Dita Charanzová a Marcel Kolaja o volbě předsedkyně Evropské komise

Na přelomu června a července 2019 proběhlo mimořádné zasedání Evropské rady, na kterém se hlavy členských států EU dohodly na obsazení nejvyšších postů v Evropské unii. Výsledkem vyjednávání jsou nominace, které však ještě musí schválit Evropský parlament.

Lídři členských států vybrali německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, předsedou Evropské rady by měl být belgický premiér Charles Michel, Vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku by se měl stát španělský ministr zahraničí Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky má nastoupit ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde.

Podle současného předsedy Evropské rady Donalda Tuska nikdo z 28 lídrů nebyl proti balíčku nominací, pouze Německo se zdrželo hlasování o kandidátce na předsedkyni Komise; ale celý balíček Angela Merkelová podpořila. Důvodem zdrženlivého postoje Německa k Ursule von der Leyen jsou podle dostupných vyjádření německých politiků spory uvnitř velké vládní koalice CDU/CSU a SPD. Proti nominaci von der Leyen vystoupila CSU, které vadí, že nebyl upřednostněn její spitzenkandidát (kandidát politické frakce na předsedu Evropské komise) do evropských voleb, Manfred Weber. Navíc podle vyjádření koaličního partnera SPD není možné, aby von der Leyen, která nekandidovala v Evropských volbách, byla předsedkyní Evropské komise.

Po dlouhých jednáních se 2. 7. 2019 lídři členských států EU usnesli na novém vedení EU v čele s novou předsedkyní Evropské komise, kterou by měla být německá ministryně obrany Ursula von der Leyen. Mezi lídry členských států se neřadí jen premiéři, jako je to běžné v případě ČR, ale i prezidenti (případ Francie - Emmanuel Macron).

Další tři klíčové pozice EU by měly být obsazeny následovně: Christine Lagarde byla zvolena do čela Evropské centrální banky, Vysokým představitelem Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku (VPUZBP) by měl být Josep Borrell a Evropskou radu bude řídit Charles Michel.

O potvrzení nové předsedkyně komise, společně se jmény nových komisařů a nového šéfa diplomacie (VPUZBP), rozhodne Evropský parlament. Ten bude také volit svého předsedu.

Ursula von der Leyen, německá ministryně obrany, byla na mimořádném zasedání Evropské rady nominována na pozici předsedkyně Evropské komise. Pro nominaci von der Leyen hlasovali lídři všech členských států EU (kromě Německa, které se zdrželo), ještě ji však musí schválit Evropský parlament.

Fakt, že byla Evropskou radou nominována právě von der Leyen, opravdu vykazuje znaky demokratického deficitu. Von der Leyen totiž v posledních volbách nekandidovala do Evropského parlamentu, tudíž pochopitelně nebyla ani spitzenkandidátkou (kandidát politické frakce v Evropském parlamentu na předsedu Evropské komise), a její nominace je tak prozatím pouze výsledkem jednání lídrů členských států, kteří systém spitzenkandidátů odmítli.

To bylo také důvodem sporů uvnitř německé vládní koalice CDU/CSU a SPD, které vedly k německému zdržení se při hlasování o nominaci von der Leyen na Evropské radě. Proti nominaci von der Leyen vystoupila CSU, které vadí, že nebyl upřednostněn její spitzenkandidát do evropských voleb, Manfred Weber. Navíc podle vyjádření koaličního partnera SPD není možné, aby von der Leyen, která nekandidovala v Evropských volbách, byla předsedkyní Evropské komise. Obě strany tak poukazují na nedemokratickou povahu nominace von der Leyen.

Ursula von der Leyen, nominantka na předsedkyni Evropské komise, která se stala kompromisním řešením po odmítnutí Franze Timmermanse při výběru vrchního představitele této instituce, působila dříve jako německá ministryně obrany. Její navržení vyvolalo u členů Evropského parlamentu smíšené reakce. Ursula von der Leyen nebyla před nominací tzv. spitzenkandidátkou, tedy nebyla na pozici navržena již při volbách za některou z politických stran v Evropském parlamentu.

Výrok Marcela Kolaji se přitom dle kontextu zřejmě váže k zastávání evropských postů. Jelikož je pravdou, že Ursula von der Leyen žádný takový post nezastávala a v letošních volbách na něj nekandidovala, uznáváme Kolajův výrok jako pravdivý. Jeho formulace, že von der Leyen nejevila „jasné známky zájmu o evropskou politiku“, je však zavádějící. Dohledali jsme řadu případů, kdy se von der Leyen ve své veřejné činnosti věnovala evropským tématům.

Na poli domácí německé politiky je von der Leyen úzce spjata s CDU, do které vstoupila v roce 1990. V první vládě Angely Merkel zastávala pozici ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Poté pracovala na ministerstvu práce a od roku 2014 zastávala pozici ministryně obrany. Podle Der Spiegel se však umístila až jako druhá od konce v žebříčku spokojenosti s prací německé vlády a byla kritizována za způsob, kterým se snažila reformovat armádu.

Jak je z její politické kariéry zřejmé, je zastánkyní vzniku společné evropské armády. Tento projekt zatím nemá žádnou konkrétní podobu, možné podoby jeho uskutečnění se liší - od prohlubování současné spolupráce na úrovni obrany až po vznik evropských ozbrojených sil, jejichž vojáci by byli přijímáni a cvičeni přímo pro jednotnou evropskou armádu.

V roce 2011 von der Leyen řekla týdeníku Der Spiegel, že: „Mým cílem jsou Spojené státy evropské - vytvořené podle federativních států jako Švýcarsko, Německo nebo USA“. V kontextu podpory hlubší integrace EU patří mezi odpůrce Brexitu a staví se za zachování co nejbližšího vztahu Evropské unie a Velké Británie i po něm s tím, že: „Dnes je zřejmé, že Brexit je ztráta pro všechny“. Vývoj událostí po referendu označila za: „prasknutí bubliny prázdných slibů ... , kterou nafoukli populisté“.

V roce 2015 Ursula von der Leyen kritizovala Maďarsko za použití slzného plynu proti žadatelům o azyl na srbsko-maďarské hranici. Její postoje k jednotlivým tématům týkajících se evropské i světové politiky shrnuje také článek Deutsche Welle.

Jako zajímavost ještě můžeme zmínit, že von der Leyen v Bruselu vyrůstala a její otec pracoval pro organizace předcházející vzniku EU, tedy pro Evropské společenství uhlí a oceli nebo Evropské hospodářské společenství.

Pravdou zůstává, že Ursula von der Leyen neusilovala v těchto volbách o post v institucích EU. Avšak v obecnějším měřítku je zavádějící tvrdit, že by se o evropské záležitosti nezajímala vůbec.

Předešleme, že nehodnotíme přítomnost demokratického deficitu ve výběru předsedkyně Komise. Pravidla její volby jsou upravena v článku 17 odst. 7 smlouvy o Evropské unii:

„S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů.“

Kandidáta tak vskutku navrhují premiéři či hlavy států, neboť Evropskou radu dle článku 15 odst. 2 smlouvy o Evropské unii tvoří „hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise. Jejího jednání se účastní Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“

Kandidáty volené parlamentními frakcemi musí Evropská rada brát v potaz již od přijetí Lisabonské smlouvy. Od původní Niceské smlouvy došlo k většímu provázání evropské exekutivy s Parlamentem. Parlament tak namísto pasivního přijetí volby předsedy Komise aktivně schvaluje a jmenuje kandidáta navrženého Evropskou radou (str. 3-4).

Na mimořádném zasedání Evropské rady byla zástupci členských států na funkci předsedkyně Evropské komise navržena Ursula von der Leyen. Nejedná se o kandidáta voleného jednou z frakcí Evropského parlamentu, tzv. spitzenkandidáta, ale o kandidáta zvoleného přímo Evropskou radou bez vazby na Evropský parlament.

Jednání o nominaci na post předsedy Evropské komise byla náročná a od květnových voleb se až do začátku července nepodařilo najít řešení. Země Visegrádské čtyřky nesouhlasily s navržením Franse Timmermanse, který byl spitzenkandidátem frakce socialistů. Řešení přineslo až navržení von der Leyen. Přesto se ozývají rozporuplné reakce. Český premiér komentoval navržení Ursuly von der Leyen pozitivně; ČR a Visegrádské čtyřce se podařilo zabránit zvolení spitzenkandidátů. Naopak z Německa se ozývají negativní hlasy ohledně nominace von der Leyen, např. kvůli jejím aférám i kvůli neupřednostnění Webera, který byl právě spitzenkadidátem.

Je pravda, že volby do Evropského parlamentu vyhrála Evropská lidová strana (EPP), jejím spitzenkandidátem (kandidát politické frakce Evropského parlamentu na post předsedy Evropské komise) byl však Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku. Ursula von der Leyen nebyla nominována Evropskou lidovou stranou - nebyla spitzenkandidátem ani jedné z politických skupin (.pdf, str. 2-3) a ani nekandidovala při posledních volbách do Evropského parlamentu.

Evropská lidová strana je vítězem letošních voleb do Evropského parlamentu se ziskem 182 mandátů. Její součástí jsou i představitelé českých politických stran, konkrétně členové KDU-ČSL, Starostů a nezávislých a TOP 09. Spojitost Ursuly von der Leyen a Evropské lidové strany vyplývá ze skutečnosti, že Ursula von der Leyen je členkou CDU, která je ve frakci Evropské lidové strany. Na post předsedkyně Evropské komise ji jako kompromisní řešení navrhl končící předseda Evropské rady Donald Tusk. Volba předsedy Komise je upravena v článku 17 odst. 7 smlouvy o Evropské unii. Podle něj kandidáta navrhuje Evropská rada (článek 15 odst. 2), kterou tvoří „hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise“.

Německá ministryně obrany von der Leyen byla nominována na post předsedkyně Komise na mimořádném summitu Evropské rady lídry zemí EU. Nominace von der Leyen byla v podstatě výsledkem paralýzy, do níž se dostali premiéři a prezidenti zemí EU, když se od evropských voleb nebyli schopni domluvit, kdo by měl Komisi vést. Většina europoslanců se opakovaně shodla, že by se šéfem Komise měl stát právě a pouze spitzenkandidát. Manfred Weber však nenašel většinovou podporu mezi lídry zemí EU a proti spitzenkandidátovi socialistů a demokratů (S&D) Fransi Timmermansovi se postavili lídři za EPP.

Nominaci von der Leyen musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019. Podle očekávání ji frakce lidovců (EPP), ke kterým se řadí i koaliční CDU/CSU, podpoří a podporu pravděpodobně také získá od liberálních stran, nově sdružených pod frakcí Renew Europe.

Zdroj: https://election-results.eu/

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces. V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob; tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue.

Tzv. spitzenkandidát představuje lídra celoevropské kandidátky politické frakce Evropského parlamentu a současně kandidáta této frakce na post předsedy Evropské komise. Kandidátem vítězné Evropské lidové strany (EPP) byl skutečně Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku.

Webera však odmítli podpořit jak socialisté, tak liberálové. Předseda Aliance liberálních demokratů pro Evropu (ALDE) Hans van Baalen se navíc vyhradil proti Weberovi již v září.

Webera posléze odmítli nominovat i lídři zemí EU, vytýkajíce mu zejména nedostatečné zkušenosti. Jako další kandidát tak připadal v úvahu Nizozemec Frans Timmermans, spitzenkandidát sociálních demokratů, tedy druhé největší frakce. Toho odmítaly země V4, které odmítly zvolení jakéhokoli spitzenkandidáta, a proti jeho zvolení se nakonec vyslovili i lídři lidovců (EPP).

Na post předsedy Evropské komise nominovali nakonec unijní lídři německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen. Její nominaci musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces (.pdf, str. 1). V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob, tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans, jehož národní mateřskou stranou je holandská strana práce (Labour party) a v evropském parlamentu zastupuje právě stranu Evropských socialistů (PES).

Předmětem hodnocení není pozitivní vnímání ze strany Dity Charanzové, zaměřujeme se na postoj Visegrádu. Premiéři zemí V4 se neshodli na jednom kandidátovi.

Země Visegrádské skupiny se před jednáním všech lídrů zemí EU neshodly na jméně jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise či jiné unijní posty, který by zastupoval země V4. Například maďarský premiér se prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že podpoří kandidáty, kteří „berou země našeho regionu vážně.“ Ačkoli se na konci května 2019 hovořilo o Marošovi Šefčovičovi jako o možném kandidátovi na předsedu EK, nebyl ze strany zemí V4 potvrzen jako oficiální kandidát. Kromě tohoto postu se o osobě Maroše Šefčoviče mluvilo také ve spojitosti s funkcí Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Při samotném jednání na summitu EU se představitelé skupiny zemí V4 postavili (společně s Itálií) proti socialistovi Fransi Timmermansovi, kterého vidí jako tzv. spitzenkandidáta (volební lídr některé z frakcí při volbách do Evropského parlamentu). Tento systém výběru kandidáta země V4 dlouhodobě odmítají. Premiér Babiš se vyjádřil tak, že Timmermans by jen prohloubil názorové rozdíly mezi státy Evropské unie. Frans Timmermans by se mohl stát jedním z místopředsedů EK.

Představitele zemí EU se nakonec dohodli na německé kandidátce Ursule von der Leyen, kterou podpořili i lídři států V4. Někteří čeští europoslanci ale postup V4 kritizují. Například Ondřej Benešík z KDU-ČSL hovoří spíše o vítězství větších zemí EU a o selhání představitelů V4 navrhnout alespoň jednoho kandidáta na obsazované významné funkce.

Státy V4 neměly svého jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise. Jejich požadavkem bylo, aby se do čela EK dostal kandidát, který bude vstřícný k zemím regionu V4 a jejich požadavkům. Země visegrádské čtyřky také dlouhodobě kritizují způsob výběru předsedy EK prostřednictvím spitzenkandidátů. Proto dle slov Andreje Babiše nechtěly státy V4 podpořit Franse Timmermanse. Nakonec se státy EU dohodly na kandidátce Ursule von der Leyen. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý, protože země V4 neblokovaly jednání jedním svým kandidátem na předsedu EK.

Premiéři Visegradské skupiny se dohodli na tom, že chtějí takového kandidáta na post předsedy Evropské komise, který bude rozumět regionu V4 a nebude mít proti těmto zemím negativní ohlasy, například kvůli migračním otázkám. Země V4 byly tedy ochotné podpořit i kandidáta, který nepochází ze zemí střední a východní Evropy.

Kandidátem, který by odpovídal jejich představám, ale nebyl socialista Frans Timmermans, kterého premiér Babiš kritizuje za migrační kvóty a předsudky vůči středoevropským státům. I polský premiér Mateus Morawiecki se vyjádřil tak, že je potřeba kandidát, který bude hledat kompromisy. Kromě výše uvedeného byl Timmermans tzv. spitzenkandidátem (volebním lídrem evropské frakce ve volbách do Evropského parlamentu) evropských socialistů. Dalšími spitzenkandidáty byli například Manfred Weber za Evropskou lidovou stranu či Margarethe Vestagerová za Alianci liberálů a demokratů pro Evropu. Státy V4 jsou dlouhodobě proti tomuto systému výběru předsedy EK.

Představitelé EU se nakonec dohodli na kandidátce Ursule von der Leyen. Její nominace byla oznámena až po neúspěšných předchozích jednáních. Andrej Babiš ji označil za lepší volbu pro země V4.

Ani jeden z navržených kandidátů není ze států Visegrádské skupiny či východní Evropy. V období od roku 2014 až 2019 měla V4 zastoupení ve vrchní pozici Evropské rady, kterou zastával polský politik Donald Tusk.

„Lídři zemí EU na mimořádném summitu v Bruselu navrhli, aby se novou předsedkyní Evropské komise stala německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová. (...) Post šéfa Evropské rady má připadnout belgickému premiérovi Charlesi Michelovi, příštím šéfem unijní diplomacie má být Španěl Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky má nastoupit výkonná ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová,“ uvádí Česká televize. Poslední zmíněná Lagardeová pochází z Francie.

V institucích Evropské unie působí čeští zástupci i ve vyšších funkcích. Dita Charanzová a Marcel Kolaja jsou místopředsedy Evropského parlamentu. Na pozici předsedy parlamentu kandidoval český poslanec Jan Zahradil, který skončil na druhém místě, první byl David-Maria Sassoli z Itálie.

Hned dva čeští europoslanci - Dita Charanzová a Marcel Kolaja - získali post místopředsedy Evropského parlamentu. Slaví tak stejný úspěch jako zástupci například Německa či Maďarska, kteří taktéž zaujali po dvojicích tuto reprezentační funkci.

V předchozím Evropském parlamentu funkci místopředsedy vykonávala francouzská europoslankyně Sylvie Guillaum. Ve sboru místopředsedů tak zasedala například s bývalým českým europoslancem Pavlem Teličkou. V současném složení čtrnácti místopředsedů francouzský zástupce chybí.

Evropský parlament sídlí ve Štrasburku (Francie), Bruselu (Belgie) a Lucemburku (Lucembursko). Ve Štrasburku se konají plenární zasedání, zatímco v Bruselu zasedají jednotlivé výbory a v Lucemburku vykonává svou agendu sekretariát.

Stížnost mířená z francouzské strany je zřejmě soukromého charakteru, tudíž tuto část výroku nehodnotíme.

Visegrádská skupina, neboli V4, nesouhlasila se systémem spitzenkandidátů (vedoucích kandidátů). Po schůzi v Budapešti se tak na svém twitteru vyjádřil Andrej Babiš: „Budapešť, skvělý den. V4 je jednotná a je jedno, kdo je z jaké frakce. Probrali jsme strategii EU, evropský rozpočet a předsednictví V4. Místo navrhování spitzenkandidátů potřebujeme do čela Evropské komise lídra, který bude zohledňovat potřeby všech členských států včetně V4.“ Státy V4 podle něj chtějí při volbách předsedy Komise postupovat jednotně.

Po volbách do Evropského parlamentu musí parlament zvolit předsedu komise. „Členské státy nominují jednoho kandidáta, ale musí při tom zohlednit výsledky evropských voleb. Parlament schvaluje nového předsedu Komise absolutní většinou hlasů (polovina všech poslanců plus jeden). Nezíská-li kandidát požadovanou většinu, musí členské státy ve lhůtě jednoho měsíce navrhnout jiného kandidáta (činí tak Evropská rada kvalifikovanou většinou). Pro volby v roce 2014 Parlament zavedl systém „čelných kandidátů“, známý pod německým pojmem Spitzenkandidaten. Každá evropská politická strana navrhne kandidáta na předsedu Komise a vítězná strana může navrhnout parlamentního kandidáta, který se bude ucházet o post předsedy Komise.“

Vedoucími kandidáty na místo předsedy Evropské komise byli Manfred Weber z poslaneckého klubu Evropské lidové strany a Frans Timmermans ze Strany evropských socialistů. Poprvé se o post ucházel i kandidát z České republiky, Jan Zahradil z ODS, který je v evropském parlamentu součástí skupiny Evropských konzervativců a reformistů. Mezi další vedoucí kandidáty patřila např. Ska Kellerová ze skupiny zelených.

Na summitu G20 se evropští lídři dohodli, že žádný z vedoucích kandidátů se nestane předsedou komise. Evropská rada navrhla Ursulu von der Leyen na post předsedkyně komise. Na svém twitteru o tom informoval Donald Tusk. Do vedoucí funkce Evropské centrální banky navrhla rada Christine Lagarde z Francie, jako Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku byl navržen Španěl Joseph Borrel Fontelles a jako nový předseda Evropské rady Charles Michel z Belgie.

Postup V4 kritizoval např. poslanec KDU-ČSL Ondřej Benešík: „Visegrádská skupina podle Benešíka vyšla úplně naprázdno. ‚Visegrádská skupina a Česká republika v tom výběru, v té volbě, naprosto selhala. Nezaznamenal jsem jediného kandidáta V4 na jednu ze čtyř významných funkcí,‘ uvedl lidovecký politik.“

Pravdou tak zůstává, že východní Evropa (případně Visegrádská čtyřka) nemá nominované zástupce mezi čtyřmi nejvyššími posty. Zda-li je tento stav důsledkem toho, že někteří čeští političtí představitelé (v čele s premiérem) odmítli systém spitzenkadidátů, je komplexní otázka, kterou nehodnotíme. Stejně tak nelze hodnotit, zda bylo „blokování spitzenkadidátů“ zcela zbytečné.

Ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 se Piráti s 13,95 % hlasů stali v Česku třetím nejúspěšnějším politickým subjektem a získali tři europoslance. Za Piráty byli do europarlamentu zvoleni Marcel Kolaja, Markéta Gregorová a Mikuláš Peksa. Pirátští poslanci se následně připojili v parlamentu do frakce Zelených.

Marcel Kolaja byl navržen politickou frakcí Zelených na pozici místopředsedy Evropského parlamentu a 3. května 2019 byl poslanci zvolen. Evropský parlament má celkem 14 místopředsedů a spolu s Kolajou tuto pozici zastává také další česká poslankyně, Dita Charanzová.

Marcel Kolaja kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 za Českou pirátskou stranu. V lednu 2019 byl ve stranických volbách zvolen lídrem kandidátní listiny. Piráti se ve volbách umístili s 13,95 % hlasů na třetím místě a získali tři europoslance.

Pirátská strana definovala svůj program pro volby do europarlamentu skrze 20 priorit. Jednou z nich byly také transparentnost a otevřenost europarlamentu. Podle programu má být „evropská politika transparentnější a bližší lidem“. Transparentní má být také hospodaření s evropskými penězi.

Na otázku, čemu se chce v evropském parlamentu věnovat, odpověděl 19. ledna 2019 v rozhovoru pro server iRozhlas.cz Marcel Kolaja následovně: „Obecně digitální agendě, informačním technologiím. A všemu, co s tím souvisí: občanským právům, ochraně spotřebitelů, ale například i technologickému rozvoji.“ Digitalizaci a transparentnost označil Kolaja v květnu 2019 za zásadní témata pro Piráty.

V rozhovoru pro server E15.cz 20. května 2019 k tématu transparentnosti Kolaja uvedl: „Budeme české občany více informovat, co v Evropském parlamentu děláme. Chtěli bychom propojit českou a evropskou politiku tak, aby to dávalo smysl – co se děje v EU, v jakém stavu je legislativa, jakým způsobem to navazuje na legislativu v Česku a jaká je naše vize zapojení České republiky v celém dění.“

Marcel Kolaja se tématy digitalizace a transparentnosti zabývá dlouhodobě. Profesně se specializuje na informatiku a tzv. otevřený software, angažuje se také ve spolku Otevřená města, který podporuje radnice a vedení měst ve větší transparentnosti.

Marcel Kolaja se odkazuje na situaci, ve které byla na post předsedkyně Evropské komise navržena německá politička Ursula von der Leyen, která však nekandidovala ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019, a tudíž ani nebyla tzv. spitzenkandidátkou.

Ostatní spitzenkandidáti (pdf., str.2-3) v boji o evropské posty představovali sebe i své, celoevropsky zaměřené, programy a vize. Ty tak byly voličům známy již v okamžiku volby. Tito spitzenkadidáti se také účastnili několika debat, v nichž prezentovali své záměry a názory. Kolaja tedy na otázku, zda podpoří von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, uvádí, že bude velmi záležet právě na jejím programu.

Vzhledem k tomu, že Ursula von der Leyen nekandidovala, není její program k 8. červenci 2019 explicitně znám. Politička se tak postupně bude představovat jednotlivým frakcím (ve středu 10. července tak například předstoupí před Zelené).