Přehled ověřených výroků

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Zprávy z médií z minulých let vyvracejí tezi, že by Topolánek od roku 2006 vůbec nespolupracoval s Markem Dalíkem. Z textu níže vyplývá, že ke spolupráci obou mužů došlo po roce 2006 minimálně ve dvou případech.

V roce 2014 řekl Topolánek u soudu v Kauze pandury na Dalíkovu adresu, že do roku 2006 pro něj byl nepostradatelný, protože ho připravoval na debaty v médiích a psal mu projevy.

V téže výpovědi u soudu Topolánek ovšem také řekl, že jeho služeb využíval i jako premiér. Dalík Topolánka například zastupoval na schůzkách, kam premiér nesmí.

Konkrétně Topolánek uvedl:

„Byl to klíčový člověk, jehož služeb jsem využíval i jako premiér. Jeho služby nebyly nijak institucionalizovány.“

Jednou z takových schůzek byla schůzka se zástupci společnosti STEYR v roce 2007, jejímž prostřednictvím pořídila Česká republika pandury. Z toho vyplývá, že určitá spolupráce mezi oběma muži pokračovala i po roce 2006.

Jistá je také spolupráce Topolánka s Dalíkem z roku 2009. Tehdy měl Dalík na Topolánkovo přání a jeho jménem žádat redaktora České televize Dalibora Bártka, aby nezveřejňoval reportáž o policejním vyšetřování poslance Petra Wolfa.

To po odvysílané reportáži přiznal i Topolánek, když uvedl:

„Požádal jsem Marka Dalíka, aby pomohl Wolfovi v té štvanici, aby mu pomohl s určitým mediálním tlakem a pomohl mu na tu situaci reagovat.“

Wolf již v roce 2008 vystoupil z poslaneckého klubu ČSSD a poté i ze strany. Následně svým hlasem v Poslanecké sněmovně podporoval některé návrhy Topolánkovy vlády. Wolf podpořil svým hlasem Topolánkovu vládu také v březnu 2009, přesto však byla této vládě vyslovena nedůvěra.

Ke spolupráci s Topolánkem se vyjádřil také Marek Dalík, a to v rozhovoru pro server Neovlivní.cz ze dne 4. 1. 2017. Na otázku redaktorky Sabiny Slonkové, proč Dalík nepřestal s Topolánkem spolupracovat poté, co se stal premiérem, Dalík uvedl: „Nedokázal jsem odejít. Mockrát jsem chtěl.“

Řada britských deníků zastávala v období před referendem pozici opustit Evropskou unii. Jednalo se především o bulvární média, která podle Huffington Post mohla ovlivnit dohromady 4,8 milionu svých čtenářů oproti 3 milionům čtenářům deníků, které byly pro zůstání v EU.

Mezi deníky, které proklamovaly postoj opustit Evropskou unii, byl Daily Mail, The Sun, The Telegraph, Express, Star a The Sunday Time. Například na titulní straně Daily Mail se objevily zprávy jako: If you believe in Britain, vote Leave (Pokud věříte v Británii, volte odchod), Who will speak for England? (Kdo promluví za Anglii?); v The Sun se pak objevilo například BeLeave in Britain (Věřte/opustit v Anglii) a po referendu Sun wot won it (Sun to vyhrál).

Naopak důležitost zůstat v EU zdůrazňovaly serióznější noviny. Mezi nimi například The Guardian, The Financial Times (Britain should vote to stay in European Union – Británie by měla volit za setrvání v Evropské unii), The Times, Daily Mirror, The Mail nebo The Observer.

Daily Mirror například v jednom ze svých vydání uvedl, že i přes některé neshody, které tento list měl s Evropskou unií, na své čtenáře apeluje, aby volili pro setrvání.

Opustit Evropskou unii:

Daily Mail a The Sun

Zdroj

Express

ZdrojZůstat v Evropské unii:

The Times

Zdroj

The Guardian

Zdroj

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť britská média nepodporovala plošně hlasování proti Brexitu – naopak některé velmi vlivné tituly zcela zřetelně uváděly, že by měli Britové hlasovat pro opuštění Evropské unie.

Z ruských strategických materiálů vyplývá, že Severoatlantická aliance je společně se Spojenými státy a Evropskou unií považována za hlavního soupeře Ruské federace. USA i drtivá většina členských zemí EU jsou zároveň členy NATO, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na konci roku 2015 Ruská federace podpisem svého prezidenta přijímá novou Národní bezpečnostní strategii, na kterou navazuje v listopadu roku 2016 dokument Koncept zahraniční politiky Ruské federace.

V obou dokumentech není specificky určený žádný stát či skupina jako přímá hrozba pro Ruskou federaci, přesto je nepřímo vyjádřeno, že Ruská federace se v případě hodnocení rizik a nebezpečí zaměřuje především na Západ jako cele,k jak ukazuje například tato citace z Konceptu zahraniční politiky RF (bod 61): „Systemic problems in the Euro-Atlantic region that have accumulated over the last quarter century are manifested in the geopolitical expansion pursued by the North Atlantic Treaty Organization (NATO) and the European Union (EU) along with their refusal to begin implementation of political statements regarding the creation of a common European security and cooperation framework, have resulted in a serious crisis in the relations between Russia and the Western States. The containment policy adopted by the United States and its allies against Russia, and political, economic, information and other pressure Russia is facing from them undermine regional and global stability, are detrimental to the long-term interests of all sides and run counter to the growing need for cooperation and addressing transnational challenges and threats in today’s world.“

V případě USA se v Bezpečnostní strategii RF opakuje hrozba jejich vojenské technologické převahy a z toho plynoucí snahy o dominancí v mezinárodním prostoru (. pdf, str. 3). V případě NATO je pak opět problém s jeho rozšiřováním a posouváním vojenských kapacit do blízkosti Ruské federace (. pdf, str. 4) a v případě EU je to především její pozice v otázce zasahování do vnitřního vývoje sousedů Ruské federace a podpora takzvaných barevných revolucí v mezinárodním prostředí (. pdf, str. 4).

Ve stručnosti se dá tvrdit, že hlavní problém Ruské federace je střet jejího znovu nalezeného velmocenského statusu s typickou snahou o zajištění sféry vlivu kolem svého území ještě z dob sovětského Ruska (dnes přibližně v rozsahu Svazu nezávislých států). Tato ruská sféra zájmu pak ale naráží na podobné sféry vlivu EU a NATO, které se v posledních letech rozšířily až k hranicím Ruské federace (. pdf, str. 9). Nutno podotknout, že i přesto si RF uvědomuje výhody spolupráce se Západem, která však musí vycházet z principu rovnosti všech stran a respektu k zájmům zúčastněných (. pdf, str. 11).

Západní společenství je se svými principy zastupitelské demokracie, ochrany lidských práv a vojenské mocí chápáno jako hlavní soupeř Ruské federace.

Zákaz náboženství popírajících práva druhých je zakotven na úrovni ústavního pořádku, nikoliv však v Ústavě, nýbrž v Listině základních práv a svobod. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť Jiří Hynek správně popsal obsah úpravy.

Svoboda náboženského vyznání je podle čl. 16 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, zaručena každému; vyznání lze vykonávat jak individuálně, tak společně v rámci církve či náboženské společnosti.

Výkon základních práv a svobod však není neomezený, je podmíněný mezemi zákona. To samé je pak v Listině výslovně uvedeno i u svobody náboženského vyznání, kdy stanovuje možnost omezení práva zákonem, pokud je to nezbytné pro ochranu mj. práv a svobod druhých. Daným zákonem je pak zákon o církvích a náboženských společnostech, který stanoví zákaz vzniku a působení církví a náboženských společností popírajících práva druhých.

Co se týče nadnárodních společností, Rada v červenci 2016 schválila směrnici o pravidlech proti vyhýbání se placení daní ve státě, ve kterém právnická osoba působí. Společně s mezinárodní iniciativou proti daňové optimalizaci na úrovni OECD tak bojuje proti vyhýbání se daňové povinnosti nadnárodních korporací, přičemž si klade za cíl reformovat mezinárodní daňový rámec a zajistit, aby byly zisky nadnárodních společností odváděny tam, kde jsou vytvářeny.

Především článek 5 směrnice ukládá povinnost při přesunu aktiv, zejména prostřednictvím mateřských společností na území EU do dceřiných, které se nachází mimo území EU. Daně se tak nadnárodním společnostem nenavýšily, pouze nyní musí při přesunu svých prostředků do zemí mimo členské státy EU zaplatit v členském státě daň z přesunuté částky.

Ministerstvo financí k této směrnici pořádalo v březnu letošní roku veřejnou konzultaci, Česká republika však směrnici doposud netransponovala. Transponovat by ji pak podle znění samotné směrnice měla do konce roku 2018.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. Tuto částku pak zjevně Marek Pieter zaměňuje s „velkými daňovými úniky“, což je z kontextu diskuze patrné. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. I v předchozích letech se výplata dividend pohybovala v podobných sumách, zatím ale nikdy nepřekročila částku 600 mld. korun. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v červnu 2016 výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se skutečně umístila jako jedna z nejlepších, konkrétně skončila na šesté příčce ze 163 zemí. Tento index však neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Vliv na bezpečnost v zemi má pak vedle vlády velké množství dalších faktorů.

V roce 2015 obsadila Česká republika 12. místo, 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku 2 body z 5, přičemž 5 značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dále lze v souvislosti s bezpečností zmínit klesající kriminalitu. Za rok 2016 jsou zatím dostupné statistiky pouze do konce listopadu, nicméně i podle nich je celková kriminalita nižší než ta za stejné období v letech 2015 a 2014. Lze tedy předpokládat, že i konečné číslo bude nižší a potvrdí klesající trend. Za období této vlády kriminalita setrvale klesá.

O aktivitách Ruska a Číny na území ČR píše BIS ve své výroční zprávě za rok 2015 (výroční zpráva za rok 2016 nebyla dosud zveřejněna) v kapitole Kontrarozvědná činnost. Zpravodajské služby právě těchto dvou zemí působily v ČR nejvýrazněji, přičemž dominovaly ty ruské.

Aktivity Ruska se zaměřovaly především na operace vedené v rámci informační války v kontextu ukrajinské a syrské krize. Cílem zde bylo oslabit informační potenciál ČR, vyvolat či přiživit vnitro-společenské a vnitropolitické tenze v ČR, narušit vnitřní soudržnost a akceschopnost ČR a NATO aj. Další ruské aktivity se odehrávaly na poli ekonomické a vědecko-technické rozvědky v ČR a dále pokračovaly i vlivové aktivity zaměřené na udržení a posílení ruských pozic a perspektiv v české energetice.

Čínské aktivity se zaměřovaly na rozšiřování a prohlubování vlivové infiltrace české politiky a složek české státní moci. Vedle toho se orientovaly také na posilování čínského vlivu v české ekonomice a byznysu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, výroční zpráva BIS za rok 2015 obsahuje a potvrzuje aktivity Ruska a Číny vedené na území ČR. Zároveň tvrzení o České republice jako jedné z nejbezpečnějších zemí na světě není zcela přesné. Světový index míru totiž prokazuje spíše mírové prvky než míru bezpečnosti, nicméně ČR se skutečně umístila mezi nejlepšími.

Marksová sice nebyla přítomna projednávání na výboru, který návrh zákon řešil (navýšení příspěvku nebylo jediným obsahem předlohy), tato absence ovšem nebyla důvodem, proč vládní předloha nebyla přijata.

Michal Horáček tuto interpretaci projednávání zákona o sociální podpoře veřejně uvádí opakovaně, např. na svém Facebooku.

Celý výrok se týká vládní novely zákona o sociálních službách. Ta v sobě obsahovala řadu bodů. Michal Horáček správně uvádí, že s novelou zákona by se měl zvýšit příspěvek osobám (do 18 let věku i nad) spadajícím do stupně IV. (úplná závislost) a nepodléhajícím péči dle § vyjmenovaných zde (.pdf, str. 3) na 19 200 Kč. Stávající zákon o sociálních službách přisuzuje osobám spadajícím do kategorie úplné závislosti 13 200 korun.

Vládní návrh, o kterém Horáček hovoří, prošel ve Sněmovně prvním čtením 17. května 2017, přičemž lhůta určená pro projednání ve výborech byla stanovena na 80 dní. Právě na jedno jednání garančního výboru (pro sociální politiku) Marksová nedorazila.

Konkrétně se jednalo o zasedání 11. července 2017. To dokládá zápis z jednání zmíněného výboru. Absence Marksové vyvolala hlasování o odložení projednávání a k jednání se výbor vrátil po dvou dnech. 13. července 2017 Marksová nebyla rovněž přítomna, na jednání ji však zastoupila její náměstkyně.

Výbor hlasoval o tom, že se návrh bude projednávat i přes nepřítomnost ministryně Marksové. Záznam z jednání uvádí:

„Poslankyně Hnyková navrhla vzhledem k okolnostem i k blížícímu se konci lhůty projednání tohoto zákona procedurální návrh, ve kterém by výbor se rozhodl projednat tisk i bez účasti ministryně práce a sociálních věcí. Hlasování č. 1 bylo prohlášeno za zmatečné.V hlasování č. 2 se pro pokračování v jednání vyslovilo 15 poslanců, návrh byl přijat.“

Absence ministryně práce tedy neznamenala, že by se návrh neprojednal. Výbor přijal usnesení, v němž doporučil poslancům, aby návrh zamítli. Pro tento návrh hlasovalo deset poslanců, tři se zdrželi a tři byli proti. Zmíněná novela se již do konce období nedostala na pořad jednání Sněmovny, takže nebyla ani přijata, ani zamítnuta. Pro její projednání chyběla tedy spíše politická vůle a většina ve Sněmovně. Pokud by většina poslanců měla zájem novelu projednávat, na pořad schůze by daný návrh prosadila.

Horáček má tedy pravdu v tom, že zákon nebyl projednán. Ovšem není to tak, že by za tuto věc mohla ministryně Marksová tím, že se nedostavila na jedno z projednávání. Důvodem neprojednání tak byla chybějící podpora pro celou novelu, návrh samotný pak vláda podala do Poslanecké sněmovny poměrně krátce před koncem volebního období.

Pro úplnost uveďme, že dle údajů Fondu dalšího vzdělávání (veřejná instituce –příspěvková organizace MPSV) z roku 2015 činí počet neformálních pečovatelů v České republice přibližně 250 tisíc. Jiný zdroj uvádí odhad mezi 250 až 300 tisíci pečovateli.