Přehled ověřených výroků

Tisková zpráva Ministerstva financí České republiky o rozpočtu na rok 2020 mluví o rekordních kapitálových výdajích (státních investic) z národních zdrojů, tedy o 88,0 mld. Kč. To je však pouze část z celkových 146,2 mld. Kč kapitálových výdajů, kde zbytek tvoří kapitálové výdaje ze zdrojů EU.

Podíváme-li se na kapitálové výdaje za roky 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010–2019, tak uvidíme, že absolutní hodnota investic plánovaná na příští rok je menší než například v roce 2015 nebo než rozpočtované kapitálové výdaje na rok 2010.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí ve druhé vládě Mirka Topolánka (1/2007 – 5/2009) a posléze ve vládě Petra Nečase (7/2010 – 7/2013). Alena Schillerová byla pak ministryní financí v první vládě Andreje Babiše (12/2017 – 7/2018), která nezískala důvěru, a je současnou ministryní vlády Andreje Babiše (6/2018 – dodnes).

Ministr Kalousek ve svém vyjádření navazuje na komentáře ministryně Schillerové o platech ve školství. Ministryně Schillerová ve svém předchozím vyjádření totiž mluví o vládním závazku do roku 2021 navýšit platy učitelů na 150 % oproti stavu v roce 2017.

Vývoj platů ve školství mapuje Statistická ročenka Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (Kapitola A, list A4.1.2.). Podle ní činil v roce 2018 průměrný plat pedagogů v regionálním školství 34 943 Kč, což odpovídá necelým 110 % průměrné mzdy za rok 2018. Z níže vložené tabulky je zřejmé, že na konci roku 2018 poměr učitelského platu a průměrné mzdy převyšoval téměř všechny hodnoty z let, kdy byl Miroslav Kalousek ministrem financí, s výjimkou roku 2007. Data za první pololetí 2019 pak potvrzují rostoucí trend a krom roku 2007 opět překonávají všechny roky ministra Kalouska.

Na základě těchto čísel hodnotíme výrok jako nepravdivý. Ve vztahu k průměrné mzdě jsou dnes platy učitelů lepší, než jaké byly ve většině let za ministra Kalouska. Navíc je potřeba uvést, že rozpočet na rok 2007 se schvaloval již v roce 2006 a na jeho podobu, ze které vychází i výše platů pedagogů, neměl Miroslav Kalousek velký vliv.

Nejprve ke kontextu. Ministryně financí Schillerová zmiňuje, že „za dob“ jejího oponenta v debatě, Miroslava Kalouska, učitelé dostávali meziročně přidáno 165 Kč a důchodci 40 Kč. Miroslav Kalousek byl osmým a desátým ministrem financí ČR. Konkrétně od ledna 2007 do května 2009 v prvním období a poté od července 2010 do července 2013.

Nyní k platům učitelů. Konkrétně se bavíme o průměrném hrubém platu pedagogů regionálního školství. Jejich výše je dostupná ve statistických ročenkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Vzhledem k tomu, že v každé statistice jsou data i za předešlé čtyři roky, tak nám budou stačit statistiky z let 2010 (.xls, list A4.1.2) a 2013 (.xls, list A4.1.2). Výše platů je uvedena v následující tabulce.

Rozdíl mezi hrubými platy je vyjádřen v následujícím grafu. Bereme v potaz rozdíly mezi lety, kdy byl Miroslav Kalousek ministrem financí. Tzn. nebereme v potaz roky 2006 a 2014.

Máme nyní možnost vidět, že průměrný přírůstek platů byl 483 Kč. Nejvíc přidáno dostali učitelé mezi lety 2008 a 2009, a to 1338 Kč. Nejvíc si pohoršili mezi lety 2009 a 2010, kdy průměrný hrubý plat spadl o 937 Kč.

Co se průměrných důchodů týče, tak podobné problematice jsme se věnovali nedávno. Opět se podíváme na průměrný starobní důchod každý rok mezi lety 2007–2013. Hodnoty jsou opět znázorněny v grafu.

Největší nárůst průměrného měsíčního starobního důchodu se odehrál mezi lety 2007 a 2008, kdy si důchodci polepšili o 891 Kč. Nejméně „přidáno“ dostali mezi lety 2009 a 2010, kdy to bylo pouhých 78 Kč. Průměrný měsíční přírůstek činil 371 Kč ročně.

Důležité je také zmínit tzv. valorizaci důchodů. Jedná se o princip, pomocí kterého stát kompenzuje negativní dopad inflace na důchody a sociální dávky. V praxi se vypočítává sečtením míry inflace (růstem cen) a poloviny růstu reálných mezd. Výše valorizace v jednotlivých letech je znázorněna v následující tabulce.

Když tedy porovnáme statistiky a výrok Aleny Schillerové, tak plat učitelů vzrostl v době, kdy byl ministrem financí Miroslav Kalousek, v průměru o více než 165 Kč. O tuto částku navíc nevzrostly za Miroslava Kalouska platy učitelů, ani pokud bychom se podívali na jednotlivé roky.

Při porovnání průměrného přírůstku starobních důchodů ministryně financí udala přibližně desetinu skutečné hodnoty. I nejmenší nárůst je však téměř dvojnásobný oproti tvrzeným 40 korunám. Udávaných 40 korun pak nesedí, ani pokud se podíváme na valorizaci penzí. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Návrh na zvýšení minimální mzdy na rok 2020 se v rámci tripartity poprvé řešil až na jednání dne 18. listopadu 2019. Na předchozích jednáních tripartity se dle záznamů zvyšování minimální mzdy neřešilo. Odbory a zaměstnavatelé měli dne 29. října 2019 schůzku, která však nevedla ke kompromisnímu řešení růstu mzdy, proto se problém rozhodli přenechat vládě v rámci tripartity. Ministerstvo práce a sociálních věcí pak na listopadovém jednání tripartity předložilo sociálním partnerům tři návrhy na zvýšení minimální mzdy od 1. ledna 2020 – na 14 500 Kč, na 14 700 Kč a na 15 000 Kč. Jednání však skončilo opět neúspěchem.

O negativním výsledku jednání informovala ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová na svém Twitteru:

Koaliční rada se následně sešla dne 27. listopadu 2019, kde schválila navýšení minimální mzdy na 14 600 Kč. Text návrhu na zvýšení mzdy následně připraví Ministerstvo práce a sociálních věcí a konečné rozhodnutí o zvýšení potvrdí vláda na svém plánovaném jednání 9. prosince 2019.

Jednání o zvyšování mzdy v rámci tripartity nebyla úspěšná ani v roce 2018, kdy se odboráři, vláda a zaměstnavatelé na zvýšení minimální mzdy rovněž nedohodli a opět musela rozhodnout koaliční rada.

Dle Ministerstva práce a sociálních věcí pobíralo na začátku roku 2019 minimální mzdu skutečně přibližně 150 000 lidí, z celkového počtu (.pdf) cca 4 221 900 zaměstnanců. S údajem 150 000 pak pracuje ekonom Štěpán Křeček i v listopadu 2019.

Pro úplnost dodejme, že problematičnost minimální mzdy, jakožto hodnotový soud Aleny Schillerové, nehodnotíme.

Podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. existuje 8 skupin prací, které jsou odstupňovány podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávaných prací. Obecné vymezení jednotlivých skupin najdeme v samotném nařízení resp. jeho příloze. Zatímco v první skupině jsou jednoduché práce konané podle přesného návodu, tak v osmé jsou to systémové práce tvůrčí či práce zásadního významu. Konkrétní příklady pak přináší web Aktuálně.cz.

V § 112 odst. 2 zákoníku práce je řečeno, že „nejnižší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat, stanoví vláda nařízením, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vývoji mezd a spotřebitelských cen. Nejnižší úroveň zaručené mzdy nesmí být nižší než částka, kterou stanoví tento zákon v § 111 odst. 2 jako základní sazbu minimální mzdy. Další nejnižší úrovně zaručené mzdy se stanoví diferencovaně podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce tak, aby maximální zvýšení činilo alespoň dvojnásobek nejnižší úrovně zaručené mzdy“.

Je tedy pravda, že existuje vztah mezi tzv. zaručenou mzdou a mzdou minimální. Nejnižší možná úroveň zaručené mzdy musí být alespoň stejně vysoká jako minimální mzda a nejvyšší možná úroveň zaručené mzdy je minimálně dvojnásobná než nejnižší možná úroveň zaručené mzdy. Podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. je pro 8. skupinu prací, která je zároveň nejvyšší, zaručená mzda rovna dvojnásobku zaručené mzdy pro 1. skupinu prací (ta je skupinou nejnižší). Minimální a zaručená mzda pro 1. skupinu prací se podle nařízení vlády rovná.

Zaručená mzda a počet skupin práce se může měnit nařízením vlády. V zákoně není uvedeno, kolik jich musí nebo nemusí být, či snad jaká výše zaručené mzdy jim má být přidělena. Jistě nadefinovaný je pouze poměr zaručené mzdy nejvyšší a nejnižší skupiny práce.

I přes nevhodně použitý pojem „segment ekonomiky“ (kdy v jednotlivých skupinách mohou být zahrnuty práce z velmi odlišných segmentů ekonomiky, avšak s podobnou náročností) nicméně hodnotíme výrok jako pravdivý.

Odbory na jednání o zvýšení minimální mzdy na rok 2020 přicházely s návrhem růstu mzdy na 15 000 Kč. Argumentují nízkou úrovní minimální mzdy ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi i faktem, že nejnižší čistá mzda je dlouhodobě pod hranicí chudoby pro samotného dospělého. S touto částkou jako maximální počítal i jeden ze tří návrhů představených vládou při jednáních tripartity dne 18. listopadu 2019.

V současnosti činí nejnižší hrubá minimální mzda 13 350 Kč, nárůst na 15 000 Kč je tak roven 12,36 %.

Při vyjednávání o zvýšení minimální mzdy byly připraveny tři návrhy – zvýšení částky 13 350 o 1 150, 1 350 nebo 1 650 korun. Alena Schillerová prosazovala (video 2:33:40) nejnižší z těchto tří možností, tedy navýšení na 14 500 korun, a prohlásila, že minimální mzda by měla držet krok s růstem ostatních mezd. Ačkoliv byla pro nejnižší z těchto možností, tak zaměstnavatelé mluvili o maximálním zvýšení o 700 korun, zatímco odbory požadovaly 1 650 korun a Hospodářská komora nechtěla minimální mzdu zvyšovat vůbec. Koalice nakonec odhlasovala zvýšení o 1 250 korun.

Průměrná mzda ve druhém čtvrtletí roku 2019 činila 34 105 korun. Původní preferovaný návrh ministryně Schillerové na růst minimální mzdy na 14 500 Kč by tak znamenal, že tato minimální mzda bude činit 42,5 % průměrné mzdy. Na tomto místě je možné zmínit, že mediánová mzda je podstatně nižší, a to 29 127 korun.

Evropská unie má ke konci roku 2018 průměrnou měsíční mzdu (k datům o průměrné mzdě se lze dostat skrze „+“ u kolonky „median equivalised...“) 1 660 eur a minimální 925 eur, což je 55,7 % z průměrné mzdy. Není tedy pravda, že by minimální mzda v Evropské unii činila 41 % průměrné mzdy.

Tento dramatický rozdíl je nejspíš způsoben tím, že v částce 925 eur nejsou započítané následující země: Dánsko, Itálie, Kypr, Rakousko, Finsko a Švédsko, protože národní minimální mzdu nemají pevně stanovenou. Kdybychom počítali, že je rovna nule, což by bylo hrubé zjednodušení, tak dostaneme 43,7 % (726 eur). To by však bylo značně zavádějící. Například v Rakousku totiž sice minimální mzdu nestanovuje stát (.pdf, str. 8), avšak je určena kolektivními smlouvami.

Podobně můžeme srovnat poměr minimální a průměrné mzdy mezi Českou republikou a státy OECD. V roce 2018 byl průměr zemí OECD 41,1 %, tedy podobná hodnota jako budoucích 42,8 % v ČR. Námi zpracovaná data si můžete prohlédnout v přehledné tabulce, opět zde jsou vynechané státy bez jasně stanovené minimální mzdy a Turecko, protože OECD u něho nemá dostupná data. Všechny převody mezi národními měnami a americkým dolarem jsou k 31. prosinci 2018.

Miroslav Kalousek skutečně dlouhodobě kritizuje institut minimální mzdy. Například v dubnu 2014 vláda Bohuslava Sobotky na sjezdu Českomoravské konfederace odborových svazů přislíbila zvýšit minimální mzdu z tehdejších 8500 na 9000 korun. Miroslav Kalousek toto okomentoval následujícími slovy: „Zvyšování minimální mzdy takto razantním způsobem je ve své podstatě útok proti těm nejslabším na pracovním trhu.“

V srpnu 2015 vláda rozhodla o dalším zvýšení minimální mzdy, a to na 9900 Kč. Tehdy Miroslav Kalousek v rozhovoru pro ČT označil (čas 0:40) zvyšování minimální mzdy za „deformaci pracovního trhu, která v některých odvětvích způsobí potíže, vede k rovnostářství a ty nejslabší z pracovního trhu vytlačí.“. O celém konceptu minimální mzdy navíc prohlásil, že by „měl být otázkou kolektivního vyjednávání, nikoliv politického rozhodování“ (čas 4:00).

„Pokládáme to za naprosto neúnosný tlak jednak na podnikatele a jednak na tu nejslabší pracovní sílu,“ okomentoval Miroslav Kalousek i plán na další růst minimální mzdy v roce 2016.

Tvrzení ministryně financí Schillerové lze rozdělit na dvě části. První se věnuje úpravě zaručené mzdy v souvislosti s ostatními státy. Druhá se pak věnuje historické souvislosti úpravy zaručené mzdy v rámci ČR, popř. ČSFR a ČSSR.

Na úvod lze říci, že „ve srovnání se zahraničím je stanovení vládních zaručených mezd ještě vedle minimální mzdy velice neobvyklé.“ (Vysokajová a kol.; 2015; Wolters Kluwer; Komentář k zákoníku práce). Slovensko má upravenou zaručenou mzdu obdobně jako u nás. Jejich zákonná úprava má 6 stupňů náročnosti práce a výši minimální mzdy upravuje koeficientem pro každý stupeň od 1,0 po 2,0. (viz § 120 zákona č. 311/2001 Zz., Zákonník práce – str. 56 dokumentu .pdf).

Co se týče ostatních států, podíváme se ve výroku na zmíněné státy sousední, tedy kromě Slovenska i na Rakousko, Německo a Polsko.

V první řadě lze z ověřování vyřadit Rakousko, neboť nemá právní úpravu minimální mzdy. Německo na rozdíl od Rakouska minimální mzdu od roku 2015 zavedenou má, zároveň zde existuje i minimální mzda lišící se podle pracovního odvětví. Tato právní úprava minimálních mezd odvětvových nad rámec obecné minimální mzdy je však upravena pouze v rámci kolektivních smluv mezi zaměstnavateli a odbory, a tak se o konceptu zaručené mzdy jako v ČR, kdy zaručená mzda vyplývá ze zákona, v případě Německa hovořit nedá. V Polsku mají také minimální mzdu upravenou celostátně a nemění se v závislosti na regionu, odvětví, ekonomickém sektoru, profesní skupině ani dosažené kvalifikaci.

Podle zprávy (.pdf) Mezinárodní organizace práce o systémech minimální mzdy mají systém minimální mzdy upraveny podobně ještě Kostarika, Mauritánie, Indie, Mauricius či Jižní Afrika (str. 78-79 .pdf). Vzhledem k tomu, že se však nejedná o státy sousední, nemají na výsledné hodnocení vliv.

Již starý zákoník práce z roku 1965 hovořil o mzdových tarifech. Konkrétně: „Výši základních mezd určují mzdové tarify pro jednotlivé druhy prací a povolání“. Po revoluci se koncept mzdových tarifů přenesl do zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, který zmocňoval vládu k příjetí dvou nařízení, a to k nařízení o minimální mzdě a nařízení o minimálních mzdových tarifech. Pravě tyto minimální mzdové tarify jsou obdobou dnešní zaručené mzdy, která byla jako pojem zavedena až zákonem č. 262/2006 Sb. (zákoník práce), který je v platnosti dodnes. V současnosti je výše minimální a zaručené mzdy určena pouze jedním nařízením (č. 567/2006 Sb). Z výše uvedených důvodů lze o současné úpravě zaručené mzdy hovořit jako o něčem, co tu bylo v určité formě více než 50 let, tedy jako o „historické zvyklosti“.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť česká zaručená mzda má skutečně určité historické kořeny a z okolních států má její existenci v zákoně stanovenou pouze Slovensko. Fakt, že např. v Německu vyplývají zaručené mzdy z kolektivních smluv mezi zaměstnavateli a odbory, nemá na hodnocení vliv, neboť z kontextu rozhovoru (čas 7:40) je zřejmé, že ministryně Schillerová měla na mysli právě jen výjimečnost zaručených mezd daných zákonem.