Přehled ověřených výroků

Prezident Miloš Zeman navštívil Čínskou lidovou republiku za dobu svého úřadování již pětkrát. Poslední návštěva se konala ve dnech 24.– 28. dubna 2019.

Před nedávnou návštěvou v Číně vyjádřil Miloš Zeman v rozhovoru pro čínskou CCTV nespokojenost s výší čínských investic v ČR: „Pokud jde o čínské investice v Česku, musím říct, že ty zůstávají stále velmi, velmi nízké. A to mne pochopitelně mrzí. Nejsou mi přitom jasné konkrétní důvody.“ Zároveň dodal, že očekává jejich zvyšování.

Jeho rétorika se tedy od návštěvy Si Ťin-pchinga, na jaře 2016, výrazně změnila. V roce 2016 Hrad sliboval astronomické čínské investice 230 miliard korun v rozmezí pěti, které se ale dosud neprojevily, jak je patrné z níže uvedených údajů ČNB. Čína stále patří v ČR mezi zanedbatelné investory. Platí již několik let zaběhlý trend, že čínské peníze proudí do ČR především za účelem nákupu, a ne rozvoje hospodářství spojeného s tvorbou nových pracovních míst.

V současnosti to tedy vypadá, že si Hrad uvědomuje nesplnitelnost původně slíbených čínských investic. Stále s nimi však počítá, ačkoli v menším měřítku. Kancléř Vratislav Mynář konkrétně uvedl (v souvislosti s dubnovou návštěvou prezidenta Zemana v Číně), že čínské investice v ČR by měly v nadcházejících dvou letech dosáhnout „pouze“ jedné miliardy dolarů (asi 23,1 miliardy korun).

Bereme-li v potaz přímé zahraniční investice, tak na základě údajů poskytnutých Českou národní bankou nedosahují čínské investice ani 1 % celkové sumy. Naopak většina zahraničních investic přichází ze zemí Evropské unie (.pdf str. 7). „Z mimoevropských států pochází pouze 6,0 % zahraničního kapitálu a nejvýznamnějšími investory jsou Jižní Korea, Japonsko a Spojené státy americké.“

Na druhou stranu je nutné zohlednit, že celkový objem čínských přímých investic od roku 2014 klesá, což Miloš Zeman nemohl předpokládat.

Data o počtu obyvatel vycházejí z predikcí OSN. V roce 2017 měla Čína podle zprávy OSN (.pdf, str. 18) 1,409 miliardy obyvatel. Predikce pro rok 2019 uvádějí 1,42 miliardy Číňanů. Čína je tak nejlidnatější stát, očekává se (.pdf, str. 5) však, že ji v roce 2024 v počtu lidí dohoní a poté předežene Indie.

V roce 2004 vznikla původně nestálá Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací (ENISA). Stala se centrem pro odborné poznatky z oblasti kybernetické bezpečnosti v Evropě. ENISA pomáhá EU a jejím členským státům, aby byly lépe vybaveny a připraveny pro účely prevence, odhalování a řešení problémů v oblasti bezpečnosti informací. V rámci rostoucích kybernetických hrozeb došlo k částečnému rozšíření pravomocí a možností této agentury přijetím Unijního aktu o kybernetické bezpečnosti 17. dubna 2019.

Jedním z úkolů agentury je i podpora a organizace sítě bezpečnostních národních týmů – tzv. CSIRT. V České republice je to tým CSIRT.CZ, jehož náplní je koordinace řešení bezpečnostních incidentů v počítačových sítích provozovaných v České republice a plnění role Národního CSIRT týmu podle Zákona o kybernetické bezpečnosti.

Evžen Tošenovský se účastnil schvalování aktu. K hlasování konkrétně uvedl: „Jsem velmi spokojený s výsledkem jednání. Kybernetické hrozby a útoky jsou reálným faktem a do budoucna budou tím kritičtější, jak budeme čím dál více závislí na digitálních technologiích. Evropská unie potřebuje nástroje, jak těmto hrozbám předcházet a jak se proti nim bránit.“

Podobně pak ve svém písemném stanovisku reagovala Dita Charanzová, která vypracovala i stanovisko pro jednání Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů. Tošenovský pak navíc figuroval jako stínový zpravodaj návrhu.

Ondřej Kovařík je na šestém místě kandidátky hnutí ANO do Evropského parlamentu. Aktuálně pracuje jako asistent Dity Charanzové v Evropském parlamentu.

V minulosti opravdu pracoval jako zástupce ředitele odboru logistiky a organizace Sekce pro předsednictví ČR na Úřadu vlády. O jeho studiích či dalších zkušenostech z diplomacie se nám nepodařilo dohledat žádné informace.

Evropský parlament a Rada přijaly předmětnou směrnici o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb v červnu 2018. Ta se snaží zlepšit podmínky vysílaných pracovníků, čímž může naopak omezovat flexibilitu jejich zaměstnavatelům.

Směrnice se snaží narovnat rozdílné mzdové podmínky pro místní zaměstnance a zaměstnance vyslané zaměstnavateli z jiných členských států. Vysílaní pracovníci si podle analýz Komise v některých případech vydělají jenom polovinu toho, co jejich místní kolegové odvádějící stejnou práci. Tím jsou jednak znevýhodněny místní firmy a jednak pracovníci samotní. Aktualizace pravidel je proto obhajována jak z hospodářské, tak ze sociální perspektivy.

Čeští zaměstnavatelé, kteří vysílají své zaměstnance například do Německa, tak budou muset nově dbát i kolektivních smluv, které se dosud týkaly jen pracovníků ve stavebnictví. Současně nebudou moci pokračovat v praxi strhávání zvýšených nákladů na cestování, stravování a ubytování ze mzdy vysílaných pracovníků.

Podle nizozemské poslankyně za sociální demokraty Agnes Jongerius jde o to zastavit zhoršování podmínek na evropském pracovním trhu: „Kolektivní smlouvy, které chrání místní pracovníky, se budou v budoucnu vztahovat také na vysílané pracovníky. Tím konečně dosáhneme toho, že za stejnou práci ve stejném místě bude stejná odměna. Je to důležitý krok v ochraně pracovníků a k zajištění rovné soutěže. Tímto návrhem bojujeme proti nerovnosti a zajišťujeme práva pracovníků.“

Směrnici mají členské státy implementovat do 30. července 2020 (článek 3).

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007, následně pak státy přistoupily k její ratifikaci (ústavnímu procesu schválení mezinárodní smlouvy parlamentem).

„Lisabonská smlouva mění tři dokumenty: Smlouvu o Evropské unii (dále ‚SEU‘), Smlouvu o založení Evropského společenství (dále ‚SES‘), která bude nově nazvána Smlouvou o fungování Evropské unie (dále ‚SFEU‘), a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (dále ‚Smlouva o Euratomu‘),“ popisuje (.pdf , str. 11) publikace Odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR. Cílem smlouvy je učinit z Evropské unie „demokratičtější a transparentnější organizaci, která bude současně působit efektivněji, podporovat práva a hodnoty zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečno a posilovat svou roli ve světové politice,“ vysvětluje (.pdf, str. 4) dále publikace Odboru informování o evropských záležitostech ve spolupráci s Odborem koncepcí a analýz Úřadu vlády ČR.

Vláda ČR (konkrétně Útvar ministra pro evropské záležitosti ve spolupráci s resorty a ústředními orgány) vypracovala Analýzu dopadů Lisabonské smlouvy, kde tyto změny popisuje.

V rámci hlasování se používá systém prosté většiny, kvalifikované většiny (s možností tzv. blokační menšiny) a jednomyslná hlasování. Kvalifikovaná většina je dosažena, pokud pro návrh hlasuje alespoň 55 % členských států a návrh podporují státy, které zastupují alespoň 65 % obyvatelstva EU. V systému zavedeném LS jsou rozhodující dvě kritéria: splnění počtu států a počtu obyvatel. „Zvýšení kritéria počtu států lze chápat jako záruku pro malé a střední státy Unie, které tvoří většinu států Unie, před prosazováním zájmů velkých států Unie. Naopak zvýšení kritéria počtu obyvatel je zárukou pro velké členské státy Unie před dominancí malých a středních států,“ uvádí materiál Parlamentu ČR (.pdf, str. 26).

Lisabonská smlouva skutečně rozšířila hlasování, ve kterém se užívá kvalifikované většiny o 68 nových oblastí. Po vstupu smlouvy v platnost se používá již ve 218 oblastech. Princip jednomyslnosti zůstává zachován v citlivých oblastech jako jsou daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla a otázka sídel institucí.

Nelze ale říci, že Lisabonská smlouva jako taková vedla k znevýhodnění postojů zastávaných menšími státy. Pro ochranu menších států před přehlasováním státy velkými zachovala LS tzv. blokační menšinu.

Výrok padl v kontextu názoru Ivana Davida, že instrument blokační menšiny je nedostatečný, protože je ČR v některých případech přehlasována. Dostatečnost nástroje nehodnotíme, nicméně je pravdou, že k přehlasování ČR v některých případech došlo.

V současné době je většina rozhodnutí Evropské rady (ER) a Rady Evropské unie (REU) tvořena na základě kvalifikované většiny. Tato hodnota je dosažena splněním následujících dvou podmínek:

1. 55 % členských států hlasuje pro návrh – v praxi to znamená 16 z 28 států,
2. návrh podporují členské státy zastupující nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU.

Tento typ hlasování se nevztahuje na rozhodnutí vyššího významu, ve kterých je stále třeba jednomyslného schválení.

Státy nesouhlasící s rozhodnutím kvalifikovanou většinou mohou toto rozhodnutí zablokovat zformováním blokační menšiny, kterou vytvoří nejméně čtyři členové Rady, kteří zastupují více než 35 % obyvatelstva EU. Lisabonská smlouva dále nabízí možnost tzv. „janinského kompromisu“ jako prostředek pro malé státy EU k zastavení rozhodnutí schválených kvalifikovanou většinou: členské státy, které nesouhlasí, vyjádří nesouhlas Radě, a ta se snaží nalézt kompromis. „Toto opatření umožňuje skupině členských států vyjádřit svůj nesouhlas s některým textem i tehdy, když tato skupina není dost početná na to, aby vytvořila blokační menšinu.“

Výsledky hlasování v praxi ukazují, že získání 4 členů Rady ke splnění prvního požadavku blokační menšiny bylo v minulosti za účasti ČR několikrát dosaženo. Problematické je splnění druhé podmínky, která požaduje 35% podíl celkového obyvatelstva EU. Na tuto veličinu menší státy bez podpory klíčových evropských zemí těžko dosahují. V tabulce níže je uveden příklad přehlasování skupiny států zahrnujících ČR, která nedosáhla limitu 35 % obyvatelstva EU.

Zdroj: consilium.europa.eu

Na základě dat Generálního sekretariátu Rady měla Česká republika od 25. května 2014 do 7. května 2019 možnost účastnit se celkem 452 hlasování, 441krát pak byla pro přijetí návrhu, 5krát proti a 6krát se zdržela hlasování. Ve všech 5 případech, kdy Česká republika hlasovala proti návrhu, byl přitom předmětný návrh Radou schválen a ČR tedy byla přehlasována.

Pokud nacionalistické a protiimigrační strany získají dostatek mandátů v Evropském parlamentu, tak založí novou frakci s názvem Evropská aliance pro lidi a národy. Pro utvoření politické skupiny je nutné mít 25 poslanců, kteří představují nejméně čtvrtinu členských států v Evropské unii. Do této frakce by se měla zapojit i strana Národní sdružení pod vedením Marine Le Pen a italská strana Liga pod vedením Mattea Salviniho. Nutno podotknout, že Ivan David se ve jménu lídra Ligy spletl a přisuzoval Ligu Severu Silviu Berlusconimu, ale po upozornění moderátora se omluvil a opravil.

Strana Marine Le Pen by mohla ve volbách získat dle průzkumu ze 7. května 2019 22 % hlasů (den, kdy Ivan David poskytl rozhovor). Podle průzkumu Harris Interactive k 5. květnu 2019 by mohla získat až 23,5 %. I Salviniho Liga si dle průzkumů vede nejlépe z italských stran. Konkrétně by mohla získat dle průzkumu WinPoll až 36,4 % hlasů (preference k 23. dubnu 2019), a vede tak v tomto průzkumu o 16 p.b. před Hnutím pěti hvězd. Preference Ligy se poté snižovaly. V průzkumu z 10. května 2019 má Liga dle stejného výzkumu 33,8 % hlasů. Její náskok před Hnutím pět hvězd se snížil na 11 p.b. Preference pro Ligu mohly spadnout v důsledku vyšetřování korupce, které se měl dopustit tajemník strany a ministr dopravy Armando Siri.

V roce 2015 země Evropské unie (kromě ČR, Slovenska, Maďarska a Rumunska) rozhodly o přerozdělení žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015 přijaté v návaznosti na kritickou situaci s migranty v Itálii a Řecku mimo jiné uložilo členským státům povinnost přijmout určitý počet žadatelů o azyl na základě povinných kvót, dle čl. 2 písm. e) byl účel relokace pouze vyhodnocení a vyřízení žádostí o azyl přemístěných migrantů . Toto rozhodnutí bylo napadeno (.pdf, str. 3) Slovenskem, Polskem a Maďarskem u Soudního dvora EU.

Již v dubnu vzešlo z Evropského parlamentu usnesení, které „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“ (bod č. 8).

Itálie kritizovala nedostatečnou solidaritu ostatních členských států. Rovnoměrnější přerozdělování žadatelů o azyl pomocí kvót podporovalo také Německo.

Státy jižní Evropy, především Itálie a Řecko, byly během migrační krize v centru migračních cest. Podle Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex byly v letech 2014 i 2015 středozemní oblasti nejfrekventovanějším místem ilegální migrace. Podle Frontexu narůstalo v těchto oblastech také ilegální pašeráctví a obchod s lidmi. Při pokusech o překonání Středozemního moře došlo k řadě nehod.

Pokud se ale podíváme na důvody migrace, musíme konstatovat, že nešlo primárně o „pozvání“ z evropských zemí. Jak vývoj migrace, tak postojů evropských států se v čase vyvíjely. Migrace do Evropy sílila již od roku 2011 (.pdf, str. 1), kdy začal narůstat počet migrantů z Blízkého východu, Afriky a jihovýchodní Asie přicházejících do Evropy přes Středozemní moře. Za počátkem migrační krize stála řada faktorů, zejména krizová situace na Blízkém východě, konflikty v Sýrii a vzestup Islámského státu a s ním spjatá válka. Proud migrantů postupně sílil a na konci roku 2015 byl zaznamenán (.pdf, str. 2) 1 milion registrovaných příchodů do Evropy přes moře i pevninu.

Z evropských lídrů se pozitivně postavila k přijímání migrantů především německá kancléřka Angela Merkelová, která projevila otevřenost vůči uprchlíkům již ve své novoroční řeči 31. prosince 2014, kdy prohlásila, že Německo pomůže uprchlíkům a přijme je. V následujícím roce pak Evropa čelila doposud nejvyššímu počtu migrantů od druhé světové války.

Za „pozvání“ uprchlíků do Německa je však považováno zejména pozastavení tzv. Dublinského protokolu (který udává, že uprchlík musí žádat o azyl v první evropské zemi) v srpnu 2015. Merkelová tak nabídla azyl všem syrským uprchlíkům, nehledě na to, zda již uprchli do Turecka, či jiné tranzitní země. Kancléřka byla za svůj otevřený přístup kritizována. Maďarský miliardář George Soros dokonce veřejně obvinil Merkelovou z toho, že způsobila migrační krizi.

Samotné tvrzení o souvislosti snahy o přerozdělování uprchlíků a "pozváním" migrantů je ale zavádějící: jak bylo zmíněno, počet migrantů stoupá již od roku 2011 (.pdf, str. 1). "Pozvání" ze srpna 2015 (ukončení Dublinkského protokolu) bylo reakcí na dlouhotrvající migrační vlnu a nelze ho spojovat se snahou zavést přerozdělování uprchlíků ze září 2015 (tedy měsíc po tomto "pozvání", což je doba, během níž se změna do čísel migrantů nemohla promítnout).

Pro kontext je důležité předeslat, že Ivan David zde uvádí důvody pro podporu obecného referenda, a to v reakci na otázku moderátora "Referendum o vystoupení Česka z Evropské Unie. Ano, nebo ne? A pokud ano, tak kdy a proč?"

V článku 2 Ústavy České republiky se píše následující:

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Článek 67 hlavy třetí o vládě uvádí následující:

(1) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci.

Lid je tedy zdrojem státní moci. Tuto moc však vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Vláda České republiky přitom, jakožto vrcholný orgán výkonné moci, vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci výkonné.

Ústava tedy výslovně stanoví, že lid vykonává svou moc prostřednictvím orgánů, přičemž jedním z těchto orgánů je i vláda. V tomto kontextu, kdy dle Ústavy vykonává lid moc primárně nepřímo a jen ve stanovených případech přímo (pomocí referenda), je tedy zavádějící používat výrok jako argument pro přijetí zákona o obecném referendu, v jehož kontextu byl pronesen.