Zahraniční politika stejně jako obecně moc výkonná je vrcholně v kompetenci vlády jako celku, ta rozhoduje kolektivně, a jestliže chce dělat vláda nějaké kolektivní rozhodnutí, tak sám ministr zahraničí nemůže bránit prezidentovi (zastupovat zemi navenek, pozn. Demagog.cz).

Poslanec a předseda Svobodných Libor Vondráček reaguje na dotaz moderátorky, zda může ministr zahraničí bránit prezidentu republiky zastupovat zemi navenek. Moderátorka tak zjevně poukazuje na situaci, kdy ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) vzkázal, že nechce, aby hlava státu reprezentovala Českou republiku na červencovém summitu NATO v Ankaře. Vondráček tvrdí, že sám ministr zahraničí nemůže prezidentovi v této činnosti bránit, jelikož vláda rozhoduje kolektivně. Zmiňuje také, že zahraniční politika i moc výkonná jsou podle něj vrcholně v kompetenci vlády.

Orgány výkonné moci

Ústava ČR svěřuje moc výkonnou dvěma aktérům: prezidentu republiky a vládě. Právě vládu označuje za „vrcholný orgán“ výkonné moci. Vláda fakticky vydává usnesení a nařízení, která tvoří věcnou politiku státu. Prezident je pak hlavou státu a kromě pravomocí, které vyžadují spolupodpis premiéra či jím pověřeného člena vlády, disponuje i vlastními suverénními pravomocemi. Ústava tedy z hlediska svěřených pravomocí nedefinuje hierarchii vztahu mezi vládou a prezidentem, pojmem „vrcholný orgán“ nicméně skutečně stanovuje ústřední roli vlády na výkonné moci.

Ústředním orgánem v rámci zahraniční politiky je podle kompetenčního zákona Ministerstvo zahraničních věcí. Vytváří koncepci zahraniční politiky, koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc a také zabezpečuje vztahy České republiky k ostatním státům a mezinárodním organizacím. Pravomocemi v oblasti zahraniční politiky disponuje i prezident. Ten podle ústavy zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy či přijímá, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí. Tyto pravomoci a kompetence prezidenta nicméně zpravidla vyžadují již zmiňovaný spolupodpis premiéra či jím pověřeného člena vlády.

Kolektivní rozhodování vlády

Vládu České republiky tvoří předseda vlády, místopředsedové vlády a ministři. Ti na zasedání vlády rozhodují ve sboru. Pro přijetí vládního usnesení je potřeba souhlas nadpoloviční většiny všech členů vlády – v současné 16členné vládě Andreje Babiše je tak pro přijetí usnesení nutných alespoň 9 hlasů. Obecně tedy vláda skutečně rozhoduje kolektivně.

Ústava také specifikuje roli vlády v souvislosti s některými rozhodnutími prezidenta republiky. Konkrétně se jedná o rozhodování hlavy státu mj. v oblastech zastupování státu navenek, o vrchní velení ozbrojeným silám, vyhlašování voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu nebo o udělování amnestie. Aby tato rozhodnutí vstoupila v platnost, vyžaduje ústava spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Za daná rozhodnutí následně vláda také nese odpovědnost.

Samotné diskutované rozhodnutí prezidenta Pavla zúčastnit se summitu NATO v Ankaře však kontrasignaci premiéra či jím pověřeného člena vlády nepodléhá, ačkoliv se jedná o formu zastupování státu navenek. Kontrasignaci totiž podle nálezu Ústavního soudu vyžadují pouze ty pravomoci, které prezident realizuje pomocí rozhodnutí, jimiž se mění právní stav. Reprezentace státu na zahraniční cestě nicméně takovým rozhodnutím není, a kontrasignace tak v tomto případě podle nálezu není třeba.

V čem je výrok zavádějící?

Kompetenční zákon definuje Ministerstvo zahraničních věcí jako hlavního aktéra zahraniční politiky. Ústava rozděluje pravomoci v rámci výkonné moci mezi vládu a prezidenta, přičemž přímo neurčuje jejich hierarchii, vládu nicméně skutečně označuje za „vrcholný orgán“ výkonné moci. Libor Vondráček se tedy ve výroku v základních faktech nemýlí. Svým výrokem však zjevně naznačuje, že ačkoli ministr nemůže bránit prezidentovi v účasti na zahraničním summitu, vláda tak kolektivně učinit může.

Účastí na summitu prezident zastupuje stát navenek, přičemž tato činnost obecně vyžaduje podle ústavy pouze spolupodpis premiéra či jím pověřeného člena vlády, nikoliv kolektivní souhlas vlády. Dle nálezu Ústavního soudu je navíc kontrasignace vyžadována jen v případě, kdy prezidentovo jednání mění právní stav, k tomu ale pouhou účastí na summitu nedochází. V situaci, ke které se Vondráček vyjadřuje, tak prezident nepodléhá ani postoji vlády jako celku, ani postoji premiéra či jím pověřeného člena vlády. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.