Přehled ověřených výroků

Na své facebookové stránce sdílel Michal Horáček ze dne 17. listopadu několik živých vysílání z řady míst v Praze, která byla určitým způsobem důležitá při událostech v listopadu roku 1989. V úvodním proslovu zval shromážděné diváky na procházku po těchto místech a dodal, že by „to rád udělal lidskými slovy a s lidskými příběhy“ (5:18). Další vstup byl vysílán z Jungmannova náměstí a následně ze Špalíčku, který byl dle jeho slov poskytnut v zájmu revoluce, aby si „měli kde povídat“ (0:23). Na Václavském náměstí Michal Horáček prohlásil, že 17. listopad (1989) byl „rozbuška nahromaděných nadějí, které najednou vzplály“, jejichž počátek je však nutno hledat dříve. Proto v té souvislosti vzpomínal také na tzv. Palachův týden. Následně proběhlo živé vysílání od Strakovy akademie, kde hovořil o tzv. dialogu vlády a tehdejší opozice. Následující vstup byl již z Pražského hradu, kde Michal Horáček zmínil jeden z bodů svého programu Prvních 100 dní v úřadu, a to zrušení bezpečnostních rámů na Pražském hradě. U sochy T. G. Masaryka pak odkazoval právě na jeho osobu a poděkoval přítomným za účast.

Co přesně bylo pro Horáčka motivací, aby společnost se svými společníky prodal, není z veřejných zdrojů zcela jasné. Respektive pro hodnocení jeho motivace bychom vycházeli z vlastních slov tohoto kandidáta. V období prodeje firmy Horáček vyloženě nemluvil o tom, že by důvodem prodeje mělo být nebezpečí provozování hracích automatů – nelze ovšem vyloučit, že tomu tak bylo. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný. Dodejme, že Horáček dlouhodobě veřejně popisuje svou nechuť k hracím automatům, a to i v době dávno před jeho kandidaturou.

Je faktem, že Michal Horáček vedl spolu se třemi svými společníky Fortunu od jejího založení v roce 1990 až do okamžiku jejího prodeje skupině Penta v roce 2004. Na svých stránkách Horáček uvádí k otázce, proč prodal Fortunu, následující:

„Protože jsem měl už dost peněz jako nástrojů. Přicházely navíc automaty, a to jsem nechtěl. Proti tomu jsem vždycky vystupoval. Nikdy bych děti neuhodil, ale kdyby hodily korunu do automatu, tak to bych je přes ruku asi pleskl.“

V roce 2004, když byla společnost prodávána, Horáček pro server Euro.cz uvedl:

„* Proč jste vůbec Fortunu prodával? Vždyť letos má být její finančně nejúspěšnější rok.- Právě proto. Když se prodá firma na vrcholu, je za ni víc peněz. My jsme Fortunu dovedli na vrchol našich schopností. Měli jsme sice připravené určité strategické plány, ale mně je 52 let a je mi jedno, jestli budu mít o sto milionů víc nebo míň. Fakt je mi to jedno. Nechci se vytahovat, prostě mi to za to nestojí.* Jaké to byly plány?- Nějak tu společnost dále rozvinout.* Prodali jste Fortunu i s těmito strategickými plány?- Ano, protože si přeji, aby Fortuna byla inadále úspěšná. Až se za 30 let budu belhat po Praze, tak abych tady viděl pobočky Fortuny a mohl si říkat, tohle jsem založil.“ V rozhovoru pro rádio Impuls v roce 2010 popsal Horáček problémy z roku 2004 v trochu jiné oblasti, než bylo zavedení výherních hracích automatů :
„...všechno se bouřlivě vyvíjí, zejména technika a když my jsme Fortunu nabízeli k prodeji, tak jsme byli v takové zvláštní situaci. Tehdy jsme měli velikou konkurenci ve firmách, které sídlily třeba v Gibraltaru a nabízely tady to kursové sázení po internetu. Byla to nekalá konkurence doslova, protože oni mohli nabídnout lepší podmínky, protože zkrátka je to jenom na netu, nemusíte mít ty pobočky kamenné, že jo, ve kterých musíte platit otop, uklízečku a lidi, zaměstnance a všechno, elektřinu, to za prvé. A za druhé oni tady neodváděli vůbec žádné daně, samozřejmě tento průmyslu je zdaněn zvláštním způsobem, je potřeba odvádět kromě daní jako všechny ostatní podniky také peníze na veřejně prospěšnou činnost a to oni samozřejmě nedělali a přesto naši zákonodárci jako vlastně protěžovali cizince, kteří tady neplatí daně, vůči svým vlastním soudně osvědčeným subjektům a mě to teda hodně trápilo tenkrát.“
Nutno přiznat, že ve stejném rozhovoru potvrzuje svůj odpor k výherním automatům. Tento svůj postoj v médiích uvedl opakovaně (např. pro iDNES.cz v srpnu 2015 nebo v online rozhovoru na webu Týden.cz v roce 2009), a to i dávno před tím, než ohlásil kandidaturu na prezidenta.

Jako důvod pro prodej společnosti popsal jeden ze zakladatelů fakt, že se společníci neshodovali, jak se společností dál. Nicméně nespecifikuje, že by mezi tyto rozpory patřilo i provozování hracích automatů. V rozhovoru pro iDNES.cz v roce 2005 jeden ze zakladatelů, Jiří Balcar, uvedl následující:

„Ke konci už jsme měli ale všichni čtyři tak jiný představy o tom, kam Fortunu směřovat a rozvíjet, že bylo dobře se toho zbavit.“

Veřejně nelze dohledat postoje tehdejších Horáčkových společníků, kteří by v logice výroku měli mít v dané době zájem na podnikání i v byznysu s hracími automaty.

Michal Horáček nebyl nikdy obviněn ze žádné nelegální činnosti v souvislosti se svou obživou, a to ani před rokem 1989. Horáčka pod krycím jménem „Sázkař“ vedla v evidenci Státní bezpečnost. Ze spisu, který sám kandidát zveřejnil, lze vyvodit, že StB měla zájem na spolupráci s Horáčkem, avšak nikdy k ní nedošlo (to dokládá i čisté lustrační osvědčení). Skrze Horáčka chtěla StB monitorovat tehdejší „pravicový okruh lidí“, který se vyskytoval na pražských dostizích v Chuchli, kde si Horáček přivydělával jako černý bookmaker.

Michal Horáček tak spolu se svými tehdejšími kolegy nabízel divákům ilegální sázky, StB je však tolerovala. Podle Balcara, jednoho z dalších černých bookmakerů, to bylo z důvodu, že závodiště v Chuchli bylo pro StB malý svět a nepřikládali tomu velkou důležitost. O ilegálnosti přivýdělků tehdejších černých bookmakerů však není sporu, protože hazard se neslučoval se socialistickou ideologií komunistického režimu.

V životě po sametové revoluci se Michal Horáček věnoval sázkám i nadále – byl spoluzakladatelem sázkové kanceláře Fortuna, která byla později, v roce 2004 prodána za částku kolem 2,4 mld Kč. Z kontextu debaty je zřejmé, že v diskuzi byla myšlena právě porevoluční éra, kdy Horáček založil se třemi partnery společnost Fortuna a vydělával tak na kurzovém sázení. Tato činnost je zcela legální, výrok je tudíž hodnocen jako pravdivý.

Podle životopisu na jeho webových stránkách byl Michal Horáček skutečně vyloučen z univerzity, a to poté, co byl zatčen StB za zfalšování výjezdní doložky do USA. Poté pracoval v mnohých dělnických profesích, zároveň se zabýval dostihy a chovem koní (o kterých psal studie a kterými se zabývala také jeho první kniha), ale také například pracoval jako bookmaker. Podle Databáze knih je autorem 11 knih, dvě z toho jsou sbírky básní. Alb s Petrem Hapkou vydal podle svých stránek pouze sedm (plus DVD a kolekce best of), dohromady jich však vydal 17 (plus DVD a alba best of).

Co se týká filantropie, podle svých stránek věnoval honoráře z knihy Dopisy z lásky a nenávisti na dobročinné účely nebo například daroval různým dobročinným nadacím nejméně 400 milionů Kč jako CEO Fortuny. Jako soukromník se filantropií také zabývá, pomohl například dívce s mozkovou obrnou nebo pořádá benefiční koncerty. Podle svých slov nechce svou podporu stavět na odiv, není proto vždy lehké najít údaje o jeho podpoře.

Marek Dospiva studoval podle svého profilu na diplomatické škole, na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) v letech 1987–1993. Škola MGIMO byla založena v roce 1944 a brzy se stala elitní školou sloužící především pro výcvik sovětských a ruských diplomatů. Vzhledem ke svému zaměření se na její studenty zaměřila i tehdejší sovětská tajná služba KGB, která zde (jako i na ostatních sovětských univerzitách) verbovala některé své kádry. V menší míře to platí i o nástupci KGB, ruské federální službě FSB.

Škola MGIMO je známá tím, že její absolventi se i po ukončení studií stýkají a tvoří jakýsi neformální spolek. Vzhledem ke kontaktům s tajnými službami a často velice úspěšnému uplatnění studentů v byznysu a politice zde opravdu existuje určité riziko, že tito studenti budou zneužiti tajnými službami Ruska k získávání informací a vlivu. Blíže to popisuje například bývalý ředitel BIS Karel Randák v článku pro Český rozhlas:

„Znáte to, když se sejdete s kamarádem na nějakém srazu, tak toho řeknete víc, než když se sejdete s cizím člověkem. A pro ruskou službu není žádný problém vytipovat z ruských absolventů MGIMa lidi, kteří mají stejný předmět podnikání jako někteří čeští absolventi.“

Jen ale nutné poznamenat, že ono vytěžování studentů nemusí být vždy vědomé a většina z nich se do hledáčku ruských tajných služeb ani nedostane, jak pokračuje Karel Randák.

Pokud jde o podporu Realistů panem Dospivou, tak ta vyplývá jednak z vyjádření samotných Realistů, zároveň se dá určit i z jejich transparentního účtu: v lednu 2017 daroval straně 3 miliony, v červnu pak další 2 miliony Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý. Je pravdou, že Marek Dospiva studoval na MGIMO a že vzhledem k elitnosti a úspěšnosti této vysoké školy se během let stala pro tajné služby místem rekrutování. Tajné služby mohou těchto vazeb využít, i když třeba bez vědomí bývalých studentů. Pravdou jsou i vazby mezi Realisty a Markem Dospivou, který ji podporoval, a to i finančně.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Z údajů Českého statistického úřadu zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů, neboť za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji, a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

• Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
• Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
• Realisté: Hnyková, Lank.
• KDU-ČSL: Junek.
• ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
• KSČM: Nohavová.
• TOP 09: Horáček, Skalický.
• Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.

Personální kapacity ve zdravotnictví jsou ohroženy hlavně nízkým ohodnocením. I z toho důvodu lékaři a zdravotní sestry odcházejí do zahraničí, kde jim jsou nabídnuty lepší finanční podmínky. Tento zdravotní personál poté chybí hlavně v Moravskoslezském a Libereckém kraji, které se musely uchýlit k dočasnému uzavření některých zdravotnických zařízení; v Karlovarském a Plzeňském kraji zase hledají zdravotnické pracovníky v Rusku nebo na Ukrajině.

Podle České asociace sester (ČAS) v České republice chybí až 3 300 sester (.pdf). Řešení ministerstva zdravotnictví – zkrátit způsob vzdělání sester ze stávajícího modelu, čtyř let středoškolského vzdělání a tří let vysokoškolského vzdělání, na model čtyř let na střední škole a jednoho roku na vyšší odborné škole – není podle ČAS správným řešením. Tato novela zákona byla předložena ministrem zdravotnictví v červenci 2016 a schválena s platností od 1. září 2017.

Svaz měst a obcí vypracoval průzkum, kterého se účastnilo na 615 obcí a ze kterého vyplývá, že lékaři chybí až v jedné třetině obcí; dalších 16 % zúčastněných obcí předpokládá, že jim budou chybět v brzké budoucnosti. V pardubické nemocnici například chybí 15 lékařů a 45 zdravotních sester či asistentů. Tradičním problémem jsou horské a pohraniční oblasti.

Vratislav Kulhánek, jenž je podporován obnovenou Občanskou demokratickou aliancí podnikatele Pavla Sehnala, oznámil svoji kandidaturu na začátku července 2017. Deklaroval, že chce nasbírat jak podpisy občanů, tak i podpisy senátorů a poslanců. Za necelé čtyři měsíce se podařilo Kulhánkovi a jeho týmu nasbírat přes 35 tisíc podpisů občanů a 20 podpisů poslanců, které mu zajistily se účastnit volebního klání.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavily kromě tehdejší opozice i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného zámeru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu bylo v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Jak už bylo řečeno, proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES.cz z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom psal např. server Aktuálně.cz dne 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.