Přehled ověřených výroků

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) je seskupení vědců z celého světa zabývající se zejména poznáním podstaty změny klimatu a hodnocením jejích environmentálních a sociálních důsledků. Panel byl založen Programem OSN pro životní prostředí a Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 z důvodu potřeby objektivního hodnocení problému změny klimatu. IPCC pravidelně připravuje hodnotící zprávy; technické a speciální zprávy, které se věnují klíčovým problémům z oblasti změny klimatu.

Zprávy IPCC nejsou pro členské státy závazné. Vzhledem ke své odborné povaze jsou relevantní pro tvorbu enviromentálních politik, ale nikdy nepředepisují podobu přijímaných opatření. IPCC ve svých zprávách upozorňuje na rizika spojená se změnou klimatu a dává doporučení k předcházení negativním vlivům změny klimatu.

Pokud se podíváme na Klausem ml. zmíněné čtyři státy, žádný z jejich představitelů ani oficiálních orgánů nikdy neuvedl, že by daný stát přestal respektovat IPCC samotný. Donald Trump však například naznačil, že je skeptický ohledně nezávislosti autorů zvláštní zprávy IPCC ke globálnímu oteplování o 1,5 °C, která byla vypracovaná na základě výzvy Konference OSN o změně klimatu v Paříži. Spojené státy, Kuvajt, Saudská Arábie a Rusko na klimatické konferenci v Katowicích v prosinci 2018 zablokovaly rezoluci ke zmíněné zprávě IPCC.

Zvláštní zprávu IPCC ke globálnímu oteplování o 1,5 °C připravilo 91 autorů a recenzentů, přičemž jedním z jejích hlavních je Jiang Kejun z čínského polostátního Energetického výzkumného ústavu. Čína také v souladu s touto zprávou již stanovila rok 2030, jako rok od kterého začne snižovat celkové emise. Na rozdíl od Indie, která zatím žádné takovéto kroky nepřijala.

IPCC v současné době tvoří celkem 195 států světa, včetně zmíněných Spojených států, Číny, Indie a Brazílie. V roce 2017 činila celková světová populace 7,53 mld. Kromě toho, že číslo uvedené Václavem Klausem ml. neodpovídají skutečnosti, nelze také bez dalšího zaměňovat postoj vlád jednotlivých zemí k Mezinárodnímu panelu pro změnu klimatu za postoj každého jednotlivého obyvatele daného státu.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, přestože lze zablokování rezoluce ke zvláštní zprávě IPCC ke globálnímu oteplování o 1,5 °C chápat, jako možné nerespektování IPCC ze strany USA. Avšak žádný z představitelů ani oficiálních orgánů USA se nikdy nevyjádřili ve smyslu, že by přestali akceptovat IPCC jako samotnou instituci. Ostatní země vyjmenované Klausem ml. celkově akceptují IPCC a jeho zprávy. Například Čína podniká kroky v souladu se zprávou IPCC.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že varovnými slovy vědců, respektive politickým marketingem, jsou míněny závěry Mezivládního panelu pro ochranu klimatu – např. zpráva o změně klimatu z roku 2014 (zejména str. 44–46). Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) je seskupení vědců z celého světa zabývající se zejména poznáním podstaty změny klimatu a hodnocením jejích environmentálních a sociálních důsledků. IPCC spadá pod OSN a jeho členy je 195 států světa.

Autoři vědeckých zpráv jsou do pracovních skupin nominováni členskými státy IPCC a jsou vybíráni na základě své vědecké expertízy. Například na nejnovější hodnotící zprávě se podílelo 831 expertů, kteří byli vybráni z 3598 nominací. Pracovní skupiny IPCC jsou tedy složeny výhradně z odborníků nominovaných členskými státy. Kromě těch, kteří jsou vybráni přímo do pracovních skupin, mohou spolupracovat i ti, kteří byli členskými státy nominováni, ale nebyli vybráni. Všichni, kteří se podílí na práci panelu, jsou tedy nominováni členskými státy. Nelze s jistotou říct, zda jednotliví odborníci jsou aktivisty, případně zda je zaměstnává stát či soukromý subjekt. Odkazovat se tedy musíme na jejich odbornou způsobilost, kterou nelze obecně označit za politický marketing.

Pracovní skupiny neprovádí vlastní výzkum, ale jejich úkolem je zhodnotit vědeckou, technickou a socioekonomickou literaturu relevantní pro porozumění změně klimatu, jejím dopadům a rizikům včetně možností adaptace a zmírnění dopadů.

Otázka vymírání a vzniku nových druhů rostlin a živočichů je značně komplikovaná, a to zejména kvůli odlišným odhadům celkového počtu druhů na Zemi. Existuje mnoho odhadů, které sahají od 2 milionů druhů (přičemž 1,4–1,8 mil. druhů již bylo identifikováno) až po 1 bilion druhů. OSN ve svém reportu ohledně vymírání druhů odhaduje, že na Zemi v současné době existuje okolo 8 milionů druhů. Z tohoto počtu, podle OSN, čelí až 1 milion riziku vymizení v následujících dekádách. Stejně tak odhady rychlosti vymírání druhů se liší (0,01 % až 0,1 % ročně). Na míře vzniku nových druhů také neexistuje shoda. Zatímco někteří vědci tvrdí, že dochází k celkovému poklesu biodiverzity, někteří poukazují na vliv člověka na vznik nových druhů.

Ve věci korálových útesů existuje, stejně jako u rostlin a živočichů, několik možných budoucích vývojů. Na základě vědeckých článků a matematických modelů je možné, že korálové útesy do roku 2050 prakticky vymizí. Na druhou stranu se nedá ani vyloučit, že situace se v dalších 100 letech prakticky nezmění.

Tropické pralesy jsou ohroženy především aktivitou člověka. Podle informací OSN bylo mezi lety 1980 a 2000 zničeno na 100 milionů hektarů, což má negativní dopad na už tak problematické globální oteplování. Jak prokazují studie, tropické pralesy dokáží snižovat sílu globálního oteplování, ale jen v případě, že nejsou narušovány lidskou aktivitou. Mapa níže poukazuje na pokles zalesnění v jednotlivých státech od roku 1990 do roku 2015.

Zdroj: Our World in Data

Zprávy IPCC o změně klimatu a ohrožení živočichů a jejich prostředí lze jen stěží označovat za pouhé strašení veřejnosti. Výše zmíněná zpráva, podobně jako ostatní zprávy IPCC, je podložena tisíci odborných zdrojů (viz str. 1018–1037) a na její přípravě se podílely stovky odborníků z celého světa.

Historicky lze datovat (.pdf, str. 2) sledování úrovně znečištění v České republice od 50. let 20. století. Již v této době se začaly projevovat důsledky nekontrolovaného rozvoje těžkého průmyslu.

V 80. letech se kvalita ovzduší skutečně zhoršila. Podle shrnutí evropského programu Copernicus patří mezi příčiny zejména četný výskyt inverzí, poškozování lesů a emise z tepelných elektráren, z lokálních topenišť a z dopravy. Z dlouhodobého hlediska roční průměrná koncentrace oxidu siřičitého pak dosahovala v roce 1988 nejvyšších hodnot v oblasti Ústí nad Labem (průměrně okolo 120 mikrogramů síry na metr krychlový) a v oblasti Tušimice (průměrně okolo 110 mikrogramů síry na metr krychlový). V Ostravě průměrná hodnota oscilovala mezi 30 a 55 mikrogramy síry na metr krychlový (.pdf, str. 36).

V 90. letech pak došlo k poklesu v znečištění ovzduší v důsledku odsiřování elektráren či změnou skladby průmyslové výroby.

Na stránkách českého hydrometeorologického ústavu (ČMHÚ) jsou pak k dispozici historická data od roku 1997, která jsou také členěná podle jednotlivých oblastí.

Průměrné hodnoty koncentrace oxidu siřičitého tedy v 80. letech dosahovaly maximálních hodnot okolo 120 mikrogramů na metr krychlový, nikoliv 3000, jak tvrdí poslanec Klaus. Takto vysokých hodnot je však teoreticky možné dosáhnout jednorázově, jen na několik hodin. I dnes totiž tyto jednorázové hodnoty mohou vystoupat i ke koncentraci 500 mikrogramů na metr krychlový. Protože se nám však z dostupných údajů nepodařilo zjistit, zda ke koncentracím 3000 mikrogramů oxidu siřičitého na metr krychlový skutečně docházelo, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Kvalita ovzduší se v České republice od konce 80. let skutečně výrazně zlepšila, jak vyplývá ze srovnání dat OECD mezi roky 1990 a 2016. Například produkce metanu klesla o polovinu, produkce oxidu siřičitého poklesla 15× a produkce polétavého prachu, tedy částic menších než 10 mikrometrů, poklesla 8×. Kvalita ovzduší se zlepšuje dlouhodobě, v posledních letech však tento trend není tak prudký, jako v 90. letech.

Od 80. let se pak výrazně zlepšila i kvalita vody, jak dokládá i tisková zpráva Ministerstva životního prostředí. Například v řekách prakticky vymizely úseky silně znečištěné, výrazně ubylo splašků i průmyslového znečištění. Zvětšily se však koncentrace mikroplastů.

Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd v posledních letech provádí průzkum ke stanovení trendů změn půdních vlastností, přičemž srovnává fyzikálně-chemické parametry půd se vzorky odebranými na konci 70. let. Z dosavadní analýzy vyplývá (.pdf, str. 22), že v ČR za 40 let došlo k utužení půdy, respektive ke snížení celkové pórovitosti půd, k erozi, zastavování území, snížení schopnosti půd vázat živiny (půdní sorpce) a mírnému snížení pH půdy. Zhoršení fyzikálních vlastností může mít souvislost s užíváním těžké techniky. Utužení půdy je dle zprávy alarmující.

Kromě zhoršení kvality půdy dochází také ke snížení biodiverzity, zejména ke zvýšení (str. 65–102) počtu kriticky ohrožených druhů. Zejména se jedná o druhy náročné na prostředí. Podle Agentury ochrany přírody a krajiny je „základní příčinou současného stavu změna přístupu společnosti k tvorbě a využívání krajiny, v níž rychle dochází k její celkové degradaci“(str. 92).

V interview Seznam zprávy děkan Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity Marek Turčáni uvádí, že důvodů pro rozmnožení kůrovců je mnoho a souvisí spolu. „Monokultury smrků, které byly vyžádány společností, dokážou zabezpečit velice kvalitní a vhodné dříví pro všechny možné účely, ale jsou zároveň velice rizikové co se týče kůrovce,“ řekl Turčáni v rozhovoru. Na otázku, zda jsme si pěstováním smrků kůrovce do lesů přivedli, odpověděl, že to je v podstatě tak (2:40). Za rozšíření kůrovců mohou podle děkana také suchá teplá léta.

V tiskové zprávě fakulta uvádí, že „hlavní důvody této situace je jednak vysoké zastoupení smrkových porostů pokrývajících rozsáhlé souvislé plochy a stejnorodá porostní struktura, která je mimořádně příznivá pro vznik přemnožení a další šíření kůrovce. Druhou hlavní příčinou je klimatická změna, v důsledku které dochází k rychlejšímu vývoji kůrovce a oslabení obranných mechanismů smrků.“

Profesor Miroslav Svoboda z České zemědělské univerzity v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl, že na Moravě dosavadní metody na obranu proti kůrovci selhávají. Příčinou jsou podle něj dvě věci. „Je to kombinace dvou různých věcí. První je, že klimatická změna opravdu nastává a žijeme v období s vysokými teplotami a ještě srážkově extrémně chudém. Přispívá k tomu ale i určitá bezzubost hospodaření státních Lesů, jejich systém je málo pružný na to, aby dokázal na mimořádné situace reagovat. Všechny práce se soutěží v tendrech, vše dlouho trvá. Než se vykácí strom, který je napadený, uteče často hodně času.“

Ve zprávě zároveň uvádí, že v určitých situacích je legitimní proti kůrovci i nezasahovat. „Autoři upozorňují na nutnost kvalifikovaného posouzení, zda aktivní management kůrovce na dané lokalitě skutečně efektivně přispěje k omezení jeho šíření a je ekonomicky smysluplný. V opačném případě je legitimní alternativou proti kůrovci nezasahovat a využít dostupné zdroje v jiných oblastech. Zpráva také poukázala na zásadní mezery v poznatcích o reálné účinnosti mnoha používaných metod ochrany lesa, jejich ekonomické efektivnosti a vedlejších vlivů – což jsou fakty, které jsou dlouhodobě přehlíženy ve většině evropských zemí.“ Správci Národního parku České Švýcarsko se rozhodli nechat smrky napadlé kůrovcem na místě. „Lze očekávat, že do všech těchto nepůvodních smrčin se ten kůrovec bude postupně šířit. Proto jsme se rozhodli dále proti kůrovci striktně nezasahovat, protože by to znamenalo opravdu rozsáhlé a velkoplošné odlesnění,“ vysvětluje lesnice národního parku Dana Vebrová.

Ve své výroční zprávě (.pdf, str. 66) Česká inspekce životního prostředí uvádí, že „i když je v rámci činnosti složky ochrany lesa ČIŽP věnován problematice kůrovců značný prostor, není stav v některých částech ČR kontrolně zvládnutelný. Důvodem je skutečnost, že na jednoho inspektora připadalo k 1. 1. 2018 63 801 ha dozorovaných lesů.“ Ve výroční zprávě (.pdf, str. 63) je zmíněný kalamitní stav v Zlínském kraji, který je podle inspekce způsobený nepříznivými klimatickými podmínkami, nevhodně volenými, místu neodpovídajícími prostředky (použití lanovek), a nedostatek odborně vyškolených pracovních sil. V Královéhradeckém a Pardubickém kraji způsobuje ohrožení kůrovcem nedostatečná kontrola ze strany vlastníků lesů.

Podle sdružení vlastníků soukromých a obecních lesů v ČR k šíření kůrovce přispívá bezzásahový režim. „Na jednom stromě napadeném kůrovci se při plném obsazení během jedné generace vyvine 100 až 200 tisíc jedinců. V klimatických podmínkách podobných roku 2018 dochází k vývinu 3 generací kůrovců.  Kůrovec hledá po výletu vhodné zeslabené stromy v nejbližším okolí pro založení nové generace. Při přemnožení i ve vzdálenosti stovek metrů. Existují však i výzkumy, které ukazují šíření v řádu desítek kilometrů. Mezi odborníky je to považováno za kontroverzní téma. Výzkumem ale bylo doloženo takové šíření pomocí kombinace aktivního letu a unášením vzdušnými proudy. (...) Podle SVOL je třeba přehodnotit priority, které společnost má. Je třeba opustit, alespoň dočasně, koncept bezzásahového režimu v lesích a vrátit se ke konceptu zachování a ochraně přirozených funkcí lesa a diferencovat přístup dle stanoviště.“

Za rozšířením kůrovce stojí mnoho faktorů, především smrkové monokultury a suchá teplá léta. Podle SVOL k šíření kůrovce přispívá i bezzásahový režim a podle ČIŽP má na situaci svůj podíl nedostatek vyškoleného personálu a nedostatečná kontrola lesů vlastníky. Bezzásahový postup nepodporují pouze ekologové, ale i správci parku České Švýcarsko. Problémy s kůrovcem nezpůsobila jediná skupina lidí, jak naznačuje Václav Klaus ml. Nejvhodnější postup se u každého napadeného lesa liší a existují různé názory na to, jak se s kůrovcovou kalamitou u nás vyrovnávat.

Václav Klaus starší v průběhu své politické kariéry působil jako předseda vlády ve dvou na sebe navazujících vládách mezi lety 1992–1998. Za jeho působení proběhl rozsáhlý Ekologizační program uhelných elektráren ČEZ s náklady 111 mld. Kč. Výsledkem tohoto projektu bylo razantní snížení emisí oxidu siřičitého a popílku o nejméně 90 %. Tato opatření jsou viditelná na datech mezinárodní organizace OECD, která dokazují výrazné snížení produkce siřičitanů v průběhu 90. let 20. století.

Zdroj: OECD

V letech 2008–2017 proběhla druhá vlna modernizace uhelných zdrojů ČEZ v hodnotě 100 mld. Kč. Je však nutné podotknout, že v tomto období se na pozici předsedy vlády vystřídalo hned 5 premiérů. Z tohoto pohledu je tedy jasně viditelné, že reformy provedené v době vlády Václava Klause staršího jsou nejrozsáhlejší investice do odsíření v historii ČR.

Zdroj: ČEZ

Část výroku, kde Václav Klaus mladší hovoří o vládě svého otce jako jedné z nejekologičtější v historii, nelze objektivně ověřit. Mezi proekologické kroky, které může vláda vykonat, spadá příliš rozsáhlé spektrum blíže nedefinovaných faktorů, a z důvodu vágnosti této části výroku jsme ověřovali pouze tvrzení ohledně odsíření.

Lze pouze odhadovat, co si Václav Klaus ml. představuje pod pojmem „sajrajt“, z kontextu rozhovoru však předpokládáme, že se jedná o emise skleníkových plynů. Pokud se podíváme na data o globálních emisích skleníkových plynů a zejména oxidu uhličitého, můžeme pozorovat odlišný obrázek podle toho, na jaký ukazatel se díváme. Liší se absolutní podíl států na celkových světových emisích a emise přepočítané na obyvatele. Stejně tak je nutné vzít v potaz kumulované emise v průběhu času.

Čína (.pdf, str. 67) je největším světovým znečišťovatelem co se týče oxidu uhličitého. V roce 2017 podle zprávy Evropské komise vypouštěla téměř 10,9 Gt oxidu uhličitého, Indie (.pdf, str. 117) 2,5 Gt a Česká republika (.pdf, str. 78) „pouze“ 110 Mt. Čína tak vypouští přibližně 100× větší objem emisí oxidu uhličitého.

Vzhledem k různé velikosti ekonomik a populace je však nutné zohlednit také ukazatel emisí per capita. V přepočtu na obyvatele Česká republika vypouští víc emisí než Čína i Indie.

Pokud bychom uvažovali Evropskou unii (.pdf, str. 26) jako celek, můžeme vidět pozvolný nárůst jak absolutních emisí oxidu uhličitého, tak relativní výše v přepočtu na obyvatele. Ani v poměru k Evropské unie však nelze hovořit o tom, že by Čína či Indie vypouštěly 200× více oxidu uhličitého.

Z obou tabulek je zjevné odlišné tempo růstu emisí i trend vývoje emisí na obyvatele. Zatímco mezi lety 1990 a 2017 došlo v ČR k absolutnímu poklesu emisí oxidu uhličitého o 33 %, v Číně se jednalo o nárůst o 454 % a v Indii o 405 %. Ve stejném období došlo v ČR k poklesu per capita emisí, ale v Číně i Indii emise na obyvatele rostly. Je proto důležité vzít v potaz také historický vývoj ekonomik, a s tím souvisejících emisí.

Zdroj: Our World in Data

Mapa ukazuje kumulované emise oxidu uhličitého v čase od roku 1751. Spojené státy sice již dnes nejsou největším znečišťovatelem, ale kumulovaně vypustily více oxidu uhličitého než Čína.

Dalším skleníkovým plynem je metan, kterého v absolutním objemu vypouští Čína i Indie řádově více než Česká republika (Čína je navíc největším emitentem metanu na světě). Podle dostupných dat o emisích metanu z roku 2012 vypouštěla Česká republika ekvivalent 11,9 Mt oxidu uhličitého, přičemž Indie 636,4 Mt a Čína dokonce ekvivalent 1,75 Gt oxidu uhličitého. Dohromady tedy Čína s Indií v roce 2012 vypustily množství metanu ekvivalentní 2,39 Gt oxidu uhličitého, což je skutečně přibližně 200× více než v případě České republiky.

Dalším ze skleníkových plynů je oxid dusný, kterého Čína v roce 2012 vypustila ekvivalent 587,2 Mt oxidu uhličitého, Indie ekvivalent 239,8 Mt a Česká republika jen ekvivalent 7,3 Mt oxidu uhličitého (tedy cca 80× menší množství než Čína, resp. 113× menší množství než Čína a Indie dohromady).

Výrok Václava Klause ml. tedy hodnotíme jako zavádějící, a to vzhledem ke skutečnosti, že Čína společně s Indií skutečně vyprodukují přibližně 200× více metanu než Česká republika, avšak v produkci např. oxidu dusného (další ze skleníkových plynů) to bylo 113× větší množství ze strany Číny a Indie. Navíc musíme vzít v úvahu i ukazatel v přepočtu na obyvatele, podle něhož Česká republika vypouští více emisí oxidu uhličitého než Čína nebo Indie. Problematická je také definice škodlivých látek, kterou Klaus ve výroku uvažuje. Z tohoto důvodu uvádíme škodlivé látky, které odpovídají Klausovu výroku, avšak lze nalézt i látky, které s tímto nesouhlasí.

Dle šetření PISA (Programme for International Student Assessment), které je prováděno v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, se Finsko v roce 2015 umístilo (.pdf, str. 5) na vyšších pozicích žebříčku než Řecko. V daném roce vynaložilo Finsko na vzdělávání vyšší procento HDP než Řecko. Konkrétně v roce 2015 ve Finsku tvoří částka na vzdělávání něco přes 6 % HDP a v Řecku ve stejném roce vložili do vzdělávání přes 4 % HDP. Vývoj výdajů na školství ukazuje graf níže (data: Eurostat)

V případě Finska se hovoří o tom, že základním cílem finské vzdělávací politiky je možnost získat vzdělání na základě rovných příležitostí. Již od základního vzdělávání je jejich politika založena na inkluzi. To znamená, že všechny děti mají stejné možnosti a přístup k základnímu vzdělání. Vláda například poskytuje i finanční podporu tam, kde vidí, že nerovnosti mohou být větší. Při hodnocení výsledku výzkumu PISA z roku 2015 bývalá ministryně školství uvedla, že finský systém má své silné stránky, a to rovnost příležitostí, vysokou vzdělanost učitelů a jiné.

Finsko investuje více finančních prostředků do vzdělávání než jiné státy, ale to neznamená, že pouze to ovlivňuje úroveň vzdělávání v této zemi. Zdejší vzdělávací systém si zakládá na inkluzivním přístupu, který je jedním ze základních pilířů vzdělávacího systému. Inkluze ale není doménou (.pdf, str. 25) pouze vzdělávacího systému, inkluzivní princip je přítomen v celém společenském systému. Ve Finsku projde 99,7 % dětí povinným základním vzděláváním v běžných školách, což opět ukazuje na vysokou inkluzivitu (.pdf, str. 28).

Finsko také klade důraz na podporu různých skupin žáků. Počty žáků ve speciálních školách dlouhodobě klesají. V roce 2004 bylo 1,7 % žáků ve speciálních třídách, v roce 2014 už je to jenom 0,9 % (.pdf, str. 10).

Nepodařilo se nám však najít doklady kauzálního vztahu mezi inkluzivním vzděláváním a výsledky finského školství. Je zřejmé, že inkluze hraje podstatou roli ve vzdělávání i v celém společenském systému.

Dlouhodobou úroveň vzdělanosti můžeme ilustrovat např. ukazatelem dospělé populace a jejího vzdělání. Následující graf ukazuje podíl dospělé populace, která má nejvyšší dosažené vzdělání základní. Z tohoto vyplývá, že Finsko má dlouhodobě lepší vzdělanost než Řecko.

Ve Finsku existují (.pdf, str. 28) speciální školy pro děti s postižením, které jim nedovoluje výuku v běžných školách. Kromě toho mohou být děti vyučovány v běžných školách, ale ve speciálních třídách. Děti v těchto třídách nemusí být vyučovány pouze v rámci nich, ale mohou se zapojovat i do běžné výuky.

Finský vzdělávací systém se zaměřuje na konkrétní problémy dítěte (v základním i sekundárním vzdělání). Na základě pečlivého pedagogického hodnocení mohou být dětem s určitými problémy či druhem postižení vytvořeny individuální vzdělávací plány. Jinak se v rámci svého vzdělávacího systému na základě inkluze snaží co nejvíce dětí s různými formami postižení a tedy i individuálním vzdělávacím plánem vyučovat na běžných školách.

Dle dat (.docx, str. 13; str. 32; str. 37) sesbíraných Evropskou agenturou pro speciální a inkluzivní vzdělávání bylo ve Finsku ve školním roce 2014/2015 vzděláváno v běžném vzdělávání přes 99 % zapsaných žáků. Patří sem i žáci ze speciálních tříd v běžných školách. Česká republika měla v běžných školách vyučováno něco málo přes 97 % zapsaných žáků. Ve finských speciálních třídách v rámci běžných škol jsou vyučována téměř 4 % žáků se speciálními potřebami. Ve srovnání s Českou republikou je to o 3 p.b. více žáků. Naopak více žáků se speciálními potřebami máme v ČR umístěno ve speciálních školách, v daném školním roce to bylo cca 2,8 %. Finsko mělo procento dětí se speciálními potřebami ve speciálních školách nižší – konkrétně 0,78 %. V průměru EU se pak jedná o 1,54 %; mezi zeměmi jsou ovšem výrazné rozdíly a Finsko skutečně patří mezi země s vysokou prostupností speciálního a běžného školství.

Graf: Procento žáků se speciálními potřebami

Václav Klaus mladší představil 10. 6. 2019 nový politický subjekt Trikolóra – hnutí občanů. Klaus novou stranu založil poté, co byl letos v březnu vyloučen z ODS. V přípravném výboru strany působí také další bývalá poslankyně za ODS Zuzana Majerová Zahradníková.

Oba poslanci, Klaus i Majerová Zahradníková, jsou mezi předkladateli návrhu ústavního zákona, který by měl zakotvit manželství jako svazek muže a ženy a jeho ochranu do Listiny základních práv a svobod. Zákon byl předložen již v červnu 2018, tedy v době kdy Klaus i Majerová Zahradníková byli členy poslaneckého klubu ODS.

Listina základních práv a svobod momentálně ve čl. 32 odst. 1 uvádí, že „rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“. Cílem předkládané novely (.pdf, str. 1) je rozšířit ochranu rodiny také o manželství jako svazek muže a ženy.

Poslanci Klaus a Majerová, kteří návrh zákona podepsali, byli do PS zvoleni za ODS. Nyní jsou nezařazení a působí v nově založené straně Trikolóra.