Přehled ověřených výroků

Zmíněná dohoda o majetkovém vyrovnání mezi Pražským hradem a katolickou církví byla podepsána v pátek 4. března 2016.

Na základě dohody stát římskokatolické církvi přiznává klášter sv. Jiří, budova Nového proboštství a kostel Všech svatých, přičemž církev se současně vzdává dalších nároků na Pražském hradě. Užívání některých budov v areálu jak státem, tak církví pak bude sdílené. Římskokatolická církev se v dohodě taktéž zavázala, že dva ze tří objektů, které převzala do pěti let opraví.

Právě tento aspekt předmětné dohody kritizoval v červenci 2015 v rámci jejího projednávání kardinál Miloslav Vlk. Je ovšem výraznou nadsázkou, že by jednání Hradu popsal jako vydírání. Přesto není pochyb o tom, že s dohodou hluboce nesouhlasí a považuje ji dokonce za protizákonnou.

Kardinál Vlk řekl následující: "Já mám na mysli to, že zákon o restitucích nestanoví žádné takové podmínky, jako že nabyvatel musí objekt opravit, nebo že nesmí žádat další objekt, na který má ze zákona právo. Takové podmínky jsou protizákonné, protiústavní a hrubě porušují demokratické principy."

Před tuto nezanedbatelnou nepřesnost však výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť vyjádření kardinála Vlka je skutečně negativní.

Přijatá vyhláška (.pdf, str. 290) sice mezi kompenzačními pomůckami pro žáky s mentálním postižením zmiňuje paravany, avšak jejich použití není v žádném případě novinkou.

Nejrůznější odborné příručky zabývající se inkluzí ve vzdělávání považují použití paravanu, ke krátkodobému(pdf. str. 2) oddělení žáka od třídy za prospěšné. Paravan je označován i jako podpůrné opatření (pdf. str. 27) k úspěšné inkluzi žáka s potížemi. Příklad uvádíme z praktického manuálu (pdf. str. 2) pro vzdělávání dětí s postižením v běžné třídě, který připravili akademici z Univerzity Palackého v Olomouci:

„Jana z páté třídy s diagnózou dětské mozkové obrny s poruchami pozornosti, která při práci často využívala PC (k práci s podporou výukových programů), s ním nemohla optimálně pracovat v zaplněné třídě v lavici mezi dětmi. Rušila je a ony rušily ji. V oddělené části třídy jí třídní učitelka vytvořila další pracovní místo, které je možné oddělit paravánem, kam dívka odchází pracovat na PC. V současné době má třída klid na výuku a dívka se může dostatečně soustředit na školní práci, která se tím výrazně zefektivnila.“

Pro díte s autismemmůže být navíc paraván užitečným v tom, že dítě které trpí touto poruchou se lépe orientuje v jasně strukturovaném prostředí. Příkladem mohou být jasně vymezené hranice mezi jednotlivými místy (paravany, barevné koberce, barevné pásky na zemi apod.).

Vít Jedlička patrně naráží na analýzu předsedy Strany svobodných občanů Petra Macha. Ten v roce 2012 na svém blogu vyčíslil náklady členství v EU na 200 miliard ročně. Do těch kromě 41 miliard, které posílá ČR jako příspěvek do rozpočtu EU zahrnuje dále například zmíněné dotace na solární a větrné elektrárny (podle Macha 40 miliard), dotace na biopaliva (10 miliard), náklady na kofinancování evropských projektů (19 miliard) nebo cla, která se odvádějí do rozpočtu EU (6 miliard). Nezohledňuje však peníze, které naopak ČR dostává z rozpočtu EU v rámci přerozdělování, přičemž v roce 2011, o kterém Mach píše, to bylo 72 miliard.

Je ovšem nutné dodat, že ne všechny tyto náklady vyplývají z členství v EU. Například zavedení dotací na fotovoltaiku sice navazuje na evropský klimaticko-energetický balíček, podle kterého se má do roku 2020 snížit podíl skleníkových plynů a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů (OZE) o 20 % (oproti stavu z roku 1990). Výši dotací a jejich pravidla už si pak ale nastavovala Česká republika sama a právě chyby při tvorbě národní legislativy mají velký vliv na částku, která se ročně vyplácí jako podpora OZE.

Oproti výpočtům Petra Macha je pak možné postavit například analýzu vlády u příležitostí výročí 10 let členství v EU. „Členství České republiky mimo jednotný trh EU by vedlo k nižšímu HDP v roce 2013 o 2,5 % a nižší zaměstnanosti o 1,5 %. V absolutních číslech se jedná o zhruba 100 miliard korun, což v přepočtu na jednoho obyvatele představuje zhruba 9 200 korun,“ píše se v analýze. Dále zmiňuje, že ČR coby nečlen EU by ročně dosahovala růstu HDP zhruba o 1,1 procentního bodu nižší, než jako člen Unie. To by mělo další ekonomické dopady.

Toto téma je široké a skutečné zhodnocení přínosů či nákladů členství v EU přesahuje možnosti tohoto textu. O nákladech a přínosech členství se debatuje například i ve Velké Británii v souvislosti s možným odchodem z EU a ani tady se ekonomové zdaleka neshodnou. I my tedy hodnotíme tento výrok jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť zákon byl ve třetím čtení a následně po vrácení Senátem projednáván 8 dní a včetně prvního a druhého čtení se jednalo o 11 dní. Jednalo se tedy o lhůtu „týdne, 14 dní“, jak uvádí poslankyně Vostrá. Některá jednání probíhala také do nočních hodin.

Předpokládáme, že „církevním zákonem“ je myšlen zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Třetí čtení tohoto zákona probíhalo 6 dní. V pátek 13. června 2012 bylo jednání sněmovny ukončeno ve 13 hodin 55 minut. Ve středu 20. června 2012 skončilo projednávání církevních restitucí v 13:21 hod. V pátek 22. června 2012 byla schůze a tím i projednávání tohoto zákona ukončeno v 13:58 hod. Ve středu 11. července 2012 bylo projednávání tohoto bodu ukončeno v 13:02 hod. V pátek 13. července 2012 jednali poslanci o tomto bodu poprvé do noci a jednání bylo ukončeno až v 00:04 hod. následujícího dne (14. července 2012).

Poté, co byl zákon vrácen Senátem, byl v Poslanecké sněmovně projednáván ve středu 7. listopadu 2012. Projednávání se protáhlo až přes půlnoc, zhruba půl hodiny po půlnoci byl pak zákon schválen.

Evropská unie se v listopadu 2015 dohodla s Tureckem na okamžité humanitární pomoci a přislíbila Ankaře 3 mld EUR na zlepšení životních podmínek uprchlíků v Turecku.

EU již začala poskytovat finanční podporu v rámci Turkey Refugee Facility: tyto prostředky mají podle oficiálního vyjádření po březnovém summitu sloužit na konkrétní projekty na podporu uprchlíků v Turecku, hlavně „v oblasti zdraví, vzdělávání, infrastruktury, potravin a jiných životních nákladů“ a přesněji mají být tyto projekty “určeny do týdne“. Až tyto prostředky budou plně využity, bude EU podle dohody mobilizovat další prostředky, opět ve výši 3 miliard eur, a to do konce roku 2018.

Již podle dřívější dohody z února 2016 budou tyto prostředky z jedné třetiny získány ze společného rozpočtu EU. Zbytek prostředků poskytnou členské země v poměru, jaký ukazuje následující graf:

(zdroj: Evropská rada)

Podle dostupných dat Eurostatu za rok 2015 přichází do Evropy, potažmo Evropské unie, i občané ze států, kde neprobíhá válečný konflikt jako jsou např. Kosovo, Srbsko, Albánie.

Zdroj: Eurostat, tabulka migr_asyappctzm (zdrojová data)

Z dat lze vyčíst, že převážná část imigrantů přichází ze zemí, kde jsou válečné konflikty. I tak se ale dá říci, že do EU přichází nemalé množství lidí (v absolutních číslech) ze zemí bez válečného konfliktu.

Je pravdou, že v červenci roku 2014 prezident Miloš Zeman vyjádřil svou podporu zavedení eura, kterým by se podle něj mohlo platit už v roce 2017. O zprávě informovala i zahraniční média. Nemluvil však o tom, že by Česká republika musela do roku 2017 euro mít, vyjádřil pouze domněnku o možnosti v takovém časovém horizontu realizovat záměr.

Taktéž evropská vlajka zavlála vedle české na nádvoří Pražského hradu v dubnu 2013, tedy téměř devět let po vstupu České republiky do EU při příležitosti návštěvy předsedy Evropské komise. Prezident Zeman tehdy vyjádřil i svůj kladný postoj ke společné zahraniční a obranné politice, ovšem neuvedl, kdo by měl stát v čele její správy: "Já jsem vždy zastával názor, že EU potřebuje společnou zahraniční a obrannou politiku a samozřejmě také společnou fiskální politiku včetně postupné harmonizace daňové soustavy [...]"

Na to navázal v rozhovoru pro Think-tank Evropské hodnoty v březnu 2014, kdy prezident Zeman vznesl otázku:

"Zatím je tady evropská ministryně zahraničí, ale proč tady není evropský ministr obrany? Proč tady není evropský ministr financí?" Z uvedeného rozhovoru lze tedy přinejmenším usuzovat vstřícný postoj prezidenta ke zřízení zmíněných funkcí.

Dalším a podstatně nejvíce problematickým bodem je kritika předchozích vlád pro jejich nedostatečnou proevropskost. Miloš Zeman sice v minulosti uváděl, že má jiný názor na Evropskou unii než kupříkladu jeho předchůdce Václav Klaus, který je známý svým rezervovaným postojem. V rozhovoru pro Euractiv z roku 2012 dokonce Zeman vidí řešení demokratického deficitu v rozšířením pravomocí Evropského parlamentu a rád by viděl Českou republiku v rychlejším proudu tzv. dvourychlostní Evropy. Nejednalo se tedy o přímou kritiku minulých vlád, ač šlo o výrazně odlišný postoj, než prezident Zeman předkládá veřejnosti nyní, když hovoří o podléhání Evropské unii.

Výrok jako celek nutně vytváří dojem, že Miloš Zeman výrazně verbálně i faktickými kroky prosazoval proevropský postoj. Nicméně přinejmenším ve dvou z uvedených případů je Fialovo tvrzení výrazně nepřesné a v závěrečné části výroku pak zcela nekorektní. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako zavádějící.

Vít Jedlička odkazuje na dokumentEvropské komise z roku 2007 adresovaný ostatním unijním institucím. Ve zprávě nazvané „Akční program pro snižování administrativní zátěže v Evropské unii“ stojí, že administrativní náklady stojí firmy napříč EU zhruba 3,5 % HDP EU (str. 4). Komise konstatuje, že snížením této zátěže, například eliminací zbytečného podávání zpráv, budou zaměstnanci společností věnovat více času na hlavní činnosti podniku, které mohou snížit výrobní náklady a umožnit realizaci dodatečných investic a inovačních činností, což může zase zvýšit produktivitu a celkovou konkurenceschopnost. Jedná se však o administrativní náklady obecně, tyto náklady tedy zahrnují i administrativu vyplývající z národní legislativy nebo reporty v rámci firmy.

Zároveň není přesná Jedličkova interpretace toho, že tyto náklady zpomalují růst. Evropská komise konstatuje, že tyto náklady tvoří 3,5 % HDP, nikoliv tedy, že takto každoročně zpomalují růst HDP.

Převaděčství je velký byznys, podle nejlepších dostupných odhadů si převaděči přišli mezi lety 2010 - 2015 na 8,36 miliard eur. Nicméně konkrétní údaje za poslední dobu (např. rok) není možné dohledat. Stejně tak se nepodařilo najít spolehlivé údaje o nelegálním obchodu s drogami a zbraněmi v oblasti, ze které probíhá pašování lidí.

Informace o částkách, které převaděči vybírají za to, že dostanou lidi do Evropy, jsou spíše odhady. The Migrants´ Files (projekt novinářů z 15 evropských zemí včetně ČR, v rámci něhož sbírají a vyhodnocují data z různých zdrojů na téma migrace, primárně počítají oběti na životech) došli k závěru, že ilegální imigranti zaplatili v období 2000 - 2015 zhruba 16 miliard eur (420 miliard korun).

Tabulka "Total spent by 5 years period", zdroj: The Migrants´ Files, The Money Trail

Migrační cesty: Centrální středomořská, Východní hranice, Východní středomořská cesta, Východní středomořská cesta, Záúadoafrická cesta, Balkánská cesta, Západní středomořská cesta (mapa tras v čj např. zde); ceny jsou v eurech.

(Podívejte se na další souhrnné tabulky s údaji o cenách vzhledem k rokům, jednotlivým migračním cestám i počtu migrantů podle The Migrant´s Files.)

V případě ilegálního obchodu s drogami také není jasné, k jak velkým finančním transferům dochází v oblasti, o kterou se jedná (tedy té, ze které pašeráci převážejí lidi.) Opium vyprodukované v Afghánistánu za rok 2015 má podle zprávy (.pdf, s. 7) Organizace spojených národů hodnotu 0,85 miliardy dolarů (přes 20 miliard korun).

Objem peněz celosvětového nelegálního obchodu s drogami se rovněž pohybuje v rovině odhadů: nejnovější relevantní studii (.pdf, s.9) sestavila OSN v roce 2011, kdy odhadovala, že příjmy z drogového obchodu tvoří 20 % z příjmu organizovaného zločinu, přibližně 420 miliard dolarů (tedy 10 bilionů korun).

Roční příjem z globálního nelegálního obchodování se zbraněmi odhadovala OSN v roce 2009 na 170 - 320 milionů dolarů (zhruba 4 - 7,5 miliardy korun), přesnější údaje bohužel nejsou dostupné.

Obecně nejsou dostupná srovnatelná data o objemu nelegálního převaděčství, obchodu s drogami a zbraněmi ve srovnatelném čase a prostoru. Z výroku ministra obrany plyne, že mluví o aktuálním období a prostoru v nejbližším okolí Evropy. Odhady, které by zohledňovaly toto užší vymezení, nejsou dostupné a výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Rakousko podepsalo Schengenskou dohodu v dubnu 1995 (pdf. str. 14) a od kontrol na hranicích s dřívějšími signatáři, Německem a Itálií, se upustilo v prosinci 1997. S postupným rozšiřováním Schengenského prostoru přestaly hraniční kontroly na rakouských hranicích existovat úplně.

V souvislosti s migrační vlnou se rakouská vláda rozhodla, že od 17. ledna 2016 dočasně kontroly na svých hranicích obnoví. Toto jednání je v souladu se Schengenskou úmluvou (pdf, str. 201), která dočasné znovuzavedení hraničních kontrol v případě potřeby umožňuje. Nejde tedy o vystoupení ze Schengenu, jak tvrdí Vít Jedlička.

V minulosti došlo ke krátkodobému znovuobnovení hraničních kontrol mnohokrát. Francie začala kontrolovat hranice po teroristických útocích v letech 2005 a 2015. Německo pak třeba z důvodu konání summitu G7 na přelomu loňského jara a léta.