Přehled ověřených výroků

Od roku 2008 se novelou zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů Nejvyšší správní soud stalkárným soudem ve věcech soudců a státních zástupců. Po změně exekučního pořádku v roce 2009 se stal kárným soudem i ve věcech exekutorů. V řízeních ve věcech

exekutorů rozhodovaly stejné senáty, které rozhodovaly ve věcech soudců. Ještě v tom samém roce byly Nejvyšším správním soudem vytvořeny kárné senáty rozhodující ve věcech exekutorů.

Kárný soud jedná v senátech ve věcech soudců podle zákona č. 7/2002 Sb. § 4 odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce, soudce a 3 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu, jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu a další člen senátu z řad soudců je soudcem vrchního, krajského nebo okresního soudu. Jde-li o řízení ve věcech soudců rozhodujících ve správním soudnictví, je předsedou senátu soudce Nejvyššího soudu a jeho zástupcem soudce Nejvyššího správního soudu. Mezi přísedícími musí být vždy nejméně jeden státní zástupce, jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Řízení kárného soudu ve věcech státních zástupců je upravené ve stejném zákoně v § 4 písm. a odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech státních zástupců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou státní zástupci, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí. Mezi přísedícími, kteří nejsou státními zástupci, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Stejně tak i řízení kárného soudu ve věcech exekutorů je upravené tímto zákonem v § 4 písm. b odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudních exekutorů, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou soudní exekutoři, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí a čtvrté. Mezi přísedícími, kteří nejsou soudními exekutory, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba navržená Veřejným ochráncem práv.“

Ivan Bartoš má pravdu v tom, že členové kárných senátů na Nejvyšším správním soudu nejsou vybíraní náhodně z ulice. Ve složení senátu ze soudců a nesoudců se shoduje jen s kárným soudem ve věcech soudců. Při senátech kárných soudů státních zástupců a exekutorů je počet soudců nižší.

V současné době česká ekonomika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Dle expertů se v posledním roce na růstu podílel hlavně export, který za posledních šest měsíců vzrostl o 4,7 %. Obchodní bilance byla ve stejném období v přebytku 18,8 miliard korun.

Na současném růstu se rovněž významně podílí silná domácí spotřeba, jež v prvním čtvrtletí také vzrostla, a to o 2,7 %.

Růst těchto dvou položek potvrzuje trend, který česká ekonomika zahájila v roce 2016, jak ukazuje i tento graf příspěvků jednotlivých složek k meziročnímu růstu HDP. Z něj je patrný rostoucí podíl domácí spotřeby na růst HDP.

Zdroj: Statistika a my

Dle dostupných informací stojí za současným dobrým stavem českého hospodářství jak stabilní export a poptávka v zahraničí, tak i sílící domácí spotřeba. Výrok je tak hodnocen jako pravdivý.

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vstoupil v platnost již roku 2005. Přehled žádostí o připojení solární elektrárny nikde zveřejněn není, růst počtu solárních elektráren však můžeme snadno vypozorovat srovnáním výročních zpráv ERÚ z let 2008 (oddíl základní informace o subjektech, výběr solárních elektráren) a 2009 (oddíl výrobci elektřiny, ČEPS a RDPS, výběr solárních elektráren). Většina elektráren ve výběru byla uvedena do provozu až v roce 2009.

Vláda Mirka Topolánka padla skutečně 24. března 2009.

Na internetových stránkách Jiřího Hynka je k dispozici seznam petičních míst. Pro ověření jsme některá z těchto míst kontaktovali telefonicky, a zjistili, že přestože na některých místech byl již sběr podpisů ukončen, jinde i nadále probíhá.

Informace o počtu 15 000 podpisů není možné z veřejných zdrojů ověřit. Toto číslo uvedl Jiří Hynek již v polovině října, nicméně kandiduje na základě podpisů od poslanců. Petiční archy s podpisy občanů tak neodevzdával na Ministerstvu vnitra ČR, kde by bylo možné je prověřit.

Celkově hodnotíme výrok jako pravdivý, vzhledem k tomu, že sběr podpisů skutečně i nadále pokračuje. Informaci o počtu podpisů nehodnotíme, neboť ji nelze ověřit.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, a to i přes spíše negativní hodnocení Mirka Topolánka ve zmíněné knize. Petr Fiala popisuje své legitimní postoje, jde tedy o jeho názor na danou osobu. Je ovšem faktem, že ve svém zamyšlení uvádí u expředsedy a expremiéra i pozitivní prvky - např. jeho velký politický talent či schopnost získávat lidi na svou stranu.

Poslanec Fiala se ve své knize o období vlády Mirka Topolánka zmiňuje. Hodnotí jej však převážně negativně, a to zejména druhou část jeho vlády od voleb v roce 2006 do odvolání Topolánka v roce 2010. ODS se podle něj stala nesrozumitelnou a byla spojována s korupčními aférami.

Petr Fiala se v knize Profesor na frontové linii (sestávající z rozhovorů předsedy ODS na určitá témata) vyjádřil mj. i k bývalému předsedovi Mirku Topolánkovi a podobě ODS za jeho vedení. Věnuje se mu zejména v kapitole Politolog politikem, dále se o něm zmiňuje ještě v části Kauzy Nagyová a přelom 1 epochy a Listopad 1989: zlom a kontinuita.

Poslanec Fiala v knize Mirka Topolánka popisuje jako „spontánního, neprofesorského, neintelektuálního a jaksi lidově robustního...“ a dále se vyjadřuje k některým událostem, jejichž hlavním účastníkem byl právě Topolánek. Zmiňuje volbu předsedy ODS v roce 2002, volby v roce 2006 či propad preferencí v roce 2008.

Co se týče pozitiv Mirka Topolánka, Fiala v knize ocenil „jeho velký politický talent, neústupnost a schopnost získat lidi na svou stranu“. Zejména z těchto důvodů podle něj porazil v roce 2002 v souboji o post předsedy ODS Petra Nečase a v dalších volbách v roce 2006 získal pro ODS rekordní výsledek v podobě 35 % hlasů. Úspěch ve volbách v roce 2006 však dílem připisuje i dalším osobnostem ODS, jako např. krajským hejtmanům.

Mezi negativní jevy období vlády Mirka Topolánka zařadil Fiala „vpuštění ekonomických zájmů do politiky“, které se projevovalo postupným objevováním „kmotrů“ (za užívání tohoto termínu Fiala Topolánka také kritizuje) a které se za jeho předchůdce Václava Klause neobjevovalo.

Mediálně vděčným tématem se stal výrok Petra Fialy o podobě Topolánkovy ODS jako „buranské strany,která se točí kolem bohatství a starosti lidí ji nezajímají“, což podle Fialy vyústilo i ve ztrátu podpory intelektuálů.

Topolánka v knize viní dále za propad v krajských volbách v roce 2008 - podle současného předsedy se totiž stala ODS nesrozumitelnou. Další výtka směruje na rezignaci Topolánka na poslanecký mandát v roce 2009 v reakci na hlasování ČSSD proti rozpuštění sněmovny.

Konec Topolánkova předsednictví pak Fiala označil jako „takovou agónii“, kdy začaly vyplouvat na povrch korupční aféry související s Alešem Řebíčkem a Markem Dalíkem. Podle Fialy nebylo pokračování Topolánka v čele ODS do dalších voleb možné. Rozhovor Mirka Topolánka pro časopis Lui pak označuje pouze jako záminku pro jeho zbavení. ODS před nástupem Petra Nečase v roce 2010 Fiala označil jako stranu, která nebyla v kondici.

Jedním z hlavních bodů programu hnutí Svoboda a přímá demokracie, jehož předsedou je Tomio Okramura, je „Konec diktátu EU“. Hnutí SPD je tak pro referendum a následné vystoupení z Evropské unie, Miloš Zeman pak tvrdí, že by byl pro referendum o vystoupení z EU, avšak sám by podpořil setrvání v evropském společenství. V tomto bodě je tak programový přesah jen částečný.

Dalším programovým přesahem má být dle Tomia Okamury stanovisko proti islámu. V programu SPD je cílem zakázat islámské náboženství jako takové. Ač Miloš Zeman v roce 2011 označil islám za nepřítele, tak podle prohlášení jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka nikdy nebyl pro jeho zákaz na území České republiky.

Co se týče problematiky tzv. nelegálních imigrantů, tak hnutí Tomia Okamury hlásá ve svém programu „nulovou toleranci nezákonné migraci“. Miloš Zeman pak uvedl, že nelegální migrace je největší zkouškou pro EU a byl by pro uzavření vnějších hranic EU. Problém s ekonomickými migranty by pak prezident Zeman řešil jejich přemístěním na neobydlené řecké ostrovy nebo do prázdných míst v severní Africe.

SPD v tomto ovšem není osamoceno. O hlasy voličů se ucházejí strany, které akcentují striktní odmítání migrantů. Z menších stran jsou pro zamezení příchodu uprchlíků z „islámských zemí“BPI (stejně tak chtějí zákaz islámu), podobné kroky akcentují i např. Rozumní. Pokud diktátem Bruselu Okamura míní kvóty na uprchlíky, tak ty odmítají všechny politické strany včetně stran vládních (koneckonců česká vláda proti nim hlasovala). Diktát Bruselu lze chápat v praktickém ohledu také jako snahu o vystoupení z EU, což kromě Okamurovy strany podporují např. Svobodní (str. 7), hnutí Referendum o Evropské unii a další menší subjekty.

Názory jednotlivých stran na postavení České republiky v Evropské unii lze porovnat také na webu České televize.

Ač hnutí SPD ve svém programu nemá vyloženě bod, který by byl proti přijetí eura, Tomio Okamura deklaroval, že odmítají přechod k evropské měně. Miloš Zeman prohlásil, že přijetí eura by neuškodilo české suverenitě a že by se pouze změnil způsob, jakým se popisují ekonomické jevy. Zeman také opakovaně vyjádřil názor, že Česká republika by mohla společnou evropskou měnu přijmout, pokud by eurozónu opustilo Řecko.

Dalším bodem hnutí SPD v jejich programu pro nadcházející volby je „osmitýdenní základní výcvik pro mladé na obranu naší země“. Z dalších vyjádření vyplývá, že výcvik by měl být povinný. Miloš Zeman pak považuje povinný vojenský výcvik za vyhozené peníze. Prezident Zeman by byl spíše pro formu dobrovolnické domobrany s tříměsíčním výcvikem, která by nebyla součástí profesionální armády.

V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Tomio Okamura na svém blogu na iDNES.cz prezentuje své politické názory a příspěvky s politickou tématikou. V posledních několika letech se na blogu nejčastěji vyjadřoval na téma migrace.

Pasáž zmiňovaná redaktorem Kubíkem je obsažena v Okamurově příspěvku Ne českému Romanistánu! ze dne 21. března 2014. V tomto příspěvku se Tomio Okamura zabývá romskou problematikou. Zmiňuje konkrétní návrhy řešení romské problematiky z dílny Úsvitu a uvádí, že by romské obyvatelstvo mělo samo převzít iniciativu a vylepšit svou pověst u české veřejnosti.

V příspěvku spojil Okamura svůj citát s myšlenkou romského státu pocházející od samozvaného romského krále Janusze Kwieka, který dle publikace Roma in Europe autora Jean-Pierre Liégeois (str. 207) před druhou světovou válkou žádal Benita Mussoliniho o část okupovaného etiopského území v Africe, aby zde vznikl romský stát.

Výrok hodnotíme jako zavádějcí, neboť se ve skutečnosti jednalo o Okamurovo vlastní tvrzení, které on sám použil a dal patrně do souvislosti s myšlenkou romského státu od Janusze Kwieka.