Přehled ověřených výroků

Režim v Kubě skutečně kvůli embargu ze strany USA nepadl. Embargo bylo dokonce v roce 2015 po půl století uvolněno. Vzájemná kontinentální námořní blokáda Francie a Británie také nevedla k pádu Napoleona. Jeho pád se blížil až s tažením do Ruska v roce 1812. Sankce vůči Íránu byly z velké části staženy v roce 2016. Jak známo, k Íránské revoluci nedošlo kvůli sankcím a sankce, trvající po revoluci, se nepodepsaly na změně režimu. Severní Korea navzdory současným sankcím zatím funguje.

Nedá se však říci, že by různé formy sankcí byly nefunkční. Washington Post popisuje konkrétní příklady sankcí, které zafungovaly.

Sankce například výrazně pomohly k pádu režimu v dnešním Zimbabwe. Avšak sankce většinou fungují ve spojení s dalšími prostředky, stejně tak tomu bylo v tehdejší Republice Rhodesie.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, samotné sankce bez dalších prostředků v historii sice k pádu režimu nevedly, často to ovšem není ani jejich cílem. Výsledkem sankcí není automaticky pád režimu, proti kterému jsou vedeny, tudíž nelze jejich hodnocení chápat pouze skrze tuto jedinou kondicionalitu.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Přechodem na přímou volbu prezidenta se žádné pravomoci prezidenta nezměnily, změnil se pouze způsob volby. Respektive vláda v roce 2015 předložila návrh na zpřesnění pravomocí prezidenta České republiky, návrh se však nedostal ani do prvního čtení. Nedá se tedy říci, že by z přímé volby plynula nějaké větší síla, než z volby Parlamentem. Maximálně bychom mohli polemizovat o větší legitimitě volby.

Vratislav Kulhánek dále naráží na vlastnosti poměrného a většinového volebního systému. Cílem poměrného volebního systému je co nejpřesněji promítnout názorové rozpoložení společnosti do výsledku voleb. U prezidentské volby se pak používá dvoukolový většinový systém s absolutní většinou, kde naopak zvítězí pouze jeden kandidát. Jedním z cílů je vybrat kandidáta s co největší shodou a eliminovat extrémní prvky.

Už z tohoto popisu cílů vyplývá, že politické strany opravdu nemohou při použití poměrného volebního systému obdržet tolik hlasů, jako kandidát na prezidenta při použití volebního systému většinového. Když srovnáme počet hlasů pro vítěznou stranu ve volbách do Parlamentu ČR v roce 2013 a počet hlasů pro vítězného kandidáta na funkci prezidenta ČR v roce 2013, tento rozdíl je zřetelný. Nejsilnější strana – ČSSD – získala 1 016 829 hlasů, kdežto vítězný kandidát – Miloš Zeman – získal 2 717 405 hlasů.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, z přímé volby prezidenta neplyne větší síla, než z volby Parlamentem.

Hynek je prezidentem nevládní neziskové organizace, která však podle veřejně dostupných zdrojů dotace ze státního rozpočtu využila. Chybný je také jeho předpoklad, že většina takových organizací státní dotace čerpá.

Jiří Hynek je prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP). Tato Asociace sdružuje firmy v oblasti výzkumu, výroby a obchodu s obrannou a bezpečnostní technikou. Je nevládní, nezávislou, nepolitickou, neziskovou a neobchodní organizací, která byla založena v roce 1997 a uznávaným partnerem Vlády ČR, MPO nebo MV. Formálně je pak zájmovým sdružením právnických osob.

Tvrzení, že AOBP nečerpá státní dotace, je nepravdivé. Už v roce 2001 čerpala organizace dotaci MPO ve výši 368 000 Kč určenou na zpracování a distribuci databáze AOP ČR. AOBP využila také podpory strukturálních fondů EU, a to v minulém i současném rozpočtovém období. Většina těchto projektů byla financována Evropským sociálním fondem a z menší části také státním rozpočtem. V současné době čerpá AOBP dotaci přesahující 9 milionů korun v rámci výzvy č. 60, z čehož EU financuje 85 % a zbývajících 15 % jde ze státního rozpočtu (str. 4).

Konkrétně jde o projekt (.doc) " Rozvoj lidských zdrojů členských podniků Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR ".

Vládní rozbor (.pdf, str. 55) financování neziskových organizací pro rok 2015 uvádí, že „z rozpočtů státu byly poskytnuty dotace 32 nadačním subjektům (tj. téměř 2 % nadačníchsubjektů v ČR), 2 256 spolků (tj. téměř 3 % všech spolků) a 246 pobočným spolkům (tj. téměř 1 % všech pobočných spolků). V roce 2015 byla poskytnuta dotace ze státního rozpočtu téměř každé čtvrté obecně prospěšné společnosti (tj. 659 OPS), 122 ústavům (tj.téměř 86 % všech ústavů), téměř 88 % účelových zařízení církví (tj. 180 zařízením). Dále na dotace ze státního rozpočtu dosáhlo 26 zájmových sdružení právnických osob a 132 školských právnických osob.“

Z těchto statistik jasně vyplývá, že zdaleka ne všechny neziskové organizace využívají ke svému financování dotace ze státního rozpočtu. Nepravdivý je proto také Hynkův předpoklad, že by se nečerpáním státních dotací odlišoval. Většina neziskových organizací dotace ze státního rozpočtu nečerpá.

Jiří Hynek je prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP). Tato asociace sdružuje firmy v oblasti výzkumu, výroby a obchodu s obrannou a bezpečnostní technikou. Je nevládní, nezávislou, nepolitickou, neziskovou a neobchodní organizací, která byla založena v roce 1997 a je uznávaným partnerem vlády ČR, MPO nebo MV. Formálně je pak zájmovým sdružením právnických osob.

AOBP na svých webových stránkách neuvádí svoji výroční zprávu a stav hospodaření. Původ finacování tak nelze dohledat. Ve svých stanovách uvádí, že majetkové poměry jsou tvořeny „členskými ročními příspěvky, dobrovolnými členskými příspěvky, majetkovými přírůstky, dary, jinými věcmi a hodnotami.“ (odst. III, bod 1). Příjem peněz ze zahraničí tak nelze ani vyvrátit, ani potvrdit.

Z údajů Českého statistického úřadu zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů, neboť za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

• Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
• Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
• Realisté: Hnyková, Lank.
• KDU-ČSL: Junek.
• ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
• KSČM: Nohavová.
• TOP 09: Horáček, Skalický.
• Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.

Na internetových stránkách Jiřího Hynka je k dispozici seznam petičních míst. Pro ověření jsme některá z těchto míst kontaktovali telefonicky, a zjistili, že přestože na některých místech byl již sběr podpisů ukončen, jinde i nadále probíhá.

Informace o počtu 15 000 podpisů není možné z veřejných zdrojů ověřit. Toto číslo uvedl Jiří Hynek již v polovině října, nicméně kandiduje na základě podpisů od poslanců. Petiční archy s podpisy občanů tak neodevzdával na Ministerstvu vnitra ČR, kde by bylo možné je prověřit.

Celkově hodnotíme výrok jako pravdivý, vzhledem k tomu, že sběr podpisů skutečně i nadále pokračuje. Informaci o počtu podpisů nehodnotíme, neboť ji nelze ověřit.

Jiří Hynek ve výroku staví svou argumentaci tak, že nejdříve musí ČR jako členský stát NATO splnit čl. 3 Severoatlantické smlouvy a teprve po jeho splnění může aktivovat čl. 5. Ani v jednom z těchto článků však taková podmínka není uvedena, výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

V čl. 3 Severoatlantické smlouvy je výslovně uvedeno:

„Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.“ Čl. 3 Severoatlantické smlouvy tedy zjednodušeně říká, že členské státy NATO budou samy i ve vzájemné spolupráci udržovat a rozvíjet vlastní i kolektivní obranu. Zároveň však v tomto článku není uveden žádný závazek, povinnost či podmínka, jejichž splnění by bylo nutným předpokladem pro aktivaci dalších článků Severoatlantické smlouvy.

Členské země NATO se dohodly, že by měly investovat na vlastní obranu minimálně 2 % HDP. To ovšem plní jen menšina z nich.

V čl. 5 Severoatlantické smlouvy se výslovně uvádí:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Jak vidíme z plného znění čl. 5, ani zde není zmínka o jakékoliv podmínce, jejíž splnění by teprve umožnilo aktivaci tohoto článku.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože ve strategických materiálech, které jako jediné přímo schvaluje vláda a které se týkají bezpečnostní situace ČR, není nikde uveden terorismus jako největší riziko.

Vláda se samozřejmě zabývá bezpečností ČR a na prvním místě schvaluje komplexní materiály jako je například Audit národní bezpečnosti (. pdf, 2016), či skrze Bezpečnostní radu státu strategické dokumenty jako je například Bezpečnostní strategie ČR (. pdf, 2015). Zde se riziko terorismu zmiňuje, ale vždy dohromady ve skupině s ostatními riziky, tedy nemá žádné přednostní postavení jako největší nebo zásadní riziko či hrozba.

Pokud budeme brát v potaz další bezpečnostní materiály ve spojitosti s vládou ČR, pak je nutné zmínit každoroční pravidelné analýzy BIS. Ani zde, alespoň v jejich veřejné publikovaných částech, neexistuje za posledních deset let popis terorismu jako největšího rizika pro bezpečnost. Přesto je ale nutné připomenout, že přibližně v letech 2003–2010 BIS svoje zprávy strukturovala tak, že terorismus byl zmiňován v souboru zpravodajské činnosti jako první položka. Přestože je tématika terorismu pro BIS jednou z dominantních, je na stejné úrovni jako například ochrana významných ekonomických zájmů státu či kontrarozvědná činnost. Opět jsou zde jednotlivá rizika pojímána komplexně a nelze tvrdit, že by terorismus byl mezi riziky brán jako primární.

V neposlední řadě musíme zmínit panem Hynkem zmiňované zprávy o bezpečnostní situaci na území České republiky, které vydává ministerstvo vnitra a jsou opravdu projednávané vládou formou usnesení. V nich jsou shrnuté poznatky ministerstva vnitra ohledně vývoje kriminality a bezpečnostních rizik. Podobně jako u předešlých bezpečnostních dokumentů není riziko terorismu vyzdvihováno nad ostatní, ani není považováno jako největší v žádné ze zpráv za posledních deset let. Vždy je uváděno jen jako jedno z rizik.