Přehled ověřených výroků

Seznam volebních účtů stran a hnutí, které tento rok kandidují v rámci parlamentních voleb, zveřejňuje Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí.

Na transparentním účtu strany Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury se sice občas pohybují milionové částky, jedná se však o převod prostředků SPD z krajů a jiných jeho účtů na volební účet. Jinou nejvyšší částkou je 51 000 Kč ze 17. července. Ani na některém z ostatních transparentních účtů SPD se částka kolem milionu korun neobjevuje.

Podobné převody prostředků na volební účet se objevují také u dvou zmíněných stran. Nejvyšší částka na transparentním volebním účtu Občanské strany demokratické je 5 000 Kč z 1. září. Politické hnutí ANO zatím přijalo sice větší dary v desetitisících či stotisících, ale nejvyšší z nich (ze dne 31. května) činí 300 000 Kč.

Co se týče ostatních transparentních účtů těchto stran, situace je trochu jiná. Na provozním účtu ANO se objevuje částka 26 712 500 Kč z 2. června, u které je uvedeno pouze číslo protiúčtu a poznámka „MF“. Nejspíše se jedná o státní příspěvek. Drhou nejvyšší sumou je 650 000 Kč z 15. srpna; na ostatních účtech strany milionové částky nejsou.

Podobně na tom je i ODS. Na zvláštním účtu pro příspěvky ze státního rozpočtu, příjmy z darů a jiných bezúplatných plnění má několik milionových částek, u kterých není uveden protiúčet, pouze poznámka „MF“. Jedná se opět o státní příspěvek. Jde o tři platby ve výši 13 375 000 Kč z 22. září, 9. června a 18. května. Další částky jsou 3 000 000 Kč od Iva Valenty a 1 000 000 Kč z 21. července. Na ostatních transparentních účtech už se žádné podobné částky neobjevují.

Je tedy zjevné, že i milionové dary procházejí u stran přes transparentní účet a nejde tedy o dary „zákulisních kmotrů“. Pokud bychom přistoupili na možnost, že takové dary některé strany dostávají, tak tyto platby nelze veřejně nijak dohledat a těmito informacemi by tedy neměl disponovat ani Tomio Okamura.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože informace o čerpání úvěru stranou nebo o osobním ručení nejsou veřejně zjistitelné. Není však od věci zmínit, že Tomio Okamura uváděl v roce 2013 jako zdroj financí pro svou předešlou stranu úvěr od Fio banky, ačkoliv dnes tvrdí, že v roce 2013 jeho strana úvěr nedostala.

Strana Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura byla na ministerstvu vnitra zaregistrována v červnu 2015. Úsvit přímé demokracie, dnes fungující pod názvem Úsvit – Národní koalice, vznikl v červnu 2013, čtyři měsíce před sněmovními volbami na podzim 2013.

Okamura tvrdí, že Úsvit na úvěr nedosáhl, protože neměl historii, o to zajímavější je jeho tvrzení z 2. října 2013, tedy z doby tři týdny před volbami, kdy jeho Úsvit Transparency International označila za stranu s nejméně transparentním financováním. Tehdy na svém facebookovém profilu uvedl: „Je to prokazatelná účelová lež. Financování kampaně hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia okamury nemůže být transparetnější - vzali jsme si u Fio banky úvěr a otevřeli jsme si jako jedni z prvních transparentní účet.“

Více informací by mohla poskytnout výroční zpráva Úsvitu za rok 2013, ta je nicméně na internetu nedostupná, dokument je možné vidět v Poslanecké sněmovně, kam jsou podle zákona č. 424/1991 Sb. výroční zprávy ukládány a pro veřejnost dostupné v Kanceláři Poslanecké sněmovny.

Informace o úvěru pro SPD a jeho detailech jsou z veřejně dostupných zdrojů nedohledatelné. Při pátrání po financování strany Tomia Okamury nebyly úspěšné ani Lidové noviny. Tajemník hnutí Jaroslav Staník na otázku Martina Shabu ohledně financování kampaně odpověděl: „Proč to potřebujete vědět? Chcete nás pošpinit? Kdybyste nás sledoval a neházel na nás špínu, věděl byste, že jsme si u Fio banky vzali úvěr 18 milionů korun.“

Celistvé informace o úvěru transparentní účet strany neuvádí. Strana však v letošním roce již třikrát z účtu odeslala Fio bance peníze jako splátku úvěru, poprvé 1. června částku 2,414 mil. Kč, podruhé 14. června částku 1,125 mil. Kč a 26. září znovu 1,125 mil. Kč.

Směnka je cenný papír, který slouží k uhrazení dluhu. Podrobnosti a náležitosti směnky upravuje zákon směnečný a šekový.

Co se týče finanční účasti Andreje Babiše v hnutí ANO, při pohledu do výroční zprávy hnutí zjistíme, že hnutí eviduje k 31. prosinci loňského roku od něj bezúročnou zápůjčku (.pdf, str. 19) ve výši 150 milionů Kč. V předchozích třech letech činila výše dluhu 37 (.pdf, str. 17), 65 (.pdf, str. 52) a 29 (.pdf, str. 31) milionů Kč.

Z dostupných zdrojů se nám však nepodařilo zjistit, zda Andrej Babiš tyto finanční prostředky poskytnuté hnutí ANO směnkou zajistil, či ji vydal jako prostředek ke splacení své půjčky vůči hnutí ANO, či zda ji vůbec vydal. Podle jeho vyjádření 15. října 2017 v pořadu Partie (čas 14:45) však žádnou směnku vůči hnutí ANO nemá.

Z dostupných zdrojů nejsme schopni potvrdit ani vyvrátit, že Babiš vůči ANO směnku má. Sám to odmítá.

Jedním z hlavních bodů programu hnutí Svoboda a přímá demokracie, jehož předsedou je Tomio Okramura, je „Konec diktátu EU“. Hnutí SPD je tak pro referendum a následné vystoupení z Evropské unie, Miloš Zeman pak tvrdí, že by byl pro referendum o vystoupení z EU, avšak sám by podpořil setrvání v evropském společenství. V tomto bodě je tak programový přesah jen částečný.

Dalším programovým přesahem má být dle Tomia Okamury stanovisko proti islámu. V programu SPD je cílem zakázat islámské náboženství jako takové. Ač Miloš Zeman v roce 2011 označil islám za nepřítele, tak podle prohlášení jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka nikdy nebyl pro jeho zákaz na území České republiky.

Co se týče problematiky tzv. nelegálních imigrantů, tak hnutí Tomia Okamury hlásá ve svém programu „nulovou toleranci nezákonné migraci“. Miloš Zeman pak uvedl, že nelegální migrace je největší zkouškou pro EU a byl by pro uzavření vnějších hranic EU. Problém s ekonomickými migranty by pak prezident Zeman řešil jejich přemístěním na neobydlené řecké ostrovy nebo do prázdných míst v severní Africe.

SPD v tomto ovšem není osamoceno. O hlasy voličů se ucházejí strany, které akcentují striktní odmítání migrantů. Z menších stran jsou pro zamezení příchodu uprchlíků z „islámských zemí“BPI (stejně tak chtějí zákaz islámu), podobné kroky akcentují i např. Rozumní. Pokud diktátem Bruselu Okamura míní kvóty na uprchlíky, tak ty odmítají všechny politické strany včetně stran vládních (koneckonců česká vláda proti nim hlasovala). Diktát Bruselu lze chápat v praktickém ohledu také jako snahu o vystoupení z EU, což kromě Okamurovy strany podporují např. Svobodní (str. 7), hnutí Referendum o Evropské unii a další menší subjekty.

Názory jednotlivých stran na postavení České republiky v Evropské unii lze porovnat také na webu České televize.

Ač hnutí SPD ve svém programu nemá vyloženě bod, který by byl proti přijetí eura, Tomio Okamura deklaroval, že odmítají přechod k evropské měně. Miloš Zeman prohlásil, že přijetí eura by neuškodilo české suverenitě a že by se pouze změnil způsob, jakým se popisují ekonomické jevy. Zeman také opakovaně vyjádřil názor, že Česká republika by mohla společnou evropskou měnu přijmout, pokud by eurozónu opustilo Řecko.

Dalším bodem hnutí SPD v jejich programu pro nadcházející volby je „osmitýdenní základní výcvik pro mladé na obranu naší země“. Z dalších vyjádření vyplývá, že výcvik by měl být povinný. Miloš Zeman pak považuje povinný vojenský výcvik za vyhozené peníze. Prezident Zeman by byl spíše pro formu dobrovolnické domobrany s tříměsíčním výcvikem, která by nebyla součástí profesionální armády.

Volební program SPD opravdu žádá o vystoupení České republiky z Evropské unie. V programu zaznívá jasná kritika evropské integrace, především ve věcích národní suverenity, svobody a demokracie, kterou hnutí považuje za ohroženou.

Návrh ústavního zákona o referendu byl projednáván v březnu 2014 a většinou přítomných byl zamítnut (hlasovalo se o přijetí návrhu Organizačního výboru, který doporučil zákon zamítnout). Návrh zákona byl podán poslanci hnutí Úsvit (ještě před tím, než se hnutí rozpadlo), mezi nimiž se nacházeli i členové nynějšího předsednictva SPD, například Tomio Okamura, Radim Fiala nebo Jaroslav Holík. Pokud by byl schválen, zákon by umožňoval občanům rozhodovat o všech věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu, o návrhu zákona (včetně ústavního) a o souhlasu k ratifikaci nebo výpovědi mezinárodní smlouvy. Jak Tomio Okamura sám ve sněmovně zdůraznil, právě tento ústavní zákon by umožnil konání referenda o členství v EU.

Okamura rovněž v Poslanecké sněmovně opakovaně navrhoval k projednání otázku referenda o vystoupení z EU. Naposledy se tak stalo v červnu 2016. Dodejme, že v jeho pojetí šlo spíše o vyjádření proklamace než o reálný návrh, neopíral jej totiž o jakoukoli změnu legislativy, což by bylo nezbytné pro uspořádání takového referenda.

Pokud začneme údajnou proislámskou orientací strany, v usnesení z roku 2015 se k tomuto tématu dočteme: „KDU-ČSL rozlišuje mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako ideologií, která nese prvky neslučitelné s demokracií a lidskými právy. Evropská nemuslimská většina musí vést s muslimskou menšinou neustálý dialog, vycházející ze zdůraznění evropských hodnot. V tomto dialogu musíme důsledně rozlišovat mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako státní ideologií.“ Zároveň strana odmítá toleranci politického islámu a vyzývá k trvání na evropských hodnotách.

Vrátíme-li se k výroku, že KDU-ČSL je stranou proimigrační, tak pohledem do jejich volebního programu (.pdf) můžeme toto tvrzení vyvrátit. Na straně 11 je řešena problematika uprchlíků a migrační vlny. Doslova se zde uvádí:

„Jednu z priorit české evropské a zahraniční politiky spatřujeme v regulaci migračních toků a eliminaci ilegální migrace.“ „Podporujeme užší spolupráci členských států EU při ochraně vnějších hranic a zajištění vnitřní bezpečnosti EU.“ „Podpoříme reformu společné azylové politiky s cílem stabilizovat země v evropském sousedství a efektivní návratovou politiku.“ Usnesení předsednictva KDU-ČSL ze začátku loňského roku taktéž potvrzuje, že lidovci považují migrační a uprchlickou krizi za problém. Odmítali rovněž kvóty přerozdělující uprchlíky mezi zeměmi EU.

Další část výroku se týká otevřené podpory kancléřky Angely Merkel. KDU-ČSL a kancléřčina CDU-CSU k sobě mají logiky blízko už svým ideovým zaměřením. Jsou také společně v jedné frakci Evropského parlamentu, klubu Evropské lidové strany. V minulosti (rok 2009) napsala Angela Merkel list tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL Cyrilu Svobodovi, v němž mu vyjádřila svou podporu.

Dle slov Ivana Gabala (poslanec, nestraník zvolený a opět kandidující za KDU-ČSL), publikovaných v článku týdeníku Respekt (a na webu lidovců) 2. října 2017, citujeme:„... zásluhou Pavla Bělobrádka nebo europoslance Pavla Svobody se nám podařilo velmi sblížit s CDU Angely Merkel. Pozoruju v tomto směru cestu od katolické uzavřenosti ke křesťanské otevřenosti.“

Člen české vlády byl poprvé na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutche Landsmannschaft Bundesverband) v roce 2016. Jednalo se tehdy o ministra kultury Daniela Hermanna. V letošním roce se sjezdu kromě Daniela Hermanna zúčastnil také vicepremiér Pavel Bělobrádek, nikoli ovšem jako reprezentant vlády, ale pouze lidovecké strany. Zmínění politici se na sjezd ovšem nejezdí radit, jedou na společenské setkání sudetských Němců a Čechů za účelem upevnění vzájemných vztahů a překonání křivd z minulosti (týkajících se vyhnání těchto Němců z území Československa po druhé světové válce). Tyto návštěvy tak mají čistě symbolický význam vzájemného smíření.

Poslanec Okamura reaguje na výrok svého bratra Hayato Okamury, který o něm napsal:„Ať už vědomě, nebo nevědomky – můj bratr jedná v zájmu Putinovy vlády v Moskvě.“
Poslanec Okamura vysvětluje, že Rusko navštívil cestou do Japonska za svým otcem. Z jeho oficiálního webu se dozvídáme, že Okamura odletěl z Československa po maturitě, v Tokiu poté pracoval jako popelář nebo prodavač popcornu. Podrobně tuto etapu života popisuje ve 13. komnatě z roku 2009.

Z veřejných zdrojů se nepodařilo zjistit, zda se poslanec Okamura někdy setkal s jakýmkoli ruským ministrem či prezidentem. Víme pouze, že za SPD byl v Moskvě místopředseda Radim Fiala, o čemž se zmiňuje oficiální web strany v sekci Zprávy SPD TV. O tomto výjezdu se píše: „Předsednictvo hnutí SPD přijalo zprávu místopředsedy hnutí Radima Fialy o jednání evropských parlamentních vlasteneckých stran sdružených v evropské frakci ENF, kterého se zúčastnil v Moskvě. Předmětem jednání byla spolupráce mezi evropskými státy a Ruskem v bojí proti terorismu a vzájemné vztahy mezi Ruskem a evropskými státy. Hnutí SPD považuje Ruskou federaci za jednoho ze zásadních spojenců v boji proti islámskému terorismu. Bez zásahu Ruska by nebyl možný příznivý obrat ve válce proti Islámskému státu.“ Je na místě podotknout, že nemáme-li důkazy, které tvrdí opak, fakticita výroku poslance Okamury je neověřitelná, jelikož není člověka kromě Okamury samotného, který by kontroloval každý jeho krok v posledních 25 letech.

Návrh ústavního zákona o celostátním referendu, tisk 114, byl předložen skupinou poslanců (tehdejší poslanecký klub hnutí Úsvit) v lednu 2014. Tento návrh zákona (.pdf) byl 25. března 2014 v prvním čtení napříč politickými kluby kromě Úsvitu a Komunistické strany zamítnut.

Co se týče parametrů referenda, všechny čtyři body poslancem Okamurou popsané jeho návrh zákona má. Petiční výbor (dle čl. 3) musí shromáždit podpisy minimálně 100 000 oprávněných občanů během dvou let a následně návrh na vyhlášení referenda předloží prezidentovi. Totéž může udělat (čl. 4) samostatně i skupina 50 poslanců nebo 33 senátorů, případně vláda.

Dle článku 141 švýcarské ústavy je k vyvolání referenda potřeba sesbírat podpisy 50 000 občanů. Ústava říká, že od podání žádosti má svolavatel na sesbírání podpisů 100 dní. Světová banka uvádí, že Švýcarská populace čítala v loňském roce 8,4 mil. obyvatel.

Otázky referenda se (dle čl. 1) mohou týkat všech věcí vnitřní nebo zahraniční politiky státu, návrhu ústavního zákona či ratifikace nebo vypovězení mezinárodní smlouvy. Kvorum referenda není v návrhu zákona omezeno, referendum platí, pouze je-li přijato nadpoloviční většinou hlasujících (čl. 8).

Poslední podmínkou je závaznost, kterou upravuje čl. 10. Ten tvrdí, že „rozhodnutí přijatá v referendu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“ a „zákon schválený v referendu smí být změněn nebo zrušen pouze zákonem schváleným v referendu.“
Je na místě připojit nesouhlasné stanovisko vlády (.pdf) k návrhu zákona. Vláda se domnívá, že „návrh ústavního zákona je v rozporu s principem zastupitelské demokracie,“ dále by „o zásadních věcech výkonu státní moci mohla rozhodnout výrazná menšina oprávněných osob“ a „otázky týkající se státního rozpočtu, daní a poplatků nemohou být předmětem referenda z povahy věci, neboť patří mezi základní politické nástroje vlády a vládní většiny při prosazování jejího programu.“

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože nedisponujeme souhrnnými daty, která by nám dala průkazné údaje o odvolatelnosti politiků. Rovněž motivace vstupu do politiky může být pro kandidáty různá, tudíž pro nás neověřitelná. Roli může hrát např. politická kultura v dané zemi, vzestup nových stran apod.

V Evropě funguje odvolatelnost politiků na některých úrovních pouze na Ukrajině a v určitých kantonech ve Švýcarsku. Největší zkušenost s odvolatelností politiků mají Spojené státy, z důvodu nedostatku dat však nelze ověřit, kolika procent veřejných činitelů se proces tzv. odvolacích voleb ročně týká.

Okamura se odvolatelnosti politiků věnuje v 11. kapitole svého dílaUmění přímé demokracie z roku 2015.

V Evropě je odvolatelnost politiků velmi raritní, v roce 2015 vstoupil v platnost nový volební zákon na Ukrajině, který umožňuje občanům odvolat starostu nebo jeho zástupce v případě, že získají podpis většího počtu voličů než konkrétní politik získal ve volbách, které ho do funkce dosadily.

Ve Švýcarsku, které Okamura často zmiňuje, funguje odvolatelnost politiků pouze omezeně. Tímto tématem jsme se zabývali již před čtyřmi roky zde.

Dle serveru Ballotpedia lze ve třech státech USA odvolat všechny veřejné činitele (např. starosty, soudce či guvernéry). Jedná se o Montanu, Nevadu a Arizonu. V 19 státech lze odvolat veřejné činitele daného státu. Naopak ve 14 státech takováto procedura není možná. K jednomu z nejznámějších případů došlo v roce 2003 v Kalifornii, kdy se v odvolacích volbách podařilo získat guvernérské křeslo herci Arnoldu Schwarzeneggerovi.

Statistiky Ballotpedie ukazují, že v roce 2016 byl ve Spojených státech zahájen proces odvolání s 390 veřejnými činiteli. Nejčastěji je tento prostředek užíván v Kalifornii, z 390 případů se jich 79 odehrálo právě ve státě na západním pobřeží.

Na konci roku 2016 bylo z 390 veřejných činitelů odvoláno 56, dalších 95 případů nebylo ke konci loňského roku uzavřeno.

Kolik procent z celkového počtu veřejných činitelů tvořilo 56 odvolaných není prakticky možné zjistit. Poslední číslo, které federální úřad US Census eviduje o počtu veřejných činitelů se datuje až do roku 1992, kdy jich v USA působilo 513 tisíc (. pdf, str. 17). Navíc je potřeba odečíst počty ze států, kde odvolání neprobíhá, nebo probíhá jen na některých úrovních.

Tento výrok jsme u předsedy Okamury ověřovali opakovaně, a to konkrétně ve dvou debatách v roce 2014.

Tomio Okamura má patrně na mysli novelu zákona o majetku České republiky (.pdf), jejímž byl spolupředkladatelem a která byla poměrně jednoznačně zamítnuta 30. dubna 2014 v prvním čtení.

Byť předseda SPD uvádí korektně, že předložil návrh, je nezbytné se v tomto případě podívat i na obsah dané věci. Odkazujeme se v tomto případě na naše odůvodnění k dřívějšímu obdobnému výroku Tomia Okamury. Hmotná odpovědnost je jednak institutem využívaným v zaměstnaneckých vztazích, nikoliv ve vztahu k Okamurou jmenovaným funkcím; dále je pak nepopiratelným faktem, že osoby v těchto funkcích v současné době odpovědné jsou, a to nejen podle trestního zákoníku (zde například dle § 220 za porušení povinnosti při správě cizího majetku), ale i podle jiných právních předpisů. Typicky se jedná o zákon o majetku České republiky či tzv. velká rozpočtová pravidla (o rozpočtových pravidlech), zákon o státním podniku atd. Zde nejenže jsou uplatněny zásady péče řádného hospodáře, ale místy je úprava i přísnější.

Právě proto vyjádřila vláda nesouhlas s předloženým návrhem novely zákona o majetku České republiky. Úprava je podle ní nadbytečná a duplicitní, nevylepšuje ani nepřináší nic nového.

Okamura má tedy pravdu v tom, že novelu zákona předložil, zavádí však svým naznačováním, že daní reprezentanti již dnes takovou odpovědnost nenesou.