Přehled ověřených výroků

„Proti Rusku jsou dlouhodobě vedeny sankce ze strany USA, Evropské unie a dalších západních zemí. V reakci na protiprávní anexi Krymu v roce 2014 přijala Evropská unie ve vztahu k Rusku několik omezujících opatření. Další sankce se pak týkají celého Ruska. Tato opatření byla opakovaně prodlužována a jsou prozatím platná do června roku 2020. Sankce na Rusko uvalily také Spojené státy americké, například kvůli protiprávní okupaci Krymu či kvůli udělování ruského občanství Ukrajincům žijícím v donbaské oblasti. Seznam všech sankcí uvalených na Rusko od roku 2014 do září roku 2018 lze nalézt na stránkách rozhlasové sítě Svobodná Evropa.

Vztahy mezi Severoatlantickou aliancí (NATO) a Ruskou federací, byly navázány v roce 1991 v rámci Severoatlantické rady pro spolupráci. Rusko se v roce 1994 připojilo k aliančnímu programu Partnerství pro mír. 1. dubna 2014 se pak Severoatlantická aliance jednomyslně rozhodla v důsledku ukrajinské krize pozastavit s Ruskou federací spolupráci. Oporu pak může Ruská federace hledat zejména u bývalých sovětských republik. Většina z nich po pádu Sovětského svazu v 90. letech vytvořila na popud Ruska Společenství nezávislých států (SNS). V prosinci minulého roku ukrajinský prezident Petro Porošenko hovořil o tom, že by měla Ukrajina ze společenství odejít a orientovat se na sbližování s Evropskou unií. Na jaře 2018 Ukrajina přerušila spolupráci v rámci SNS.

Ukrajinský prezident Petro Porošenko také v prosinci 2018 podepsal zákon, který de facto vypovídá ukrajinsko-ruskou smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství. „Základní smluvní dokument, který upravuje vztahy obou sousedních zemí, byl uzavřen v roce 1998 s desetiletou platností a automatickým prodloužením o dalších deset let, pokud se proti tomu žádná ze stran nepostaví. (...) Prezident zároveň vyzval ministerstvo zahraničí, aby provedlo „inventarizaci“ veškerých dohod s Ruskem. Podle ukrajinských médií je takových dohod na tři sta. Vláda by měla vytvořit meziresortní komisi, jež spočítá finanční požadavky, které by mělo Rusko Ukrajině vyplatit jako náhradu za svou ozbrojenou agresi,“ popisuje Aktuálně.cz.

V posledních letech také dochází ke sbližování Ruska s Tureckem. Příkladem mohou být události z března 2019. Přestože turecký ministr obrany Hulusi Akar tvrdil, že modernizace tureckého letectva americkými stroji bude pokračovat podle plánu, Američané a představitelé NATO si věrohodností jeho výroků jistí nejsou. Vrchní velitel sil NATO v Evropě Curtis Scaparrotti dokonce dvakrát vybídl k tomu, aby Pentagon od zakázky odstoupil, pokud Turecko nakoupí od Ruska protiraketový systém S-400. „Důvod, proč se Ankara rozhodla uzavřít obchod s Moskvou, švýcarské noviny označují primárně za politický,“ vysvětluje Český rozhlas Plus. Ministerstvo zahraničí USA definitivně stáhlo nabídku prodat Turecku svůj protiraketový systém Patriot 23. srpna.

K vyostření vztahů mezi Západem a Východem došlo naposledy 22. srpna tohoto roku, kdy Ruská federace společně s Čínou předložila žádost Radě bezpečnosti OSN, aby neprodleně projednala oficiální záměr Spojených států vyvíjet a rozmisťovat rakety středního doletu. 

Zlepšují se také vztahy Ruska a Číny, zde se však hovoří spíše o přátelství, než o formálním spojenectví. Za spojenecký by se však mohl označit vztah Ruska s režimem Bašára Asada v Sýrii, ta je však zmítána občanskou válkou a její pomoc Rusku by tak v případě potřeby nebyla velká.

Co se týče spojenců, může se Rusko přímo dovolávat pouze států v rámci Společenství nezávislých států, kam však kromě Ruska nespadá žádná ze světových velmocí. Členy jsou státy jako Ázerbájdžán, Bělorusko nebo Moldavsko. Mezi spojence je možné zařadit i Sýrii, ve které však probíhá občanská válka. Přesto, že Rusko v poslední době zlepšuje vztahy např. s Tureckem či Čínou, nedá se v souvislosti s těmito státy mluvit o spojenectví, ale spíše o politickém sblížení či přátelství.

HDP na obyvatele (v tis. dolarů roku 2011)

Z grafu vývoje ruského hrubého domácího produktu na obyvatele lze vidět, že po propadu v roce 2009 (spojenému s ekonomickou krizí) došlo k nárůstu HDP. Nicméně od roku 2013 ruská ekonomika klesala a stále se nedostala na původní hodnotu.

Cena ropy za barel v dolarech (očištěné o inflaci)

Zdroj: macrotrends.net

Cena zemního plynu v dolarech (očištěné o inflaci)

Zdroj: macrotrends.net

Dle studie je jedním z faktorů růstu ruské ekonomiky vysoká cena ropy a zemního plynu (.pdf, str. 6 - 7, anglicky). Toto pak potvrzuje i další studie (.pdf, str. 32, anglicky). Rusko se totiž řadí na druhé místo v žebříčku největších exportérů ropy na světě. Např. roce 2017 se Rusko podílelo na 11,1 % z celkových vývozů ropy na světě. V posledních čtyřech letech (poslední známé údaje jsou z roku 2017) se prodej ropy podílel zhruba z 5-6% na ruském HDP, na přelomu tisíciletí to pak bylo až 14 %. Zemní plyn se pak na ruském HDP podílí cca 2,5 %, na přelomu tisíciletí to však bylo téměř 9 %. Export ropy a zemního plynu představuje 60 % veškerého ruského exportu a tedy i přílivu devíz. To způsobuje, že schopnost Ruska importovat zboží pro vlastní spotřebu je také silně závislá na exportu ropy a zemního plynu.

Jak je dále popsáno v ekonomické zprávě Světové banky (.pdf, str. iii, anglicky), mezi jednu z klíčových hrozeb střednědobého růstu ruské ekonomiky patří právě pokles cen ropy. Například v období mezi lety 2014 a 2016 zaznamenalo Rusko velké ztráty kvůli poklesu cen ropy. Cena ropy se tehdy propadla až pod hranici 30 dolarů za barel. Od roku 2015 tak pokles cen ropy způsobil (.pdf, str. 226, anglicky) dramatický propad dovozů, vedl k velkému poklesu produktivity a také k poklesu hodnoty ruského rublu. Mezi roky 2014 a 2015 tak hodnota ruského HDP klesala.

Kurz RUB/CZK (x100)

Zdroj: Kurzy.cz

Hodnota rublu však klesá dlouhodobě, přičemž ke zmíněnému propadu došlo na přelomu let 2014 a 2015. Ani v posledních čtyřech letech se však rubl nevrátil na hodnoty kolem 60 korun za 100 rublů a dále stagnuje.

Stav ruských silnic se dle serveru The Global Economy skutečně zlepšil. Zatímco v roce 2008 ohodnotil ruskou silniční infrastrukturu 2,55 body, v roce 2018 to bylo již 3,30 bodů. Uveďme však, že průměrná známka v roce 2018 byla 4,03 a nejlépe se umístil Singapur či Švýcarsko se 6,40 body.

Vláda Ruské federace plánuje v letech 2019 až 2024 modernizovat a rozšířit dopravní infrastrukturu. Hlavní investiční plán zahrnuje celou řadu projektů, jež se týkají rozšiřování dálniční sítě či železniční dopravy. Kromě modernizace a rozšíření samotné silniční sítě jsou finance určeny na výstavbu dopravních a logistických center. Do projektu modernizace železničních sítí je vládou vyčleněno v pětiletém období více jak 34 miliard euro.

Trh potravin v Rusku se za pět let od zavedení sankcí v důsledku ukrajinské krize velmi proměnil. Spoustu oborů již plně ovládli ruští potravináři a ruské potraviny začínají dominovat nad těmi zahraničními. Ministerstvo zemědělství RF tak hodnotí sankce ve světle zavedení politiky náhrady dovozu a soběstačnosti jako pozitivní faktor na rozvoj zemědělství. Druhá strana mince je taková, že mají negativní dopady na ruské spotřebitele, a to především z důvodu růstu cen. Podle analýzy KPMG mezi lety 2014 a 2019 nejvíce zdražilo máslo (o 79%), mražené ryby (68%) a zelí (62%). Poměrně výrazně vzrostly ceny i těch potravin, na které se sankce nevztahují a které se vyrábí v Rusku.

Fakta uváděná Ministerstvem zemědělství RF je však nutné vnímat v širším kontextu. Nedá se jednoznačně tvrdit, že všechna čísla rostou a že vše je výsledkem embarga a politiky náhrady dovozu. Jedním z nejvýznamnějších faktorů výše uvedených dat je devalvace kurzu rublu. Ta na jedné straně ovlivnila snížení importu potravin, jelikož se dovozové potraviny staly někdy i několikanásobně dražší. Na druhé straně slabý rubl stimuluje export domácí produkce. Bohužel ale produkce s nízkou přidanou hodnotu, protože zpracovatelský potravinářský průmysl zatím neprošel takovou revolucí jako zemědělství. Všechna domácí čísla jsou porovnávána s výchozími hodnotami ruské zemědělské produkce před embargem, které byly na velmi nízké úrovni.

Ruský automobilový trh se zotavuje z propadu, který byl v uplynulých letech výsledkem slábnoucí ruské ekonomiky, na kterou dolehly nízké ceny ropy a sankce uvalené Západem. Celkový prodej nových osobních a lehkých užitkových automobilů v Rusku se v prvním čtvrtletí 2018 meziročně zvýšil o téměř 22 procent na 392.920 vozů. K oživení automobilového průmyslu ruská vláda vydala již v roce 2016 částku 50 miliard rublů.

V listopadu 2018 došlo ke střetu ukrajinských a ruských plavidel poblíž Kerčského průlivu. Tři ukrajinská plavidla byla ruskými silami zabavena a 24 vojáků bylo zajato. Incident z podzimu 2018 je jeden z ukrajinsko-ruských střetů, které následovaly po anexi Krymu v roce 2014.

Česká televize a iRozhlas.cz o tom, že by k incidentu došlo v mezinárodních vodách nepíší, přičemž Česká televize poukazuje na smlouvu mezi Ruskem a Ukrajinou z roku 2003, která definuje vody Kerčského průlivu jako vnitřní vody jak Ruska, tak i Ukrajiny.

Na druhou stranu je nutné říci, že oblast střetnutí byla Ukrajinou označena jako „mezinárodní vody“, což bylo prezentováno hned několika sdělovacími prostředky. Deník.cz uvádí svůj článek takto: „Rusové napadli lodě ukrajinského vojenského námořnictva na otevřeném moři v mezinárodních vodách Černého moře. Tvrdí to ukrajinské úřady (...)“. Podobně o incidentu informovaly Novinky.cz (oba servery publikovaly i prohlášení Ruska, které se proti ukrajinskému nařčení ohradilo s tím, že se incident odehrál v jeho pobřežních vodách).

Pro úplnost lze zmínit také vyjádření ministra zahraničí Petříčka. Ten prohlásil, že „Rusko tímto dalo najevo, že blokádou chce porušovat právo na svobodu navigace v mezinárodních vodách“.

Z uvedeného přehledu českých sdělovacích prostředků vyplývá, že žádný z nich nepublikoval takovou zprávu, která by tvrdila, že došlo k zadržení ukrajinských lodí v mezinárodních vodách. Některá česká média však uvedla své články (v titulku či v perexu) argumentací ukrajinské strany, což na první pohled může působit tak, že dané médium prezentuje právě ukrajinský postoj k incidentu, tedy že došlo k zadržení lodí v mezinárodních vodách, jako svou zpravodajskou informaci.

Poslanec Benda v rozhovoru naráží na krizovou situaci spojenou s jmenováním nového ministra kultury. Bývalý ministr Staněk, který byl odvolán vzhledem ke kritice, které čelil kvůli odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc, pověřil vedením resortu náměstka Reného Schreiera. Dále podle Staňka bude Schreier pověřen pouze zastupováním ministra při jednání vlády, v Poslanecké sněmovně, a nebude mít žádné kompetence člena vlády.

Podle článku 68 Ústavy ČR jmenuje prezident republiky na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády. Zároveň je také pověřuje řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v tzv. kompetenčním zákoně. Dále podle §173 zákona o státní službě může náměstek člena vlády zastoupit člena vlády v rozsahu stanoveném členem vlády s výjimkou věcí, které vyhrazuje členovi vlády zákon. Náměstek člena vlády je tedy například oprávněn účastnit se místo ministra jednání schůze vlády a zastupovat jej na schůzi výboru nebo komise Poslanecké sněmovny. Zákon také hovoří o tom, že člen vlády může mít nejvýše dva takové náměstky.

Podle téhož zákona může mít člen vlády také další odborné náměstky pro řízení příslušných sekcí ministerstva. Tito náměstci jsou oprávněni vést podřízené státní zaměstnance, ukládat jim služební úkoly a jiné. Příslušný člen vlády může rovněž stanovit, že náměstek pro řízení sekce je oprávněn účastnit se místo člena vlády jednání schůze vlády a zastupovat jej na schůzi výboru nebo komise Poslanecké sněmovny.

Pokud je ministr odvolán, měl by být neprodleně jmenován nový člen vlády, který bude odpovídat za příslušný resort. Prezident republiky Miloš Zeman přijal Staňkovu demisi 31. července 2019. Zároveň ale odmítl jmenovat kandidáta ČSSD Michala Šmardu, o jehož jmenování rozhodne až v půli srpna. Absence člena vlády na ministerstvu kultury je ale podle ústavního právníka Jana Kysely a dalších odborníků v rozporu s kompetenčním zákonem i Ústavou.

Vedení ministerstva kultury v současné době tvoří dva náměstci člena vlády, státní nájemník a čtyři náměstci pro řízení sekcí. René Schreier, který byl pověřen řízením ministerstva kultury, je náměstkem pro řízení sekce ekonomické a provozní. V této souvislosti se také hovořilo o Kateřině Kalistové, která je náměstkyní pro řízení sekce živého umění.

Již v minulosti došlo k případům, kdy některé z ministerstev nebylo vedeno členem vlády. Stalo se tak například během vlády Mirka Topolánka po odvolání Jiřího Čunka z postu ministra pro místní rozvoj. Ministerstvo tak bylo od 13. listopadu 2007 do 2. dubna 2008 spravováno náměstky, nejprve Milanem Půčkem a následně Jiřím Vačkářem.

Podle článku 68 Ústavy ČR jmenuje prezident republiky na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády. Zároveň je také pověřuje řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v kompetenčním zákoně. Pokud je tedy ministr odvolán, měl by být neprodleně jmenován nový člen vlády, který bude odpovídat za příslušný resort.

Podle zákona o státní službě dále může jak náměstek člena vlády, tak náměstek pro řízení sekce, zastoupit člena vlády v rozsahu jím stanoveným. Náměstci se tedy mohou například účasnit jednání schůze vlády místo člena vlády a další.

Poslanec Benda ve výroku naráží na současnou situaci spojenou s (ne)jmenováním nového ministra kultury. Bývalý ministr Staněk, který byl odvolán, pověřil vedením resortu náměstka Reného Schreiera. Nového ministra však zatím prezident nejmenoval.

V minulosti došlo k několika případům, kdy některé z ministerstev bylo dočasně řízeno jiným členem vlády do doby jmenování nového ministra. Stalo se tak i během současné vlády kabinetu Andreje Babiše (kabinet složený z ANO a ČSSD vládne od 27. června 2018). Při vzniku vlády totiž prezident republiky Miloš Zeman odmítl jmenovat kandidáta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho. Dočasně se tak resortu ujal nově jmenovaný ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček. Nového ministra zahraničí Tomáše Petříčka jmenoval prezident Zeman 16. října 2018.

Během vlády Bohuslava Sobotky (koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL vládla od 29. ledna 2014 do 13. prosince 2017) byl po rezignaci ministra průmyslu a obchodu pověřen řízením ministerstva sám premiér Sobotka. Bývalý ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek byl prezidentem Zemanem odvolán na návrh premiéra 28. února 2017. Nový ministr Jiří Havlíček byl jmenován až 4. dubna 2017. Dále během Sobotkovy vlády bylo ministerstvo dopravy na okamžik bez ministra. Stalo se tak po rezignaci ministra Antonína Prachaře k 13. listopadu 2014, který se rozhodl odejít vzhledem ke kritice, které čelil kvůli špatnému fungování Ředitelství silnic a dálnic. V tentýž den navrhlo hnutí ANO nového nástupce Dana Ťoka, s čímž premiér Sobotka souhlasil o dva dni později. Prezident Zeman jej ale jmenoval až 4. prosince 2014. V červnu 2015 byla také řízením MŠMT dočasně pověřena Michaela Marksová.

Podobné situace nastaly i během vlády Petra Nečase (kabinet složený z koalice ODS, TOP 09 a VV vládl od 13. července 2010 do 10. července 2013). Tehdejší ministr kultury Jiří Besser podal demisi kvůli pochybnému daňovému přiznání. Besser byl odvolán v pátek 16. prosince 2011. Nová ministryně Alena Hanáková byla do funkce jmenována až 20. prosince 2010. Ministerstvo sice bylo čtyři dny bez vedení, nicméně se jednalo pouze o dva pracovní dny. Jinak tomu bylo po rezignaci ministra školství Josefa Dobeše, kdy byl řízením ministerstva pověřen jeho náměstek Ladislav Němec. Novým ministrem byl jmenován Petr Fiala až o více než měsíc později. Sám premiér Nečas pak několik měsíců řídil Ministerstvo obrany. Během vlády Petra Nečase bylo odvoláno a nahrazeno ještě několik dalších ministrů. V 9 případech zůstalo při výměně ministrů ministerstvo alespoň jeden den bez ministra či pověřeného člena vlády v čele. Jmenování nového člena vlády proběhlo většinou v řádu několika dní až týdnů, nicméně podle dostupných informací nebyl pověřen řízením v tomto mezidobí žádný člen vlády.

I během tzv. vlády odborníků kabinetu Jana Fischera došlo k situaci, kdy muselo být ministerstvo dočasně řízeno jiným členem vlády. Stalo se tak po rezignaci ministra životního prostředí Jana Dusíka, který odešel 18. března 2010 kvůli názorovým neshodám s premiérem Fischerem. V období od 22. března 2010 do jmenování nového ministra 15. dubna téhož roku byl pověřen řízením ministr zemědělství Jakub Šebesta.

V době druhé vlády Mirka Topolánka (koalice KDU-ČSL, ODS a Strany zelených vládla od 9. ledna 2007 do 8. května 2009) došlo k zatím nejdelšímu „bezvládí“ na ministerstvu, když byl bývalý lídr KDU-ČSL Jiří Čunek 13. listopadu 2007 odvolán. Ministerstvo pro místní rozvoj bylo až do 2. dubna 2008, kdy se Čunek svého úřadu znovu ujal, spravováno náměstky. I během této vlády došlo na situaci, kdy ministr musel řídit dva resorty najednou. Po rezignaci ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dany Kuchtové byl pověřen řízením tohoto orgánu Martin Bursík, který tou dobou zastával funkci ministra životního prostředí a místopředsedy vlády.

Z demonstrativního výčtu případů výměny ministra v posledních letech je zjevné, že situace, kdy byl odvolán ministr a jeho resort po nějakou dobu neřídil žádný z členů vlády, není neobvyklá. Takový případ nastal u několika vlád v posledních 12 letech, nejčastěji ve vládě Petra Nečase. Je pravdou, že každá taková situace byla (a současná situace na Ministerstvu kultury je) v rozporu s kompetenčním zákonem a podle ústavních právníků Jana Kysely či Marka Antoše i s Ústavou. Nicméně toto pravidlo bylo již mnohokrát porušeno, tudíž nelze hovořit o zvyku.

V minulosti došlo k několika případům, kdy některé z ministerstev bylo dočasně řízeno jiným členem vlády do doby jmenování nového ministra. Stalo se tak i během současné vlády kabinetu Andreje Babiše (kabinet složený z ANO a ČSSD vládne od 27. června 2018). Při vzniku vlády totiž prezident republiky Miloš Zeman odmítl jmenovat kandidáta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho. Dočasně se tak resortu ujal nově jmenovaný ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček. Nového ministra zahraničí Tomáše Petříčka jmenoval prezident Zeman 16. října 2018.

K takové situaci došlo také během vlády Bohuslava Sobotky (koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL vládla od 29. ledna 2014 do 13. prosince 2017). Bývalý ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek byl prezidentem Zemanem odvolán na návrh premiéra 28. února 2017. Řízením resortu byl po jeho rezignaci pověřen sám premiér Sobotka. Nový ministr Jiří Havlíček byl jmenován až 4. dubna 2017. I během tzv. vlády odborníků kabinetu Jana Fischera došlo na situaci, kdy muselo být ministerstvo dočasně řízeno jiným ministrem. Stalo se tak po rezignaci ministra životního prostředí Jana Dusíka, který odešel kvůli názorovým neshodám s premiérem Fischerem. V období od 22. března 2010 do jmenování nového ministra 15. dubna téhož roku byl pověřen řízením ministr zemědělství Jakub Šebesta.

I během druhé vlády Mirka Topolánka (kabinet složený z KDU-ČSL, ODS a Strany zelených vládl od 9. ledna 2007 do 8. května 2009) došlo na situaci, kdy ministr musel řídit dva resorty najednou. Po rezignaci ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dany Kuchtové byl pověřen řízením tohoto orgánu Martin Bursík, který tou dobou zastával funkci ministra životního prostředí a místopředsedy vlády. V neposlední řadě můžeme doplnit také případ Pavla Rychetského, o kterém se zmínil poslanec Benda. Během vlády Miloše Zemana (menšinový kabinet ČSSD vládl od 22. července 1998 do 12. července 2002) se ujal Pavel Rychetský funkce ministra spravedlnosti poté, co dosavadní ministr Otakar Motejl podal demisi. Sám Rychetský, který tou dobou zastával funkci místopředsedy vlády a předsedy Legislativní rady vlády, avizoval, že chce resort řídit pouze dočasně.

Jak tedy uvedl poslanec Benda, v mnoha případech se po rezignaci či odvolání ministra ujal funkce jiný člen vlády nebo sám premiér. To je také v souladu s Ústavou a kompetenčním zákonem. V článku 68 Ústavy ČR je totiž uvedeno, že prezident republiky jmenuje na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v tzv. kompetenčním zákoně. Podle zákona o státní službě může sice náměstek člena vlády nebo náměstek pro řízení sekce zastoupit člena vlády, avšak pouze v rozsahu stanoveném členem vlády a navíc s výjimkou věcí, které vyhrazuje členovi vlády zákon.

V některých případech byl řízením resortu pověřen také náměstek. Stalo se tak například během vlády Petra Nečase (kabinet složený z koalice ODS, TOP 09 a VV vládl od 13. července 2010 do 10. července 2013). Po rezignaci ministra školství Josefa Dobeše byl řízením ministerstva pověřen jeho náměstek Ladislav Němec. Novým ministrem byl jmenován Petr Fiala až o více než měsíc později. Podobná situace nastala i během druhé vlády Mirka Topolánka po odvolání Jiřího Čunka z postu ministra pro místní rozvoj. Ministerstvo bylo od 13. listopadu 2007 do 2. dubna 2008 spravováno náměstky, nejprve Milanem Půčkem a následně Jiřím Vačkářem.

Z historie minulých vlád vyplývá, že při odvolání ministra byl nový ministr většinou jmenován ve stejný den. Objevily se však i případy, kdy ministerstvo bylo na okamžik bez vedení. Během Sobotkovy vlády po rezignaci ministra Antonína Prachaře k 13. listopadu 2014 nominovalo hnutí ANO jako nového nástupce Dana Ťoka, premiér Sobotka pak se jmenováním Ťoka souhlasil již 15. listopadu. Prezident Zeman jej ale jmenoval až 4. prosince 2014. Podobně tomu bylo i během vlády Petra Nečase. Tehdejší ministr kultury Jiří Besser podal demisi kvůli pochybnému daňovému přiznání. Besser byl odvolán 16. prosince 2011. Nová ministryně Alena Hanáková byla do funkce jmenována až 20. prosince 2011. Ministerstvo sice bylo čtyři dny bez vedení, nicméně se jednalo pouze o dva pracovní dny.

Během vlády Petra Nečase bylo odvoláno a nahrazeno se zpožděním ještě několik dalších ministrů. V 9 případech neproběhlo odvolání starého a jmenování nového ministra ve stejný den. Jmenování nového člena vlády proběhlo většinou v řádu několika dní až týdnů, nicméně podle dostupných informací nebyl pověřen řízením v tomto mezidobí ani jeden člen vlády.

V minulosti se vyskytly případy, kdy bylo některé z ministerstev řízeno náměstkem a také se objevily případy, že byl ministr odvolán a nový ministr nebyl obratem jmenován, přičemž jmenování nového ministra trvalo většinou jenom několik dní až týdnů. Těchto situací se však jen během vlády Petra Nečase vyskytlo celkem devět a není to tedy věc "nestandardní".

V průzkumu popularity stranických osobností v lednu 2019 společnosti STEM je uvedeno, že ministra kultury Antonína Staňka nezná víc než polovina veřejnosti, konkrétně 56 % dotazovaných. Výzkum Centra výzkumu pro veřejné mínění o důvěře vrcholným politikům v lednu (str. 2) 2019 uvádí, že 59 % dotazovaných nezná ministra kultury Antonína Staňka. Je tak podle průzkumu jedním z nejméně známých politiků, méně lidí než Staňka podle průzkumu znalo jen (bývalé) ministry Jana Kněžínka a Martu Novákovou.

V průzkumu společnosti STEM z června 2019 o popularitě stranických osobností neznalo ministra kultury Antonína Staňka 46 % z dotazovaných. V průzkumech společnosti STEM i Centra pro výzkum veřejného mínění tak byl Antonín Staněk jedním z nejméně známých politiků. Antonín Staněk byl z postu ministra kultury odvolán k 31. červenci 2019, v období výzkumů byl tedy ministrem kultury. Kauza odvolání ministra kultury mohla jeho známost v průběhu července ovlivnit.

V průzkumu hodnocení činnosti ministerstev z května 2019 (str. 1–2) Centra pro výzkum veřejného mínění získaly nejlepší hodnocení Ministerstvo kultury, které dosáhlo průměrné známky 2,77, a Ministerstvo obrany s průměrnou známkou 2,79. 18 procent dotazovaných v tomto výzkumu nevědělo, jak by hodnotili činnost Ministerstva kultury. Větší počet odpovědí lidí, kteří nevěděli, jak činnost ministerstev hodnotit, už se týkal jen Ministerstva obrany, kde známku nedalo 22 % dotazovaných, respektive Ministerstva pro místní rozvoj s 19 %.

Fakt, že pouze 18 % dotazovaných nevědělo, jak hodnotit činnost Ministerstva kultury, implikuje, že zbylých 82 % dotazovaných ví, že Ministerstvo kultury máme.

Vláda a prezident republiky jsou součástí moci výkonné, která je v Ústavě České republiky ukotvena v hlavě třetí. Předseda vlády, neboli premiér, má podle Ústavy následující pravomoci, které se týkají vlády České republiky:

• Článek 68, odst. 2: Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.
• Článek 73, odst. 1: Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády.
• Článek 74: Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.

V souvislosti s vládní krizí, které se týkala odvolání ministra kultury Antonína Staňka, se ústavní právníci Jan Kysela a Jan Kudrna shodli, že prezident by měl postupovat bez zbytečného odkladu a vyhovět premiérovu návrhu v řádu dní. Jan Wintr z Katedry teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy řekl: „Pokud tam není lhůta, je celkem jednoznačný výklad, že to znamená bez zbytečného odkladu. Je to jediný rozumný výklad toho ustanovení. Zaručuje to předsedovi vlády, aby měl takové složení vlády, za něž odpovídá Poslanecké sněmovně, která může vládě vyslovit nedůvěru. Pokud by to bylo tak, že prezident sice musí odvolat člena vlády, ale klidně za měsíc, za půl roku, za rok, premiér pak nemá kontrolu nad vládou a nemůže za ni nést odpovědnost. Odpovědnost by tím pádem nesl s prezidentem republiky. Ten je ale z Ústavy neodpovědný, dostáváme se tím do celkem nelogické situace.“

Ústavní právník Ondřej Preuss v rozhovoru pro DVTV řekl (2:50–2:54): „On (prezident) není odpovědný za složení vlády, za to je odpovědný předseda vlády.“ Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský řekl: „Absolutním pánem vlády je premiér a premiér má, dá se říci, neomezenou kompetenci, koho si prostřednictvím prezidenta do vlády nominuje a koho prostřednictvím prezidenta z vlády odstraní.“

• Článek 77, odst. 1: Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. 
• Článek 78: K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády.

Prezident má podle Ústavy následující pravomoci, které se týkají vlády:

• Článek 62, písm. a): jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
• Článek 62, písm. d): pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
• Článek 63, odst. 4: Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

Premiér tedy zodpovídá za vládu České republiky, prezident jmenuje předsedu vlády, který na jeho návrh jmenuje a odvolává ostatní členy vlády, premiér vystupuje jménem vlády a organizuje její činnost.

Po zveřejnění výsledků druhého kola prezidentských voleb 27. ledna 2018 Miloš Zeman řekl (1:24–1:43): „Toto, milí moji, je moje poslední politické vítězství a za ním už nebude žádná politická porážka.“ Vítězná řeč pravděpodobně poukazuje na to, že byl podruhé zvolen prezidentem a článek 57, odst. 2 Ústavy České republiky říká: „Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou.“

Ve druhém kole prezidentských voleb získal Miloš Zeman 2 853 390 hlasů a porazil tak Jiřího Drahoše, který s 2 701 206 hlasy získal o 152 tisíc hlasů méně. Miloš Zeman tedy získal 51,37 % hlasů a Jiří Drahoš 48,63 % hlasů, volební účast byla 66,60 %.