Přehled ověřených výroků

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5, 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Sankce za porušení volební povinnosti jsou dále rozvedeny v následujícím výroku.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53, čl. 210), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262, čl. 245), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Výrok Miloše Zemana hodnotíme jako neověřitelný, a to proto, že Martin Nejedlý spolupracuje s prezidentem republiky pouze na základě ústní dohody, nikoli písemné smlouvy.

Martin Nejedlý, jeden z nejbližších lidí Miloše Zemana, zastává funkci externího prezidentského poradce. Mimo jiné stojí ve vedení SPO, je jejím místopředsedou. Ve vztahu k Zemanovi má Nejedlý představovat poradce pro energetiku. Jelikož však nemá oficiální smlouvu s KPR a není oficiálním zaměstnancem, jeho náplň práce nelze ověřit ani dohledat. Hrad rovněž nezveřejňuje u Nejedlého jeho životopis.

Jisté však je, že se Zemanem udržuje kontakt již od jeho vstupu do funkce v roce 2013, dodnes patří k nejužšímu okruhu spolupracovníků a osobně ho doprovází na zahraničních cestách.

Do června 2015 působil jako jednatel firmy Lukoil Aviation Czech, která distribuovala palivo na česká letiště.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně nad otázkou, kdo rozhodl o „darování” Krymu Ukrajině v roce 1954 dodnes panují otazníky.

Krymský poloostrov byl v únoru 1954 rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR připojen k Ukrajině. Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k tzv. válce diadochů mezi jeho nástupci. Nikita Chruščov rozhodně nebyl v roce 1954 v tak silné mocenské pozici, že by mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajině. Zasedání Sovětu, na kterém bylo o darování rozhodnuto, předsedal Georgij Malenkov a zákon podepsal Kliment Vorošilov. Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova.

V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve němž byl Krym mezinárodně uznán jako součást Ukrajiny. Ruské obsazení Krymu a následné referendum o jeho nezávislosti jsou všeobecně považovány za nelegální a nelegitimní. Protože Republika Krym, která po sporném referendu vyhlásila nezávislost, okamžitě požádala o připojení k Ruské federaci, spadá nyní poloostrov Krym pod ruskou správu i jurisdikci.

Zemanovy výroky na adresu Krymu jsou sporné. Například v roce 2014 řekl, že patří „… spíše k těm, kteří se snaží pochopit připojení Krymu. Jednak z toho důvodu, že tam bylo hloupé Chruščovovo rozhodnutí z roku 1954. Jak víte, Krym Ukrajině nikdy nepatřil. A jednak proto, že evidentně si většina obyvatelstva to připojení přála.”

O nelegálnosti anexe Ruskem se však prezident Zeman opravdu několikrát vyjádřil, například v rozhovoruse čtenáři Parlamentních listů vyzdvihl porušení mezinárodních dohod: „Anexe znamená porušení mezinárodních dohod a je nesporné, že byly porušeny dohody, které zajišťovaly územní integritu Ukrajiny.“

Společně s dalšími prezidenty Visegrádské skupiny se také shodli, že anexe Ruskem byla agresí. Slovenský prezident Kiska řekl, že „… všechny země V4 potvrdily to, že to, co se (v březnu) stalo na Krymu, byla anexe a agrese. Všechny země V4 se společně shodly, že je potřebný jednotný postup EU a že (protiruské) sankce byly potřebné.“

Andrej Babiš se odvolává na Pavla France, jednoho ze zástupců sdružení Rekonstrukce státu. Ten se veřejně již opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že hnutí ANO bylo důležitým aktérem při prosazení zákona o registru smluv. Pochopitelně nejsme schopni doložit, jak probíhala jednání na koaličních radách. Lze ovšem doložit, že bez hlasů hnutí ANO by nebyl zákon ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně schválen. Výrok nicméně hodnotíme jako neověřitelný, protože nejsme schopni nijak doložit, že na koaličních radách bylo hnutí ANO jediným subjektem, které registr smluv prosazovalo.

Nelze ověřit, jak probíhala koaliční jednání ohledně registru smluv, Pavel Franc však uznává klíčovou roli Andreje Babiše i Hnutí ANO v jeho schválení – stejně tak ale hodnotí ve výsledku i práci KDU-ČSL.

Pavel Franc opravdu uvádí, že prvním lídrem koaliční strany, který zákon podpořil, byl Andrej Babiš. Podle dostupných informací Franc v roce 2015 zveřejnil status na svém facebookovém profilu, kde kritizoval práci koaličních partnerů ohledně návrhu zákona, „že ČSSD a lidovci vyrábí problém na každé řešení‘“.To zástupci KDU-ČSL striktně odmítli.

Ve svém dalším článku (.pdf) v září 2017 pro IHNED.cz pak ale hodnotil celkové zásluhy za prosazení zákona. Přestože vše trvalo dlouho, především je podle něj podpora a schválení zákona zásluhou dvou koaličních stran – nejen Hnutí ANO, ale i KDU-ČSL. Konkrétně uvedl:

„Klíčovou roli v prosazení zákona o registru smluv mělo Hnutí ANO a KDU – ČSL. Andrej Babiš, ať už se to někomu bude líbit nebo ne, se zásadním způsobem o registr smluv zasazoval jak v rámci své strany, tak v rámci koalice.“

Michal Horáček tento spis na svých webových stránkách skutečně zveřejnil.

Podle spisu chtěla Státní bezpečnost na počátku 80. let získat Horáčka pro spolupráci, aby jim donášel na disidenta Františka Cigánka, který s ním pracoval v družstvu invalidů META. Důstojníci StB považovali Horáčka za perspektivního a zapsali si, že vyslovil souhlas s operativním využitím a rozpracováním Cigánka. Horáček však nakonec spolupráci nepřijal. Do jeho spisu důstojníci StB v roce 1983 zapsali:

„Horáček vyslovil souhlas s operativním využitím k rozpracování Cigánka. Prověrkou paralelní agenturou však bylo zjištěno, že Horáčkův přístup není seriózní.Po provedeném pohovoru dostal strach, přestal se s Cigánkem i ostatními soukromě stýkat a požádal vedení provozovny METY o převedení na jinou práci, případně rozvázání pracovního poměru. "

I z tohoto důvodu je na konci této zprávy napsáno: „Vzhledem k tomu, že Horáček svým jednáním ztratil možnost k rozpracovávaným osobám a v jednání se projevil jako neseriózní, není v současné době perspektiva jeho operativního využití. Z těchto důvodů navrhuji uložit spis KRS do archivu MV na dobu 5. let.“

Ministerstvo vnitra také v roce 2014 vydalo lustrační osvědčení Michala Horáčka, ve kterém uvádí, že nebyl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Státní bezpečnosti ani nebyl evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Toto lustrační osvědčení zveřejnil Horáček také na svém webu.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť i když má Babiš pravdu v případě volby Václava Klause a také v tom, že na úrovni hlasování strany s KSČM spolupracují, aktuálně se jedná o podporu vládě od KSČM. A s komunisty jako vládním partnerem všechny pol. strany nepočítaly a ani nevyjednávaly. Příkladem budiž ODS.

Prezidentská volba v roce 2003 proběhla tajným hlasováním poslanců a senátorů, není tedy jisté, kteří volitelé konkrétně podpořili Václava Klause. Podle vyjádření jednotlivých klubů či volitelů je však pravděpodobné, že ke Klausovu zvolení mu skutečně dopomohly hlasy KSČM.

Václav Klaus byl zvolen prezidentem v roce 2003, podruhé pak v roce 2008, tedy ještě předtím, než byla zavedena přímá volba prezidenta. Prezident byl volen Parlamentem; na základě dohody byla volba v roce 2003 tajná, v roce 2008 se pak volilo veřejně.

Nedá se tedy jednoznačně říct, kdo Václava Klause v roce 2003 podpořil – je však jisté, že se o hlasy KSČM ucházel, a podle výpočtů a prohlášení jednotlivých volitelů to byli právě komunisté spolu s domovskou ODS, lidovci a částí sociálních demokratů, kdo Klausovi pomohli k prvnímu prezidentskému mandátu.

Potvrzuje to například i tehdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček. „Připouštím, že i někteří poslanci a senátoři za KSČM volili Václava Klause. Ale jedno je jisté, že vládní koalice nedala 101 poslanců ve sněmovně (sic) svému kandidátovi,“ řekl Grebeníček Českému rozhlasu.

Ač bylo hlasování v roce 2008 veřejné, jmenovité hlasování není zaznamenáno. KSČM však slovy svého předsedy Vojtěcha Filipa Václava Klause nepodpořila. To potvrzuje i analýza zveřejněná na serveru iDNES.cz.

Co se týče toho, že s KSČM spolupracovali všichni, na úrovni hlasování o jednotlivých zákonech v rámci poslanecké sněmovny je to nepochybně pravda. Nicméně Babiš srovnává tento "běžný politický provoz" s tím, že on sám s KSČM jedná o podpoře vlády. Komunisté doposud nebyli součástí žádné koalice. To neznamená, že by s nimi nebylo vyjednáváno, resp. že by nebyli zamýšleným partnerem.

Nejvíce se jejich možné vládní angažmá (resp. podpora vládě) řešila v souvislosti s ČSSD. Jistou formu spolupráce strany navázaly v období 2002-2006 (ko konci období) během vlády Jiřího Paroubka, kdy tyto subjekty, jenž měly dohromady 111 mandátů, prosazovaly společně levicové návrhy (neziskové nemocnice např.) navzdory koaliční vládě, ve které byla ČSSD společně s lidovci a Unií svobody.

Komunisté také v křesle předsedy vlády udželi Stanislava Grosse, když se během hlasování o nedůvěře zdrželi. Tím na omezenou dobu ještě umožnili Grossovi setrvat v této funkci. Dalším příkladem, kdy byli komunisté zamýšlenou součástí vládního uspořádání (ve smyslu zisku důvěry), byl rok 2006, kdy Jiří Paroubek oznámil spolupráci s lidovci pod vedením Miroslava Kalouska. Tuto koalici měli tolerovat právě komunisté. Sešlo z ní poté, co byl Kalousek členskou základnou odvolán. Dodejme, že sám tento krok obhajoval tím, že se snažil zabránit vytvoření velké koalice.

KSČM pouze jednou aktivně hlasovala pro vyslovení důvěry vládě. Bylo to v roce 2013, když podpořili Zemanem jmenovaný kabinet Jiřího Rusnoka. Ani to mu k zisku důvěry nepomohlo.

Pokud tedy budem brát v úvahu všechny tyto možné spolupráce, vychází z toho, že ODS nikdy s komunisty nespolupracovala na vládní úrovni, nikdy se při formování vlády neucházela ani o podporu KSČM. Proto, byť na různých hlasováních i tyto strany spolupracují, je výrok hodnocen jako zavádějící.

Francouzský prezident během třídenní návštěvy Číny se symbolickou zastávkou v Si-anu, kde začínala původní Hedvábná stezka, ve svém proslovu varoval Evropany, aby zůstali v pozoru a chránili strategické sektory: Čína podle něj vytváří neblahé zásahy prostřednictvím nového projektu Hedvábné stezky. Tento projekt se jmenuje Belt and Road a čínská vláda ho představila před čtyřmi lety – cílem tohoto projektu je vybudování železničního, námořního a silničního spojení mezi Asií, Evropou a Afrikou.

Macron při tiskové konferenci také zmiňoval, že je potřeba přijít se společným evropským stanoviskem, týkajícím se právě onoho projektu. Dále také zmiňoval, že Evropa nemůže tuto iniciativu ignorovat, jelikož by to znamenalo vypořádávání se s následky a bylo by to také strategickou chybou, což zmínil právě s ohledem na to, že Evropa je rozdělena v názorech na projekt Stezky.

Miloš Zeman hovoří v kontextu svého slibu, ve kterém tvrdil, že nebude vládu veřejně kritizovat. Tento slib ovšem porušil a kriticky se k vládě Bohuslava Sobotky vyjádřil hned několikrát, a to průřezově svým volebním obdobím.

V září 2017 Zeman označil Sobotkovu vládu jako vládu "promarněné příležitosti". Závěr výroku tedy souhlasí, při končícím volebním období vládu považoval za špatnou. Kritizoval především čekání na reformy. Pokus o spolupráci nebyl znatelný ani při řešení vládní krize v květnu 2017, kdy tehdejší premiér Sobotka přišel s prezidentem konzultovat situaci o odvolání Andreje Babiše z postu ministra financí. Zeman tehdy počítal s tím, že Sobotkova vláda podá demisi, přestože to nebylo oficiálně vyhlášeno. Zeman také v této chvíli odešel ze sálu dříve, než Sobotka dokončil svoji řeč, což naznačuje trhlinu v otázce spolupráce.

Příkladem některých dalších kritik může být Zemanův rozhovor v Českém rozhlase (2014): "...nejsem člověk, který by vládu nekritizoval, pokud si nemyslí, že si to zaslouží. Vláda podle mého názoru dosud ve svém konání učinila jednu základní chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zku***la (sic!) služební zákon."

Následně Zeman kritizoval ještě například legislativní priority vlády nebo výběr eurokomisaře. Většina kritiky mířila na premiéra Sobotku, nešetřil ale ani ministra Dientsbiera v souvislosti se zamýšlenou změnou pravomocí hlavy státu. Celé odůvodnění tohoto slibu a další konkrétní příklady jsme již ověřili v našem výstupu Sliby Miloše Zemana (konkrétně slib veřejná kritika vlády).

Dle Ústavy České republiky je sice prezident republiky vrchním velitelem ozbrojených sil, jeho role je však spíše ceremoniální.

Prezident konkrétně

• schvaluje základní vojenské řády,
• propůjčuje čestné nebo historické názvy či bojové prapory vojenským útvarům a vojenským zařízením.
• Kromě toho také jmenuje a povyšuje generály,
• jmenuje a odvolává náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky, který disponuje oprávněními nad příslušníky hradní stráže,
• a zejména jmenuje na návrh vlády náčelníka Generálního štábu, který stojí v čele Generálního štábu. Ten zabezpečuje velení armádě a reálně tedy armádě velí.

Dodejme, že civilní kontrolu nad ozbrojenými silami provádí ministerstvo obrany, k čemuž má ministr pravomoc vydávat rozkazy.

Zatím nejnovější údaj Český statistický úřad nabízí za třetí čtvrtletí roku 2017. V tomto čtvrtletí byla průměrná mzda rovna 29 050 Kč, což je 6,8% nárůst oproti stejnému období v roce 2016. Po započtení růstu spotřebitelských cen se reálná mzda zvýšila o 4,5 %. Mediánová mzda byla v tomto období 25 181 Kč. (Údaje jsou předběžné, zpřesněné údaje budou k dispozici v březnu 2018, pozn. ČSÚ).

Vývoj průměrné mzdy po čtvrtletích zachycuje následující tabulka:

ČSÚ k metodice výpočtu průměrné mzdy uvádí, že „podprůměrně placených zaměstnanců je vždy více než těch nadprůměrných, skoro dvě třetiny.” Z toho tedy vyplývá, že na průměrnou a vyšší mzdu dosáhne pouze třetina pracovníků.

Detailnější pohled na mzdovou strukturu v České republice tak nabízí mediány měsíčních hrubých mezd (.pdf) podle sektoru, věku nebo pohlaví. Mediánová mzda je nad 29 000 Kč pouze u věkových skupin od 35 do 44 let (zde jsou údaje za rok 2016).