Bývalý europoslanec a kandidát do Evropského parlamentu Petr Mach v debatě uvedl, že vliv oxidu uhličitého (CO₂) v atmosféře na globální oteplování je sporný. Podle něj to nezpochybňuje ani Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). Ve svém výroku vysvětluje, na čem tvrzení zakládá.

IPCC je seskupením vědců z celého světa zabývající se zkoumáním podstaty změny klimatu a jejích důsledků. Pravidelně vydává hodnotící zprávy, které se věnují klíčovým problémům spojených s globálním oteplováním.

Růst koncentrace CO₂ v atmosféře

Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře začala být výraznějším předmětem přístrojových měření vědců v 60. letech minulého století. Tehdy se jeho hodnota pohybovala kolem 315 ppm (z anglického parts per milion), tedy 0,0315 % atmosféry (.pdf, str. 10). Od té doby množství CO₂ v atmosféře roste, v roce 2022 jeho koncentrace dosáhla 417 ppm, tedy 0,0417 %.

Oxid uhličitý tvoří jen malou část atmosféry, ale i poměrně malý nárůst jeho koncentrace v ovzduší má velké dopady na atmosférické procesy. Důvodem je, že patří mezi skleníkové plyny, jejichž zvyšující se koncentrace zesiluje skleníkový efekt a v důsledku zvyšuje i teplotu na zemském povrchu (.pdf, str. 2). 

Ačkoliv se koncentrace oxidu uhličitého měří až od 60. let minulého století, vědci jeho dřívější množství rekonstruují (.pdf) např. zkoumáním vzorků ledu z hloubkových ledovcových vrtů, přičemž složení historického vzduchu lze určit pomocí bublinek zachycených v ledu. Ke zvyšování koncentrace CO₂ tak nedochází jen v posledních 60 letech – prudký růst vědci pozorují již od první průmyslové revoluce. Oproti jejímu počátku, kolem roku 1750, se dnes v atmosféře vyskytuje zhruba o polovinu více CO₂.

IPCC mapuje růst teploty

Přístrojová měření za posledních 160 let podle IPCC ukazují globální nárůst povrchových teplot. Trend oteplování se odehrál ve dvou hlavních fázích – od roku 1910 do 40. let 20. století s nárůstem o 0,35 °C a výrazněji od 70. let 20. století do současnosti s nárůstem o 0,55 °C. Panel také upozorňuje na to, že oteplování v posledních dekádách zrychluje.

Na přiloženém grafu lze pozorovat měsíční změny globální průměrné povrchové teploty a také modelovanou teplotu po roce 2020. Až na krátké časové výjimky graf ukazuje, že teplota od industriální revoluce roste téměř nepřetržitě.

Vývoj teploty v 19. století

Petr Mach zmiňuje, že rostla koncentrace CO₂ v atmosféře a globální teplota. Zároveň uvádí, že „sto let předtím“ teplota naopak klesala. Z výše zmíněného nárůstu množství CO₂ vyplývá, že může narážet na dobu před začátkem měření změn koncentrace CO₂ v atmosféře, tedy před 60. lety 20. století.

Měření průměrné teploty se věnuje řada dalších organizací včetně americké NASA. Ta se s IPCC shoduje na tom, že v druhé polovině 19. století se teplota oproti průměru o 1 °C nesnížila. Ačkoli jistou míru poklesu na obou teplotních grafech pozorovat lze, přístrojová měření ukazují, že šlo o nanejvýš 0,4 stupně. 

Historické teploty vědci rekonstruují obdobně jako koncentrace CO₂. Starší teplota planety totiž lze určit prostřednictvím množství izotopů kyslíku a vodíku, které jsou obsažené ve vzorcích ledu z ledovcových vrtů. Následující graf IPCC zobrazuje rekonstruované změny globální povrchové teploty v posledních dvou tisíciletích ve srovnání s přímými pozorováními od roku 1850 do roku 2020. Vyplývá z něj, že tempo oteplování je za poslední dva tisíce let bezprecedentní. K ochlazení o celý jeden stupeň za toto období nedošlo.

Závěr

Data z Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) ukazují, že koncentrace CO₂ v atmosféře se od začátku přesného měření v 60. letech minulého století zvýšila z 0,03 % na 0,04 %. I takto malý nárůst zvyšuje teplotu na zemském povrchu. V předešlých sto letech se teplota o jeden stupeň nesnížila. Rekonstrukce teplotních změn za poslední dvě tisíciletí naopak ukazují, že současné změny teploty jsou bezprecedentní. Výrok Petra Macha proto hodnotíme jako nepravdivý.