Ono k tomu (vyjmutí prezidentovy zákonodárné pravomoci z ústavy, pozn. Demagog.cz) došlo v roce 1993, jestli se nepletu, po sporech mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem. Tak v novém znění ústavy už se tato pravomoc neobjevila.
Československá ústava obsahovala až do roku 1992 zákonodárnou pravomoc prezidenta. V nové české ústavě byla ale nahrazena možností prezidenta vetovat zákony. K této změně došlo podle odborníků mj. v důsledku odlišných pohledů Václava Havla a Václava Klause na roli prezidenta.
Prezident měl garantovanou zákonodárnou iniciativu v Ústavě Československé socialistické republiky z 11. července 1960, konkrétně v čl. 52 odst. 1. Se změnou státního zřízení na federaci v roce 1969 byla velká část textu „Socialistické ústavy“ nahrazena ústavním zákonem 143/1968 Sb., zákonodárná iniciativa prezidenta však zůstala v čl. 45 odst. 1, a až do rozpadu Československa byla zachována.
K odebrání zákonodárné iniciativy z prezidentských pravomocí došlo, když Ústava samostatné České republiky nabyla účinnosti 1. ledna 1993. V čl. 50 bylo prezidentovi pouze vytyčeno právo suspenzivního veta k přijatému zákonu (s výjimkou zákona ústavního). Ústavní právník Jan Kysela zrušení zákonodárné pravomoci prezidenta zdůvodnil takto: „Do roku 1992 prezident zákonodárnou pravomoc měl, ale neměl právo veta. Když se pravomoc škrtla, zejména kvůli Václavu Havlovi, který svými návrhy ze začátku 90. let politickou třídu značně jitřil, nahradila se vetem.“
Václav Klaus byl při tvoření nové Ústavy v roce 1992 předsedou české vlády. Václav Havel po nezvolení v červencových volbách a následné rezignaci na prezidentský úřad nevykonával žádný úřad, a tak do tvorby Ústavy zasahoval pouze jako soukromá osoba. Ale i tak v srpnu 1992 sepsal esej s názvem Několik poznámek na téma české ústavy. Právě v této eseji Havel píše (str. 14), že právo zákonodárné iniciativy se mu „nezdá být tak důležité, jako suspenzivní veto“, které považoval za pojistku, která „dělá z prezidenta politicky relevantní sílu“.
Seznam Zprávy ve svém článku také popisují, jak moc aktivní roli Václav Havel sehrál při tvorbě ústavy (například návrhem preambule či prosazením pravomoci prezidenta sjednávat mezinárodní smlouvy). Článek ale také ukazuje, jak se své angažmá Václav Havel tehdy snažil utajit právě před Václavem Klausem. Ten si údajně nepřál, aby měl prezident České republiky silné pravomoce, pravděpodobně i kvůli předpokládanému opětovnému zvolení Václava Havla, tentokrát do čela samostatné České republiky.
„Václav Klaus chtěl mít z Václava Havla královnu Alžbětu II. – setkat se s ním každý týden, poreferovat a vypít čaj. Prezident ho měl vyslechnout, pokývat hlavou a odebrat se jezdit na koni. Václav Havel se s touto rolí nechtěl spokojit,“ popsal rozpory mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem Cyril Svoboda, tehdejší tajemník komise pro přípravu Ústavy.
Napjaté vztahy a rozdílné porevoluční názory mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem jsou veřejně známy a projevily se především při rozdělení republiky, a v rámci toho i při tvorbě nové Ústavy. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Petra Pavla jako pravdivý.
