Přehled ověřených výroků

Přestože menšinové vlády jsou běžným jevem v západoevropských demokraciích, jak dokládá např. práce Strom, K. (1990): Minority government and majority rule. Cambridge: Cambridge University Press., nelze bezpečně potvrdit, ani vyvrátit také využívání tzv. opoziční smlouvy jako běžného politického nástroje při tvorbě vlád.

Opoziční smlouva, doslova Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená v roce 1998 mezi ČSSD a ODS, budí dodnes kontroverze především díky ustanovení, kterým se nejsilnější opoziční strana, tedy ODS, dobrovolně zavázala nevyvolat hlasování o vyslovení nedůvěry menšinové vládě ČSSD, čímž de facto rezignovala na činnost demokratické opozice, byť zároveň nebyla součástí vlády a vytvořila vlastní stínovou vládu. S ohledem na nedostatek veřejně dostupných dat v českém, nebo v anglickém jazyce proto nelze dohledat podobné smlouvy pro náležité srovnání.

E-polis.cz: “ Empirický výzkum provedený Stromem* na vzorku čítajícím 15 demokratických parlamentních systémů v poválečném období, přinesl následující výsledky: (1) Menšinové vlády jsou napříč všemi zkoumanými parlamentními systémy jevem naprosto běžným... *Strom se zabýval politickými systémy: Belgie, Kanady, Dánska, Finska, Francie, Islandu, Irska, Itálie, Izraele, Nizozemska, Norska, Portugalska, Španělska, Švédska, Velké Británie v období 1945 – 1987.”

Několik dalších příkladů menšinových vlád z přelomu tisíciletí:

○ Švédsko 1994: sociální demokraté (I. Carlsson)

○ Itálie 1996: tzv. Olivovník - středolevá koalice (Roman Prodi)

○ Irsko 1997: Fianna Fáil s pokrokovými demokraty podporovaná nezávislými poslanci

○ Švédsko 2002: sociální demokraté (G. Persson)

○ Španělsko 2004: sociální demokraté (Zapatero)

STRMISKA, Maxmilián. Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko-politických systémů. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 727 s. ISBN 8073670380.

Vláda Miloše Zemana schválila bombardování Jugoslávie jako poslední s podmínkou, že se akce bude soustředit na čistě vojenské cíle a nebudou bombardovány civilní oblasti. Česká diplomacie se snažila později k urovnání konfliktu společně s Řeckem přispět tzv. česko-řeckou inciativou.

Na oficiálních stránkách Václava Havla najdeme zaznamenány dva případy jeho přítomnosti na zasedání vlády (1998, 2000). Dále o těchto případech existují i záznamy z jednání vlády. Poprvé to bylo 9.12. 1998 a podruhé 04.12.2000 a obě tyto jednání řídli Miloš Zeman. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok na základě Ústavy České republiky hodnotíme jako pravdivý.

Článek 63 Ústavy ČR se v bodech (1) a (2) zabývá pravomocemi, které podle bodu (3) vyžadují kontrasignaci ke své platnosti. Doslova bod (3) uvádí:

" Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. "

Poslední bod článku 63, bod (4), pak hovoří o odpovědnosti vlády:

" Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. "

Ve prospěch výroku Jiřího Dienstbiera hovoří také argumenty předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl mimo jiné: " A tady musím říci, že není nejmenších pochyb, že u amnestie není institut kontrasignace formální akt. Není možné o něm hovořit tak, že když to chtěl prezident, tak to musí premiér podepsat. "

Zákon o obětech treských činů vzinkal ve spolupráci Ministerstva spravedlonosti ČR ve spolupráci s Bílým kruhem bezpečí, o.s. a několika dalšími neziskovými organizacemi.

Návrh zákona byl do Poslanecké sněmovny k druhému čtení původně zařazen na 4.12.2012, poté byl odložen na 11.12.2012 a ještě jednou na 14.12.2012, kdy konečně proběhla rozprava k tomuto návrhu. Byly zde projednány i pozměňující návrhy, které přímo den projednávání předložil poslanec Babák a poslanec Benda.

Jak píše Hana Marvanová ve svém komentáři pro deník Právo ze 17.12.2012, pozměňovací návhry pana Bendy prosazovaly zájmy České bankovní asociace a šly proti zájmům obětí. Nepodařilo se dohledat další oficiální zdroje, které by toto potvrdily, výrok ale hodnotíme jako pravdivý.

Tento problém nejednoznačnosti Ústavy ČR v otázce omezenosti funkčního období vlády v demisi rozebírá např. studie (.pdf) Parlamentního institutu z roku 2006 (str. 11) autorů JUDr. Jindřišky Syllové, CSc a PhDr. Petra Koláře, Ph.D., která vychází z komplexní analýzy (doplněné např. i o historické paralely s Ústavním textem z roku 1920) a interpretace dotčených článků. Text staví na komentářích předních českých odborníků na Ústavní právo (jmenovitě např. Jan Filip, Jan Baxa, Václav Pavlíček a další). Problematiku částečně řeší ústavní novela 319/2009 Sb., která prezidenta zavazuje k rozpuštění Poslanecké sněmovny na její návrh (následně musí dojít k vyhlášení nových voleb - článek 17 odst. 2 Ústavy). Pokud se však sněmovna "sama nerozpustí", možnost uskutečnění stavu popsaného ve výroku zůstává platná.

Miloš Zeman popisuje správně to, že vládne-li vláda v demisi a prezident teoreticky nejmenuje nového premiéra (ovšem reálně je třeba brát ohled i na politickou situaci), může tato vláda podle Ústavy vládnout fakticky až do termínu řádných voleb.

Nepodařilo se nám dohledat informace o tom, že by vicepremiérka Peake svolala zmíněné jednání. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Jiří Dienstbier jinými slovy popisuje to, co přesně definuje Ústava České republiky (Článek 63). "(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda."

V roce 2013 Ústavní soud opustí osm členů – Jiří Mucha, Miloslav Výborný, předseda Pavel Rychetský, místopředseda Pavel Holländer, Vojen Güttler, Dagmar Lastovecká, Jan Musil a Jiří Nykodým.

Vzhledem k absenci záznamu hlasování o přijetí statutu poslanců Evropského parlamentu, a nedohledatelnosti jiných návrhů týkajících se platů poslanců hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Ve volebním období 2004-2009, kdy Jana Bobošíková byla europoslankyní a mohla tedy pro takový návrh hlasovat, byl přijat pouze jeden dokument ovlivňující platy a diety europoslanců - statut poslanců EP (.pdf). V tomto dokumentu došlo ke sjednocení platů europoslanců, nejednalo se ale ani zdaleka o snížení. Před touto úpravou měli europoslanci stejný plat jako jejich národní kolegové (.pdf, ang.), podle země ze které pocházeli. V článku BBC (ang., graf dole) je znázorněno, v jakém poměru byly dřívější platy a nově stanovený plat - podle této tabulky si jedině italští europoslanci plat pokrátili a nešlo tedy o snižování diet a platů, jako spíše o zvyšování. Nemůžeme ani zjistit, jestli Jana Bobošíková hlasovala proti tomuto návrhu, protože toto konkrétní hlasování nebylo zaznamenáno (v EP se zaznamenávají hlasování pouze v případě, že to vyžaduje evropské právo nebo pokud se na tom poslanci dohodnou).

Nemůžeme však vyloučit, ale ani potvrdit, že hlasováním v EP proběhl nějaký alternativní návrh, který by platy a diety snižoval a pro který by Jana Bobošíková hlasovala, ale nebyl schválen. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.