Přehled ověřených výroků

Pro oblast Jihočeského kraje spravoval finance Regionální operační program NUTS II Jihozápad s celkovou částkou přes 633 milionů eur pro období 2007–2013. V rámci ROP Jihozápad bylo zmiňováno zlepšení regionální silniční sítě (silnice II. a III. třídy) coby jeden z cílů programu v rámci zvýšení dostupnosti regionu a jeho částí (. pdf, s. 64).

Místní komunikace spadaly v rámci prioritní osy 1 „Dostupnost center“ pod dvě oblasti finanční podpory:

1. Modernizace regionální silniční sítě s rozpočtem přibližně 6 miliard korun (tabulka 2, s. 11).
2. Rozvoj místních komunikací s rozpočtem přibližně 1 miliardy korun (tabulka 10, s. 31–32).

Výsledkem podpory Modernizace regionální silniční sítě byla výstavba 21 nových a rekonstrukce 230 kilometrů původních silnic II. a III. třídy (tabulka 1, s. 9). V rámci podpory Rozvoj místních komunikací bylo postaveno 10 nových a rekonstruováno 90 kilometrů těchto silnic II. a III. třídy (tabulka 9, s. 29).

Výrok hodnotíme jako nepravdu především proto, že Zimola byl fakticky nepřesný jak ohledně výše dostupné částky, tak počtu kilometrů rekonstruovaných komunikací.

Čína si vytváří tzv. 16+1 Framework (CEEC - China and Central and Eastern European Countries), v rámci něhož spolupracuje s 16 státy ze střední a východní Evropy.

Mezi země z evropské šestnáctky patří: Albánie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Makedonie, Černá Hora, Polsko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko a Slovinsko. Spolupráce probíhá na různých úrovních: v ekonomice (např. Čína podporuje výstavbu železnice mezi Srbskem a Maďarskem), ale také má jít např. o výměny lidí na stáže do institucí. Zatím proběhly 3 summity: v roce 2012 ve Varšavě, 2013 v Bukurešti, 2015 v Bělehradu. V roce 2016 se má uskutečnit summit v Litvě. Kromě toho však probíhají schůzky na úrovní ministrů (např. v lednu 2016 proběhlo setkání ministrů dopravy v Litvě) nebo i různých iniciativ (např. Fórum mladých politických lídrů Číny a zemí střední a východní Evropy v Pekingu 2015) a také bilaterální schůzky.

Babiš má na mysli vládní návrh zákona o dani z hazardních her, který měl za cíl zvýšit daňovou zátěž pro hazardní hry a tím pádem zvýšit daňový příjem pro státní rozpočet. Avšak jeden z pozměňujících návrhů snížil navrhované ministerstvem financí daňové sazby a to tedy znamená znatelný pokles předpokládaných daňových příjmů z hazardu. Na rozpravě v třetím čtení Babiš uvedl, že " je to minus 300 pro stát a minus 150 pro obce. "

Nejsme schopni posoudit, zda tato kvantifikace je zcela korektní, Babiš ji nedoložil žádným výpočtem, jde o jeho konstatování, které nelze brát jako fakt pro ověření jeho výroku.

Konkrétně se jednalo o hlasování o pozměňujícím návrhu rozpočtového výboru pod písmenem A. (.pdf, str. 3) V předmětném hlasování Kalousek, Sobotka a Benda hlasovali pro pozměňující návrh.

Schválený pozměňující návrh v zákoně o dani z hazardních her.

Původní návrh právní úpravy zákona o dani z hazardních her. (.pdf, str. 2)

Ministerstvo financí vydává informace o stavu státní pokladny vždy pouze k poslednímu dni v měsíci. Nejnovější veřejně dostupné informace jsou tedy k 31. květnu, kdy státní rozpočet vykázal přebytek 22,39 miliardy korun.

Protože však nedisponujeme přístupem k denním zůstatkům státní pokladny jako Ministr financí, tento výrok hodnotíme jako neověřitelný.

V koaliční smlouvě vlády Bohuslava Sobotky se v části 5.1 Důchodový systém (.pdf, s. 15) píše:

„Dáme podnět k sestavení odborné komise v gesci ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva financí složené z delegovaných zástupců koaličních stran, opozice, zástupců tripartity a odborníků z řad ekonomů, demografů a sociologů, která připraví úpravy zdanění práce a důchodového systému s účinností od roku 2017 tak, abychom zajistili výplaty důstojných penzí, posílení principu zásluhovosti, narovnání transferu mezi rodinou a společností a zastropování věku odchodu do důchodu.“

Relokace lidí do České republiky probíhá pomalu: naposledy 29. 8. 2016 (den po odvysílání OVM) bylo přesídleno 8 lidí z Řecka a podle ministerstva vnitra k prověřování dalších lidí momentálně nedochází.

Dohromady se v ČR díky kvótám nachází 12 lidí. Nelze však ověřit, jaké jsou přesné důvody pomalého přijímání migrantů. Z povahy věci nejsme navíc schopni blíže zjistit, jak probíhají bezpečnostní prověrky lidí v Řecku, Itálii nebo Turecku, odkud mají být přesídleni. (Ministr Chovanec nicméně prohlásil, že ČR letos nebude kvůli politické situaci v Turecku přijímat žádné migranty přebývající v této zemi.)

Podle ministerstva vnitra, které vydalo slovníček pojmů týkající se migrační krize, je přesídlení definováno jako: „přemístění osoby v postavení uprchlíka která se nachází mimo území EU. ČR nemá právní povinnost tyto osoby přijímat. Zákon o azylu však takový postup v případě potřeby umožňuje.“

V případě relokace se jedná o proces transferu osob z jednoho členského státu EU, který jim udělil mezinárodní ochranu, do jiného členského státu EU, který jim zajistí ochranu podobného druhu.

Vláda se dobrovolně zavázala k přijetí 1500 uprchlíků a počet se dále zvýšil rozhodnutím Rady (.pdf, str. 14–15) z 22. září 2015, se kterým Česká republika nesouhlasila, na celkových 2691 osob.

Jak uvedl tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza:„Přijímací mechanismus je rozdělen do několika částí. Prvním z nich je kontrola. Dále budeme diskutovat s lidmi ještě v zemích, odkud přicházejí a seznámíme je s tím, co je zde čeká. Ve chvíli kdy přijedou do České republiky, musí projít standartním azylovým řízením.“

Rozhodnutí, zda žadatel obdrží azyl, či ne, vydá Ministerstvo vnitra do 90 dnů. Tato lhůta však může být prodloužena. V případě že je žádosti vyhověno, žadatel se stává azylantem a získává trvalý pobyt na území ČR.

Pokud je žádost odmítnuta, může azylant do 15 dnů podat proti rozhodnutí rozklad. Žádost je považována za neodůvodněnou, pokud žadatel například uvádí pouze ekonomické důvody nebo úmyslně uvádí nesprávné údaje. V průběhu tohoto ověřování je žadatel povinen pobývat v přijímacím středisku. Následně je přemístěn do pobytového střediska.

Podle ministerstva vnitra v případě přesidlování procházejí všichni uprchlíci šestiměsíčním integračním programem, jehož součástí je nejen velmi intenzivní kurz českého jazyka, ale také kulturně-orientačně integrační kurz. Po jeho skončení jsou jednotliví uprchlíci přestěhováni do integračních bytů v obcích po celé České republice, kde jejich integrace do české společnosti nadále pokračuje.

Výrok, ač faktický, je bohužel z principu neověřitelný. Nedovedeme podložit údaje o tom, nakolik se veřejnost se svými záležitostmi obrací na obecní úřad a nakolik se obrací na úřad krajský. Lze však předložit údaje o tom, jaké záležitosti se vyřizují na kterém úřadě.

Z hlediska kontaktu s občany vykonávají kraje i obce úkoly povětšinou v přenesené působnosti. Vykonávají tedy ve svém obvodu státní správu, ne jako v obvyklých případech samosprávu. Úkoly v přenesené působnosti přenáší na kraje a obce obvykle zákon (případně další právní předpisy vydávané vládou či ústředními správními orgány). Hlavním územním orgánem, který se agendou zabývá, je krajský či obecní úřad.

Obecní úřady jsou matričními úřady, které vedou matriční knihy a zároveň vedou i řízení o místních poplatcích. Na obecní úřad s rozšířenou působností (OÚ vyššího řádu, u malých měst a vesnic tedy OÚ v jiném městě) se občané obrátí, pokud chtějí vydat občanský průkaz, cestovní pas nebo řidičský průkaz.

Krajské úřady v těchto případech slouží jako odvolací a kontrolní úřady - typicky se tak děje například u odvolání proti rozhodnutí o přestupku. Podle ustanovení § 89 odst. 1 správního řádu je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán, nestanoví-li zákon jinak. Krajský úřad je nadřízeným orgánem stavebních úřadů obcí a měst. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) pak svěřuje krajským úřadům i přezkum, když stanoví, že krajský úřad přezkoumává rozhodnutí vydaná orgány obcí na svém území ve správním řízení, pokud není zákonem tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu nebo zákon nestanoví jinak.

Krajské úřady vedle toho například vykonávají některou činnost týkající se pěstounské péče. Mají i jisté kompetence při krajských volbách, těmi však disponují i pověřené obce. Některé další kompetence krajských úřadů přehledně shromáždil (.pdf) Karlovarský kraj, neboť jsou vždy stanoveny zákony upravující danou problematiku, těch je pak velké množství.

V záležitostech veřejné správy se mohou občané navíc obrátit libovolně na krajský či obecní úřad. Přes tento výčet však neumíme stanovit ani přibližná čísla záležitostí, se kterými se lidé obrací na obecní a krajský úřad. Z tohoto důvodu zůstává výrok neověřitelný.

Andrej Babiš cituje studii The keys to togetherness: Coalition agreements in parliamentary democracies autorů Kaare Strøma a Wolfgang C. Müllera. Tito autoři publikovali data o koaličních smlouvách (tabulka 1 na straně 264), která vycházela z období 1945-1996 a pokrývala celkem 13 evropských zemí.

Konkrétně šlo o Rakousko, Belgii, Dánsko, Finsko, Francii, Německo, Irsko, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko a Švédsko.

Studie shodně uvádí Babišem citovaná čísla. Celkem autoři napočítali v těchto zemích 223 koaličních vlád, z nichž 87 žádnou koaliční smlouvu nemělo. Zbývající kabinety měly různé druhy smluv. To odpovídá 61 %, jak ministr uvádí.

Výrok ovšem hodnotíme jako neověřitelný, neboť Babiš sice správně cituje studii, ta ovšem nepokrývá období posledních 20 let a navíc pracuje s omezeným vzorkem zemí. To je sice logické vzhledem k politické realitě poválečné Evropy, nicméně data mohou být nyní již výrazně odlišná - vzorek evropských zemí, ve kterých jsou skládány koaliční vlády, se po pádu východního bloku výrazně zvýšil.

Autoři také uvádějí (tabulka 2), že v průběhu času počet koaličních smluv stoupá. Zatímco ve 40. letech bylo takových dokumentů v koalicích 45 % a v 50. letech zhruba 50 %, v letech 90. mělo psanou koaliční smlouvu 70 % vládních koalic.

Dodáváme, že možnost zjistit přesná aktuální data o koaličních smlouvách v evropském prostoru po 2. světové válce přesahuje možnosti tohoto odůvodnění.

Z dostupných zdrojů nejsme schopni ověřit, zdali starostové Kraje Vysočina byli osloveni krajskými orgány v otázce zavedení konkrétního modelu financování IDS Vysočiny.

Je však pravdou, že všechny strany zastoupené v zastupitelstvu kraje (záložka „osoby“) mají zároveň své členy v dopravní komisi.

Kraj Vysočina disponuje 704 obcemi, přičemž nelze najít veřejně dostupný důkaz toho, že by všichni starostové, případně starostky těchto obcí, byli seznámeni s postupy při realizaci IDS v Kraji Vysočina.

Výrok Jiřího Běhounka (ČSSD) hodnotíme jako neověřitelný, a to z důvodu nepřístupnosti informací o „oslovení starostů“.

V roce 2007 se projednávala novela zákona o rozpočtovém určení daní. Tehdejší poslanec KSČM Petr Braný navrhoval (.pdf, str. 7.), aby obce dostávaly až 25 procent ze sdílených daní. Když o jeho pozměňovacím návrhu hlasovala sněmovna, neprošel o dva hlasy. Později schválený návrh určil, že obce budou dostávat 21,4 procent ze sdílených daní namísto 20,59 procent. Obcím měla navržená novela přinést 4,6 mld. Kč ročně. (.doc, str. 10.)