouštěné do ovzduší jsou na stejné úrovni jako ty, které stát nebo firma z atmosféry odstraňuje. Kdyby se EU podařilo dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050,  splnila by cíl, který byl sjednán v rámci Pařížské dohody. V té vlády deklarovaly, že udrží oteplování maximálně na 1,5 °C nad úrovní před průmyslovou revolucí, aby bylo možno mít dopady klimatické změny pod kontrolou. Tuto dohodu přijalo 195 států, včetně členských zemí EU a Číny. 

EU v roce 2019 v rámci boje proti klimatické změně představila Zelenou dohodu pro Evropu (tzv. Green Deal). Na základě tohoto plánu chce do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 je pak cílem dosáhnout klimatické neutrality, tedy rovnováhy mezi vypouštěním emisí skleníkových plynů a jejich pohlcováním z atmosféry.

K boji za záchranu klimatu se nedlouho poté přidala i Čína. Prezident Si Ťin-pching ve svém projevu na Valném shromáždění OSN v září 2020 oznámil, že se Čína do roku 2060 stane uhlíkově neutrální zemí. Emise oxidu uhličitého by podle tamního příslibu měly dosáhnout maxima v roce 2030 a od tohoto roku by již měly pouze klesat. Dodejme, že v současné době je Čína zemí, která do atmosféry vypouští nejvíce emisí ze všech, na celosvětové produkci emisí se podílí z necelých 30 %.

Emisní povolenky

Přístup Číny ke klimatické změně se opravdu v mnohém podobá přístupu Evropské unie. Roste například produkce energie z větrných a solárních elektráren a zároveň se v zemi klade velký důraz na elektromobilitu. Čína také po vzoru EU v roce 2021 zavedla systém emisních povolenek, jejichž cílem je snížit emise skleníkových plynů prostřednictvím jejich zpoplatnění. 

Čínský systém emisních povolenek reguluje více než dva tisíce společností zodpovědných za vypouštění pěti miliard tun emisí oxidu uhličitého ročně. Systém funguje na podobném principu jako ten evropský, kdy firmy na pokrytí svých emisí musí získat povolenky. Ty udávají cenu, kterou musí energetická společnost zaplatit za každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry. Dodejme, že čínské společnosti si mohou, stejně jako ty evropské, povolenky kupovat od jiných společností, kterým se produkci emisí podařilo snížit.

Závěr

Čínský prezident Si Ťin-pching uvedl, že se Čína chce stát uhlíkově neutrální zemí do roku 2060. V roce 2021 zavedla systém emisních povolenek, který v EU funguje už od roku 2005. Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Marcel Kolaja kritizuje společnou zemědělskou politiku EU (SZP), která podle něj vede k tomu, že jsou upřednostňovány velké podniky před drobnými zemědělci. V souvislosti s tím podotýká, že s ní přišel eurokomisař z polské konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS). Vymezil se tak i vůči ODS, která je podle něj v Europarlamentu součástí stejné frakce jako zmíněná polská strana, tedy Evropských konzervativců a reformistů.

Společná zemědělská politika

Uveďme, že SZP funguje už od roku 1962 a jedná se o soubor opatření, který EU přijala s cílem zajistit jednotnou politiku v oblasti zemědělství. Jejím cílem je např. zajišťovat cenově dostupné, bezpečné a kvalitní potraviny nebo zaručovat příjmy zemědělcům.

SZP v minulosti prošla vícero reformami, přičemž její současná podoba vychází z plánu pro roky 2023–2027. Obecné základy této strategie položily zásady zpracované Evropskou komisí v roce 2017. Vyjednávání o podobě nové SZP mezi Evropskou komisí a Evropským parlamentem však proběhlo až v roce 2020 poté, kdy se po volbách obměnilo složení obou institucí. Dohoda o reformě pak byla přijata v roce 2021.

Vliv eurokomisaře na SZP

Příprava nové SZP stála na eurokomisaři pro zemědělství, kterým je od roku 2019 Janusz Wojciechowski. Ten je dlouholetým členem polské strany PiS, která ho do této pozice navrhla. Své cíle přijít s finální podobou formuloval již v roce 2019 při slyšení v Evropském parlamentu, kdy slíbil, že základ položený předchozí Evropskou komisí dojedná (.pdf, str. 3–5).

Wojciechowského hlavní cíl v rámci refromy SZP je větší bezpečnost, stabilita, udržitelnost a solidarita, s čímž souvisí také změna financování a zjednodušení a decentralizace procesů a předpisů SPZ ve prospěch menších farem (.pdf, str. 4–5).

Dodejme, že europoslanci PiS jsou součástí frakce Evropských konzervativců a reformistů, stejně jako Veronika Vrecionová a další europoslanci ODS. Tato politická skupina usiluje o snižování byrokracie v EU a o její celkovou reformu. Odmítá přitom hlubší federalizaci EU a podporuje suverenitu jednotlivých členských států.

Závěr

Za přípravu nové podoby Společné zemědělské politiky byl skutečně zodpovědný eurokomisař Janusz Wojciechowski, který je členem polské konzervativní strany Právo a spravedlnost. Ta patří do stejné frakce jako europoslanci ODS. Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Společná zemědělská politika (SZP) funguje už od roku 1962 a jedná se o soubor opatření, který Evropská unie (EU) přijala s cílem zajistit jednotnou politiku v oblasti zemědělství. Jejím cílem je například zajišťovat cenově dostupné, bezpečné a kvalitní potraviny nebo zaručovat příjmy zemědělcům.

SZP v minulosti prošla vícero reformami, přičemž její současná podoba vychází z plánu pro roky 2023–2027. Obecné základy této strategie vycházejí ze zásad zpracovaných Evropskou komisí v roce 2017. Vyjednávání o podobě nové SZP mezi Evropskou komisí a Evropským parlamentem však proběhlo až v roce 2020 poté, kdy se po volbách obměnilo složení obou institucí. Dohoda o reformě pak byla přijata v roce 2021.

Hlasování v Europarlamentu

K prvnímu rozhodnutí Evropský parlament dospěl v říjnu 2020, kdy europoslanci k SZP přijali jednoznačný postoj za účelem vyjednávání s dalšími institucemi EU. Nejkritičtější hlasy vůči schválené podobě SZP vznášeli, mimo jiných, politici z frakce Zelených/Evropské svobodné aliance, do které patří i všichni pirátští europoslanci. Právě tato frakce navrhovala odmítnutí rámcové strategie, kterou vypracovala Evropská komise (.pdf, str. 47), což zástupci Pirátů (tedy Markéta Gregorová, Marcel Kolaja a Mikuláš Peksa) podpořili (.pdf, str. 537).

Další jednání Europarlamentu o Společné zemědělské politice se uskutečnilo v listopadu 2021, kdy ji europoslanci definitivně schválili. Pro její přijetí zvedlo ruku 452 hlasujících, přičemž 178 se vyslovilo proti, a to včetně Pirátů (.pdf, str. 8–9). Ti se navíc v jiném hlasování opět pokusili návrh zamítnout (str. 6).

Závěr

Ani jeden z pirátských europoslanců tedy nepodpořil přijetí Společné zemědělské politiky. Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanci v debatě zmiňují americký Inflation Reduction Act (česky Zákon o snížení inflace) jako alternativní přístup k dosažení uhlíkové neutrality oproti evropské Zelené dohodě pro Evropu. Podle nich v USA zákon funguje jako pobídka pro podnikatele, aby více dbali na ochranu životního prostředí. Europoslanec Marcel Kolaja uvádí, že Evropská unie (EU) podle něj nemá k dispozici mechanismy k zavedení obdobného nástroje, kterým by za určitých podmínek docházelo k odpouštění daní podnikatelům v členských zemích EU.

Inflation Reduction Act

Inflation Reduction Act (IRA), byl přijat v srpnu roku 2022. Na jeho základě chce americká vláda do obnovitelných zdrojů a na snížení emisí investovat dohromady zhruba 369 miliard dolarů (cca 8,9 bilionu korun v tehdejších cenách). Jedním z cílů balíčku je snížení emisí oxidu uhličitého do roku 2030 až o 44 % oproti roku 2005. Kromě klimatických opatření se zákon také zaměřuje na zdravotní péči, především na omezení cen léků.

Zákon zahrnuje několik dotací a daňových úlev na ekologické technologie. IRA úlevu na dani poskytuje například při produkci nebo investování do elektřiny z obnovitelných zdrojů (.pdf, str. 13–20), při tuzemské výrobě součástek pro solární a větrnou energii, střídačů, baterií a kritických minerálů (str. 30), při nákupu ekologických vozidel, elektromobilů (str. 49–53), při využití bionafty, obnovitelné nafty nebo alternativních paliv (str. 58–59).

Spotřebitelé např. mohou získat daňové zvýhodnění až ve výši 7 500 dolarů při koupi elektromobilů. Výsledná částka se liší v závislosti na tom, kolik součástek bylo vyrobeno v USA, Kanadě nebo Mexiku. Úlevy na daních pak při splnění podmínek platí pro firmy i spotřebitele.

V praxi to podle bývalého ministra zahraničních věcí (2018–2021) Tomáše Petříčka (ČSSD) znamená, že se americká Demokratická strana „prostřednictvím daňových úlev, dotací či půjček (…) snaží podpořit rozsáhlejší a rychlejší uplatnění čistých technologií, zvýšit po nich poptávku a zároveň výrobní schopnosti v USA, což má do budoucna také přispět k snížení ceny těchto technologií.“

Výdaje na dotace a daňové úlevy má naopak pomoci pokrýt zavedení minimální 15% daně pro firmy s ročními zisky přes jednu miliardu dolarů. Vedle daňových úlev tak IRA obsahuje i mimořádnou daň pro korporace s vysokými zisky.

Zákulisí přijetí zákona

Přijetí zákona v roce 2022 předcházely téměř roční debaty a neshody. Zákon ve Sněmovně reprezentantů původně navrhl zástupce Demokratické strany John A. Yarmuth jako tzv. Build Better Act. Původní balíček byl ve výši kolem 2 bilionů amerických dolarů o dost ambicióznější než následná IRA.

I z důvodu vysokých finančních nákladů senátor Joe Manchin v prosinci 2021 odmítl zákon podpořit, čímž znemožnil celkové odsouhlasení zákona. Jako další důvod uvedl zejména pochybnosti o rychlém přechodu na čistou energii, na který USA podle něj ještě nejsou technologicky připravené. Legislativa se tak na několik měsíců zasekla.

Nakonec sám Joe Manchin spolu s lídrem demokratické senátní většiny Chuckem Shumerem později představil právě Inflation Reduction Act. Návrh tehdy přišel jako překvapení, jelikož finální debaty ohledně klimatického a daňového zákona tito dva politici řešili v téměř naprostém utajení. Zákon poté senátem prošel většinou jednoho hlasu díky viceprezidentce Kamale Harrisové, která je zároveň z titulu své funkce předsedkyní Senátu, kde hlasuje v případě rovnosti hlasů.

Nejen Evropská unie, ale také Japonsko a Jižní Korea se proti přijatému zákonu ohradily. Podle nich může poškodit zahraniční firmy, které na americkém trhu působí. Kritici např. zákonu vyčítali, že dotace pro výrobce automobilů, kteří nakupují americké součástky, sníží evropskou konkurenceschopnost.

Závěrečné hodnocení

Inflation Reduction Act je americký federální zákon, který opravdu poskytuje firmám i spotřebitelům úlevy na daních například při nákupu elektromobilu vyrobeným na americkém kontinentu nebo při produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů. Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Pařížská dohoda je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Dlouhodobým cílem Pařížské dohody (.pdf, str. 2) „je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby“.Klíčové je dle této dohody udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí. Současně by státy měly usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C, a to opět oproti preindustriálním časům (.pdf, str. 2). Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Ursula von der Leyen, nominantka na předsedkyni Evropské komise, která se stala kompromisním řešením po odmítnutí Franze Timmermanse při výběru vrchního představitele této instituce, působila dříve jako německá ministryně obrany. Její navržení vyvolalo u členů Evropského parlamentu smíšené reakce. Ursula von der Leyen nebyla před nominací tzv. spitzenkandidátkou, tedy nebyla na pozici navržena již při volbách za některou z politických stran v Evropském parlamentu.

Výrok Marcela Kolaji se přitom dle kontextu zřejmě váže k zastávání evropských postů. Jelikož je pravdou, že Ursula von der Leyen žádný takový post nezastávala a v letošních volbách na něj nekandidovala, uznáváme Kolajův výrok jako pravdivý. Jeho formulace, že von der Leyen nejevila „jasné známky zájmu o evropskou politiku“, je však zavádějící. Dohledali jsme řadu případů, kdy se von der Leyen ve své veřejné činnosti věnovala evropským tématům.

Na poli domácí německé politiky je von der Leyen úzce spjata s CDU, do které vstoupila v roce 1990. V první vládě Angely Merkel zastávala pozici ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Poté pracovala na ministerstvu práce a od roku 2014 zastávala pozici ministryně obrany. Podle Der Spiegel se však umístila až jako druhá od konce v žebříčku spokojenosti s prací německé vlády a byla kritizována za způsob, kterým se snažila reformovat armádu.

Jak je z její politické kariéry zřejmé, je zastánkyní vzniku společné evropské armády. Tento projekt zatím nemá žádnou konkrétní podobu, možné podoby jeho uskutečnění se liší - od prohlubování současné spolupráce na úrovni obrany až po vznik evropských ozbrojených sil, jejichž vojáci by byli přijímáni a cvičeni přímo pro jednotnou evropskou armádu.

V roce 2011 von der Leyen řekla týdeníku Der Spiegel, že: „Mým cílem jsou Spojené státy evropské - vytvořené podle federativních států jako Švýcarsko, Německo nebo USA“. V kontextu podpory hlubší integrace EU patří mezi odpůrce Brexitu a staví se za zachování co nejbližšího vztahu Evropské unie a Velké Británie i po něm s tím, že: „Dnes je zřejmé, že Brexit je ztráta pro všechny“. Vývoj událostí po referendu označila za: „prasknutí bubliny prázdných slibů ... , kterou nafoukli populisté“.

V roce 2015 Ursula von der Leyen kritizovala Maďarsko za použití slzného plynu proti žadatelům o azyl na srbsko-maďarské hranici. Její postoje k jednotlivým tématům týkajících se evropské i světové politiky shrnuje také článek Deutsche Welle.

Jako zajímavost ještě můžeme zmínit, že von der Leyen v Bruselu vyrůstala a její otec pracoval pro organizace předcházející vzniku EU, tedy pro Evropské společenství uhlí a oceli nebo Evropské hospodářské společenství.

Pravdou zůstává, že Ursula von der Leyen neusilovala v těchto volbách o post v institucích EU. Avšak v obecnějším měřítku je zavádějící tvrdit, že by se o evropské záležitosti nezajímala vůbec.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces. V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob; tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue.