Kolektivní vina a „přiblblá“ přirovnání

Pro začátek uveďme, že pojem „kolektivní vina“ je koncept, který pracuje s myšlenkou, že členové jedné skupiny mohou být zodpovědní za porušování norem či zákonů, kterých se dopustili jiní členové stejné skupiny.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o kolektivní vině v kontextu mj. nedávného případu znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni, ze kterého policie obvinila osmnáctiletého muže. Následně se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což řekl i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince.

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Poslanec Foldyna obě situace srovnává s událostí, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Foldyna dodává, že s principem kolektivní viny nesouhlasí, a uvádí, že předseda hnutí SPD Okamura v obecném kontextu trestných činů Ukrajinců o kolektivní vině nemluvil.

Slovní spojení „kolektivní vina“ se nám ve veřejných projevech Tomia Okamury týkajících se trestných činů Ukrajinců v Česku najít nepodařilo. Jediným příspěvkem na sociálních sítích, kde Tomio Okamura užívá toto slovní spojení, je facebookový příspěvek z 15. srpna tohoto roku, kdy sdílel video CNN Prima News, ve kterém komentátor MF Dnes Petr Kolář mluví o aktuálně medializovaných případech ukrajinských trestných činů v Česku. Předseda SPD se nicméně o samotné kolektivní vině nijak nevyjádřil, k videu pouze dodal: „Uplatňování kolektivní viny a napětí ve společnosti.“ Z tohoto příspěvku tedy nelze soudit, jaký vztah má Okamura k uplatňování kolektivní viny vůči Ukrajincům. Dodejme, že stejné video sdílel Okamura i na Twitteru (nově X), kde k němu přidal totožný popisek.

K výše zmíněným incidentům z Plzně a Prahy Okamura na svůj facebookový profil napsal: „Kvůli nezvládnuté proimigrační politice Fialovy vlády přibývá násilných útoků ukrajinských migrantů na české občany. Hnutí SPD odmítá plošné prodloužení pobytu ukrajinských imigrantů u nás.“ Předseda SPD tímto vyjádřením pouze kritizuje vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a vymezuje se proti tomu, aby byl všem Ukrajincům žijících na českém území plošně prodloužen pobyt.

Zmiňme, že již dříve se Tomio Okamura vyjádřil negativně o přijímání ukrajinských uprchlíků na území České republiky, a to v souvislosti s potyčkou českých občanů, údajně Romů, a jednoho cizince, údajně ukrajinské národnosti, v Brně v červnu letošního roku. Tento incident skončil smrtí jednoho z českých občanů. Na svůj Facebook konkrétně napsal: „Ukrajinec vraždil v Brně. To máme za tu naši solidaritu pane premiére Fialo (ODS) a ministře vnitra Rakušane (STAN)? Život mladému člověku nikdo nevrátí! Pozve si prezident Petr Pavel také na Hrad rodiče zavražděného chlapce? Ukrajinec měl být především na Ukrajině a bránit svou zemi a ne v Brně v tramvaji.“ I tento příspěvek tak kritizuje Fialovu vládu kvůli solidárnímu přístupu k ukrajinským migrantům.

Tomio Okamura tedy o kolektivní vině v souvislosti s trestnými činy Ukrajinců v Česku přímo nemluvil, jak uvádí Jaroslav Foldyna. Na svých sociálních sítích pouze kritizoval vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a odmítal, aby se plošně prodloužil jejich pobyt v Česku. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o nedávných událostech, kdy policie na konci července na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Za tímto rozhodnutím ministra vnitra Vít Rakušan (STAN) stál a na Twitteru (nově X) napsal:

Jaroslav Foldyna zmiňuje dvojí metr v souvislosti s tímto incidentem a trestnými činy, ze kterých jsou podezřelí ukrajinští státní příslušníci, a poukazuje na to, že ukrajinští občané na rozdíl ruských sportovců nenesou následky za provinění svých krajanů. Upřesněme, že Novinky.cz 10. srpna informovaly o případu, kdy osmnáctiletý muž znásilnil a pokusil se zabít o tři roky mladší dívku, která však smrt předstírala, čímž si dle vyjádření policie zachránila život. Policie následně potvrdila, že šlo o cizince, avšak jeho národnost neupřesnila. Mezitím se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což potvrdil i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO).

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Tyto činy na svém twitterovém účtu Vít Rakušan odsoudil a napsal mj., že „kriminální činy jednotlivců ale nejsou proviněním národa“.

Toto tvrzení potvrdil dalším tweetem, kde uvedl: „Princip kolektivní viny musíme odmítnout. Kolektivní vina v případě trestných činů neexistuje. Za každý konkrétní trestný čin nese vždy odpovědnost ten konkrétní jedinec, který daný trestný čin spáchal.“

V komentářích se objevily reakce lidí, které ministra vnitra Rakušana odsuzovali za dvojí metr v porovnání s jeho přístupem ke kolektivní odpovědnosti Rusů za válku na Ukrajině. K těmto názorům se Rakušan vyjádřil 15. srpna, kdy napsal: „Pokud se zločinu dopustí člověk, je potrestán člověk. Pokud se zločinu dopustí stát, je potrestán stát. Včetně svých občanů, jinak to nejde.“

Ministr vnitra Vít Rakušan tedy na svém twitteru (nově X) uvedl, že je dle něj rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, čímž reagoval na neoficiální informace ohledně národnosti podezřelých ze znásilnění a nevpuštění ruské tenistky na české území. Ministr dvojí metr ani sportoviště výslovně nezmínil, avšak z jeho vyjádření vyplývá, že se jeho tweet ke zmíněným událostem váže, a že občané státu, který vede válku, se sportovních akcí v Česku nemůžou z principu účastnit. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Úvodem zmiňme, že poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) výrokem poukazuje na situaci týkající se ruských sportovců, kteří jsou kvůli ruské agresi na Ukrajině vyloučeni z některých sportovních akcí. Nemohli se například účastnit fotbalového mistrovství světa v Kataru v roce 2022. V českém prostředí se přístup k ruským a běloruským sportovcům řešil např. na konci července, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení (.pdf) zakazující start sportovců z Ruska a Běloruska na českých akcích. 

Poslanec Foldyna tvrdí, že pokud by se postupovalo stejným způsobem i vůči dalším vojensky agresivním státům, pak by byl po bombardování Jugoslávie v roce 1999 odepřen přístup na sportovní akce například i sportovcům z USA. Argumentuje tím, že tehdejší vojenský útok NATO nebyl předem schválen Valným shromážděním či Radou bezpečnosti OSN (RB).

Bombardování Jugoslávie vojenskými silami NATO v roce 1999 reagovalo na násilí ze strany Srbska vůči kosovským Albáncům, kteří usilovali o větší autonomii, popř. nezávislost na Srbsku. Bombardování ze strany vojsk NATO, včetně armády USA, bylo zahájeno v březnu 1999, a to bez schválení Radou bezpečnosti OSN (.pdf, str. 15). Zmiňme, že Rusko, které má jako stálý člen RB právo veta, dopředu avizovalo, že podporu OSN pro takový případný zásah bude blokovat. Tím by tak RB byla paralyzována, protože její rozhodnutí musí jednohlasně schválit všech pět stálých členů.

O možné ilegalitě celé akce, na kterou poslanec Foldyna poukazuje, se vedou spory. Kritici tvrdí, že bombardování porušilo mezinárodní právo (Katharina Coleman: International Organisations and Peace Enforcement: The Politics of International Legitimacy, str. 194). Lidskoprávní organizace Amnesty International vojenskou intervenci rovněž označila za porušení mezinárodního práva (.pdf). Zastánci intervence naopak tvrdí, že legalitu akce zajistil její humanitární aspekt, jelikož zastavila etnické čistky kosovských Albánců a uspíšila pád Slobodana Miloševiće, který byl později obviněn z válečných zločinů (.pdf).

Dodejme, že co se týče války na Ukrajině, Valné shromáždění OSN v březnu 2022 přijalo rezoluci, v níž ruskou invazi odsoudilo, vyzvalo k jejímu okamžitému ukončení a označilo ji za ilegální (.pdf, str. 3). Podobnou rezoluci se předtím nepodařilo schválit v Radě bezpečnosti, a to kvůli vetu Ruské federace.

Zmiňme také, že samotné události se liší v motivech jednání. Dle slov ruského prezidenta Vladimira Putina zaútočilo Rusko na Ukrajinu s cílem svrhnout dosavadní vládu a připojit Ukrajinu, či minimálně některé její části, k Rusku. Bombardování Jugoslávie vojenskými silami NATO oproti tomu mělo, dle závěrečné zprávy výboru zřízeného za účelem přezkoumání bombardování NATO proti Jugoslávii, mj. za cíl „odradit Miloševiče od pokračování a stupňování útoků na bezbranné civilisty“ a také „poškodit schopnost Srbska vést v budoucnu válku proti Kosovu.“

Bombardování Jugoslávských cílů armádou NATO tedy skutečně probíhalo bez schválení Radou bezpečnosti OSN, jak uvádí poslanec Foldyna. O nezákonnosti této akce se přitom vedou spory. Jaroslav Foldyna pak celou situaci srovnává s ruskou invazí na Ukrajinu, u které naopak panuje široká shoda většiny mezinárodního společenství na tom, že Rusko jedná nelegálně. Obě situace tak nelze srovnávat způsobem, jak činí Foldyna, jelikož i samotné motivy činů byly odlišné. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Na začátek je vhodné popsat kontext celého výroku. Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) a europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě mluvili o tom, zda a v jakých případech je podle nich správné uplatňovat princip kolektivní odpovědnosti.

Foldyna v diskuzi nejdříve zmiňoval (video, čas 4:31) dřívější slova ministra vnitra Víta Rakušana (STAN). Ten uvedl, že je rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, za který by měl být potrestán daný stát „včetně svých občanů“. Foldyna poté argumentoval, že dle této logiky by měly být stejně zodpovědné i jednotlivé politické strany. Jako příklad uvedl kauzu Dozimetr, za kterou by dle něj mělo být hnáno k odpovědnosti celé hnutí STAN, ne jen přímí zúčastnění tohoto případu. 

Dále řekl, že stejně tak je podle něj strana lidovců kolektivně zodpovědná za zločiny komunistického režimu. A to z důvodu, že byla součástí Národní fronty, tedy politického uskupení (.pdf, str. 218), které sdružovalo všechny povolené strany v Československu, jež poté byly součástí vlády (.pdf, str. 33).

Vznik Národní fronty

Národní fronta Čechů a Slováků vznikla v roce 1945, ustanovena byla konkrétně již v březnu 1945 v Moskvě během jednání o Košickém vládním programu, který posunul orientaci země na Sovětský svaz. Konec fungování Národní fronty se pak datuje do přelomu let 1989 a 1990 (.pdf, str. 218, 224).

Československá lidová strana (ČSL), z níž v roce 1992 vznikla současná KDU-ČSL, byla součástí Národní fronty již od jejího počátku v roce 1945. Spolu s ní Frontu tvořilo (.pdf, str. 32) několik dalších politických stran: především Komunistická strana Československa (KSČ), dále Československá strana národně socialistická (ČSNS) a Československá sociální demokracie (ČSSD). Doplňme, že součástí Národní fronty byla i Komunistická strana Slovenska (KSS), Demokratická strana (z níž následně vznikla Strana slovenské obrody), později i Strana svobody a Strana práce (.pdf, str. 214–216, 248, 251).

Národní fronta od začátku fungovala především za rozhodujícího vlivu Komunistické strany (.pdf, str. 43–44, 48 a 52), zatímco lidová strana měla výrazně slabší politickou moc. Již v roce 1945 komunisté, ČSNS a ČSSD vytvořily socialistický národní blok (.pdf, str. 9) a lidovci tak zůstali jedinou českou nesocialistickou stranou.

Dodejme, že ČSL nebyla zcela jednotná a docházelo i ke štěpení uvnitř strany. Pomyslný názorový střed představovali (.pdf, str. 11, 19) dva nejvyšší představitelé strany, předseda strany Jan Šrámek a místopředseda František Hála. Do ČSL jako jediné nesocialistické strany vstupovala i řada pravicově nakloněných osob, jako byla např. neteř bratří Čapků Helena Koželuhová-Procházková (.pdf, str. 23). Levicově nakloněný blok byl reprezentován zejména Aloisem Petrem a Josefem Plojharem (.pdf, str. 11).

V roce 1946 proběhly volby, kterých se mohly zúčastnit pouze strany Národní fronty. Lidovci v nich získali pouze 15,6 % hlasů, tedy 46 křesel v 300členném parlamentu (.pdf, str. 20–23).

Komunistická vláda

V únoru 1948 se lidová strana společně s Demokratickou stranou připojila k národním socialistům a všichni dosavadní ministři těchto stran podali demisi. Důvodem byl tehdy jejich spor s komunistickým ministrem vnitra, který odvolal z vedení pražské policie nekomunistické ředitele a nahradil je komunisty. Prezident Edvard Beneš demisi těchto ministrů nakonec přijal. Komunisté přitom této situace využili a v Československu se chopili neomezené moci. 

Vedení lidové strany 25. února 1948 vydalo prohlášení, že ČSL zastavuje svou činnost, a zároveň ze strany vyloučilo Aloise Petra a Josefa Plojhara kvůli jejich jednání s komunisty. To již ovšem nebylo možné zrealizovat (.pdf, str. 243). Uvnitř lidové strany totiž „s pomocí komunistických bezpečnostních sil“ převzal kontrolu právě prokomunisticky nakloněný blok. 

Dva nejvyšší představitelé strany Šrámek i Hála se poté pokusili uprchnout za hranice, avšak neuspěli a zbytek života strávili ve vězení (.pdf, str. 37). Z původních 46 poslanců lidové strany se podařilo emigrovat pouze deseti. 12 bylo uvězněno, z nichž čtyři byli umučeni anebo popraveni, a 13 poslanců ztratilo mandát. Jen 4 někdejší lidovečtí poslanci s novým komunistickým režimem plně spolupracovali (.pdf, str. 243).

Následné fungování Československé strany lidové bylo v rámci Národní fronty značně omezené. Podle historiků z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR byl podíl ČSL na krocích Národní fronty „spíše symbolický“ (.pdf, str. 244). KSČ totiž určovala vedení ČSL i její politické kroky. Předsedou lidovců se stal Alois Petr a po něm až do roku 1968 Josef Plojhar, zastávající prokomunistické postoje (.pdf, str. 244).

Ve straně také po roce 1948 proběhlo několik čistek (.pdf, str. 243), další následovaly i po roce 1968, při nichž byli vyloučeni kritici komunistické vlády, a i následné normalizace (.pdf, str. 32, 38).

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 lidovci odsoudili (.pdf, str. 41), součástí Národní fronty však i nadále zůstali a na začátku 70. let např. uznali vedoucí roli komunistické strany ve společnosti (.pdf, str. 38–39). ČSL pak s kritikou vedení přišla ke konci režimu, kdy se poměry uvolňovaly i v Sovětském svaze. Snahy o personální obměnu strany a prosazování dílčích reforem však skončilo neúspěchem (str. 40).

Shrnutí

Lidová strana tedy opravdu byla součástí Národní fronty, jak správně tvrdí poslanec Foldyna. Po komunistickém převratu v únoru 1948 součástí strany zůstali především členové naklonění novému režimu. Mnoho z původních představitelů strany bylo uvězněno či nuceno utéct za hranice, čtyři z nich byli dokonce popraveni. Součástí Národní fronty ČSL nicméně zůstala i po srpnu 1968 a i přes výtky vůči okupaci uznala vedoucí roli KSČ v zemi. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý.

Důvěru ve vládu sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které spadá pod Akademii věd. Z tiskové zprávy (.pdf), která byla zveřejněna 7. srpna vyplývá, že nedůvěra ve vládu Petra Fialy v posledních měsících stoupá. Ještě začátkem tohoto roku byla míra nedůvěry 65 %, avšak nyní vládním činitelům nedůvěřuje až 73 % občanů (.pdf, str. 2). 

V posledním průzkumu, který se týkal důvěry obyvatel v ústavní instituce během června a července, uvedlo pouze 25 % respondentů, že současné vládě důvěřuje a 2 %, že neví (.pdf, str. 1).

Doplňme, že agentura STEM, která publikuje mj. volební modely, v letošním roce svůj průzkum ohledně důvěry ve státní instituce nevydala. Naposledy takový průzkum provedla loni v červnu, kdy podle jejího zjištění členům vlády důvěřovalo 30 % obyvatel Česka.

Podle posledního průzkumu CVVM Fialovu kabinetu důvěřuje 25 % občanů, zatímco 73 % respondentů vládě nevěří. Údaj, který poslanec Jaroslav Foldyna uvádí u nedůvěry, se tak mírně liší od skutečné hodnoty, nicméně se pohybuje v rámci naší 10 % tolerance. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) v kontextu popisuje, že nedostatek policistů v Ústeckém kraji je podle něj ohrožením bezpečnosti, za které je odpovědná Fialova vláda a ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Zmiňme, že ověřujeme pouze tvrzení, kolik policistů skutečně chybí, nikoliv kdo je za situaci zodpovědný.

Ústecký kraj se opravdu potýká s výrazným nedostatkem policistů. Zatímco před pěti lety chybělo přibližně 80 policistů, v roce 2021 to bylo už více než 300. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže začátkem tohoto roku informoval dokonce o 560 neobsazených místech. Podle informací z června 2023 pak aktuálně chybí 541 strážníků, přičemž nedostatkem jsou nejvíce zasažené Děčínsko, Chomutovsko a Teplicko.

Hejtman kraje Jan Schiller (ANO) zdůraznil potřebu jednání s vysokými státními úředníky a představiteli vlády, aby situaci pomohli vyřešit. Uveďme, že nedostatek policistů může být mj. způsoben tím, že mnoho strážníků mění zaměstnání za méně náročné pozice v jiné oblasti. V Ústeckém kraji jsou pak náborové příspěvky nižší než v některých jiných krajích – nový policista v Ústeckém kraji může očekávat bonus 110 tisíc korun, zatímco v jiných oblastech může dostat až 150 tisíc.

Údaj Jaroslava Foldyny 454 chybějících policistů nicméně v žádném veřejně dostupném zdroji nefiguruje. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže koncem června pro média potvrdil, že v Ústeckém kraji chybí 541 strážníků. Číslo uváděné poslancem Foldynou se tak nevešlo do našeho 10% tolerančního pásma, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) reagoval mj. na výtku poslance Jaroslava Foldyny (SPD), že lidovci byli součástí Národní fronty – tedy politického uskupení ovládaného komunisty, které bylo v Československu u moci až do roku 1989. Zdechovský k tomu řekl, že se za tyto lidovce stydí stejně tak, jako se stydí za politiky, kteří kolaborují se současným ruským režimem. Jako příklad uvedl právě čelní představitele SPD. Ti totiž měli podle něj jezdit na akce „ruských nácků“ stejně jako někdejší kandidátka na francouzskou hlavu státu Marine Le Pen.

Z kontextu není zřejmé, koho Tomáš Zdechovský za „ruské nácky“ považuje. Toto slovní spojení tak interpretujeme jako představitele ruské krajní pravice. Ve veřejně dostupných zdrojích jsme nicméně nenalezli informace o tom, že by se členové SPD scházeli s krajně pravicovými ruskými politiky nebo jinými zástupci ruské krajní pravice. Zmínky o takových setkáních se nám nepodařilo najít v médiích ani např. na webu hnutí SPD či na účtech jeho čelných představitelů na sociálních sítích.

Obrátili jsme proto na Tomáše Zdechovského, který nás odkázal pouze na setkání zástupců SPD s evropskými lídry, kteří mají vazby na Vladimira Putina. Dlouholetý předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala se např. v roce 2017 spolu s Le Pen zúčastnil návštěvy ruského ministerstva zahraničí. Dle jeho slov byla cílem návštěvy výměna názorů v oblasti mezinárodního terorismu, imigrační krize a spolupráce České republiky a Ruska. Právě o Le Pen psaly v dubnu 2019 Lidovky.cz v souvislosti s financováním evropské krajní pravice ze strany Kremlu. Předseda SPD Tomio Okamura se netají svým přátelským vztahem k bývalé prezidentské kandidátce, o které mluví jako o své „dlouholeté přítelkyni“.

Ačkoli tedy Tomáš Zdechovský odkazuje na skutečná setkání SPD s Marine Le Pen, a dokonce na návštěvu ruského ministerstva zahraničí, nepovažujeme to za doklad účasti na „akcích ruských nácků“, o kterých poslanec hovoří. Ruský režim je sice považován za autoritářský, za krajně pravicový se nicméně obvykle neoznačuje. Historikové se navíc neshodnou na tom, zda naplňuje kritéria fašismu. Termín „ruský nácek“ má jistě mnoho výkladů, běžný čtenář si pod ním ale nejspíše nepředstaví jakéhokoli ruského představitele, nebo dokonce zahraniční politiky s vazbami na Rusko.

Česká nevládní organizace Evropské hodnoty označila také členy SPD za politiky, kteří v českém prostředí nejvíce napomáhají šíření ruského vlivu. Konkrétně šlo o Tomia Okamuru, Jaroslava Foldynu a Radima Fialu. Evropské hodnoty monitorují šíření ruského a čínského vlivu na webových stránkách projektu Atlas vlivu. Tam lze najít konkrétní události, které se této problematiky týkají. Ani tento přehled nicméně informace o schůzce SPD s ruskou krajní pravicí neobsahuje.

Ačkoliv tedy např. předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala v minulosti navštívil ruské ministerstvo zahraničí, z dostupných informací nevyplývá, že by se čelní představitelé SPD účastnili akcí ruské krajní pravice. K dispozici nejsou ani informace o tom, že by se takových akcí účastnila Marine Le Pen. V roce 2015 se například odmítla zúčastnit Mezinárodního ruského konzervativního fóra v Petrohradě, tedy setkání ruských a evropských krajně pravicových stran. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Tomáš Zdechovský zde zjevně staví do protikladu své aktivity v čase pandemie covidu-19 s aktivitami předsedy SPD Tomia Okamury. Na začátek proto uveďme, že se Tomáš Zdechovský v roce 2020 skutečně aktivně zapojil do boje s nemocí jako sanitář v berounské nemocnici, kde vypomáhal na covidové jednotce. Lze tedy říci, že skutečně „v první linii“ v nemocnici nějakou dobu působil. V případě Tomia Okamury žádné podobné skutečnosti známy nejsou.

Ve spojitosti se zmiňovaným „porušováním zákazů“ je vhodné připomenout, že v průběhu covidové pandemie platila řada protiepidemických opatření. Česká republika se tak potýkala s řadou omezení – od povinného nošení ochrany dýchacích cest na veřejnosti a dodržování minimálních rozestupů (.pdf), přes omezení shromažďování osob, až například po částečný zákaz vycházení. Přísnost těchto opatření se přitom v různých fázích pandemie měnila v závislosti na aktuálním vývoji epidemické situace.

Od 10. září 2020 bylo například v platnosti opatření, podle kterého měli lidé povinnost nosit roušku či respirátor ve vnitřních prostorách (.pdf). 12. září 2020 se však předseda SPD Tomio Okamura účastnil akce, během níž roušku neměl, přestože se dané setkání zhruba stovky lidí konalo v uzavřeném sále. Fotografie z této akce, kterou tehdy uspořádalo internetové Svobodné rádio (video), zveřejnil i sám Tomio Okamura na svém facebooku.

Roušku pak Tomio Okamura a další poslanci hnutí SPD neměli například ani 1. února 2022 (video, čas 44:00) na jednom z tiskových brífinků v Poslanecké sněmovně. I v té době přitom platilo mimořádné opatření (.pdf), které nařizovalo, že ochranu dýchacích cest musí mít lidé ve všech vnitřních prostorách, pokud jsou od sebe vzdáleni méně než 1,5 metru.

Na závěr tedy shrňme, že Tomio Okamura dle dostupných informací v době koronavirové krize nepůsobil jako dobrovolník v nemocnici, jak poukazuje Tomáš Zdechovský. Předseda hnutí SPD také během pandemie covidu-19 skutečně porušoval některá tehdy platná mimořádná opatření. Fotografie z akce ze září 2020, během níž neměl roušku, například publikoval i na svém profilu na facebooku. Výrok proto z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) dává do souvislosti ruský motorkářský klub Noční vlci s poslancem Jaroslavem Foldynou, který se opakovaně účastnil pietních akcí k uctění památky sovětských a československých vojáků padlých za druhé světové války ve společnosti členů tohoto ruského nacionalistického motorkářského klubu. Například v roce 2018 se na jejich akci objevil i se svatojiřskou stuhou, symbolem vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem, kterou však v posledních letech začali používat proruští separatisté.

Motorkářský klub Noční vlci byl založen Alexanderem Zaldostanovem v roce 1989 v tehdejším Sovětském svazu po vzoru západního motorkářského klubu Hell's Angles. V posledních letech se skupina vyznačuje především propagací panslavismu, současného ruského režimu a vazbami na ruského prezidenta Vladimira Putina či ruskou pravoslavnou církev, jejíž představitel patriarcha Kirill je mj. první osobou zapsanou na letos vzniklý český sankční seznam. Sám Putin se v minulosti objevil na několika akcích Nočních vlků. 

Noční vlci byli v červenci 2022 kvůli otevřené podpoře ruské vlády zařazeni na sankční seznam EU (.pdf, str. 129). Tento krok měl sloužit jako odpověď na ruskou agresi na Ukrajině. Na unijním sankčním seznamu jsou také někteří představitelé klubu včetně zakladatele Alexandera Zaldostanova (.pdf, str. 158 z 289) či šéfa slovenské pobočky Jozefa Hambálka (.pdf, str. 160 z 289). Dodejme, že na skupinu se již po ruské anexi Krymu v roce 2014 vztahovaly sankce ze strany Spojených států amerických.

V roce 2014 Noční vlci sehráli roli při anexi Krymu, kde v průběhu vojenských operací poskytli asistenci ruské armádě a pomáhali např. s potlačováním proukrajinských demonstrací nebo šířením ruské propagandy, na což obdrželi finanční prostředky přímo od ruské vlády. Skupina také cílila na mladistvé, kdy krymské město Bachčisaraj Nočním vlkům umožnilo poskytovat vlasteneckou výchovu místní mládeži. Vladimir Putin vůdci Nočních vlků Alexanderu Zaldostanovovi dokonce za tyto „výchovné“ aktivity udělil Řád cti.

Dodejme, že Noční vlci při příležitosti výročí konce druhé světové války každoročně jezdí z Moskvy do Berlína a po cestě navštěvují místa bitev Rudé armády a hroby padlých sovětských vojáků. Některé státy, jako například Polsko, Bosna nebo Gruzie jim v minulosti vstup na své území zakázaly. Pietní akce Nočních vlků již dříve z pozice předsedy Vojenského výboru NATO kritizoval i současný prezident Petr Pavel a ruské motorkáře označil za součást ruské hybridní strategie. Letos někteří účastníci vyrazili z Moskvy na východ Ukrajiny s motorkami ozdobenými písmenem Z, symbolem ruské invaze.

Závěr

Noční vlci dlouhodobě spolupracují s ruským režimem, za což byli zařazeni na sankční seznam Evropské unie. S Jaroslavem Foldynou jsou spojováni kvůli jeho opakované účasti na jejich pietních akcích k uctění památky sovětských a československých vojáků padlých za druhé světové války. Zároveň mají vazby na ruského prezidenta Vladimira Putina. Výrok Tomáše Zdechovského tedy hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) reaguje na dotaz moderátora, který se ptá, zda je správné zveřejňovat národnost podezřelých ze spáchání trestného činu. Tato otázka vyvstala v souvislosti s nedávným případem znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni, ze kterého policie obvinila 18letého muže. Následně se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což řekl i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince. 

Europoslanec Zdechovský v odpovědi na moderátorův dotaz vysvětluje, že se zveřejňováním národnosti pachatelů souhlasí a poukazuje na to, že dle něj takto policie přibližně před deseti lety postupovala v souvislosti s kosovskými či albánskými „gangy“.

Policie v minulosti řešila několik případů, ve kterých došlo k zatčení kosovských Albánců. V roce 2010 například zadržela šestici pachatelů kvůli podezření z výroby a distribuce drog. V tiskové zprávě tehdy zveřejnila, že hlavním organizátorem skupiny byl kosovský Albánec. V roce 2012 zase policisté zadrželi skupinu podezřelou z okrádání řidičů aut po předchozím propíchnutí pneumatik. I v tomto případě policie v tiskové zprávě uvedla, že se jedná o kosovské Albánce. V obou případech pak byla národnost podezřelých zmíněna i v médiích (Právo, 30. listopadu 2010, str. 10).

V roce 2011 pak ve Varnsdorfu skupina cizinců napadla policisty v civilu, přičemž v médiích se objevily informace, že šlo o kosovské Albánce. Policie v tomto případě nicméně národnost mužů nepotvrdila.

Policie tedy v minulosti u některých případů uváděla národnost pachatelů trestných činů. Europoslanec Zdechovský má pravdu, že tak činila v souvislosti s trestnými činy, ve kterých jako podezřelí figurovali kosovští Albánci. K těmto událostem navíc skutečně došlo přibližně před 10 až 12 lety a informaci o národnosti podezřelých publikovala i některá média. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) mluví o počtu Ukrajinců v kontextu nedávných událostí, kdy policie v Plzni obvinila 18letého muže ze znásilnění a pokusu o vraždu. Následně se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti. Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince. 

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého mladíka ze znásilnění. Ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Zdechovský svým výrokem poukazuje na to, že podezřelí z těchto trestných činů představují jen malý zlomek ukrajinské menšiny v Česku.

Co se týče samotného čísla, zde je nutné zmínit, že Tomáš Zdechovský mluví o počtu všech Ukrajinců, nikoliv jen o ukrajinských uprchlících. Ministerstvo vnitra v prvním čtvrtletí letošního roku evidovalo 527 268 Ukrajinců žijících v České republice (.pdf, str. 1). Novější data týkající se druhého čtvrtletí pak resort zveřejnil až po námi ověřované debatě. Podle těchto údajů na českém území žilo 551 113 ukrajinských státních příslušníků (.pdf, str. 1). Europoslanec Zdechovský se tedy uváděným číslem vejde do naší 10 % odchylky, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) mluví o kauze táhnoucí se od září 2017 až do loňského srpna. Kromě předsedy SPD Tomia Okamury a europoslance Zdechovského byl jejím hlavním aktérem také bývalý europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL) a nynější poslankyně Evropského parlamentu Michaela Šojdrová (KDU-ČSL). Právě zmínění tři lidovci na Okamuru podali žalobu za šíření lží a pomluvy.

Důvodem bylo Okamurovo vyjádření o hlasování českých zástupců v Europarlamentu. Předseda SPD na konci srpna 2017 na svém facebooku uvedl, že „pro uvalení sankcí na Českou republiku za nepřijímání migrantů a pro povinné kvóty“ hlasovalo 18. května 2017 dvanáct českých europoslanců (.pdf, str. 3). V příspěvku tyto europoslance následně jmenoval – mezi nimi právě Tomáše Zdechovského, Pavla Svobodu či Michaelu Šojdrovou – a v této souvislosti napsal, že zvedli ruku pro další přijímání uprchlíků ze Sýrie.

Rezoluce Europarlamentu

O záležitostech, které Tomio Okamura zmínil, však ve skutečnosti europoslanci v hlasování nerozhodovali. Evropský parlament tehdy ve dvou hlasováních schválil rezoluce (.pdf, str. 3–4), které se sankcí pro Česko nikterak netýkaly. Okamura tato dvě hlasování ve svém příspěvku navíc spojil do jednoho a interpretoval je tak, že někteří čeští europoslanci hlasovali pro uvalení sankcí na Českou republiku a zavedení povinných kvót na přemisťování uprchlíků (.pdf, str. 3).

Upřesněme, že zmíněné rezoluce se týkaly „zajištění funkčnosti postupu přerozdělování“ a „strategie EU pro Sýrii“. Jak vysvětluje server iRozhlas.cz, první z rezolucí řešila případné zahájení řízení ze strany Evropské komise o nesplnění povinnosti proti Česku – jednalo se o otázku, zda Česká republika neporušuje předpisy EU v oblasti přerozdělování uprchlíků podle kvót. Pro tuto rezoluci však většina z tehdejších českých europoslanců (.pdf, str. 4–5) nehlasovala. Přesněji ji podpořili jen Luděk Niedermayer za TOP 09 a Stanislav Polčák za hnutí STAN (.pdf, str. 62–63). 

Druhá z rezolucí, tedy Strategie EU pro Sýrii, je shrnuta v pozdějším rozsudku městského soudu v Praze, který ji interpretoval jako „poziční dokument“ vyjadřující se k otázkám války v Sýrii. Rozsudek (.pdf, str. 4) popisuje, že dle rezoluce „tuto zemi (Sýrii, pozn. Demagog.cz) ničí konflikt a EP vyzývá členské státy, aby projevily větší odhodlání při sdílení odpovědnosti umožnit uprchlíkům ochranu bezprostředně sousedícího regionu“. Dále mj. dokument Europarlamentu uváděl, že jakmile konflikt skončí, měly by být vytvořeny pobídky pro kvalifikované syrské občany, aby se do své země vrátili a přispěli k její obnově. 

V případě této rezoluce již většina českých europoslanců hlasovala pro její přijetí (.pdf, str. 38–39), včetně těch, které vyjmenovával Tomio Okamura ve svém příspěvku.

Rozhodnutí soudu

Zdechovský, Svoboda a Šojdrová podali na Okamuru žalobu v září 2017. V prosinci 2018 pak první dva jmenování na předsedu SPD podali žalobu na ochranu osobnosti. O tom, že se Tomio Okamura musí europoslancům omluvit, rozhodl už Obvodní soud pro Prahu 1 v únoru 2021. Předseda SPD se však proti rozsudku odvolal. Městský soud v Praze nicméně rozhodnutí obvodního soudu v dubnu 2022 potvrdil a Okamura se tak musel europoslancům nakonec omluvit. 

Rozsudek městského soudu označil Okamurova tvrzení za jednoznačně nepravdivá a stojí v něm také to, že „je zcela zřejmé, že žalovaný ať již účelově či nevědomě spojil obě hlasování dohromady“ (.pdf, str. 7).

Omluvu v předem daném znění (.pdf, str. 2) následně předseda hnutí SPD Okamura zveřejnil na svém facebooku v srpnu 2022.

Role Petra Macha

Nejprve zmiňme, že neověřujeme to, zda je Petr Mach dezinformátor, jak uvádí Tomáš Zdechovský, ale pouze jeho roli v celé kauze. Petr Mach je bývalý europoslanec a bývalý předseda i zakladatel Strany svobodných občanů (Svobodní). Zmiňme, že tato strana již od svého vzniku v roce 2009 prosazovala vystoupení Česka z Evropské unie, což se později stalo i jedním z ústředních bodů politického programu Tomia Okamury.

Petr Mach na svých webových stránkách v květnu 2017 zveřejnil článek, který sdílel také na blogovou sekci portálu iDnes.cz. V tomto článku pojednával o tom, že někteří čeští europoslanci, jmenovitě Luděk Niedermayer (TOP 09) a Stanislav Polčák (STAN) hlasovali pro první z rezolucí, tedy tu, která řeší mj. české nesplnění povinností. Zmiňuje i druhou z rezolucí, tedy Strategii EU pro Sýrii, o které píše: „Jinými slovy, poslanci, kteří hlasovali pro, chtějí, aby si Česká republika převzala více uprchlíků ze Sýrie.“ Následně také jmenuje europoslance, kteří pro tuto rezoluci hlasovali.

Z výše zmíněného rozsudku vyplývá, že Tomio Okamura zkoušel v průběhu soudního procesu namítat, že vycházel právě z informací na blogu Petra Macha (.pdf, str. 2–3). Tuto obranu však soud označil za irelevantní, jelikož „žalovanému nic nebránilo v tom, aby si hodnověrnost těchto informací ověřil před tím, než je začne sám šířit“ (.pdf, str. 7).

Závěr

Předseda hnutí SPD tedy v minulosti tvrdil, že někteří čeští europoslanci – mezi nimi např. Tomáš Zdechovský – hlasovali pro uvalení sankcí na Českou republiku a zavedení povinných kvót na přerozdělování uprchlíků, ačkoliv to nebyla pravda. Soudy jeho slova označily za nepravdivá a následně rozhodly, že se zmíněným europoslancům musí omluvit. Tomio Okamura se ve svém tvrzení skutečně opíral o vyjádření tehdejšího europoslance Petra Macha. Výrok Tomáše Zdechovského tak hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext nejdříve uveďme, že se členské státy EU 8. června 2023 dohodly na zásadních bodech připravované migrační reformy. Původní návrh tohoto nového paktu o migraci a azylu, jak se reforma oficiálně nazývá, předložila Evropská komise v roce 2020. Unijní země se ale na její podobě shodly právě až letos v červnu, tedy po několika letech vyjednávání.

Současná dohoda počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí. Státy EU v jeho rámci budou mít možnost volby, jakou formu pomoci zvolí. Budou si moci vybrat relokaci, tj. přijetí běženců, nebo roční finanční příspěvek v hodnotě min. 20 000 eur za relokaci (za jednoho odmítnutého migranta), případně také poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí postižených migrační krizí. 

To, že si státy mohou samy zvolit, jakým ze zmíněných způsobů projeví solidaritu, v červnu zdůrazňoval ministr vnitra Vít Rakušan. Zároveň uvedl, že České republice prozatím domluvil výjimku z tohoto systému „povinné solidarity“, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko v poslední době přijalo. Andrej Babiš, kterého Zdechovský ve výroku zmiňuje, nicméně dohodu ostře zkritizoval a nazval ji „Fialovou migrační zradou“.

Návrh migračního plánu v roce 2020

Snahy o reformu se objevily např. už v roce 2016, v reakci na tehdejší migrační krizi, během níž do EU přicházel rekordní počet migrantů. Jednání pokračovala i v následujících letech, ovšem bez velkého výsledku. Oživit tuto reformu se později pokusila Evropská komise, která 23. září 2020 představila návrh nového migračního paktu (.pdf), který by platil pro všechny země Evropské unie. 

Cílem plánu bylo zefektivnit a urychlit postupy v celém azylovém a migračním systému, například návrat neúspěšných žadatelů o azyl zpět do země původu (.pdf, str. 4). Již tehdy Evropská komise navrhovala (.pdf, str. 5), aby byl zaveden „nový mechanismus solidarity, který bude odrážet různé výzvy vyplývající z rozdílné zeměpisné polohy a který zajistí, že svým dílem budou solidárně přispívat všichni“. Evropská komise zároveň zdůraznila, že podle Evropského soudního dvora „solidarita znamená, že svým dílem by měly přispívat všechny členské státy“ (.pdf, str. 5). Už v září 2020 tak plán počítal s „povinnou solidaritou“. 

Už dle tehdejšího návrhu měl mechanismus solidarity fungovat tak, že země Unie budou buďto migranty přijímat, nebo se budou finančně podílet na jejich navracení do zemí mimo EU (.pdf, str. 5–6). Celkový počet migrantů, které by daný stát měl přijmout či pomoci s jejich návratem, se měl určovat podle distribučního klíče vycházejícího z počtu obyvatel a celkového HDP jednotlivých zemí (.pdf, str. 80). Na podobném principu je založená i nynější dohodnutá verze z června 2023 (.pdf).

Postoj Andreje Babiše a Viktora Orbána

Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko, tedy státy tvořící Visegrádskou skupinu, se v minulosti stavěly velmi kriticky k systému povinného přerozdělování migrantů, který v EU platil mezi lety 2015 a 2017. Místo těchto povinných kvót už v roce 2016 prosazovaly „flexibilní solidaritu“, tedy princip, podle něhož by státům nejvíce zasaženým migrační vlnou pomáhaly, ale samy by si určily, zda a jak chtějí pomoci. 

V roce 2018 Andrej Babiš, ještě jako premiér ČR, na jednání s tehdejší německou kancléřkou Angelou Merkel uvedl, že Česko odmítá povinné kvóty. Zároveň místo toho nabídl řešení „v podobě finanční pomoci hraničním státům v jižní Evropě a zastavení migrace v zemích, odkud lidé odcházejí“. Princip, aby státy výměnou za svou neochotu přijímat uprchlíky musely platit finanční kompenzace, ale odmítal.

V září 2020 se pak kriticky stavěl i k tehdy představenému mechanismu „povinné solidarity“ a celému návrhu nového migračního paktu (video, čas 2:04:29–2:07:29). Ten následně patřil i mezi témata schůzky, na které 24. září 2020 Andrej Babiš spolu s maďarským premiérem Viktorem Orbánem a polským premiérem Mateuszem Morawieckým jednali s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen. 

Po tomto setkání Babiš návrh hodnotil o něco smířlivěji (video, čas 1:26). „Co je pozitivní, je, že tam nejsou ty kvóty. (…) A potom je důležitá i možnost jednotlivých členských států, aby vlastně podpořily solidárně (země v nouzi, pozn. Demagog.cz), ale aby si vybraly. To znamená – z naší strany se tam nic nemění, my budeme určitě připravení finančně podpořit tyhle aktivity,“ řekl tehdy. Zároveň však také zopakoval, že povinnou solidaritu považuje za nesmysl (video, čas 5:12). 

Dále Babiš v rozhovoru zdůraznil, že usiluje především o efektivní boj proti pašerákům a podporu tzv. hotspotů, tedy míst na vnějších hranicích EU, které jsou pod náporem přílivů migrantů. Na otázku moderátora, zda souhlasí s tím, aby se Česká republika podílela na návratu migrantů, dále řekl: „My jsme se vždycky stavěli k tomu kriticky, k těm návrhům, a my jsme se vždycky podíleli finančně (…) a v tomto směru se budeme podílet.“ (video, čas 6:54) 

Česká republika, Maďarsko a Polsko tehdy návrh migrační reformy také celkově odmítly. Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo najít zmínky ani o tom, že by alternativu financování návratu migrantů či jiné „vykoupení“ za nepřijímání migrantů podporoval sám Orbán. Jednání o novém migračním plánu v roce 2020 např. hodnotil slovy, že „tón návrhu je lepší“, ovšem dodal, že návrh stále obsahuje řadu problematických bodů.

Shrnutí

Andrej Babiš v roce 2020 uvedl, že na tehdejším návrhu migračního paktu vidí i pozitiva, především v tom, že neobsahuje kvóty a zavedl by možnost vybrat si mezi přijímáním migrantů a finančním příspěvkem. Povinnou solidaritu nicméně kritizoval se slovy, že jde podle něj o nesmysl. Doslovně také nezmínil, že by podpořil finanční kompenzace za nepřijímání migrantů, spíše mluvil o finanční pomoci státům, ze kterých migranti přicházejí. Viktor Orbán myšlenku o finančních náhradách za nepřijímání uprchlíků nepodpořil, stejně jako Visegrádská skupina jako celek. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.