Přehled ověřených výroků

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

V roce 2002 založil Petr Hannig Stranu zdravého rozumu, která (dle informací v Rejstříku politických stran ministerstva vnitra) změnila v dubnu 2017 svůj název na Rozumní. Mezi těmito dvěma daty strana mírně změnila název vícekrát, avšak až na období let 2009–2010, kdy se strana nazývala Suverenita, byl její název téměř totožný.

Pro úplnost je třeba dodat, že Hannig byl předsedou strany i v době, kdy nesla název Suverenita – blok Jany Bobošíkové. Bobošíková pro účely parlamentních voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010 figurovala ve straně jako její volební lídr.

Po celou dobu existence strany (i pod mírně změněnými názvy a po změně v roce 2017) je její předsedou zakladatel Hannig. Podle svých slov nikdy nebyl členem KSČ.

V rámci této strany kandidoval Hannig do veřejných funkcí (Senát, Poslanecká sněmovna, Evropský parlament) již patnáctkrát, avšak ani jednou neuspěl.

V tabulce níže se nachází výpis všech kandidatur Petra Hanniga do veřejných funkcí.

Typ voleb Název strany Rok Volební zisk v %

Senát Rozumní

2002

1. kolo : 2,19%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2004

1. kolo: 1,78%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2006

1. kolo: 1, 43%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2008

1. kolo: 0,79%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2010

1. kolo: 7,21%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2012

1. kolo: 3,50%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2014 1. kolo: 1,32%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2016

1. kolo: 2,34%

2. kolo 0%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2002

Strana celkově: 0,22%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2006

Strana celkově: 0,46%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – blok J. Bobošíkové

2010

Strana celkově: 3,67%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – Strana zdravého rozumu

2013 Strana celkově: 0,27%

Poslanecká sněmovna

Rozumní 2017

Strana celkově: 0,72%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2004

Strana celkově: 0,27%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2014 Strana celkově: 1,63%

Rozhodčí komise České pirátské strany rozhoduje na návrh kontrolní komise a mezi náplň její práce patří i rozhodování o vyloučení členů strany. Podle informací dostupných ve svodce rozhodčí komise a evidenci rozhodčích řízení došlo dosud na základě rozhodnutí této komise k vyloučení jednoho člena, a to podle rozhodčího nálezu z roku 2016, kterým se za podvodné jednání vyloučil Tomáš Laštůvka. V současné chvíli se rozhodčí komise zabývá návrhem na vyloučení Lukáše Nového pro způsobení úmyslné závažné újmy jinému členovi.

Tomio Okamura na svém blogu na iDNES.cz prezentuje své politické názory a příspěvky s politickou tématikou. V posledních několika letech se na blogu nejčastěji vyjadřoval na téma migrace.

Pasáž zmiňovaná redaktorem Kubíkem je obsažena v Okamurově příspěvku Ne českému Romanistánu! ze dne 21. března 2014. V tomto příspěvku se Tomio Okamura zabývá romskou problematikou. Zmiňuje konkrétní návrhy řešení romské problematiky z dílny Úsvitu a uvádí, že by romské obyvatelstvo mělo samo převzít iniciativu a vylepšit svou pověst u české veřejnosti.

V příspěvku spojil Okamura svůj citát s myšlenkou romského státu pocházející od samozvaného romského krále Janusze Kwieka, který dle publikace Roma in Europe autora Jean-Pierre Liégeois (str. 207) před druhou světovou válkou žádal Benita Mussoliniho o část okupovaného etiopského území v Africe, aby zde vznikl romský stát.

Výrok hodnotíme jako zavádějcí, neboť se ve skutečnosti jednalo o Okamurovo vlastní tvrzení, které on sám použil a dal patrně do souvislosti s myšlenkou romského státu od Janusze Kwieka.

Do druhého kola tzv. ekotendru, tedy výběrového řízení na o dstranění některých ekologických zátěží vzniklých před privatizací, se dostaly tři soukromé firmy. Po průtazích způsobených (ne)účastí konsorcia PPF došlo k podání cenových nabídek uchazeči v září 2011.

Nejlevnější cenovou nabídku podala společnost Marius Pedersen Engineering, jak informovalo ve své tiskové zprávě dne 13. 9. 2011 ministerstvo financí.

Tehdejší ministr financí Kalousek v říjnu 2011 oznámil, že nedoporučí vládě přijetí vítězné nabídky. Své rozhodnutí odůvodnil slovy: „Cenová výše, byť i té nejlevnější nabídky, není podle mého názoru natolik přesvědčivá, abych mohl vládě doporučit tuto nabídku přijmout.“ Nečasova vláda následně dne 21. 12. 2011 svým usnesením č. 956 rozhodla o neschválení smlouvy na plnění veřejné zakázky. Je tedy faktem, že nedošlo k realizaci zakázky.

William Hague je od počátku 90. let do současnosti součástí britské vrcholné politiky s jednou částečnou přestávkou v letech 2001–2005. Hague, který se ve zmíněném období živil prací zejména v rámci soukromého sektoru, však byl i v tomto období členem britského parlamentu.

William Hague byl lídrem Konzervativní strany v letech 1997–2001. Na funkci lídra strany rezignoval v roce 2001 v reakci na silnou porážku Konzervativců v parlamentních volbách, které proběhly téhož roku.

V následujících letech měl Hague zaměstnání převážně mimo politiku, a to v několika soukromých společnostech. Například byl poradcem ve společnosti JCB nebo Terra Firma Capital Partners. Kromě toho se stal také spisovatelem, napsal veřejností velmi oblíbenou biografii Williama Pitta mladšího.

Ačkoliv se Hague až do roku 2005 živil prací převážně v rámci soukromého sektoru, z politiky zcela neodešel. Nadále, tedy i po roce 2001, byl řadovým členem britského parlamentu, zastával například pozici v komisi zabývající se chystanou reformou Sněmovny lordů.

Poté, co byl v roce 2005 do čela Konzervativní strany zvolen David Cameron, stal se Hague stínovým ministrem zahraničí v rámci Cameronova stínového (opozičního) kabinetu.

Do vysoké politiky se Hague vrátil po boku Davida Camerona v roce 2010, kdy strana vyhrála parlamentní volby. Cameron se stal premiérem a Hague usedl v jeho kabinetu jako ministr zahraničí.

Topolánkův výrok je tedy pravdivý, Hague jako předseda Konzervativců po drtivé porážce nebyl zcela odepsán, naopak jej další předseda strany při budoucím formování svého kabinetu využil jako ministra zahraničí.

Dodejme, že na svůj ministerský post Hague rezignoval v létě 2014.

Poslanec Farský hovoří o přijetí novely zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, která začne platit 1. listopadu 2017. V původním návrhu novely stať o změně platnosti posudku o zdravotní způsobilosti dítěte chybí, nicméně poslanec Farský přiložil k návrhu zákona pozměňovací návrh s tímto obsahem. Při hlasování o pozměňovacích návrzích byl tento přijat napříč všemi poslaneckými kluby kromě komunistického.

Z dat ministerstva zdravotnictví vyplývá, že počet dětí, které absolvují podobné akce, se skutečně blíží 200 tisícům – konkrétně v roce 2015 to bylo zhruba 193 tisíc dětí. To fakticky odpovídá Farského kvantifikaci, výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.

Stran držení zbraní schválili poslanci návrh (.pdf) ústavního zákona, který by umožňoval majitelům legálně držených zbraní zasáhnout, pokud by bylo potřeba zajistit bezpečnost ČR. Jednalo se o „protiopatření“ kvůli přijaté evropské směrnici, jež naopak držení a obchod se zbraněmi zpřísňuje. Rovněž tak je prokazatelná přílišná vyhraněnost vůči relokačním kvótám, za niž Evropská komise (nejen) Českou republiku zažalovala. Dodejme, že návrh odmítl Senát, jehož souhlas byl v daném případě nezbytný.

V druhé části naráží Vratislav Kulhánek na tzv. gold-plating – zabývali jsme se jím již v našich předchozích analýzách výroků Jana Farského či Pavla Teličky.

Stručně řečeno: Gold-plating (pozlacování) je výraz pro postup členského státu, implementujícího přijatou legislativu EU (zejména směrnice) do svého právního systému nad rámec minimálních požadavků nebo naopak při nevyužití plného rozsahu výjimek, které evropské právo umožňuje. Jinými slovy státní aparát zatíží adresáty přijaté evropské legislativy více, než z oné legislativy EU vyplývá. Více v Briefing Paper Asociace pro mezinárodní otázky z listopadu 2015.

Vratislav Kulhánek poukazuje na příklady gold-platingu týkajících se bezdotykových baterií v umyvadlech pro zaměstnance v českých stravovacích zařízeních nebo na výjimku v oblasti zákazu kouření v rakouských restauracích a kavárnách, kde se skutečně mohou jednotlivé podniky s rozlohou do 50 čtverečních metrů rozhodnout, zda umožní návštěvníkům kouřit, či nikoli. V České republice je od 31. května kouření ve vnitřních prostorách restaurací, kin či divadel zcela zakázáno.

Dalšími příklady gold-platingu v našich končinách je například transponování evropské směrnice o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě, přičemž dle směrnice EU bylo požadováno, aby podíl biopaliv v pohonných hmotách byl 2 % (roku 2005) a následně 5,75 % (rok 2010).

V rámci české legislativy se ovšem přijala mnohem přísnější opatření. Od roku 2009 měla biosložka tvořit 3,5% podíl u motorových benzinů a 4,5% podíl u motorové nafty. Od června roku 2010 dokonce 4,1% podíl u motorových benzinů a 6% podíl u motorové nafty. Ovšem předpis byl k 1. září 2012 zrušen.

Jiným notoricky známým příkladem budiž mýtus o zákazu volného prodeje pečiva ze strany Bruselu a jeho balení do mikrotenových sáčků. Tuto povinnost ovšem před vstupem ČR do Evropské unie zavedlo ministerstvo zdravotnictví, nikoli orgány EU.

„Evropská unie vydala v roce 2002 nařízení stanovující obecné zásady a požadavky pro bezpečnost potravin, které státům ukládaly povinnost prevence vzniku a rozšíření zdravotních rizik. Tato norma ovšem nestanovovala konkrétní nástroje, jakými potravinové bezpečnosti dosáhnout, a už vůbec nestanovovala požadavek balení koblih do sáčků.

Zmíněná ‚koblihová vyhláška‘ vznikla na českém Ministerstvu zdravotnictví, které se rozhodlo přijmout přísnější normu, než bylo pro sladění s právem EU nutné.“

Vývoz z České republiky opravdu směřuje především do Evropské unie a eurozóny. Vypovídají o tom statistiky národního pojetí zahraničního obchodu i přeshraničního pojetí zahraničního obchodu.

Podle Českého statistického úřadu národní pojetí zahraničního obchodu vypovídá o vývozní a dovozní výkonnosti české ekonomiky, tedy také o obchodní bilanci zahraničního obchodu české ekonomiky. Pojetí sleduje skutečný obchod se zbožím realizovaný mezi českými a zahraničními subjekty, tj. změnu vlastnictví mezi rezidenty a nerezidenty.

V této statistice dominuje export do zemí EU a do eurozóny. Export do ostatních států v posledních pěti letech nepřekročil nikdy ani 20 % českého exportu.

Česko nejvíce exportuje konkrétně do Německa, Slovenska, Polska, Francie a Velké Británie (.xls). Export a jeho vývoj v čase můžeme sledovat v následující tabulce. Lze vidět, že export do EU, případně do eurozóny, jasně převažuje.

Z ukázek volebních programů do voleb v roce 2010 a 2013 je patrné, že v té době byla otázka vztahu k NATO marginální, a proto se zde neobjevuje vůbec. Otázka vztahu k NATO, či přesněji vystoupení ČR z něj, se ve vnitrostranické diskuzi objevovala minimálně od roku 2013, jak dokazuje tento příklad z pirátského fóra. Z něj je ale také patrné, že myšlenka na vystoupení z NATO nedosahovala všeobecné podpory mezi členy.

Problematika se v rámci strany řešila v podstatě ještě do roku 2017. Ve svém vystoupení pro Seznam.cz v březnu 2017 předseda strany Ivan Baroš potvrdil, že otázka role ČR v NATO nemá uvnitř strany jednotný konsenzus. Že se ale jednalo o podstatnou záležitost ukazuje případ bývalého mistopředsedy Ivo Vašíčka, který v rámci strany zastával pozici vystoupení ČR z NATO. Jeho pozice vůči NATO byla jedním z důvodů, proč byl v dubnu 2017 ve vnitrostranickém referendu zbaven funkce místopředsedy. V tomto referendu došlo k potvrzení trendu, kdy se strana Pirati postavila za setrvání v NATO.

K faktickému veřejnému vyjasnění stanoviska ohledně vztahu strany Pirátů k NATO došlo 1. června 2017, kdy strana vydala veřejné stanovisko k otázce kolektivní obrany v rámci NATO a EU. To zní:

„Pirátská strana respektuje závazek České republiky vůči NATO a EU podílet se na kolektivní obraně v případě napadení našich spojenců, jak to vyplývá z článku 5 Severoatlantické smlouvy a z článku 42 Smlouvy o Evropské unii. Zároveň usilujeme o reformu těchto organizací, aby reflektovaly realitu 21. století.Chceme, aby se evropské státy staly v obraně soběstačnými, proto by měla Česká republika aktivně podporovat vznik fungující společné evropské obrany. Ačkoliv si uvědomujeme, že není možné tohoto cíle dosáhnout během jednoho volebního období, je nutné na něm začít systematicky pracovat. Je třeba vytvořit jasný mechanismus zajišťující dlouhodobě stabilní financování kolektivní obrany. Jako možnou cestu vidíme financovaní společné obrany přímo z rozpočtu Evropské unie.NATO by mělo být aliancí založenou na sdílených hodnotách. Pokud se některá ze zemí NATO výrazně odkloní od těchto hodnot, měla by NATO opustit. Nechceme, aby členové svým agresivním chováním zatahovali ostatní členy do válečných konfliktů. V mezinárodních sporech chceme upřednostňovat diplomatická řešení před silovými. Angažmá naší nebo společné evropské armády mimo hranice EU nebo NATO by mělo být podpořeno mandátem OSN.“ V textu respektují a podporují současnou situaci ohledně pozice ČR v bezpečnostních strukturách, s tím, že na druhé straně zároveň uznávají nutnost jejich reformy.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Je sice pravdou, že vnitrostranicky existovala či existuje uvnitř strany menšina, která upřednostňuje odchod z NATO, to ale neznamená, že by se tak strana prezentovala oficiálně i navenek. Existence různých názorů a vnitřní diskuze není nic neobvyklého pro většinu současných demokratických politických stran v ČR a v Evropě.