Paní von der Leyen není ani jedním z těch spitzenkandidátů.
Ani jedna z nadnárodních stran v Evropském parlamentu nezmiňovala jako svého spitzenkandidáta Uršulu von der Leyen.
Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.
Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces. V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.
Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):
- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,
- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans,
- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,
- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob; tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),
- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,
- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue.
