Přehled ověřených výroků

Německá vláda vyjádřila svou snahu o dočasné ukončení diskuse o rovnoměrnějším přerozdělování uprchlíků. Toto prohlášení měl učinit německý ministr vnitra Thomas de Maiziére v rámci neformálního jednání unijních ministrů vnitra v Sofii. Za hlavní témata, na která je nutno se soustředit, považuje společná pravidla azylového řízení a podmínky pro další přijímaní uprchlíků. Diskusi o povinných kvótách se rozhodl dočasně odložit, aby se uvolnil prostor pro posun ve zmíněných otázkách.

Předseda německého spolkového sněmu Schäuble rovněž uvedl, že „prioritou je spíš přijít na to, jak kontrolovat vnější hranice (EU) a jak podporovat ty, které to zatěžuje“. Podle Wolfganga Schäubla je tak v současnosti skutečně důležitější otázka společné migrační a integrační politiky než kvóty samotné.

Co se týče Drahošova konzistentního přístupu, podobný výrok pronesl např. v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018 - ten jsme ověřilijako pravdivý. Stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle vlastních vyjádření kvóty nepodporuje, apelujena důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňujepotřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.

Přestože proces povolání je poněkud složitější, v zásadě může být v době ohrožení státu každý zletilý občan odveden a následně povolán k vojenskému cvičení (byť s výjimkami a nikoli všichni zletilí občané jedním odvodem) .

Takzvaný branný zákon v § 18 stanovuje jako první podmínku odvodu občanů (nikoli vojáků z povolání či v záloze) vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Vláda k tomuto vydá nařízení, kde také stanoví, kolik občanů je třeba nad rámec ozbrojených sil „nabrat“. Branci jsou určeni podle kvalifikace či ročníku narození.

Krajské vojenské velitelství pak povolá vybrané občany k odvodu, z nichž se v odvodním řízení vyberou ti, kteří jsou schopni vykonávat vojenskou činnou službu. Pokud je rozhodnutí pozitivní, stává se občan vojákem, resp. vojákem v záloze, kterými lze podle potřeb doplnit řady ozbrojených sil. Jde pochopitelně pouze o osoby starší 18 let a existují výjimky (např. § 6, § 7, § 25 a další) – například ženy však z branné povinnosti vyňaty nejsou.

V této fázi může voják požádat o vyslání na dobrovolné vojenské cvičení, nebo může být na vojenské cvičení vyslán povolávacím rozkazem a pak je povinen jej nastoupit. V obecné rovině je tedy Hynkův výrok pravdivý.

Článek 68 Ústavy České republiky ve svém druhém odstavci uvádí: „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Premiér tedy skutečně není žádným způsobem vybrán volbou a v Ústavě není ani stanoveno, že tuto funkci vykonává předseda vítězné strany. Prezident má ve svém rozhodnutí o jmenování předsedy vlády volnou ruku.

Např. v roce 2010 se po volbách stal předsedou vlády Petr Nečas, jehož ODS ve volbách nezvítězila. Měla ovšem větší koaliční potenciál a byla schopna sestavit většinu v Poslanecké sněmovně.

Během konfliktu v Kosovu v roce 1999 přijala vláda ČR dne 21. dubna usnesení č. 378 o poskytování dočasného útočiště na území České republiky do 31. prosince 1999 občanům Svazové republiky Jugoslávie z provincie Kosovo. V rámci tohoto opatření (.pdf, str. 30) bylo poskytnuto útočiště 1034 osobám, ze kterých ke dni 25. ledna 2000 bylo navráceno zpět do Kosova 904 osob. Podobná čísla uvádí i organizace Člověk v tísni.

Vzhledem k tomu, že počet osob odpovídá hodnotám výroku včetně skutečností, že se vrátila zpět do Kosova podstatná část uprchlíků, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Je pravdou, že Jozef Banáš je veden jako agent StB a podnikal kroky, aby z této evidence vypadl. V rámci výroku hodnotíme pouze toto, nezabýváme se tím, zda jím skutečně byl, a ani tím, jestli je zde nějaká podobnost s případem Andreje Babiše.

Jozef Banáš je Ústavem paměti národa vedený jako kandidát tajné spolupráce a agent StB s krycím jménem LOTUS. Dodnes však odmítá svou účast na činnosti StB a tvrdí, že jeho podpis v spisech je zfalšován. Andrej Babiš je veden v spisech ÚPN nejdřív jako důvěrník StB a posléze také jako agent s krycím jménem Bureš. Rovněž svou účast na aktivitách StB odmítá. Jozef Banáš však ÚPN přímo nikdy nežaloval ani se s ním nesoudil.

Po zveřejnění spisu začal od roku 2005 vleklý spor mezi Banášem a tehdejším ředitelem ÚPN Ivanem Langošem o pravosti Banášova podpisu. Banáš jako tehdejší poslanec NR SR reagoval protlačením zákona, podle kterého ÚPN v případě sporu o pravdivost dokumentu musí vydat originál spisu právnické osobě na grafologické zkoušky.

Následně na Banášův podnět měl Ústav soudního inženýrství prozkoumat pravost podpisu. ÚPN však odmítl vydat spis k prozkoumání s odůvodněním, že ÚPN může vydávat spisy k ověření jenom tehdy, když je v soudním sporu v souvislosti s pravdivostí konkrétních dokumentů.

Jozef Banáš proto v listopadu 2005 podal na Generální prokuraturu SR trestné oznámení na neznámého pachatele pro falšování podpisu. Věc byla postoupena Policii SR, která také požádala o vydání spisu na prozkoumání, avšak s rovněž zamítavým postojem ÚPN. Výsledek tohoto vyšetřování však k dnešními datu nebylo možné dohledat.

Andrej Babiš vedl soudní spor přímo s ÚPN o neoprávněném vedení jeho jména na spisech StB. Po šesti letech 13. února 2018 však Krajský soud v Bratislavě rozhodl, že jméno Andreje Babiše je na spisech vedeno oprávněně a Andrej Babiš svůj spor prohrál.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož dle jednacího řádu Sněmovny (paragraf 75) jsou hlasování o volbě předsedů parlamentních komisí tajná. Nelze tedy objektivně doložit, jak poslanci hlasovali.

Volba předsedy stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů vzbuzuje mezi poslanci silné emoce. Poslanec Ondráček (KSČM) byl zvolen 2. března až ve druhém kole tajné volby. Ondráček získal 79 hlasů, zatímco jeho soupeřka Zuzana Majerová Zahradníková (ODS) získala 57 hlasů z celkových 155 hlasů. Minimum nutné pro zvolení bylo přitom 78 hlasů.

Sám Ondráček připustil, že byl na předsedu komise nominován na základě politických dohod. Nicméně nic konkrétnějšího k samotné volbě neřekl. Veřejně nominaci Ondráčka kritizovali zástupci řady stran (ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09, STAN), nicméně kdo reálně hlasy pro tuto volbu odevzdal, není možné vzhledem k tajnosti volby určit.

Průměrná hrubá dělnická mzda ve společnosti ŠKODA AUTO činí 36 000 Kč. Podle ČSÚ průměrná hrubá mzda v automobilovém průmyslu obecně (tedy nejde jen o dělnické profese, ale o sektor) činí 33 086 Kč. V předchozích dvou letech činila průměrná měsíční mzda v celém koncernu Volkswagen v Německu 5 223 € (cca 130 000 Kč). Nutno dodat, že nejde o mzdu v dělnických profesích, ale o mzdu všech zaměstnanců koncernu.

Ze zprávy agentury Reuters pak vyplývá, že v České republice činí mzdy ve zpracovatelském průmyslu v průměru 10,10 eura na hodinu, přičemž v Německu je to 38,70 eura.

Dodejme, že platy jsou v Německu obecně na vyšší úrovni než v ČR, stejně jako cenová hladina.

Miloš Zeman se takto vyjádřil během návštěvy Královéhradeckého kraje v únoru 2017. Doslova tehdy řekl: „Stovka denně za hospitalizační poplatek přece nikoho nezabije. Bude vás to stát tři tisíce měsíčně. Průměrný starobní důchod je 11 tisíc, pořád nebudete o žebrácké holi.”

Výrok poté odůvodnil následovně: „Sociální demokracie měla ve svém volebním programu zachování hospitalizačních poplatků, naprosto zbytečně tento bod pustila, a tím zdravotnictví přišlo o dvě miliardy korun ročně, které by se mohly věnovat na zlepšení platové úrovně, ne lékařů, ti mají podle mého názoru už více než dost, ale především sester a pečovatelek v této oblasti.”

Jiří Hynek se ve výroku o novelizaci Ústavy České republiky skutečně nemýlí – Ústava byla opravdu osmkrát změněna. Změnové ústavní zákony se týkaly kupříkladu zřízení vyšších územně samosprávných celků nebo proměny vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva; dále Poslanecká sněmovna získala možnost odhlasovat své rozpuštění. V roce 2012 byla přijata přímá volba prezidenta republiky a poslední ústavní novela pak přinesla omezení imunity poslanců a senátorů.

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5 a 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5 000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210)), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245)), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.