Evropská unie v roce 2017 iniciovala jednání před Soudním dvorem Evropské unie, kde nás nařkla z porušení povinností (ohledně nepřijetí migrantů na základě schválených kvót, pozn. Demagog.cz). A v rámci té procedury na porušení povinností Soudní dvůr Evropské unie vydal v dubnu 2020 rozhodnutí, že skutečně jsme porušili povinnost, a Evropská unie měla možnost tady toto rozhodnutí, které bylo deklaratorní, přeměnit v to, že začne aplikovat sankce, že začne vypisovat pokuty. Neudělala to.
Soudní dvůr EU v dubnu 2020 skutečně rozhodl, že Česko porušilo povinnosti plynoucí z unijního práva. Systém kvót však v té době už nebyl účinný a soud Česku neuložil žádné nápravné opatření. Komise tak neměla v souladu s primárním právem možnost navrhnout uložení pokuty.
Poslanec Libor Vondráček (Svobodní) odpovídá na otázku, jak by podle něj Česko mohlo ignorovat zavedení systému ETS 2, který Svobodní odmítají, aniž by se vystavovalo postihu. Vondráček situaci přirovnává k zavedení mechanismu přerozdělování žadatelů o azyl v reakci na migrační vlnu z Afriky, Středního a Blízkého východu do Evropy, která eskalovala v roce 2015. Česko tehdy podle Vondráčka systém kvót odmítlo a nebylo za to nijak postihnuté.
Rada EU systém přerozdělování schválila v září 2015 s platností na následující dva roky (.pdf, str. 13). V červnu 2017 Česko oznámilo, že již podle kvót žádné migranty přijímat nebude. Z přidělených 2 600 žadatelů o azyl jich přitom přijalo pouze 12. Evropská komise nejprve Česko vyzvala k aktivní účasti na přerozdělování, v červnu pak proti němu zahájila řízení o porušení unijní legislativy. Stejný proces Komise vedla zároveň také s Polskem a Maďarskem. V prosinci 2017 Komise podala proti všem třem zemím žalobu u Soudního dvora EU.
Soudní dvůr EU vynesl rozsudek 2. dubna 2020 (.pdf) a konstatoval, že Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily své povinnosti vyplývající z práva Evropské unie (str. 1). Ve svém rozhodnutí posuzoval argumentaci tří zemí založenou na tom, že odmítnutím migrantů se snaží ochránit vlastní vnitřní bezpečnost a že přerozdělovací systém byl nefunkční (str. 2). Argument o nefunkčnosti systému soud odmítl. Obavu o vnitřní bezpečnost sice připustil, ale konstatoval, že bezpečnostní opatření zakotvená přímo v systému byla dostatečná. Země totiž mohly vyhodnocovat riziko u jednotlivých osob (str. 2).
Právní zástupci všech tří zemí se v té době nicméně shodovali na tom, že dotčeným státům žádné finanční tresty nehrozí, protože systém přerozdělování uprchlíků skončil v září 2017, a rozsudek tedy nemůže zajistit nápravu.
Možnost uložit členským státům pokutu upravuje článek 260 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Ten říká, že stát je povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora EU. Pokud to neudělá, může Komise navrhnout uložení pokuty. O povinnosti zaplatit pokutu rozhodne Soudní dvůr EU, pokud shledá, že dotyčný stát nevyhověl jeho rozsudku.
Z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci porušení unijního práva Českem, Polskem a Maďarskem pro dotčené státy nicméně žádné konkrétní opatření nevyplývá (.pdf), a Komise tak neměla za co pokutu navrhnout. Soud pouze zdůraznil, že Evropská komise má právo státy žalovat a žádat soud, aby rozhodl, zda k porušení pravidel došlo, nebo ne, i po skončení platnosti daného opatření (.pdf, str. 2). Podle následného vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Jakuba Kulhánka ze září 2021 uzavřela Komise řízení proti ČR k relokacím migrantů, čímž potvrdila, že Česku finanční sankce nehrozí.
Tomáš PANCÍŘ: „Vy opravdu vidíte v tuto chvíli nějakou právní možnost, jak by Česko mohlo v rámci Unie schválené zavedení povolenek ETS 2 ignorovat, aniž by se vystavovalo postihu?“ Libor VONDRÁČEK: „Podobně jako jsme nepřijali byť jednoho jediného migranta podle kvót schválených v roce 2015 a nedostali jsme od Evropské unie pokutu.“20 minut Radiožurnálu, 22. října 2025
Evropská komise podala v prosinci 2017 na Česko, Polsko a Maďarsko žalobu k Soudnímu dvoru EU za neplnění povinností v souvislosti s kvótami na přerozdělování migrantů. Soud žalobu uzavřel v dubnu 2020 a potvrdil, že trojice států nedodržela své povinnosti plynoucí z unijní legislativy.
Rozsudek však padl až po konci účinnosti systému migračních kvót a pro dotčené země z něj nevyplývalo žádné konkrétní opatření. Podle primárního práva může Komise navrhnout členským státům pokutu jen v případě, kdy nesplní opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora. EU tak neměla možnost přeměnit deklaratorní rozhodnutí soudu v sankce. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako nepravdivý.
