Miloš Zeman nakonec dokonce toho pana Lipavského jmenoval, ale Petr Pavel to dostal do fáze, kterou jsme v tomto smyslu nezažili.

Libor Vondráček se vyjadřuje ke svému návrhu zákona, který by prezidentovi odebral pravomoc pověřovat a odvolávat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Na otázku moderátorky, zda by návrh předložil i za prezidentství Miloše Zemana, odpovídá, že by tak učinil, pokud by se Zeman v otázce jmenování ministrů choval stejně jako Petr Pavel. Svůj postoj opírá o tvrzení, že Zeman ministra zahraničí Jana Lipavského nakonec jmenoval, zatímco Pavel nejmenováním Filipa Turka ministrem postoupil do situace, která je podle Vondráčka v české ústavní praxi ojedinělá.

Spor o jmenování Jana Lipavského ministrem zahraničí

Spor o jmenování Jana Lipavského se odehrál po parlamentních volbách v roce 2021 v době, kdy vládu sestavoval Petr Fiala (ODS). Tehdejší prezident Miloš Zeman vyjádřil výhrady ke jmenování Jana Lipavského (tehdy Piráti, dnes za ODS) ministrem zahraničních věcí a jako překážku jmenování uvedl celkem čtyři důvody. Jedním z nich byla podle Zemana nízká kvalifikace Jana Lipavského, jehož bakalářský titul z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze považoval za nedostatečný.

Petr Fiala se spolu s koaličními partnery za Lipavského postavil a nominaci změnit odmítl. Vznikající kabinet se shodl na nutnosti podat na Zemana kvůli jeho rozhodnutí kompetenční žalobu. Na tu nicméně nakonec nedošlo, protože Miloš Zeman ustoupil a navržené ministry včetně Lipavského v polovině prosince 2021 jmenoval. V pořadu Partie Terezie Tománkové své konečné rozhodnutí Jana Lipavského jmenovat zdůvodnil osobní garancí Petra Fialy, že bude nový ministr vést diplomacii v souladu s programovým prohlášením vlády. 

Spor o jmenování Filipa Turka

Petr Pavel po sněmovních volbách z října 2025 odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem. Názor nezměnil ani po prosincové schůzce, na které Turek před prezidentem mj. obhajoval své kauzy. Premiér Andrej Babiš později Pavlovi předal Turkovu nominaci na ministra životního prostředí. Pavel následně Babišovi poslal dopis, ve kterém vysvětlil, proč se rozhodl Turka nejmenovat. Jako jeden z důvodů např. uvedl, že Turek opakovaně adoroval nacistický režim (.pdf, str. 2). Souhrnně své rozhodnutí zdůvodňoval Turkovým nedostatkem respektu k „fundamentálním principům a hodnotám“ ústavního řádu republiky, jako je vůle k „dodržování právního řádu“ (.pdf, str. 2).

Další případy nejmenování ministrů

I před Petrem Pavlem však prezidenti odmítali ministerské kandidáty. Jeho předchůdce Zeman během svého prezidentství (2013–2023) zablokoval několik kandidátů na ministry. V únoru 2017, během působení Sobotkovy vlády, premiér hledal náhradu na post ministra průmyslu a obchodu za odvolaného Jana Mládka (tehdy ČSSD). Sobotka hovořil o Tomáši Prouzovi (tehdy ČSSD) jako o možném kandidátovi, přičemž prezident Zeman jeho případné nominování předem odmítal kvůli Prouzovým vazbám na „politické neziskovky útočící na prezidenta“. Tomáš Prouza se nakonec rozhodl o post neucházet a v březnu 2017 oznámil svůj odchod z vládních funkcí. Sobotka tak na post nominoval Jiřího Havlíčka (tehdy ČSSD) a Zeman ho v dubnu 2017 jmenoval.

Při sestavování druhé Babišovy vlády v roce 2018 vyjednávající strany rozhodly, že resort zahraničí připadne ČSSD. Strana následně nominovala na post šéfa resortu Miroslava Pocheho. Zeman jeho jmenování ale odmítl kvůli jeho článku, ve kterém byl Poche podle Zemana vstřícný vůči migraci a migračním kvótám. Zeman na svém postoji trval a ČSSD nakonec po pěti měsících navrhla jako nového kandidáta Tomáše Petříčka.

Další spor se odehrál v roce 2019 kolem Michala Šmardy, navrženého na post ministra kultury. Zeman nejprve dva měsíce odmítal přijmout demisi dosavadního ministra Staňka, pak Šmardovu nominaci 14. srpna 2019 formálně odmítl s poukazem na jeho údajnou nekompetentnost. Ministerstvo bylo bez ministra 27 dní a celá krize trvala tři a půl měsíce. Šmarda se nakonec nominace sám vzdal a šéfem resortu se stal Lubomír Zaorálek.

V říjnu 2022 pak ohlásila rezignaci na svůj post tehdejší ministryně životního prostředí Anna Hubáčková (za KDU-ČSL). Strana místo ní navrhla Petra Hladíka (KDU-ČSL), Miloš Zeman ale jeho jmenování odmítl. Post proto dočasně vedl tehdejší předseda lidovců Marian Jurečka a Hladíka do funkce jmenoval až v březnu 2023 Zemanův nástupce Petr Pavel. 

Také před Zemanem se vyskytly případy, kdy prezidenti měli výhrady ke kandidátům nominovaným na ministry. Václav Havel v roce 1998 vyjádřil výhrady k nominacím Jana Kavana a Václava Grulicha do Zemanova kabinetu, v roce 2001 zdržoval jmenování Miroslava Grégra místopředsedou vlády pro nesouhlas s jeho ekonomickými názory – v obou případech ale nakonec všechny navržené jmenoval. V březnu 2003 Václav Klaus pozdržel jmenování Milana Urbana (ČSSD) ministrem průmyslu, dokud nezískal ujištění, že Urban ovládá světové jazyky a že premiér Vladimír Špidla neplánuje další personální změny. V říjnu 2005 Klaus podmínil jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví jeho odchodem z čela České lékařské komory pro možný střet zájmů.

Proč je výrok nepravdivý?

Prezident Miloš Zeman skutečně přes výhrady nakonec jmenoval Jana Lipavského ministrem zahraničí, zatímco Petr Pavel na svém odmítavém postoji ke jmenování Filipa Turka ministrem trval. Odmítání jmenovat ministerské kandidáty ale není v české ústavní praxi novým jevem. Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman vyjádřili pochybnosti nad jmenováním řady kandidátů do funkce ministra, Miloš Zeman pak ve třech případech (kandidáti Miroslav Poche, Michal Šmarda a Petr Hladík) nepřijal oficiální nominace kandidátů na ministerské posty a ze svých postojů ani později neustoupil. Případ nejmenování Filipa Turka ministrem tak není v tomto smyslu v české ústavní praxi ojedinělý, jak tvrdí Libor Vondráček. Jeho výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.