Danuše Nerudová

Jednou ze strategií, které jsou součástí Green Dealu neboli Zelené dohody pro Evropu, je „Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030“. Mezi její hlavní body patří právě cíl zasadit v Unii tři miliardy stromů a také přeměnit nejméně 25 tisíc kilometrů vodních toků na volně tekoucí řeky (.pdf, str. 10–15).

Obnova toků řek a zadržování vody v krajině

Evropská komise ve Strategii uvádí, že je nutné vyvinout větší úsilí k obnovení sladkovodních ekosystémů a „přirozených funkcí řek“ (.pdf, str. 12–13). V této spojitosti mluví o záměru, podle kterého má do roku 2030 dojít k obnově 25 tisíc km volně tekoucích řek. Toho chce Strategie dosáhnout odstraňováním některých říčních bariér, které např. brání migraci ryb, a „obnovením záplavových území“ (.pdf, str. 12)

Komise výše zmíněný cíl zahrnula do návrhu unijního nařízení o obnově přírody (.pdf, str. 13, 39), který v únoru 2024 odsouhlasil Evropský parlament v prvním čtení. Pokud nařízení schválí i Rada EU, budou mít členské státy povinnost říční bariéry odstraňovat (.pdf, str. 13, 39), což přispěje k propojení vodních toků. Zároveň budou unijní země muset zavést opatření, která povedou ke zlepšení „přírodních funkcí souvisejících záplavových území“. Podle Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) je jednou z klíčových funkcí záplavových území právě schopnost zadržovat vodu (.pdf, str. 63).

O zadržování vody v souvislosti s tímto nařízením mluví Evropská komise i v jednom z dokumentů z března 2024. Podle něj Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti, nařízení o obnově přírody a další směrnice o monitorování a odolnosti půdy zahrnují opatření, která mají „posílit cenné ekologické funkce půdy“ – například „vázání uhlíku, zadržování vody a ochranu před povodněmi“ (.pdf, str. 43).

Výše zmíněná směrnice o monitorování a odolnosti půdy také spadá pod Zelenou dohodu. Podle Evropské komise tento „právní rámec pro monitorování půdy“ zavede jednotnější pravidla pro získávání dat, která jsou nutná „ke stanovení správných opatření“ na ochranu půdy a zlepšení jejího zdraví (.pdf, str. 4). Komise v návrhu zdůrazňuje, že zdravá půda má větší schopnost zadržovat vodu (str. 1), a směrnice tak podle ní v důsledku přispěje právě i ke „zvýšení schopnosti půdy zadržovat vodu“ (.pdf, str. 7).

S vyčistěním vody v řekách také souvisí návrh revize starší směrnice o čištění městských odpadních vod, jejíž pomocí Komise plánuje zpřísnit dosavadní pravidla. Europarlament tuto novelizaci schválil v prvním čtení letos v dubnu, podobně jako u ostatních návrhů se nyní čeká na schválení Radou EU. Kromě toho Komise navrhla i revidovat seznam látek, které znečišťují podzemní a povrchové vody.

Výsadba stromů

Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 mluví rovněž o závazku vysadit nejméně tři miliardy nových stromů po celé Unii (.pdf, str. 10, 15). Počet stromů, místa, na nichž byly v rámci této iniciativy vysazeny, a seznam zapojených organizací lze najít v Systému informací o lesích v Evropě (FISE). Ke dni námi ověřované debaty se zasadilo přibližně 20 milionů nových stromů.

Závěr

Opatření pro zadržování vody v krajině a výsadba tří miliard stromů jsou součástí Strategie v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030, která spadá pod Green Deal. V souvislosti se Zelenou dohodou Evropská komise také navrhla zpřísnit některá pravidla týkající se odpadních vod, což podle ní povede k čistější vodě v řekách. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu za hnutí STAN Danuše Nerudová v kontextu výroku hájí Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu. Říká, že jeho součástí jsou opatření týkající se lidí v českých regionech, kde podle ní není tak vysoká kvalita života. Jako důkaz uvádí porovnání hrubého domácího produktu (HDP) těchto regionů s průměrem Evropské unie.

Srovnání HDP v EU

Hrubý domácí produkt v přepočtu na jednoho obyvatele se obvykle používá k porovnání životní úrovně, a to v tzv. paritě kupní síly. Jelikož je v různých zemích HDP počítáno v různých měnách a směnné kurzy věrně neodrážejí rozdíly v kupní síle peněz, používá se právě parita kupní síly, která představuje poměr cen v národních měnách za stejné výrobky a služby v různých zemích. Pro mezinárodní porovnání parity kupní sily se používá uměle vytvořená měnová jednotka PPS neboli standard kupní síly. Tato data sbírá statistický úřad Evropské unie Eurostat (.pdf).

Podle nejnovějších dat, která se týkají roku 2022, dosahuje Česká republika 90,4 % unijního HDP v přepočtu na jednoho obyvatele v PPS. V regionálním srovnání nejlépe vychází Praha, která se s hodnotou 207 % nachází výrazně nad průměrem EU.

Jak je vidět na následujícím grafu, nejhůře si vede Karlovarský kraj s hodnotou 53,8 %, Ústecký s hodnotou 62,8 % a následuje Liberecký kraj s 65,2 %. Pod hranicí 70 % se nachází také Kraj Vysočina a Jihočeský kraj.

Karlovarský a Ústecký kraj patří mezi tři tzv. uhelné regiony, přičemž posledním z nich je Moravskoslezský kraj. Kvůli přechodu na klimaticky neutrální ekonomiku se dle EU potýkají se závažnými socioekonomickými problémy. EU tak pro tyto kraje vyčlenila finanční podporu, jejíž cílem je zmenšit dopady této transformace (.pdf).

Závěr

Česko podle posledních dostupných dat ČSÚ za rok 2022 dosáhlo 90,4 % průměru unijního HDP na jednoho obyvatele. Dokonce tedy mírně překročilo 90% hranici, kterou zmiňuje Danuše Nerudová.

Dále Nerudová ve výroku tvrdí, že oproti tomu v Ústeckém a Karlovarském kraji se jedná o 55 % a 65 %. Ve skutečnosti se v Ústeckém kraji jednalo o 62,8 % a v Karlovarském o 53,8 %. Nerudová tak uvádí mírně nepřesná čísla, která zvláště u Karlovarského kraje přesahují naši 10% toleranci, a zjevně zaměňuje hodnoty pro dané dva regiony.

Nerudová nicméně svým výrokem poukazuje na pravdivý fenomén – tedy že zatímco Česko se s 90 % blíží průměru EU, Ústecký i Karlovarský kraj za ním zaostávají s hodnotami jen okolo 55–65 %. Její výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Kandidátka do Europarlamentu za hnutí STAN Danuše Nerudová reaguje na lídra SPD a Trikolory v evropských volbách Petra Macha, který v kontextu výroku kritizuje Green Deal a vyjadřuje se skepticky ohledně vlivu oxidu uhličitého (CO₂) na globální oteplování. Mach v rámci svého vystoupení zdůrazňuje prospěšnost CO₂ pro člověka i rostliny, které ho spotřebovávají při fotosyntéze. Nerudová argumentuje, že s nárůstem globálních teplot lesy mění způsob, jakým absorbují CO₂, a začínají ho ve větší míře vylučovat.

Lesy a CO₂

Lesy oxid uhličitý současně produkují i pohlcují. Přes den rostliny oxid uhličitý pohlcují prostřednictvím fotosyntézy a produkují kyslík, který vypouští do atmosféry. Zachycený oxid uhličitý rostliny ukládají v půdě, kde se částečně přeměňuje na organickou hmotu a stává se součástí půdního uhlíku. Naopak v noci se fotosyntéza zastavuje a rostliny a mikroorganismy v půdě část CO₂ vydechují zpět do atmosféry prostřednictvím buněčného dýchání.

Díky této schopnosti působí lesy jako významný pohlcovač skleníkových plynů. Data ukazují, že v letech 2001–2019 celosvětově zadržely dvakrát více uhlíku, než kolik ho vypustily. V Evropě lesy každý rok pohltí zhruba 7 % z celkových emisí skleníkových plynů, které zde byly vyprodukovány. V posledních letech však studie naznačují, že se funkce lesů s rostoucí teplotou mění a stává se z nich vlivem lidské činnosti naopak zdroj emisí.

Studie z roku 2021 analyzovala data z více než 200 míst po celém světě z posledních dvaceti let, která zaznamenávala přenos CO₂ mezi biosférou a atmosférou. Z dat zkoumala, jestli existuje teplotní limit, při jehož překročení stromy začnou uvolňovat více CO₂, než kolik dokážou absorbovat prostřednictvím fotosyntézy.

Metabolické procesy, jako jsou fotosyntéza a buněčné dýchání, jsou závislé na teplotě. S rostoucí teplotou rychlost procesů nejprve roste a po dosažení maxima opět klesá. Tyto dva procesy však na změnu teploty nereagují stejně. Maximum fotosyntézy bylo dosaženo na 18 °C u rostlin mírného pásma, které představují asi 90 % zemských rostlin (.pdf, str. 14) a 28 °C dalších druhů rostlin. U buněčného dýchání z dostupných dat sledujících teploty do 38 °C nebylo maximum možné stanovit. Vědci odhadují, že se může pohybovat až mezi 60 a 70 °C. Proces fotosyntézy tedy dosahuje maxima a začíná se zpomalovat mnohem dříve než proces buněčného dýchání.

V praxi to znamená, že s rostoucí teplotou se bude proces fotosyntézy zpomalovat a lesy budou exponenciálně vydechovat více CO₂. Tento obrat by mohl mít vážné důsledky, neboť by znamenal, že vegetace začne urychlovat klimatické změny, místo toho, aby je zpomalovala. Pokud by teploty nepřestaly stoupat současným tempem, do roku 2040 budou lesy pohlcovat pouze polovinu nynějšího množství CO₂.

V roce 2021 taktéž vědci poprvé prokázali, že Amazonský prales, především kvůli lidské činnosti, produkuje více CO₂ než absorbuje. Většina emisí je totiž způsobena požáry, z nichž mnohé byly založeny úmyslně za účelem vyčištění půdy pro produkci hovězího masa a sóji. Nešetrné hospodaření s lesy dle odhadu vědců ovlivňuje i přilehlé lesy, kterých se deforestace přímo netýká. Kvůli menšímu množství stromů se totiž v regionu může vyskytovat méně srážek, což by vedlo k většímu suchu a častějším vlnám veder. To by ve výsledku znamenalo zvýšení četnosti požárů a zmenšení počtu stromů.

Problémem současných lesů je také pomalá adaptace na rychlé změny klimatu za poslední dvě dekády. I české lesy se stávají větším zdrojem CO₂, kvůli silnější těžbě dřeva způsobené kůrovcem a vysychání dřevin. „Třemi hlavními příčinami, které les oslabují a činí jej zranitelnějším pro kůrovce, je způsob hospodaření v lesích, degradace lesní půdy a proměna klimatu,“ přiblížil nynější editor serveru Faktaoklimatu.cz Jiří Lněnička.

Závěr

Lesy jsou schopny absorbovat CO₂ prostřednictvím fotosyntézy, ale také jej uvolňují pomocí buněčného dýchání. To dle vědeckých poznatků s rostoucí teplotou exponenciálně narůstá, zatímco proces fotosyntézy se po dosažení určitých teplot začíná zpomalovat. Se zvyšující se teplotou tak lesy mohou postupně produkovat více CO₂, než ho absorbují. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý.

Cíle, které popisuje kandidátka do Evropského parlamentu za STAN Danuše Nerudová, spadají do jedné z iniciativ Evropské unie (EU), která je součástí tzv. Green Dealu, tedy Zelené dohody pro Evropu. V rámci „Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030“ EU navrhla sadu opatření, jejichž záměrem je tuto biodiverzitu podpořit.

Vysázené stromy

Jedním ze závazků strategie je vysazení až tří miliard nových stromů po celé EU. Kolik stromů a kde již bylo v rámci této iniciativy vysazeno lze zjistit na webové stránce Map My Tree, přičemž od roku 2021 se zasadilo 15 milionů nových stromů.

Obnova toků řek

V rámci zmiňované strategie chce EU také změnit nejméně 25 tisíc kilometrů řek na volně tekoucí řeky, aby obnovila jejich přirozené funkce a sladkovodní ekosystémy. Toho hodlá EU dosáhnout zejména odstraněním zastaralých překážek a obnovením záplavových území, což má podle EU potenciál i k eliminaci znečištění řek živinami (.pdf, str. 12–13).

Iniciativa EU týkající se opylovačů

Strategie pamatuje také na opylovače, o kterých se v iniciativě mluví jako o jednom z ukazatelů zdraví zemědělských ekosystémů, kteří současně mají zásadní význam pro zemědělskou produkci a potravinové zabezpečení (.pdf, str. 8). Na pokles opylovačů chce Evropská komise reagovat přijetím opatření, která do roku 2030 sníží používání chemických pesticidů o 50 %, což jejich úbytek podle ní pomůže zvrátit (.pdf, str. 8). Komise zároveň revidovala svou starší iniciativu, která se týkala opylovačů.

Závěr

EU chce tedy v rámci své Strategie v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 vysázet tři miliardy nových stromů a zastavit úbytek opylovačů. Jejím cílem je také obnovit alespoň 25 tisíc kilometrů řek na volně tekoucí řeky, což podle ní povede i k odstranění znečištění. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do europarlamentu za STAN Danuše Nerudová v kontextu výroku mluví o nedořešeném financování Green Dealu. Podle ní se Evropská unie musí připravit na rozsáhlé investice, které z části budou muset pokrýt nové eurobondy, tedy dluhopisy vydané jménem EU.

Financování Green Dealu

Takzvaný Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019. Cílem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce (.pdf, str. 4) do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Tyto cíle, které v roce 2020 odsouhlasila Evropská rada, byly později zakomponovány i do evropského právního rámce pro klima. 

Co se týče financování, počítá Evropská komise s několika zdroji. Zaprvé se na investice do klimaticky prospěšných opatření použije nejméně 30 % plánovaného dlouhodobého rozpočtu EU na roky 2021 až 2027. Dalším zdrojem financí dle plánu bude 30 % prostředků z nástroje NextGenerationEU (NGEU), v rámci kterého si členské státy prodejem dluhopisů půjčily na hospodářské oživení po pandemii covidu-19. 

Z dlouhodobého rozpočtu a nástroje NGEU, které dohromady tvoří 1,8 bilionu eur (v cenách roku 2018; .pdf, str. 6), tedy EU na financování zelených investic poskytne jednu třetinu. To je přibližně 540 miliard eur.

Dalším zdrojem příjmů jsou podle unijního plánu výnosy z prodeje emisních povolenek. Finance získané dražbou emisních povolenek v současnosti putují z velké části do rozpočtů členských států, které je od roku 2024 mohou využívat jen pro účely spojené s ochranou klimatu. Menší část nyní směřuje i do Modernizačního a Inovačního fondu, jejichž cílem je urychlit přechod k nízkoemisnímu hospodářství. Od roku 2026 část výnosů z povolenek poputuje do nově vytvořeného Sociálního klimatického fondu. 

Pro období let 2024 až 2030 Evropská komise počítá s tím, že obchodování s emisními povolenkami „může přinést přibližně 220 miliard eur“ (.pdf, str. 10). Dalších 113 miliard eur by podle Komise mohlo v letech 2027–2030 přinést zpoplatnění emisí z vytápění budov a silniční dopravy, které státy EU schválily loni na jaře. 

Splnění klimatických cílů mají podle unijního záměru financovat také přímo jednotlivé členské země a soukromý sektor. EU počítá s prosazením opatření, která firmy, banky a další subjekty motivují k investicím do ekologických a udržitelných projektů. Směrnice Rady EU týkající se daně z přidané hodnoty například umožňuje členským státům uplatňovat snížené sazby na aktivity, které jsou šetrné k životnímu prostředí. Zároveň státy zavazuje k postupnému ukončení daňového zvýhodnění činností, které na přírodu mají negativní dopad.

Kritika unijního plánu

I přes tyto finanční zdroje zaznívá kritika, že členské státy na financování projektů, které by vedly ke splnění klimatických cílů, nebudou mít peníze. Někteří europoslanci proto navrhují další zadlužení EU formou dluhopisů, přičemž by se tyto peníze podle nizozemského europoslance Base Eickhouta následně investovaly především do energetické infrastruktury. Na chybějící investice upozorňují i čeští politici, např. Piráti chtějí snížit daňovou zátěž pro firmy, které budou investovat do udržitelných odvětví.

Plán financování Zelené dohody ovšem nekritizují jen politici. Evropský účetní dvůr (EÚD) loni v červnu upozorňoval, že dle odhadů je ke splnění unijních klimatických cílů nutné investovat „jeden bilion eur ročně“. Prostředky, které EU plánuje vynaložit z unijních zdrojů, tak dle EÚD zjevně nebudou stačit a většina investic bude muset pocházet ze soukromých zdrojů nebo státních rozpočtů členských zemí. 

EÚD v této spojitosti zmiňoval, že státy EU ve svých národních energetických a klimatických plánech popisují financování příliš vágně a „neposkytují mnoho informací o tom, jak mezeru ve financování zaplnit“. Zástupci Evropského účetního dvora také uvedli, že soukromé investování zpomalují změny v unijních regulacích a prozatím existuje jen málo náznaků, že soukromé investice dosáhnou potřebné výše.

Samotná Evropská komise na začátku letošního dubna napsala, že soukromé investice „dosud nejsou dostatečně mobilizovány“. Právě soukromý sektor má přitom podle ní hrát vedoucí úlohu v investicích, které zajistí uvedení Green Dealu do praxe. 

Závěr

Evropská unie počítá s tím, že splnění unijních klimatických cílů bude vyžadovat financování z několika zdrojů. Část financí podle evropského plánu pokryje víceletý rozpočet EU, prostředky z nástroje NextGenerationEU a také příjmy z prodeje emisních povolenek. Jak ovšem upozorňuje např. Evropský účetní dvůr, tyto zdroje zjevně nebudou stačit, a EU z velké části spoléhá na investice soukromého sektoru. Soukromé investice přitom zatím zajištěny v potřebné výši nejsou, jak uvedla i samotná Evropská komise. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Lídryně hnutí STAN pro volby do Evropského parlamentu (EP) Danuše Nerudová mluví o dluhopisech, které společně vydávají státy Evropské unie (EU). Tvrdí, že během diskuzí o zavedení systému, tedy po vypuknutí pandemie, se proti tomuto návrhu stavěli zástupci euroskeptických stran. Podle ní argumentovali nízkým zájmem investorů o dluhopisy, což se ovšem v praxi neprojevilo.

Eurobondy

O zavedení tzv. „eurobondů“ se diskutovalo už během dluhové krize jižních států EU mezi lety 2009–2013. Systém byl ale nakonec zaveden až během pandemie covidu-19, přičemž cílem bylo pomoci nejvíce zasaženým ekonomikám Unie.

EU v roce 2020 vydala v rámci projektu „Next Generation EU“ společné dluhopisy za celkem 750 miliard eur. Podle podporovatelů této politiky se společnou odpovědností za dluh nejen dostává pomoci státům, které jsou krizí silně zasažené, ale také se zvyšuje pravděpodobnost splacení tohoto dluhu.

Postoj euroskeptických stran

Za hlavní euroskeptické strany jsou v českém stranickém systému považovány ODS, SPD a KSČM (.pdf, str. 29–30). Lídr koalice SPOLU ve volbách do EP a člen ODS Alexandr Vondra v minulosti zavedení eurobond připouštěl za podmínek, že by se jednalo o mimořádnou, nikoliv standardní záležitost a nedošlo by k navýšení evropského rozpočtu ani zavedení daní na celoevropské úrovni. Jeho stranický kolega Jan Zahradil se k návrhu stavěl odmítavě, o zájmu investorů ale nemluvil.

Předseda SPD Tomio Okamura se k návrhu stavěl dlouhodobě kriticky (video), svůj postoj ale obhajoval zejména odporem k dalšímu zadlužování EU, ke vzdálenému datu splatnosti či principu „sdílení“ tohoto dluhu, který by tak dopadl i na Českou republiku. Podobně se vyjadřoval i europoslanec za SPD Ivan David.

Petr Mach, lídr společné kandidátní listiny SPD a Trikolory do eurovoleb, svou kritiku eurobondů opíral o svou domněnku, že emisí společných dluhopisů by došlo k porušení zakládající smlouvy EU, podle které má být rozpočet Unie vyrovnaný.

Z řad zahraničních euroskeptických stran se k tématu vyjadřovali např. zástupci německé krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD). I ti argumentovali neochotou sdílet dluhy dalších členských států. Kriticky se vyjadřoval i předseda italské strany Liga Severu Matteo Salvini. Současná italská premiérka Giorgia Meloni, jejíž strana Bratři Itálie bývá rovněž označována za euroskeptickou, zavedení eurobondů ale naopak vítala.

Kritiku zavedení eurobondů kvůli potenciálně nízkému zájmu investorů se nám mezi vyjádřeními českých ani zahraničních politiků nalézt nepodařilo. Jelikož internetové vyhledávače ani např. databáze Hlídač státu shodu nenalézají, kontaktovali jsme tiskové oddělení hnutí STAN. Odpověď jsme ale ke dni vydání naší analýzy neobdrželi.

Závěr

O eurobondy tedy byl na trhu zájem a čeští i zahraniční euroskeptičtí politici se k jejich zavedení mnohdy vyjadřovali kriticky. Svou kritiku ale odvíjeli od jiných argumentů než které zmiňuje Danuše Nerudová. Většinou poukazovali na to, že by emise dluhopisů mohly vést k převedení odpovědnosti jednoho členského státu na další nebo také k většímu zadlužení EU. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Lídryně hnutí STAN pro volby do Evropského parlamentu (EP) Danuše Nerudová mluví o dluhopisech, které společně vydávají státy Evropské unie (EU). V kontextu výroku tvrdí, že během diskuzí o zavedení systému, tedy po vypuknutí pandemie, se proti tomuto návrhu stavěli zástupci euroskeptických stran. Nakonec však podle ní měli investoři o eurobondy zájem.

Eurobondy

O zavedení tzv. „eurobondů“ se diskutovalo už během dluhové krize jižních států EU mezi lety 2009–2013. Systém byl ale nakonec zaveden až během pandemie covidu‑19, přičemž cílem bylo pomoci nejvíce zasaženým ekonomikám Unie.

EU v roce 2020 oznámila vydat v rámci projektu „Next Generation EU“ společné dluhopisy za celkem 750 miliard eur v cenách z roku 2018. Podle podporovatelů této politiky se společnou odpovědností za dluh nejen dostává pomoci státům, které jsou krizí silně zasažené, ale také se zvyšuje pravděpodobnost splacení tohoto dluhu.

Plán je rozložit celkové vypuštění eurobondů od poloviny roku 2021 do roku 2026. Vydání prvních dluhopisů ve výši 20 miliard euro doprovázel podle agentury Reuters velký zájem –k polovině června 2021 si investoři objednali cenné papíry v celkové hodnotě více než 107 miliard eur. Největší podíl zájemců tvořily investiční společnosti, banky a centrální banky či jiné oficiální instituce. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý.

Michal Koudelka (.pdf) je ředitelem Bezpečnostní informační služby (BIS), tj. české kontrarozvědné zpravodajské služby s působností na území ČR, od roku 2016.

Podle zákona č. 361/2003 Sb. může vláda rezidentovi jmenování ředitele BIS do této hodnosti navrhnout. Prezident, do jehož pravomocí dle Ústavy jmenování generálů spadá, však nemusí návrhu vyhovět.

Vláda Andreje Babiše Koudelkovo povýšení poprvé navrhla v květnu 2018. Podruhé Koudelku prezident nepovýšil v říjnu 2018. Další návrhy na Koudelkovo jmenování generálem podala Babišova vláda v dubnu (.pdf) a říjnu 2019 (.pdf), v říjnu 2020 (.pdf) a v dubnu 2021 (.pdf).

Sedmý návrh na povýšení Koudelky do hodnosti generála předložila vláda Petra Fialy v květnu 2022. Prezident Zeman návrh opět odmítl. Mluvčí Fialova kabinetu Václav Smolka v říjnu loňského roku uvedl, že vláda povýšení ředitele BIS „plánuje zopakovat opět v příštím roce“. Z toho vyplývá, že o jmenování Michala Koudelky generálem rozhodne až příští prezident či prezidentka. 

Miloš Zeman tedy skutečně již „roky“ odmítá jmenovat Michala Koudelku generálem. Prvnímu návrhu nevyhověl již v květnu 2018, poslednímu pak v říjnu 2022. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Prezident Zeman již v minulosti zmiňoval možnost, že by jmenoval nástupce předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského ještě před svým odchodem z prezidentské funkce. Odvolával se tehdy na stanovisko tří právníků, kteří mu dle jeho slov potvrdili, že tak učinit smí.

V rozhovoru pro Frekvenci 1, který byl vysílaný 8. ledna 2023 (tedy ve stejný den, kdy se konala námi ověřovaná Superdebata České televize), Miloš Zeman zmínil (audio, čas 23:04), že má nyní k dispozici právní analýzu, podle níž neexistuje právní překážka pro to, aby jmenoval nového předsedu Ústavního soudu ještě před odchodem z prezidentské funkce.

Je třeba zmínit, že Miloš Zeman odejde z funkce v březnu, současnému předsedovi Ústavního soudu skončí mandát až v srpnu. Jednalo by se tak o jmenování s několikaměsíčním odkladem účinku.

Kdo je autorem Zemanovy analýzy, prezident neuvedl. Ústavní právníci, mezi nimiž jsou např. Jan Kysela, Josef Baxa, Jan Wintr či Jaroslav Benák, se ale shodují, že takový akt Miloše Zemana by byl problematický, podle některých dokonce protiústavní.

Ústava výslovně uvádí více než 20 pravomocí prezidenta, konkrétně se jedná o články 62 a 63. Na základě Ústavy může prezident vykonávat i pravomoci stanovené jinými zákony.

Rozlišujeme dva typy pravomocí prezidenta, kontrasignované a nekontrasignované –⁠ neboli sdílené a výlučné. Ke kontrasignovaným (sdíleným) potřebuje prezident spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, k nekontrasignovaným (výlučným) pravomocím nikoliv.

Mezi pravomoci prezidenta patří mj. jmenování předsedy Ústavního soudu či pověřování a odvolávání vedoucích zastupitelských misí, tedy velvyslanců, které prezident skutečně jmenuje na návrh vlády. K této pravomoci navíc potřebuje spolupodpis premiéra či jiného člena vlády.

Prezidentská pravomoc jmenování předsedy Nejvyššího správního soudu (NSS) není na rozdíl od Nejvyššího soudu upravena přímo v Ústavě, ale v zákoně č. 150/2002 Sb., soudním řádu správním. Tato odlišnost byla způsobena tím, že Nejvyšší správní soud vznikl právně i fakticky až účinností soudního řádu správního, tedy 1. ledna 2003. Pravomoc prezidenta jmenovat předsedu a místopředsedy NSS byla proto zařazena (.doc, str. 55) do nového zákona, jelikož „sjednocení tohoto principu (s úpravou jmenování předsedy Nejvyššího soudu, pozn. Demagog.cz) by vyžadovalo ústavní změnu“. Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu také zmiňuje, že „na rozdíl od předsedy Nejvyššího soudu je však předseda Nejvyššího správního soudu jmenován prezidentem republiky s kontrasignací předsedy vlády“, což je v souladu s čl. 63 odst. 2 a 3 Ústavy.

Dodejme, že o jmenování předsedy Ústavního soudu se v poslední době opravdu vede diskuze. Týdeník Respekt a server Seznam Zprávy v prosinci 2022 zveřejnily informaci, že se Miloš Zeman chystá jmenovat předsedu Ústavního soudu ještě během svého funkčního období (tedy do 8. března 2023). A to i přesto, že Pavlu Rychetskému končí mandát až v srpnu příštího roku.

Prezident Zeman na svém kroku trvá (audio, čas 23:04). Ústavní právníci, mezi nimiž jsou např. Jan Kysela, Josef Baxa, Jan Wintr či Jaroslav Benák, se ale shodují, že takový akt by byl problematický, podle některých dokonce protiústavní.

Prezident má tedy na základě Ústavy několik pravomocí, které se dělí na výlučné (nekontrasignované) a sdílené (kontrasignované). Všechny pravomoci, které Danuše Nerudová vyjmenovává, hlava státu skutečně má. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.