Marcel Kolaja

Ursula von der Leyen, nominantka na předsedkyni Evropské komise, která se stala kompromisním řešením po odmítnutí Franze Timmermanse při výběru vrchního představitele této instituce, působila dříve jako německá ministryně obrany. Její navržení vyvolalo u členů Evropského parlamentu smíšené reakce. Ursula von der Leyen nebyla před nominací tzv. spitzenkandidátkou, tedy nebyla na pozici navržena již při volbách za některou z politických stran v Evropském parlamentu.

Výrok Marcela Kolaji se přitom dle kontextu zřejmě váže k zastávání evropských postů. Jelikož je pravdou, že Ursula von der Leyen žádný takový post nezastávala a v letošních volbách na něj nekandidovala, uznáváme Kolajův výrok jako pravdivý. Jeho formulace, že von der Leyen nejevila „jasné známky zájmu o evropskou politiku“, je však zavádějící. Dohledali jsme řadu případů, kdy se von der Leyen ve své veřejné činnosti věnovala evropským tématům.

Na poli domácí německé politiky je von der Leyen úzce spjata s CDU, do které vstoupila v roce 1990. V první vládě Angely Merkel zastávala pozici ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Poté pracovala na ministerstvu práce a od roku 2014 zastávala pozici ministryně obrany. Podle Der Spiegel se však umístila až jako druhá od konce v žebříčku spokojenosti s prací německé vlády a byla kritizována za způsob, kterým se snažila reformovat armádu.

Jak je z její politické kariéry zřejmé, je zastánkyní vzniku společné evropské armády. Tento projekt zatím nemá žádnou konkrétní podobu, možné podoby jeho uskutečnění se liší - od prohlubování současné spolupráce na úrovni obrany až po vznik evropských ozbrojených sil, jejichž vojáci by byli přijímáni a cvičeni přímo pro jednotnou evropskou armádu.

V roce 2011 von der Leyen řekla týdeníku Der Spiegel, že: „Mým cílem jsou Spojené státy evropské - vytvořené podle federativních států jako Švýcarsko, Německo nebo USA“. V kontextu podpory hlubší integrace EU patří mezi odpůrce Brexitu a staví se za zachování co nejbližšího vztahu Evropské unie a Velké Británie i po něm s tím, že: „Dnes je zřejmé, že Brexit je ztráta pro všechny“. Vývoj událostí po referendu označila za: „prasknutí bubliny prázdných slibů ... , kterou nafoukli populisté“.

V roce 2015 Ursula von der Leyen kritizovala Maďarsko za použití slzného plynu proti žadatelům o azyl na srbsko-maďarské hranici. Její postoje k jednotlivým tématům týkajících se evropské i světové politiky shrnuje také článek Deutsche Welle.

Jako zajímavost ještě můžeme zmínit, že von der Leyen v Bruselu vyrůstala a její otec pracoval pro organizace předcházející vzniku EU, tedy pro Evropské společenství uhlí a oceli nebo Evropské hospodářské společenství.

Pravdou zůstává, že Ursula von der Leyen neusilovala v těchto volbách o post v institucích EU. Avšak v obecnějším měřítku je zavádějící tvrdit, že by se o evropské záležitosti nezajímala vůbec.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces. V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob; tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue.

Tzv. spitzenkandidát představuje lídra celoevropské kandidátky politické frakce Evropského parlamentu a současně kandidáta této frakce na post předsedy Evropské komise. Kandidátem vítězné Evropské lidové strany (EPP) byl skutečně Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku.

Webera však odmítli podpořit jak socialisté, tak liberálové. Předseda Aliance liberálních demokratů pro Evropu (ALDE) Hans van Baalen se navíc vyhradil proti Weberovi již v září.

Webera posléze odmítli nominovat i lídři zemí EU, vytýkajíce mu zejména nedostatečné zkušenosti. Jako další kandidát tak připadal v úvahu Nizozemec Frans Timmermans, spitzenkandidát sociálních demokratů, tedy druhé největší frakce. Toho odmítaly země V4, které odmítly zvolení jakéhokoli spitzenkandidáta, a proti jeho zvolení se nakonec vyslovili i lídři lidovců (EPP).

Na post předsedy Evropské komise nominovali nakonec unijní lídři německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen. Její nominaci musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces (.pdf, str. 1). V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob, tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans, jehož národní mateřskou stranou je holandská strana práce (Labour party) a v evropském parlamentu zastupuje právě stranu Evropských socialistů (PES).

Visegrádská skupina, neboli V4, nesouhlasila se systémem spitzenkandidátů (vedoucích kandidátů). Po schůzi v Budapešti se tak na svém twitteru vyjádřil Andrej Babiš: „Budapešť, skvělý den. V4 je jednotná a je jedno, kdo je z jaké frakce. Probrali jsme strategii EU, evropský rozpočet a předsednictví V4. Místo navrhování spitzenkandidátů potřebujeme do čela Evropské komise lídra, který bude zohledňovat potřeby všech členských států včetně V4.“ Státy V4 podle něj chtějí při volbách předsedy Komise postupovat jednotně.

Po volbách do Evropského parlamentu musí parlament zvolit předsedu komise. „Členské státy nominují jednoho kandidáta, ale musí při tom zohlednit výsledky evropských voleb. Parlament schvaluje nového předsedu Komise absolutní většinou hlasů (polovina všech poslanců plus jeden). Nezíská-li kandidát požadovanou většinu, musí členské státy ve lhůtě jednoho měsíce navrhnout jiného kandidáta (činí tak Evropská rada kvalifikovanou většinou). Pro volby v roce 2014 Parlament zavedl systém „čelných kandidátů“, známý pod německým pojmem Spitzenkandidaten. Každá evropská politická strana navrhne kandidáta na předsedu Komise a vítězná strana může navrhnout parlamentního kandidáta, který se bude ucházet o post předsedy Komise.“

Vedoucími kandidáty na místo předsedy Evropské komise byli Manfred Weber z poslaneckého klubu Evropské lidové strany a Frans Timmermans ze Strany evropských socialistů. Poprvé se o post ucházel i kandidát z České republiky, Jan Zahradil z ODS, který je v evropském parlamentu součástí skupiny Evropských konzervativců a reformistů. Mezi další vedoucí kandidáty patřila např. Ska Kellerová ze skupiny zelených.

Na summitu G20 se evropští lídři dohodli, že žádný z vedoucích kandidátů se nestane předsedou komise. Evropská rada navrhla Ursulu von der Leyen na post předsedkyně komise. Na svém twitteru o tom informoval Donald Tusk. Do vedoucí funkce Evropské centrální banky navrhla rada Christine Lagarde z Francie, jako Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku byl navržen Španěl Joseph Borrel Fontelles a jako nový předseda Evropské rady Charles Michel z Belgie.

Postup V4 kritizoval např. poslanec KDU-ČSL Ondřej Benešík: „Visegrádská skupina podle Benešíka vyšla úplně naprázdno. ‚Visegrádská skupina a Česká republika v tom výběru, v té volbě, naprosto selhala. Nezaznamenal jsem jediného kandidáta V4 na jednu ze čtyř významných funkcí,‘ uvedl lidovecký politik.“

Pravdou tak zůstává, že východní Evropa (případně Visegrádská čtyřka) nemá nominované zástupce mezi čtyřmi nejvyššími posty. Zda-li je tento stav důsledkem toho, že někteří čeští političtí představitelé (v čele s premiérem) odmítli systém spitzenkadidátů, je komplexní otázka, kterou nehodnotíme. Stejně tak nelze hodnotit, zda bylo „blokování spitzenkadidátů“ zcela zbytečné.

Ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 se Piráti s 13,95 % hlasů stali v Česku třetím nejúspěšnějším politickým subjektem a získali tři europoslance. Za Piráty byli do europarlamentu zvoleni Marcel Kolaja, Markéta Gregorová a Mikuláš Peksa. Pirátští poslanci se následně připojili v parlamentu do frakce Zelených.

Marcel Kolaja byl navržen politickou frakcí Zelených na pozici místopředsedy Evropského parlamentu a 3. května 2019 byl poslanci zvolen. Evropský parlament má celkem 14 místopředsedů a spolu s Kolajou tuto pozici zastává také další česká poslankyně, Dita Charanzová.

Marcel Kolaja kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 za Českou pirátskou stranu. V lednu 2019 byl ve stranických volbách zvolen lídrem kandidátní listiny. Piráti se ve volbách umístili s 13,95 % hlasů na třetím místě a získali tři europoslance.

Pirátská strana definovala svůj program pro volby do europarlamentu skrze 20 priorit. Jednou z nich byly také transparentnost a otevřenost europarlamentu. Podle programu má být „evropská politika transparentnější a bližší lidem“. Transparentní má být také hospodaření s evropskými penězi.

Na otázku, čemu se chce v evropském parlamentu věnovat, odpověděl 19. ledna 2019 v rozhovoru pro server iRozhlas.cz Marcel Kolaja následovně: „Obecně digitální agendě, informačním technologiím. A všemu, co s tím souvisí: občanským právům, ochraně spotřebitelů, ale například i technologickému rozvoji.“ Digitalizaci a transparentnost označil Kolaja v květnu 2019 za zásadní témata pro Piráty.

V rozhovoru pro server E15.cz 20. května 2019 k tématu transparentnosti Kolaja uvedl: „Budeme české občany více informovat, co v Evropském parlamentu děláme. Chtěli bychom propojit českou a evropskou politiku tak, aby to dávalo smysl – co se děje v EU, v jakém stavu je legislativa, jakým způsobem to navazuje na legislativu v Česku a jaká je naše vize zapojení České republiky v celém dění.“

Marcel Kolaja se tématy digitalizace a transparentnosti zabývá dlouhodobě. Profesně se specializuje na informatiku a tzv. otevřený software, angažuje se také ve spolku Otevřená města, který podporuje radnice a vedení měst ve větší transparentnosti.

Marcel Kolaja se odkazuje na situaci, ve které byla na post předsedkyně Evropské komise navržena německá politička Ursula von der Leyen, která však nekandidovala ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019, a tudíž ani nebyla tzv. spitzenkandidátkou.

Ostatní spitzenkandidáti (pdf., str.2-3) v boji o evropské posty představovali sebe i své, celoevropsky zaměřené, programy a vize. Ty tak byly voličům známy již v okamžiku volby. Tito spitzenkadidáti se také účastnili několika debat, v nichž prezentovali své záměry a názory. Kolaja tedy na otázku, zda podpoří von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, uvádí, že bude velmi záležet právě na jejím programu.

Vzhledem k tomu, že Ursula von der Leyen nekandidovala, není její program k 8. červenci 2019 explicitně znám. Politička se tak postupně bude představovat jednotlivým frakcím (ve středu 10. července tak například předstoupí před Zelené).

Nacionalismus je poměrně různorodá ideologie, nicméně vztaženo k současnosti mají nacionalistické (radikálně pravicové) politické strany několik základních projevů: zdůrazňují kulturní rozdíly a unikátnost národních rysů, odmítají míchání kultur a prosazují ochranu vlastního národa. V současné době se v Evropě projevuje např. v euroskepticismu, obavách z muslimské migrace a migrace obecně. Obecně nástup nacionalistických evropských stran konstatují některé studie.

Podívejme se na několik konkrétních příkladů. Marcel Kolaja zmiňuje Francii, kde je nejsilnější nacionalistickou stranou Národní fronta vedená Marine Le Pen. Ve volbách do Národního shromáždění Francie, které se odehrály v červnu roku 2017, vyhrála strana En Marche! (Vpřed!) Emmanuela Macrona s 28,2 % v prvním kole a 43,1 % v kole druhém, zatímco strana Front National Marine Le Pen získala v prvním kole 13,2 % a v druhém kole 8,8 % (8 křesel v Národním shromáždění). Ve volbách do Národního shromáždění z roku 2012 získala Front National v prvním kole 13,6 % hlasů a v druhém kole 3,7 % hlasů a tím 2 křesla v Národním shromáždění. Ve volbách roku 2017 tedy strana získala větší podporu v druhém kole a více křesel.
Větší popularitu měla strana v 90. letech, nicméně oproti propadu kolem přelomu tisíciletí opravdu jde o nárůst.

Le Pen se též ucházela o prezidentské křeslo. Při volbě v roce 2017 získala Marine Le Pen v prvním kole 21,3 % hlasů a v druhém kole 33,9 % hlasů, prezidentské volby vyhrál Emmanuel Macron s 24 % v prvním kole a 66,1 % v druhém kole.

Zdroj: Election Resources, European Election Database

Druhým Kolajovým příkladem je Itálie. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2018 v Itálii získala nacionalistická strana Lega Nord (Liga Severu) 17,4 % hlasů. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v Itálii v roce 2013 získaly strany Lega Nord 4,1 % hlasů. V roce 2018 tedy Liga Severu zaznamenala mnohem lepší volební výsledek, což vedlo také k angažmá strany v koaliční vládě Giuseppe Conteho.

Zdroj: Election Resources, European Election Database

Příklady posilování nacionalistických stran lze hledat i v jiných evropských zemích. Ve volbách do finského parlamentu 14. dubna 2019 získala nacionalistická strana Finns Party (Strana Finů) 17,5 % hlasů a 39 křesel. V roce 2015 pod jménem True Finns získali 17,7 % hlasů, v roce 2011 19,1 % hlasů, v roce 2007 4,1 % hlasů, v roce 2003 1,6 % hlasů a v roce 1999 pouze 1 % hlasů. Za deset let jde tedy o nárůst víc jak 16 %.

Ve volbách do Národní rady v Rakousku 15. října 2017 získala nacionalistická strana Freiheitliche Partei Österreichs (Svobodná strana Rakouska) 26 % hlasů a 51 křesel, což vedlo k její účasti ve vládě Sebastiana Kurze. V roce měla 2013 20,5 % hlasů, v roce 2008 17,5 % hlasů, v roce 2006 11 % hlasů, v roce 2002 10 % hlasů, v roce 1999 26,9 % hlasů a v roce 1995 21,9 % hlasů. Je tedy vidět, že její popularita je proměnlivá, nicméně od roku 2001 stoupala.

Ve Spojeného království je za nacionalistickou stranu označována United Kingdom Independence Party (Strana nezávislosti Spojeného království, UKIP), která prosazovala odchod království z Evropské unie. Ve volbách do Dolní sněmovny získala 1,8 % hlasů a žádné křeslo, ovšem v roce 2015 12,6 % hlasů, v roce 2010 3,1 % hlasů, v roce 2005 2,2 % hlasů, v roce 2001 1,5 % hlasů a v roce 1997 pouze 0,3 % hlasů. Komentátoři uvádějí, že popularita UKIP klesla po vítězném hlasování o brexitu, případně za jejím propadem může být odchod Nigela Farage z čela strany.

Další příklady nacionalistických stran a jejich úspěchů přináší přehledně článek BBC.

Směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu 2016/0280 (COD) je směrnice Evropské unie, jejíž ambicí je stanovit „pravidla umožňující přizpůsobit některé výjimky a omezení autorského práva a práv s ním souvisejících digitálnímu a přeshraničnímu prostředí“ (odst. 3 preambule směrnice). Evropským parlamentem byla tato směrnice přijata 26. března 2019, jedná se tedy o nedávné schválení. Obsah směrnice po jejím publikování v úředním věstníku EU musí členské státy implementovat do svých právních řádů.

Směrnice vyvolávala v průběhu legislativního procesu řadu kontroverzí. Nejkritizovanější byly její články 11 a 13 (ve finální podobě jako čl. 15 a 17). Článek 15 (11) přiznává vydavatelům médií právo rozhodovat o tom, kde a za jakých podmínek se jejich obsah online zobrazí. To například znamená, že by vydavatelé mohli vyžadovat za zveřejnění svých textů nebo jejich částí na internetu licenční poplatky, a to od poskytovatelů služeb informační společnosti (jako jsou vyhledávače nebo sociální sítě).

Podle článku 17 (13) musí internetové platformy řešit autorské právo za vlastníky práv. Nahraný obsah (text, video apod.) musí být prověřen, zda neporušuje autorská práva. V případě porušení musí platforma (např. YouTube) přístup k dílu zablokovat.

Směrnice ve schválené podobě je výsledkem kompromisu mezi Evropským parlamentem, Komisí a Radou.

Kritizované články směrnice se věnují především vztahům mezi poskytovateli služeb informační společnosti na straně jedné (typicky Google, Facebook, Youtube) a tvůrci, resp. vlastníky obsahu na straně druhé (média, vydavatelé, umělci). Přímý dopad nové regulace z článku 15 (11) na např. běžné sdílení individuálního uživatele směrnice výslovně vylučuje: Práva stanovená v prvním pododstavci se nevztahují na soukromá nebo nekomerční užití tiskových publikací individuálními uživateli. a Ochrana poskytnutá podle prvního pododstavce se nevztahuje na vložení hypertextových odkazů.

Advokát František Korbel, bývalý dlouholetý náměstek na Ministerstvu spravedlnosti, hodnotí směrnici následovně: „I když se v Návrhu směrnice v této fázi nenacházejí ustanovení, která by přímo stanovila povinnost aktivního dohledu nad obsahem, zejména vágnost vymezení ‚snahy o znepřístupnění protiprávního obsahu‘ dává podnět k zamyšlení, zda jejím konečným cílem není právě zavedení cenzury, resp. povinnosti aktivního dohledu nad nahrávaným obsahem.“

Jako cenzura se přitom označuje kontrola a omezování sdílení informací, především vykonávána státními orgány nebo na jejich pokyn. Cenzuru zakazuje Listina základních práv a svobod v čl. 17: „Cenzura je nepřípustná.“

Samotné znepřístupnění obsahu z důvodu narušení autorských práv, např. v případě plagiátorství, se nepovažuje za cenzuru. Kritici směrnice se však obávají, že přinese plošné monitorování nahrávaného obsahu z důvodu odhalování porušení autorských práv. Směrnice plošné monitorování nenařizuje, nelze však vyloučit, že některé platformy se vydají touto cestou. Takovýto způsob realizace požadavků směrnice by bylo možné považovat za cenzorní. Plošné monitorování však však vylučuje směrnice o elektronickém obchodu 2000/31/ES, která v čl. 15 stanovuje: „Členské státy neukládají poskytovatelům služeb uvedených v článcích 12, 13 a 14 obecnou povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost.‟

Primárním cílem směrnice není omezení či státní dohled nad obsahem internetu. Jejím cílem je ochrana autorských práv tak, že se reguluje možnost užívat autorský obsah jiného bez souhlasu jeho autora, jehož postavení se posiluje. Kritizované články směrnice upravují a upřesňují aplikaci autorského práva, přičemž se bezprostředně dotýkají především platforem typu vyhledávačů a sociálních sítí, kterým zavádějí nové povinnosti. Nelze vyloučit, že by k cenzuře mohlo kvůli této směrnici dojít, není to ale nevyhnutelné a není to její záměr.

Reálné dopady směrnice se budou odvíjet především od způsobu implementace do národních právních řádů, rozhodovací praxe soudů a dalších orgánů veřejné moci a přístupu významných firem. Bude záležet na přístupu poskytovatelů služeb informační společnosti, jak upraví svůj software a algoritmy – tedy například zda budou automaticky pročesávat všechen nahrávaný obsah a pro jistotu zakazovat vše, co připomíná obsah chráněný autorským právem.