Pěstí mezi oči pro české občany

Předseda strany Svobodných a poslanec Libor Vondráček zvolený za SPD reaguje na dotaz, zda hnutí SPD při vyjednávání o vládním programu příliš brzy neopustilo záměr uspořádat referendum o členství v EU a NATO. Moderátor se ptá, jestli Svobodní tento ústupek neberou jako podraz, jelikož referendum dlouhodobě prosazují. Vondráček poukazuje na nízký počet poslanců Svobodných a na nutnost dělat kompromisy. Říká, že za úspěch by tak strana považovala prosazení zákona o obecném referendu. Podotýká však, že referendum o členství v NATO v jejich programu ani nebylo.

Program Svobodných 

Svobodní před sněmovními volbami schválili svůj program na republikovém výboru na začátku března 2025 s poznámkou, že se jedná o dlouhodobý program, který „přesahuje rámec jednoho volebního období“. Dokument označuje prvky přímé demokracie „za dobrý doplněk demokratických rozhodovacích postupů“. Odmítá však, aby lidové hlasování nahrazovalo rozhodnutí zvoleného zastupitelského orgánu (.pdf, str. 5). 

Plán uspořádat referendum ohledně členství v NATO Svobodní ve svém programu nezmiňují. U NATO naopak oceňují princip svrchovanosti členských států a označují tento přístup za východisko pro další spolupráci evropských zemí (.pdf, str. 2). K EU se pak program staví kriticky a navrhuje, aby z ní Česko vystoupilo (.pdf, str. 3).

Program SPD

Na konci března 2025 Svobodní oznámili společnou kandidaturu s SPD, Trikolorou a PRO. Menší strany šly do voleb na kandidátce hnutí SPD. To svůj volební program představilo v září a přislíbilo v něm přijetí zákona o obecném a závazném referendu včetně možnosti hlasování o zásadních mezinárodních smlouvách, konkrétně například o členství v EU nebo NATO (.pdf, str. 2, 19). Závazek o uspořádání referenda předseda SPD Tomio Okamura zdůraznil například v předvolebním duelu (video, čas 59:07). Podobně se před volbami vyjádřil i poslanec SPD Jaroslav Foldyna.

Referendum o NATO v médiích

Otázku referenda o vystoupení z NATO média před volbami probírala opakovaně. Například v červenci 2025 se o referendu mluvilo v souvislosti s rozporem, který ohledně tohoto programového bodu vznikl mezi spolupracujícími Stačilo! a SOCDEM. Možnost referenda o NATO později média probírala také v návaznosti na tehdy předpokládanou účast SPD na vládě s hnutím ANO.

Závěr 

Program Svobodných považuje nástroj referenda za dobrý doplněk demokratických rozhodovacích postupů, odmítá však, aby kompletně nahradilo rozhodování zvolených zastupitelů. Lidové hlasování by Svobodní vyhlásili například o členství v EU, o vystupování z NATO však nemluví a organizaci hodnotí spíše pozitivně. Referendum o NATO prosazovalo hnutí SPD, se kterým se do sněmovních voleb 2025 Svobodní spojili. V médiích se toto téma před volbami objevovalo opakovaně, například v souvislosti s navázáním spolupráce mezi Stačilo! a SOCDEM nebo možnou vládou hnutí ANO s podporou SPD. Výrok Libora Vondráčka hodnotíme jako pravdivý.

Libor Vondráček (Svobodní) reagoval na otázku, zda se po volbách Svobodní příliš rychle neodklonili od požadavku na referendum o vystoupení z Evropské unie. Toto tvrzení odmítl a uvedl, že cílem zůstává prosadit zákon o obecném referendu, podobně jako to podle něj dříve plánovala někdejší vláda hnutí ANO. Dle jeho slov tento závazek obsahovalo programové prohlášení minulé Babišovy vlády.

Ústavní zákon o obecném referendu

V České republice se občané mohou podílet na výkonu moci nejen prostřednictvím volených zástupců, ale i přímo. Ústava i Listina základních práv a svobod tuto možnost zmiňují, vymezují ji však pouze rámcově. Aby se mohlo konat celostátní referendum, musel by být přijat zvláštní ústavní zákon, který by stanovil jeho pravidla. Takový zákon ale dosud chybí (.pdf, str. 702), a lidé tak mohou hlasovat jen v místních či krajských referendech podle běžného zákona z roku 2004.

V historii České republiky se celostátní referendum uskutečnilo pouze jednou, v roce 2003, kdy byl otázkou vstup do EU, a to na základě jednorázového ústavního zákona. Pro schválení ústavního zákona je nutná třípětinová většina všech poslanců a třípětinová většina přítomných senátorů.

Zákon o referendu během vlád Andreje Babiše

Přijetí ústavního zákona o referendu přislíbily obě předchozí vlády Andreje Babiše (ANO). První Babišova vláda ho zmínila v programovém prohlášení z ledna 2018, ve kterém slíbila „doplnit ústavní systém o zákon o všeobecném referendu za přísného respektování čl. 6 Ústavy“, podle kterého mají politická rozhodnutí vycházet z vůle většiny, která je vyjádřená svobodným hlasováním.

V březnu 2018, ještě před vznikem druhé vlády, kabinet hnutí ANO podpořil (.doc, str. 1) poslanecký návrh ČSSD na zavedení celostátního referenda (.pdf), který počítal s vyloučením hlasování o členství v mezinárodních organizacích – tedy i o členství v EU a NATO (.pdf, str. 1).

Také programové prohlášení druhé Babišovy vlády z června 2018 obsahovalo závazek o předložení ústavního zákona o celostátním referendu. Vláda však vlastní návrh nepředložila a omezila se na souhlas (.pdf) se starším poslaneckým návrhem ČSSD, který do konce volebního období nestihl projít celým legislativním procesem.

Za vlád Andreje Babiše (ANO) předložily návrhy ústavního zákona o referendu také poslanci KSČM a SPD. Komunistický návrh počítal s možností hlasovat i o mezinárodních smlouvách (.pdf, str. 2 z 12), zachovával ale vyšší kvórum účasti i kontrolu Ústavního soudu (str. 3 z 12). Návrh SPD umožňoval hlasování o jakékoli otázce včetně zahraničně-politických a zaváděl nižší kvórum platnosti (.pdf, str. 1). Ani jeden z těchto návrhů vláda nepodpořila a oba návrhy se v Poslanecké sněmovně nedostaly přes první čtení.

K tématu referenda se hnutí ANO vrátilo také v roce 2023 za vlády Petra Fialy, kdy skupina poslanců předložila vlastní návrh ústavního zákona o celostátním referendu (.pdf). Ten se však nedostal ani do prvního čtení.

Závěr

Obě vlády Andreje Babiše se k zavedení referenda skutečně zavázaly ve svých programových prohlášeních. Vláda hnutí ANO žádný návrh ústavního zákona nepředložila, podpořila ale poslanecký návrh ČSSD na zavedení ústavního referenda, který ovšem vylučoval referendum o mezinárodních smlouvách. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Předseda Svobodných Libor Vondráček reaguje na zprávy, že nově vznikající vláda, o které vyjednávají i Svobodní, neplánuje zavést referendum o setrvání ČR v EU a NATO. Vondráček uvádí, že ačkoliv Svobodní tento krok navrhovali v předvolební kampani, nemají podle něj dostatečnou sílu v nově vznikající koalici na jeho prosazení. Dodává, že zákon o obecném referendu navíc podle něj musí projít oběma komorami Parlamentu, tedy i Senátem.

Referenda v Česku

Ústava explicitně říká, že pouze ústavní zákon může určit, kdy lid vykonává státní moc přímo. To znamená, že zákon o obecném referendu, který by umožnil hlasování o celostátních otázkách, by musel mít právní sílu ústavního zákona. Jediné celostátní referendum v historii ČR bylo referendum o přistoupení k EU, které proběhlo v roce 2003. Uskutečnilo se na základě speciálního ústavního zákona, který byl přijat o rok dříve a vztahoval se pouze na toto konkrétní referendum. Po přijetí zákona o obecném referendu volají některé politické strany, v České republice však dosud nebyl schválen.

Mezi jediné typy referend, se kterými právní řád ČR v současnosti počítá, patří pouze tzv. místní referendum a krajské referendum. Oba typy referend jsou omezeny svým rozsahem na území konkrétní obce nebo kraje. Můžou se týkat pouze otázek, které spadají do samostatné působnosti obce či kraje, nikoliv celostátních témat.

Přijetí ústavních zákonů

Běžné zákony, tedy zákony s nižší právní silou než ty ústavní, potřebují (.pdf, str. 1 ze 2) ke schválení pouze prostou většinu poslanců Poslanecké sněmovny a polovinu senátorů. Senát má také možnost se návrhem zákona vůbec nezabývat, a pokud se k návrhu do třiceti dnů nevyjádří, považuje se návrh za přijatý. Když Senát či prezident příslušný návrh zákona vrátí, Poslanecká sněmovna je může přehlasovat absolutní většinou, tedy hlasy alespoň 101 poslanců. 

Ústavní zákony však mají podmínky pro přijetí přísnější – musí být schváleny kvalifikovanou většinou obou komor Parlamentu, tedy třemi pětinami všech poslanců Poslanecké sněmovny a třemi pětinami přítomných senátorů v Senátu, kteří v tomto případě nemají právo se k návrhu nevyjádřit. Pokud Senát návrh ústavního zákona odmítne, Poslanecká sněmovna už ho nemůže přehlasovat.

Závěr

Podle Ústavy může pouze ústavní zákon stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Případný zákon o obecném referendu by tak musel mít povahu ústavního zákona. Podmínky pro přijetí ústavních zákonů jsou přísnější než u „obyčejných zákonů“ – musí být schváleny třemi pětinami všech poslanců Poslanecké sněmovny a třemi pětinami přítomných senátorů v Senátu, kteří tentokrát nemají právo se k návrhu nevyjádřit. Při odmítnutí návrhu Senátem už Poslanecká sněmovna nemůže toto rozhodnutí zpětně přehlasovat. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda Svobodných Libor Vondráček zvolený za SPD komentuje povolební vyjednávání o vládě, kterého se jeho strana účastní. Připouští, že vznikající koalice nejspíš neprosadí referendum o setrvání Česka v EU, které Svobodní slibovali v předvolební kampani. Dle jeho slov na to SPD nemá dostatečný počet mandátů a zákon by nesehnal podporu ani v Senátu. Vondráček dodává, že za úspěch by považoval prosazení zákona o obecném referendu.

Výroky kandidátů SPD ohledně obecného referenda

V březnu 2025 podepsali šéfové Svobody a přímé demokracie (SPD), Trikolory, Svobodných a strany Právo Respekt Odbornost (PRO) memorandum o spolupráci. Ve volbách do Poslanecké sněmovny kandidovali na společné kandidátce a vyhnuli se tvorbě koalice. Součástí volebního programu SPD bylo i prosazení zákona o obecném referendu včetně možnosti hlasování o členství v EU (.pdf, str. 2, 19).

Hnutí SPD obecné referendum prosazuje dlouhodobě. V roce 2017 připravilo návrh ústavního zákona o celostátním referendu a předložilo ho Poslanecké sněmovně (.pdf). Ta se jím zabývala od roku 2018, avšak během funkčního období Sněmovny návrh neprošel ani prvním čtením. V září 2025 pak SPD na svém webu zveřejnila článek, ve kterém deklaruje, že součástí programu hnutí je i nadále přijetí zákona o obecném referendu, což později zopakoval např. zvolený poslanec SPD Radek Koten.

Také Libor Vondráček před volbami uvedl, že Svobodní chtějí „lidem dopřát nástroj obecného referenda“. Svobodní ve svém programu navrhují hlasování o vystoupení z EU (.pdf, str. 3), ačkoliv odmítají koncept referenda, podle kterého má lidové hlasování nahrazovat rozhodnutí zvoleného zastupitelského orgánu (.pdf, str. 5). Zákon o obecném referendu podpořil i předseda strany PRO Jindřich Rajchl slovy: „Kdo není pro referendum, bojí se občanů.“ Předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová zase snahu o prosazení referenda o členství v EU před volbami zmínila ve vysílání CNN Prima News (video).

Závěr

Zástupci SPD, PRO, Trikolory a Svobodných, kteří kandidovali do voleb do Poslanecké sněmovny na společné kandidátce SPD, veřejně deklarovali podporu přijetí zákona o obecném referendu. Návrh byl součástí volebního programu SPD, která tento krok navíc prosazuje dlouhodobě. V roce 2017 např. připravila návrh ústavního zákona, který by obecné referendum zavedl, návrh však neprošel Poslaneckou sněmovnou. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako pravdivý.

Moderátor podotýká, že vznikající vládní koalice jako jednu ze svých priorit označila zrušení systému emisních povolenek ETS 2. Dále upozorňuje, že Evropská komise oznámila záměr zastropovat cenu povolenek na 45 eurech, a ptá se poslance Libora Vondráčka (Svobodní), zda tato skutečnost nějak mění koaliční dohodu. Vondráček odpovídá, že postoj koalice zůstává stejný, jelikož odmítá systém povolenek jako takový a vytýká vládě Petra Fialy jeho schválení.

Emisní povolenky EU

Systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) vytvořený Evropskou unií má za cíl snížit emise skleníkových plynů jejich zpoplatněním. Je založen na principu, kdy společnosti nakupují povolenky, které musí získat na pokrytí svých emisí. Provozovatelé potřebují povolenku na každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry.

Systém obchodování s emisními povolenkami v EU funguje od roku 2005 (.pdf, str. 631, 634). V roce 2023 pak členské státy schválily revizi celého systému. Výsledkem bylo vytvoření nového systému ETS 2, který bude pokrývat emise z budov, silniční dopravy a malého průmyslu. Povinnost monitorovat své emise se však bude týkat dodavatelů paliv, nikoliv koncových uživatelů, jako jsou domácnosti či vlastníci automobilů.

Aby se zmírnil dopad na chudší domácnosti, bude část výnosů z prodeje povolenek přidělena do Sociálního klimatického fondu, který poskytuje finanční podporu zranitelným skupinám. Systém má být plně spuštěn v roce 2027 a jeho cílem je snížit emise v těchto sektorech do roku 2030 o 42 % oproti roku 2005.

Hlasování o ETS 2

Systém povolenek ETS 2 byl schvalován v řádném legislativním procesu, což znamená, že nejprve musel být schválen Evropským parlamentem a poté Radou EU, ve které zasedají ministři všech členských zemí EU. Hlasování v Evropském parlamentu proběhlo 18. dubna 2023. Z politiků příslušných k vládním stranám – v roce 2023 včetně Pirátů – jich sedm hlasovalo pro schválení, tři se zdrželi a dva hlasovali proti návrhu (.pdf, str. 8–9).

Poté o nařízení hlasovala Rada EU v konfiguraci zemědělství a rybolov. Českou vládu zastupoval tehdejší ministr zemědělství Zdeněk Nekula, který 25. dubna 2023 hlasoval společně s dalšími 22 ministry pro přijetí návrhu. Proti hlasovali zástupci Polska a Maďarska a zástupci Belgie a Bulharska se zdrželi (.pdf, str. 2).

Závěr

Česká vláda pro nový systém emisních povolenek hlasovala na zasedání Rady EU v dubnu 2023. Předtím pro tento systém hlasovala také více než polovina europoslanců z vládních stran. Systém ETS 2, který je založen na principu, kdy dodavatelé paliv platí za emise vypuštěné do atmosféry, bude nově pokrývat také emise z budov, silniční dopravy a malého průmyslu. Změna systému sice finančně dopadne také na domácnosti, ty ale povolenky přímo nakupovat nemusí. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Moderátor podotýká, že vznikající vládní koalice za jednu ze svých priorit označila zrušení systému emisních povolenek ETS 2, a ptá se Libora Vondráčka (Svobodní), zda vidí nějakou právní možnost, jak by Česko mohlo schválené zavedení systému ETS 2 ignorovat, aniž by se vystavovalo postihu. Vondráček situaci přirovnává k mechanismu kvót při přerozdělování žadatelů o azyl.

Přijímání migrantů podle kvót

Evropská unie zavedla v roce 2015 systém přerozdělování migrantů mezi členskými státy podle kvót v reakci na migrační vlnu z Afriky a Středního a Blízkého východu. Proti povinným kvótám měla výhrady řada zemí. Hlasování v Radě EU proběhlo v září 2015. Česko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko hlasovaly proti (.pdf, str. 1). Podle platných unijních pravidel nicméně došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny. V červnu 2017 pak česká vláda rozhodla, že již podle kvót žádné azylanty přijímat nebude. Z přidělených 2 600 lidí jich přijala pouze 12.

Žaloba Evropské komise

Evropská komise následně proti Česku kvůli odmítání programu přerozdělování žadatelů o azyl podala žalobu u Soudního dvora EU. Stejný proces vedla také s Maďarskem a Polskem, které rovněž odmítly přijmout migranty podle kvót. Soudní dvůr EU žalobu řešil do dubna 2020.

Ve svém rozhodnutí posuzoval argumentaci tří zemí založenou na tom, že odmítnutím migrantů se snaží ochránit vlastní vnitřní bezpečnost a že přerozdělovací systém byl nefunkční (.pdf, str. 2). Argument o nefunkčnosti systému soud odmítl. Obavu o vnitřní bezpečnost sice připustil, ale konstatoval, že bezpečnostní opatření zakotvená přímo v systému byla dostatečná. Země totiž mohly vyhodnocovat riziko u jednotlivých osob (.pdf, str. 2).

Evropský soudní dvůr tak rozhodl, že Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily své povinnosti plynoucí z práva Evropské unie (.pdf, str. 1). Právní zástupci všech tří zemí se v té době nicméně shodovali na tom, že dotčeným státům žádné finanční tresty nehrozí, protože systém přerozdělování uprchlíků skončil v září 2017, a rozsudek tedy nemůže zajistit nápravu.

Soud však zdůraznil, že Evropská komise má přesto právo státy zpětně žalovat a žádat soud, aby rozhodl, zda k porušení pravidel došlo, nebo ne (.pdf, str. 2). Podle následného vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Jakuba Kulhánka ze září 2021 Komise řízení proti ČR k relokacím migrantů uzavřela, čímž potvrdila, že Česku finanční sankce nehrozí.

Uložení pokuty

Možnost uložit členským státům pokutu upravuje článek 260 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Ten říká, že stát je povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora EU. Pokud to neudělá, může Komise navrhnout uložení pokuty. O povinnosti zaplatit pokutu rozhodne Soudní dvůr EU, pokud shledá, že dotyčný stát nevyhověl jeho rozsudku.

Z rozhodnutí Soudního dvora EU ohledně odmítnutí migračních kvót nicméně pro Česko žádné konkrétní opatření nevyplývalo (.pdf), a to právě proto, že systém povinných kvót v době vynesení rozsudku již neplatil. ČR tedy nejednala v rozporu s rozsudkem a Evropská Komise neměla za co navrhnout pokutu. Rozhodujícím faktorem v tom, že se ČR vyhnula pokutě za odmítnutí kvót, byla tedy jejich dočasná platnost.

Povinnosti spojené se systémem povolenek ETS 2 však mají platit dlouhodobě. Evropská komise má podle nařízení povinnost průběžně sledovat vývoj obchodování s povolenkami a v případě potřeby navrhnout jeho přezkum. První zprávu o stavu systému má předložit do 1. ledna 2028 (.pdf, str. 154). Na rozdíl od systému přerozdělování migrantů nemá ETS 2 stanovené časové omezení své platnosti (.pdf, str. 195), a Česko by tak za jeho porušení pokutu dostat mohlo, i kdyby případné soudní řízení znovu trvalo několik let.

Závěr

Česká republika přijala v rámci systému přerozdělování přijatého v roce 2015 pouze 12 uprchlíků a následně plnění kvót odmítla, stejně jako Polsko a Maďarsko. Trojice zemí byla následně za nedodržování unijní legislativy zažalována Evropskou komisí. Soudní dvůr žalobě Komise vyhověl a v roce 2020 potvrdil, že státy porušily povinnosti plynoucí z práva EU. Jelikož rozhodnutí padlo až po ukončení platnosti kvót, soud neuložil státům žádná nápravná opatření. Podmínkou udělení pokuty ze strany Evropské Komise je přitom právě porušení rozsudku, resp. uložených nápravných opatření Soudního dvora EU. Uvedeným zemím tedy nakonec žádná pokuta nehrozila.

Česko, Polsko a Maďarsko se tedy riziku pokuty vyhnuly zejména díky tomu, že systém kvót fungoval jen krátkodobě. Systém obchodování s emisními povolenkami ETS 2 naproti tomu nemá omezenou dobu účinnosti a Česko by se jeho porušením vystavila riziku uložení pokuty, i kdyby případné soudní řízení trvalo řadu let. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Libor Vondráček (Svobodní) odpovídá na otázku, jak by podle něj Česko mohlo ignorovat zavedení systému ETS 2, který Svobodní odmítají, aniž by se vystavovalo postihu. Vondráček situaci přirovnává k zavedení mechanismu přerozdělování žadatelů o azyl v reakci na migrační vlnu z Afriky, Středního a Blízkého východu do Evropy, která eskalovala v roce 2015. Česko tehdy podle Vondráčka systém kvót odmítlo a nebylo za to nijak postihnuté.

Žaloba Evropské komise

Rada EU systém přerozdělování schválila v září 2015 s platností na následující dva roky (.pdf, str. 13). V červnu 2017 Česko oznámilo, že již podle kvót žádné migranty přijímat nebude. Z přidělených 2 600 žadatelů o azyl jich přitom přijalo pouze 12. Evropská komise nejprve Česko vyzvala k aktivní účasti na přerozdělování, v červnu pak proti němu zahájila řízení o porušení unijní legislativy. Stejný proces Komise vedla zároveň také s Polskem a Maďarskem. V prosinci 2017 Komise podala proti všem třem zemím žalobu u Soudního dvora EU.

Rozsudek soudního dvora

Soudní dvůr EU vynesl rozsudek 2. dubna 2020 (.pdf) a konstatoval, že Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily své povinnosti vyplývající z práva Evropské unie (str. 1). Ve svém rozhodnutí posuzoval argumentaci tří zemí založenou na tom, že odmítnutím migrantů se snaží ochránit vlastní vnitřní bezpečnost a že přerozdělovací systém byl nefunkční (str. 2). Argument o nefunkčnosti systému soud odmítl. Obavu o vnitřní bezpečnost sice připustil, ale konstatoval, že bezpečnostní opatření zakotvená přímo v systému byla dostatečná. Země totiž mohly vyhodnocovat riziko u jednotlivých osob (str. 2).

Uložení sankcí

Právní zástupci všech tří zemí se v té době nicméně shodovali na tom, že dotčeným státům žádné finanční tresty nehrozí, protože systém přerozdělování uprchlíků skončil v září 2017, a rozsudek tedy nemůže zajistit nápravu.

Možnost uložit členským státům pokutu upravuje článek 260 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Ten říká, že stát je povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora EU. Pokud to neudělá, může Komise navrhnout uložení pokuty. O povinnosti zaplatit pokutu rozhodne Soudní dvůr EU, pokud shledá, že dotyčný stát nevyhověl jeho rozsudku.

Z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci porušení unijního práva Českem, Polskem a Maďarskem pro dotčené státy nicméně žádné konkrétní opatření nevyplývá (.pdf), a Komise tak neměla za co pokutu navrhnout. Soud pouze zdůraznil, že Evropská komise má právo státy žalovat a žádat soud, aby rozhodl, zda k porušení pravidel došlo, nebo ne, i po skončení platnosti daného opatření (.pdf, str. 2). Podle následného vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Jakuba Kulhánka ze září 2021 uzavřela Komise řízení proti ČR k relokacím migrantů, čímž potvrdila, že Česku finanční sankce nehrozí.

Shrnutí

Evropská komise podala v prosinci 2017 na Česko, Polsko a Maďarsko žalobu k Soudnímu dvoru EU za neplnění povinností v souvislosti s kvótami na přerozdělování migrantů. Soud žalobu uzavřel v dubnu 2020 a potvrdil, že trojice států nedodržela své povinnosti plynoucí z unijní legislativy.

Rozsudek však padl až po konci účinnosti systému migračních kvót a pro dotčené země z něj nevyplývalo žádné konkrétní opatření. Podle primárního práva může Komise navrhnout členským státům pokutu jen v případě, kdy nesplní opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora. EU tak neměla možnost přeměnit deklaratorní rozhodnutí soudu v sankce. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako nepravdivý.

Poslanec Libor Vondráček diskutuje o možnosti odmítnout zavedení systému emisních povolenek ETS II a varuje, že uvalení sankcí na více členských států za odmítnutí tohoto systému by mohlo vést k rozvratu EU. Některé země by totiž podle Vondráčka mohly zvažovat vystoupení z EU. Jako alternativu k členství v Unii zmiňuje členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA). Jako příklad fungující ekonomické spolupráce bez plného členství uvádí Norsko a konkrétně tvrdí, že podnikatelé při prodeji zboží z Norska do České republiky nemusí platit clo.

Obchodní vztah mezi Norskem a Českou republikou

Norsko není členským státem EU. Je ale členem Evropského sdružení volného obchodu a spolu s Islandem a Lichtenštejnskem uzavřelo se zeměmi EU dohodu o Evropském hospodářském prostoru (EHP). Dohoda o EHP (platná od roku 1994) zajišťuje zmíněným třem státům EFTA přístup na vnitřní trh EU a garantuje tzv. čtyři svobody – volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a to při zachování stejných pravidel jako v EU. Norsko se tedy zavázalo implementovat relevantní legislativu EU v oblasti jednotného trhu, i když nemá hlasovací práva v unijních orgánech.

Na základě dohody o EHP může Norsko v EU i v Česku obchodovat bez cel „s veškerými produkty pocházejícími z EHP s výjimkou některých ryb a zemědělských produktů“. Zboží přitom musí splňovat pravidla preferenčního původu – musí být přímo vyrobeno v zemích EHP nebo musí obsahovat dostatečný podíl surovin z EHP. Pokud by norský podnikatel pouze reexportoval zboží ze třetí země, clo by se uplatnilo.

Jak už jsme zmínili, dohoda o EHP se nevztahuje plně na zemědělské produkty a ryby. U těchto komodit existují dvoustranné dohody (.pdf) a celní kvóty. Některé produkty tak jsou bezcelní, jiné podléhají clu nebo omezeným celním kvótám, v jejichž případě se nižší clo vztahuje na předem stanovené množství dováženého zboží. Clu podléhají například margaríny, cukrem konzervované ovoce či ořechy, džemy, ovocná pyré, ocet, cigarety, denaturovaný líh nebo sladidla sorbitol a mannitol (.pdf, str. 9; .pdf, str. 1, 7–10, 14; .pdf, str. 141, 168, 199, 202, 210, 253).

Kromě toho dovoz z Norska není zcela bez administrativních povinností (.pdf, str. 57–59). Norsko je z pohledu českých zákonů „třetí zemí“, takže dovozci musí vždy podat celní prohlášení a také předložit zboží k celnímu řízení (a zaplatit DPH) při vstupu zboží do země. To znamená dodatečnou administrativní zátěž oproti obchodování uvnitř EU.

Závěr

Norsko je díky členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP) partnerem EU s přístupem na vnitřní trh včetně volného pohybu zboží. Podnikatelé proto skutečně při dovozu většiny zboží z Norska do České republiky clo neplatí. Vondráček však tento fakt uvádí jako příklad bezproblémové ekonomické spolupráce mimo plné členství v EU, čímž vytváří dojem, že export zboží z Norska do EU je podobně snadný jako obchod uvnitř Unie. Bezcelní režim se ale nevztahuje na všechny komodity – některé zemědělské a rybářské produkty clu podléhají. Navíc dovozci musí splnit celní formality, což představuje administrativní zátěž oproti obchodu uvnitř EU. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako zavádějící.

Předseda strany Svobodných Libor Vondráček reaguje na dotaz, zda nebere jako urážku, že SPD bude dosazovat na ministerské posty odborníky. Moderátorka podotýká, že on sám je právník, který se specializuje na ústavní a unijní právo. Vondráček odpovídá, že i politik může být odborník a že kandidáti SPD pro sněmovní volby už během kampaně tvrdili, že nechtějí kumulovat funkce.

Hnutí SPD a kumulace funkcí

Přibližně měsíc před volbami předseda hnutí SPD Tomio Okamura uvedl, že on sám se sice úplně nevzdává možnosti být v čele ministerstva, ale že jeho hnutí je proti kumulaci funkcí. Zároveň zmínil, že pokud by SPD obsazovalo ministerské pozice, nominovalo by do nich odborníky, a nikoliv své poslance, aby se funkce nehromadily.

Dne 12. září 2025 tehdejší poslanec SPD Radek Rozvoral na webových stránkách hnutí zveřejnil prohlášení, ve kterém slíbil: ,,Pokud získáme důvěru občanů, budeme prosazovat, aby do vlády byli nominováni odborníci, čímž zamezíme kumulaci funkcí a zajistíme efektivní chod státu.“ Dne 19. září pak v rozhovoru pro web Publico Tomio Okamura uvedl: ,,My jsme si řekli na poslaneckém klubu i se zástupci našich partnerských stran, že chceme dát do vlády odborníky a nechceme, aby se kumulovaly funkce.“

Poté 30. září, tj. asi týden před volbami, Okamura o tomto tématu mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls. I tehdy vysvětlil, že hnutí SPD chce dosadit do vlády odborníky, protože se mu nelíbí kumulace funkcí. Zároveň Okamura řekl, že SPD má odborníků dost, ale že by se poslanci měli zabývat svou poslaneckou prací. Podle jeho tehdejších slov by SPD preferovala navrhnout na případné ministerské posty experty, kteří mají zkušenosti s vedením velkých kolektivů a dané problematice se věnují dlouhodobě (video, čas 2:41).

Závěr

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura před letošními sněmovními volbami opakovaně zmínil, že odmítá kumulování funkcí a že na případné ministerské pozice bude hnutí nominovat odborníky. Podle jeho vyjádření by se totiž poslanci měli věnovat pouze své práci v dolní komoře. Výrok předsedy Svobodných Libora Vondráčka proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda strany Svobodní Libor Vondráček odpovídá na otázku, jak vidí budoucnost své strany, když bude následující čtyři roky v poslaneckém klubu hnutí SPD. Libor Vondráček tvrdí, že podobně začínalo i hnutí STAN, kdy jeho bývalý předseda Gazdík nejdříve za Starosty a nezávislé kandidoval na kandidátce TOP 09 a teprve později začalo hnutí STAN vystupovat samostatně.

Hnutí STAN na kandidátce TOP 09

Počátek historie Starostů a nezávislých se datuje k roku 2004, kdy v obci Suchá Loz ve Zlínském kraji vzniklo hnutí Nezávislí starostové pro kraj (informace lze po vypsání názvu hnutí dohledat v rejstříku Ministerstva vnitra v sekci Historie hnutí). Hnutí se nejprve soustředilo pouze na regionální politiku, v roce 2009 se ale přetransformovalo na celostátní uskupení, a to pod dnes již známým názvem Starostové a nezávislí.

V roce 2009 také STAN a TOP 09 uzavřely smlouvu o spolupráci (.pdf, str. 1–2), ve které se dohodly na „společném postupu“ v parlamentních volbách v roce 2010 a krajských volbách v roce 2012. Tehdejší předseda STAN Petr Gazdík k tomu v době podpisu smlouvy uvedl, že v parlamentních volbách budou Starostové na kandidátce TOP 09 a naopak v krajských volbách budou na kandidátce Starostů členové TOP 09. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 Petr Gazdík kandidoval z prvního místa kandidátní listiny TOP 09 ve Zlínském kraji. Spolu s ním tehdy poslanecký mandát získali i čtyři další zástupci hnutí STAN a s ním spolupracujícího hnutí Starostové pro Liberecký kraj (SLK). Ve Sněmovně se následně stali členy poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů, přičemž Gazdík v klubu zastával funkci předsedy.

Spolupráce TOP 09 a STAN po uplynutí smlouvy v roce 2012 pokračovala bez formálního ujednání až do září 2013, kdy došlo k uzavření nové smlouvy (.pdf). Starostové a TOP 09 tak společně kandidovali ve sněmovních volbách v roce 2013, po kterých vytvořili společný poslanecký klub. Spolu šli také do voleb do Evropského parlamentu v roce 2014. V roce 2016 se obě strany dohodly na ukončení smlouvy. Důvodem byly podle tehdejších předsedů obou stran neshody ohledně podoby spolupráce.

Po neúspěšných jednáních s KDU-ČSL pak ve sněmovních volbách v roce 2017 kandidovali Starostové a nezávislí poprvé na samostatné kandidátce. Jejím lídrem byl tehdy Jan Farský. Hnutí STAN v uvedených volbách obdrželo 5,18 % hlasů, a získalo tak šest poslaneckých mandátů.

Závěr

Hnutí STAN se poprvé účastnilo voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010, kdy byli zástupci Starostů včetně někdejšího předsedy Petra Gazdíka součástí kandidátní listiny strany TOP 09. Zvolení poslanci za STAN se poté stali členy spojeného poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů. Stejná byla situace i ve volbách v roce 2013. Samostatnou kandidátku vytvořilo hnutí STAN až v případě voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2017, kdy strana získala šest mandátů. Výrok předsedy Svobodných Libora Vondráčka proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda Svobodných Libor Vondráček odpovídá na otázku, jestli budou Svobodní v příštích volbách opět kandidovat pod hlavičkou SPD. Uvádí, že o podobě spolupráce pro příští sněmovní či například komunální volby se ještě musí rozhodnout. V jednotlivých obcích podle něj bude záležet na konkrétní místní situaci – Vondráček připomíná, že v Česku je podle něj přibližně 6 250 obcí, z nichž každá má své specifické podmínky.

Počet obcí v ČR

V České republice se podle nejnovějšího údaje, který se týká roku 2024, nachází 6 258 obcí. Nejvíce, celkem 1 144, jich je ve Středočeském kraji. Průměrně měly české obce k začátku roku 2024 přibližně 1 736 obyvatel, což je nejméně v celé Evropské unii.