Marek Benda (ODS) o pravomocích prezidenta, Británii a volebních systémech

V tomto volebním období se pro zrušení přímé volby prezidenta vyslovila ODS, zejména pak její předseda Petr Fiala v komentáři pro Forum24. Podle jeho slov přímá volba prezidenta vedla „pouze k tomu, že prezident má pocit, že porušování Ústavy je dovoleno, neboť získal přes polovinu hlasů voličů, a tedy má jakýsi silný mandát k čemukoli.“ A právě z tohoto důvodu předseda Fiala volá po zahájení diskuse o návratu volbě prezidenta Parlamentem České republiky. ODS je ale zatím jediná, kdo tuto změnu podporuje.

Postoj TOP 09 na Twitteru přiblížil předseda Jiří Pospíšil: „Návrh na zrušení přímé volby prezidenta nepodporuji. Důvod je prostý. Kvůli nepřijatelnému chování Miloše Zemana by se neměl měnit základní zákon země – Ústava ČR.“

Přímou volbou pak podle Ivana Bartoše, předsedy České pirátské strany, k žádným změnám v kompetencích prezidenta nedošlo, pouze odpadla jeho jistá zodpovědnost vůči Parlamentu. „My se kloníme k cestě, kterou doporučují ústavní experti, a to posílení možnosti komor Parlamentu iniciovat projednání hrubého porušení Ústavy ze strany prezidenta u Ústavního soudu,“ uvedl Bartoš.

Debatě se nebrání ani lidovci. Marek Výborný, předseda KDU-ČSL, se ale domnívá, že by se Ústava neměla měnit kvůli osobě Miloše Zemana.

Přímou volbu prezidenta by nechtěl rušit ani předseda hnutí STAN Vít Rakušan. „Měnit Ústavu jenom proto, že ji současný prezident nedodržuje a vykládá si ji více než volně, mi nepřijde vhodné,“ uvedl Rakušan. I přes jednoznačný názor předsednictva, že by se přímá volba rušit neměla, je STAN připravena k debatě.

Tomio Okamura, předseda SPD, pak webu Echo24 na dotaz, zda je SPD pro či proti návrhu ODS, odpověděl: „Hnutí SPD prosazuje přímou volbu a odvolatelnost politiků, takže k ideálu chybí ještě zavést tu odvolatelnost a aplikovat tento způsob voleb i na poslance, starosty a hejtmany.“

ČSSD byla pro přímou volbu prezidenta už v roce 2011, kdy 53 z 53 přítomných sociálně demokratických poslanců schválilo ústavní novelu. Jejich postoj k této věci se od té doby změnil jen minimálně. „ČSSD v roce 2011 podpořila zavedení přímé volby prezidenta a stále jsme toho názoru, že šlo o správný krok. Je dobře, když si občané republiky mohou vybrat hlavu státu přímo a nikoliv pouze prostřednictvím volených zástupců. Stávající systém volby prezidenta a jeho pravomoci bychom neměnili,“ vyslovil se předseda klubu ČSSD Jan Chvojka.

Na svém dřívějším postoji trvají i komunisté. Ti byli naopak jediným klubem, který přímou volbu v roce 2011 nepodpořil. „Upozorňovali jsme na řadu úskalí, s kterými se dnes potkáváme. Na druhou stranu nejsem příznivec unáhlených a účelových jednostranných úprav Ústavy,“ řekl nyní místopředseda KSČM Stanislav Grospič. Podle předsedy KSČM Vojtěcha Filipa jsou ale komunisté diskuzi otevřeni. Osobně se pak Filip domnívá, že „prostý návrat k předchozí úpravě není možný.“

K návrhu předsedy ODS se vyjádřilo i hnutí ANO. „Já bych nebyl pro zrušení přímé volby. Myslím, že má svoje místo a lidé ji vzali za svou. Přímá volba skutečně znamená nejvyšší účast, to je ten začátek přímé demokracie,“ řekl novinářům místopředseda ANO Richard Brabec. S návrhem nesouhlasí ani místopředseda ANO a předseda Sněmovny Radek Vondráček a předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Foltýnek.

Ústavní novelu, která zavádí přímou volbu prezidenta, Sněmovna schválila 14. prosince 2011. Předlohu podpořili poslanci téměř ze všech stran (až na několik málo jednotlivců z ODS, TOP 09-S a VV) kromě komunistů, kteří se hlasování zdrželi. Pro návrh zvedlo ruku 159 přítomných poslanců, pro schválení bylo potřeba minimálně 120 hlasů.

Poslanec Benda v rozhovoru naráží na krizovou situaci spojenou s jmenováním nového ministra kultury. Bývalý ministr Staněk, který byl odvolán vzhledem ke kritice, které čelil kvůli odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc, pověřil vedením resortu náměstka Reného Schreiera. Dále podle Staňka bude Schreier pověřen pouze zastupováním ministra při jednání vlády, v Poslanecké sněmovně, a nebude mít žádné kompetence člena vlády.

Podle článku 68 Ústavy ČR jmenuje prezident republiky na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády. Zároveň je také pověřuje řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v tzv. kompetenčním zákoně. Dále podle §173 zákona o státní službě může náměstek člena vlády zastoupit člena vlády v rozsahu stanoveném členem vlády s výjimkou věcí, které vyhrazuje členovi vlády zákon. Náměstek člena vlády je tedy například oprávněn účastnit se místo ministra jednání schůze vlády a zastupovat jej na schůzi výboru nebo komise Poslanecké sněmovny. Zákon také hovoří o tom, že člen vlády může mít nejvýše dva takové náměstky.

Podle téhož zákona může mít člen vlády také další odborné náměstky pro řízení příslušných sekcí ministerstva. Tito náměstci jsou oprávněni vést podřízené státní zaměstnance, ukládat jim služební úkoly a jiné. Příslušný člen vlády může rovněž stanovit, že náměstek pro řízení sekce je oprávněn účastnit se místo člena vlády jednání schůze vlády a zastupovat jej na schůzi výboru nebo komise Poslanecké sněmovny.

Pokud je ministr odvolán, měl by být neprodleně jmenován nový člen vlády, který bude odpovídat za příslušný resort. Prezident republiky Miloš Zeman přijal Staňkovu demisi 31. července 2019. Zároveň ale odmítl jmenovat kandidáta ČSSD Michala Šmardu, o jehož jmenování rozhodne až v půli srpna. Absence člena vlády na ministerstvu kultury je ale podle ústavního právníka Jana Kysely a dalších odborníků v rozporu s kompetenčním zákonem i Ústavou.

Vedení ministerstva kultury v současné době tvoří dva náměstci člena vlády, státní nájemník a čtyři náměstci pro řízení sekcí. René Schreier, který byl pověřen řízením ministerstva kultury, je náměstkem pro řízení sekce ekonomické a provozní. V této souvislosti se také hovořilo o Kateřině Kalistové, která je náměstkyní pro řízení sekce živého umění.

Již v minulosti došlo k případům, kdy některé z ministerstev nebylo vedeno členem vlády. Stalo se tak například během vlády Mirka Topolánka po odvolání Jiřího Čunka z postu ministra pro místní rozvoj. Ministerstvo tak bylo od 13. listopadu 2007 do 2. dubna 2008 spravováno náměstky, nejprve Milanem Půčkem a následně Jiřím Vačkářem.

Podle článku 68 Ústavy ČR jmenuje prezident republiky na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády. Zároveň je také pověřuje řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v kompetenčním zákoně. Pokud je tedy ministr odvolán, měl by být neprodleně jmenován nový člen vlády, který bude odpovídat za příslušný resort.

Podle zákona o státní službě dále může jak náměstek člena vlády, tak náměstek pro řízení sekce, zastoupit člena vlády v rozsahu jím stanoveným. Náměstci se tedy mohou například účasnit jednání schůze vlády místo člena vlády a další.

Poslanec Benda ve výroku naráží na současnou situaci spojenou s (ne)jmenováním nového ministra kultury. Bývalý ministr Staněk, který byl odvolán, pověřil vedením resortu náměstka Reného Schreiera. Nového ministra však zatím prezident nejmenoval.

V minulosti došlo k několika případům, kdy některé z ministerstev bylo dočasně řízeno jiným členem vlády do doby jmenování nového ministra. Stalo se tak i během současné vlády kabinetu Andreje Babiše (kabinet složený z ANO a ČSSD vládne od 27. června 2018). Při vzniku vlády totiž prezident republiky Miloš Zeman odmítl jmenovat kandidáta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho. Dočasně se tak resortu ujal nově jmenovaný ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček. Nového ministra zahraničí Tomáše Petříčka jmenoval prezident Zeman 16. října 2018.

Během vlády Bohuslava Sobotky (koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL vládla od 29. ledna 2014 do 13. prosince 2017) byl po rezignaci ministra průmyslu a obchodu pověřen řízením ministerstva sám premiér Sobotka. Bývalý ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek byl prezidentem Zemanem odvolán na návrh premiéra 28. února 2017. Nový ministr Jiří Havlíček byl jmenován až 4. dubna 2017. Dále během Sobotkovy vlády bylo ministerstvo dopravy na okamžik bez ministra. Stalo se tak po rezignaci ministra Antonína Prachaře k 13. listopadu 2014, který se rozhodl odejít vzhledem ke kritice, které čelil kvůli špatnému fungování Ředitelství silnic a dálnic. V tentýž den navrhlo hnutí ANO nového nástupce Dana Ťoka, s čímž premiér Sobotka souhlasil o dva dni později. Prezident Zeman jej ale jmenoval až 4. prosince 2014. V červnu 2015 byla také řízením MŠMT dočasně pověřena Michaela Marksová.

Podobné situace nastaly i během vlády Petra Nečase (kabinet složený z koalice ODS, TOP 09 a VV vládl od 13. července 2010 do 10. července 2013). Tehdejší ministr kultury Jiří Besser podal demisi kvůli pochybnému daňovému přiznání. Besser byl odvolán v pátek 16. prosince 2011. Nová ministryně Alena Hanáková byla do funkce jmenována až 20. prosince 2010. Ministerstvo sice bylo čtyři dny bez vedení, nicméně se jednalo pouze o dva pracovní dny. Jinak tomu bylo po rezignaci ministra školství Josefa Dobeše, kdy byl řízením ministerstva pověřen jeho náměstek Ladislav Němec. Novým ministrem byl jmenován Petr Fiala až o více než měsíc později. Sám premiér Nečas pak několik měsíců řídil Ministerstvo obrany. Během vlády Petra Nečase bylo odvoláno a nahrazeno ještě několik dalších ministrů. V 9 případech zůstalo při výměně ministrů ministerstvo alespoň jeden den bez ministra či pověřeného člena vlády v čele. Jmenování nového člena vlády proběhlo většinou v řádu několika dní až týdnů, nicméně podle dostupných informací nebyl pověřen řízením v tomto mezidobí žádný člen vlády.

I během tzv. vlády odborníků kabinetu Jana Fischera došlo k situaci, kdy muselo být ministerstvo dočasně řízeno jiným členem vlády. Stalo se tak po rezignaci ministra životního prostředí Jana Dusíka, který odešel 18. března 2010 kvůli názorovým neshodám s premiérem Fischerem. V období od 22. března 2010 do jmenování nového ministra 15. dubna téhož roku byl pověřen řízením ministr zemědělství Jakub Šebesta.

V době druhé vlády Mirka Topolánka (koalice KDU-ČSL, ODS a Strany zelených vládla od 9. ledna 2007 do 8. května 2009) došlo k zatím nejdelšímu „bezvládí“ na ministerstvu, když byl bývalý lídr KDU-ČSL Jiří Čunek 13. listopadu 2007 odvolán. Ministerstvo pro místní rozvoj bylo až do 2. dubna 2008, kdy se Čunek svého úřadu znovu ujal, spravováno náměstky. I během této vlády došlo na situaci, kdy ministr musel řídit dva resorty najednou. Po rezignaci ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dany Kuchtové byl pověřen řízením tohoto orgánu Martin Bursík, který tou dobou zastával funkci ministra životního prostředí a místopředsedy vlády.

Z demonstrativního výčtu případů výměny ministra v posledních letech je zjevné, že situace, kdy byl odvolán ministr a jeho resort po nějakou dobu neřídil žádný z členů vlády, není neobvyklá. Takový případ nastal u několika vlád v posledních 12 letech, nejčastěji ve vládě Petra Nečase. Je pravdou, že každá taková situace byla (a současná situace na Ministerstvu kultury je) v rozporu s kompetenčním zákonem a podle ústavních právníků Jana Kysely či Marka Antoše i s Ústavou. Nicméně toto pravidlo bylo již mnohokrát porušeno, tudíž nelze hovořit o zvyku.

V minulosti došlo k několika případům, kdy některé z ministerstev bylo dočasně řízeno jiným členem vlády do doby jmenování nového ministra. Stalo se tak i během současné vlády kabinetu Andreje Babiše (kabinet složený z ANO a ČSSD vládne od 27. června 2018). Při vzniku vlády totiž prezident republiky Miloš Zeman odmítl jmenovat kandidáta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho. Dočasně se tak resortu ujal nově jmenovaný ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček. Nového ministra zahraničí Tomáše Petříčka jmenoval prezident Zeman 16. října 2018.

K takové situaci došlo také během vlády Bohuslava Sobotky (koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL vládla od 29. ledna 2014 do 13. prosince 2017). Bývalý ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek byl prezidentem Zemanem odvolán na návrh premiéra 28. února 2017. Řízením resortu byl po jeho rezignaci pověřen sám premiér Sobotka. Nový ministr Jiří Havlíček byl jmenován až 4. dubna 2017. I během tzv. vlády odborníků kabinetu Jana Fischera došlo na situaci, kdy muselo být ministerstvo dočasně řízeno jiným ministrem. Stalo se tak po rezignaci ministra životního prostředí Jana Dusíka, který odešel kvůli názorovým neshodám s premiérem Fischerem. V období od 22. března 2010 do jmenování nového ministra 15. dubna téhož roku byl pověřen řízením ministr zemědělství Jakub Šebesta.

I během druhé vlády Mirka Topolánka (kabinet složený z KDU-ČSL, ODS a Strany zelených vládl od 9. ledna 2007 do 8. května 2009) došlo na situaci, kdy ministr musel řídit dva resorty najednou. Po rezignaci ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dany Kuchtové byl pověřen řízením tohoto orgánu Martin Bursík, který tou dobou zastával funkci ministra životního prostředí a místopředsedy vlády. V neposlední řadě můžeme doplnit také případ Pavla Rychetského, o kterém se zmínil poslanec Benda. Během vlády Miloše Zemana (menšinový kabinet ČSSD vládl od 22. července 1998 do 12. července 2002) se ujal Pavel Rychetský funkce ministra spravedlnosti poté, co dosavadní ministr Otakar Motejl podal demisi. Sám Rychetský, který tou dobou zastával funkci místopředsedy vlády a předsedy Legislativní rady vlády, avizoval, že chce resort řídit pouze dočasně.

Jak tedy uvedl poslanec Benda, v mnoha případech se po rezignaci či odvolání ministra ujal funkce jiný člen vlády nebo sám premiér. To je také v souladu s Ústavou a kompetenčním zákonem. V článku 68 Ústavy ČR je totiž uvedeno, že prezident republiky jmenuje na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v tzv. kompetenčním zákoně. Podle zákona o státní službě může sice náměstek člena vlády nebo náměstek pro řízení sekce zastoupit člena vlády, avšak pouze v rozsahu stanoveném členem vlády a navíc s výjimkou věcí, které vyhrazuje členovi vlády zákon.

V některých případech byl řízením resortu pověřen také náměstek. Stalo se tak například během vlády Petra Nečase (kabinet složený z koalice ODS, TOP 09 a VV vládl od 13. července 2010 do 10. července 2013). Po rezignaci ministra školství Josefa Dobeše byl řízením ministerstva pověřen jeho náměstek Ladislav Němec. Novým ministrem byl jmenován Petr Fiala až o více než měsíc později. Podobná situace nastala i během druhé vlády Mirka Topolánka po odvolání Jiřího Čunka z postu ministra pro místní rozvoj. Ministerstvo bylo od 13. listopadu 2007 do 2. dubna 2008 spravováno náměstky, nejprve Milanem Půčkem a následně Jiřím Vačkářem.

Z historie minulých vlád vyplývá, že při odvolání ministra byl nový ministr většinou jmenován ve stejný den. Objevily se však i případy, kdy ministerstvo bylo na okamžik bez vedení. Během Sobotkovy vlády po rezignaci ministra Antonína Prachaře k 13. listopadu 2014 nominovalo hnutí ANO jako nového nástupce Dana Ťoka, premiér Sobotka pak se jmenováním Ťoka souhlasil již 15. listopadu. Prezident Zeman jej ale jmenoval až 4. prosince 2014. Podobně tomu bylo i během vlády Petra Nečase. Tehdejší ministr kultury Jiří Besser podal demisi kvůli pochybnému daňovému přiznání. Besser byl odvolán 16. prosince 2011. Nová ministryně Alena Hanáková byla do funkce jmenována až 20. prosince 2011. Ministerstvo sice bylo čtyři dny bez vedení, nicméně se jednalo pouze o dva pracovní dny.

Během vlády Petra Nečase bylo odvoláno a nahrazeno se zpožděním ještě několik dalších ministrů. V 9 případech neproběhlo odvolání starého a jmenování nového ministra ve stejný den. Jmenování nového člena vlády proběhlo většinou v řádu několika dní až týdnů, nicméně podle dostupných informací nebyl pověřen řízením v tomto mezidobí ani jeden člen vlády.

V minulosti se vyskytly případy, kdy bylo některé z ministerstev řízeno náměstkem a také se objevily případy, že byl ministr odvolán a nový ministr nebyl obratem jmenován, přičemž jmenování nového ministra trvalo většinou jenom několik dní až týdnů. Těchto situací se však jen během vlády Petra Nečase vyskytlo celkem devět a není to tedy věc "nestandardní".

V průzkumu popularity stranických osobností v lednu 2019 společnosti STEM je uvedeno, že ministra kultury Antonína Staňka nezná víc než polovina veřejnosti, konkrétně 56 % dotazovaných. Výzkum Centra výzkumu pro veřejné mínění o důvěře vrcholným politikům v lednu (str. 2) 2019 uvádí, že 59 % dotazovaných nezná ministra kultury Antonína Staňka. Je tak podle průzkumu jedním z nejméně známých politiků, méně lidí než Staňka podle průzkumu znalo jen (bývalé) ministry Jana Kněžínka a Martu Novákovou.

V průzkumu společnosti STEM z června 2019 o popularitě stranických osobností neznalo ministra kultury Antonína Staňka 46 % z dotazovaných. V průzkumech společnosti STEM i Centra pro výzkum veřejného mínění tak byl Antonín Staněk jedním z nejméně známých politiků. Antonín Staněk byl z postu ministra kultury odvolán k 31. červenci 2019, v období výzkumů byl tedy ministrem kultury. Kauza odvolání ministra kultury mohla jeho známost v průběhu července ovlivnit.

V průzkumu hodnocení činnosti ministerstev z května 2019 (str. 1–2) Centra pro výzkum veřejného mínění získaly nejlepší hodnocení Ministerstvo kultury, které dosáhlo průměrné známky 2,77, a Ministerstvo obrany s průměrnou známkou 2,79. 18 procent dotazovaných v tomto výzkumu nevědělo, jak by hodnotili činnost Ministerstva kultury. Větší počet odpovědí lidí, kteří nevěděli, jak činnost ministerstev hodnotit, už se týkal jen Ministerstva obrany, kde známku nedalo 22 % dotazovaných, respektive Ministerstva pro místní rozvoj s 19 %.

Fakt, že pouze 18 % dotazovaných nevědělo, jak hodnotit činnost Ministerstva kultury, implikuje, že zbylých 82 % dotazovaných ví, že Ministerstvo kultury máme.

Vláda a prezident republiky jsou součástí moci výkonné, která je v Ústavě České republiky ukotvena v hlavě třetí. Předseda vlády, neboli premiér, má podle Ústavy následující pravomoci, které se týkají vlády České republiky:

• Článek 68, odst. 2: Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.
• Článek 73, odst. 1: Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády.
• Článek 74: Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.

V souvislosti s vládní krizí, které se týkala odvolání ministra kultury Antonína Staňka, se ústavní právníci Jan Kysela a Jan Kudrna shodli, že prezident by měl postupovat bez zbytečného odkladu a vyhovět premiérovu návrhu v řádu dní. Jan Wintr z Katedry teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy řekl: „Pokud tam není lhůta, je celkem jednoznačný výklad, že to znamená bez zbytečného odkladu. Je to jediný rozumný výklad toho ustanovení. Zaručuje to předsedovi vlády, aby měl takové složení vlády, za něž odpovídá Poslanecké sněmovně, která může vládě vyslovit nedůvěru. Pokud by to bylo tak, že prezident sice musí odvolat člena vlády, ale klidně za měsíc, za půl roku, za rok, premiér pak nemá kontrolu nad vládou a nemůže za ni nést odpovědnost. Odpovědnost by tím pádem nesl s prezidentem republiky. Ten je ale z Ústavy neodpovědný, dostáváme se tím do celkem nelogické situace.“

Ústavní právník Ondřej Preuss v rozhovoru pro DVTV řekl (2:50–2:54): „On (prezident) není odpovědný za složení vlády, za to je odpovědný předseda vlády.“ Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský řekl: „Absolutním pánem vlády je premiér a premiér má, dá se říci, neomezenou kompetenci, koho si prostřednictvím prezidenta do vlády nominuje a koho prostřednictvím prezidenta z vlády odstraní.“

• Článek 77, odst. 1: Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. 
• Článek 78: K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády.

Prezident má podle Ústavy následující pravomoci, které se týkají vlády:

• Článek 62, písm. a): jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
• Článek 62, písm. d): pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
• Článek 63, odst. 4: Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

Premiér tedy zodpovídá za vládu České republiky, prezident jmenuje předsedu vlády, který na jeho návrh jmenuje a odvolává ostatní členy vlády, premiér vystupuje jménem vlády a organizuje její činnost.

Po zveřejnění výsledků druhého kola prezidentských voleb 27. ledna 2018 Miloš Zeman řekl (1:24–1:43): „Toto, milí moji, je moje poslední politické vítězství a za ním už nebude žádná politická porážka.“ Vítězná řeč pravděpodobně poukazuje na to, že byl podruhé zvolen prezidentem a článek 57, odst. 2 Ústavy České republiky říká: „Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou.“

Ve druhém kole prezidentských voleb získal Miloš Zeman 2 853 390 hlasů a porazil tak Jiřího Drahoše, který s 2 701 206 hlasy získal o 152 tisíc hlasů méně. Miloš Zeman tedy získal 51,37 % hlasů a Jiří Drahoš 48,63 % hlasů, volební účast byla 66,60 %.

Ústavní žaloba na prezidenta republiky, postoupená Poslanecké sněmovně Senátem, je v systému Sněmovny evidována jako tisk č. 561. Poslancům byl tento tisk rozeslán 31. července 2019, 8. srpna pak předseda Sněmovny projednání žaloby doporučil.

V současné chvíli žaloba skutečně čeká na své projednání Ústavně právním výborem, zda žalobu tomuto výboru přikázal předseda Sněmovny a kdy tak případně učinil ještě před konáním ověřovaného rozhovoru dne 31. července však není možné z dostupných zdrojů zjistit.

Prezident ČSFR Václav Havel podal svoji rezignaci k 20. červenci 1992. Popudem k odchodu byla skutečnost rozpadu společného státu během roku 1992, která se projevila neochotou slovenských zástupců potvrdit Václava Havla jako federálního prezidenta v prezidentské volbě 3. července 1992. Svoje pocity popsal v době odchodu takto:

„To, že se nám nepodařilo vytvořit demokratickou, spravedlivou federaci založenou na rovnoprávnosti obou svých členů, v níž by se všichni cítili dobře, federaci, která by měla svůj základ v nové demokratické federální ústavě, to považuji za velký neúspěch nás všech, nejen můj osobní, ale samozřejmě i můj osobní.“

Nová vláda Václava Klause si byla vědoma, že slovenská strana pod vedením Vladimíra Mečiara bude chtít nezávislý slovenský stát. Proto již v červenci 1992 začala s přípravami na možný rozpad soustátí včetně tvorby nové ústavy.

Hlavní roli v tvorbě nové Ústavy ČR měla Komise vlády České republiky pro přípravu Ústavy České republiky. Dne 10. července 1992 došlo k zřízení této komise dle usnesení vlády č. 484, a práce této komise započala v polovině července 1992 (.pdf, str. 63). I když nikdy nebyla oficiálně ukončena, svůj účel naplnila předložením návrhu ústavy České národní radě 4. listopadu 1992 (tamtéž, str. 71).

V době volby prvního prezidenta České republiky 26. ledna 1993 byl Václav Havel favoritem voleb, vzhledem k podpoře poslanců vládní koalice ODS, ODA, KDU-ČSL a KDS s potřebnou většinou 105 hlasů. Výhra dalších kandidátů – Marie Stiborové nebo Miroslava Sládka – by byla velkým překvapením (archiv ČT, čas – 3:03).

Český prezident má některé pravomoci, k jejichž výkonu nepotřebuje spolupodpis premiéra anebo jím pověřeného ministra, které tedy může vykonávat samostatně. Mezi tzv. nekontrasignované pravomoci,, které jsou uvedeny v čl. 62 Ústavy, patří například některé jmenovací pravomoci prezidenta, jako je jmenování předsedy vlády a dalších členů vlády či například jmenování soudců Ústavního soudu. Mimo tyto jmenovací pravomoci má v rámci nekontrasignovaných pravomocí právo veta či může vládu v demisi pověřit prozatímním vykonáváním jejích funkcí.

Kontrasignované pravomoci prezidenta jsou uvedené v čl. 63 Ústavy. K platnosti těchto rozhodnutí je nutný spolupodpis předsedy vlády či některého z pověřených ministrů. Mezi ně patří například udělování amnestií, jmenování soudců či udělování a propůjčování státního vyznamenání. Do této kategorie také patří veškeré pravomoci, které prezidentovi uděluje zákon. Za rozhodnutí, která spadají do kontrasignovaných pravomocí prezidenta, je odpovědná vláda.

Již v prozatímní ústavě Československé republiky z roku 1918 (.pdf, str. 30) je uvedeno, že prezident k vládním úkonům potřebuje spolupodpis příslušného člena vlády, který bude za takové rozhodnutí odpovědný. V původní prozatímní ústavě chybí spojení spolupodpisu a platnosti vládního rozhodnutí prezidenta, a tak v novelizaci prozatímní ústavy z roku 1919 (.pdf, str. 373) je doplněno, že je potřeba spolupodpisu příslušného člena vlády k platnosti vládního rozhodnutí prezidenta.

Potřeba kontrasignace se nemění ani v ústavě z roku 1920 (.pdf, str. 262). V § 68 je uvedeno, že k platnosti rozhodnutí v rámci moci vládní či výkonné potřebuje prezident spolupodpis odpovědného člena vlády. Za výkon funkce prezidenta Československa byla dle § 66 odpovědná vláda (.pdf, str. 262).

Na začátek uveďme, že Ústava rozlišuje dvě odlišné situace. Tou první je, když ministr rezignuje sám, tedy podá svou demisi prezidentu republiky. V takovém případě však prezident není povinen ministra odvolat. V druhém případě však odvolání ministra navrhuje prezidentu sám premiér, přičemž jde pouze o premiérovo rozhodnutí, v tomto případě je již prezident povinen dotčeného ministra odvolat, a to bez zbytečného odkladu.

Z kontextu rozhovoru je pak zřejmé, že Marek Benda, ač dlouholetý poslanec a člen, popřípadě předseda Ústavně právního výboru, tyto dvě situace zaměňuje, a ve skutečnosti mluví o druhém zmíněném případě, tedy o povinnosti prezidenta odvolat člena vlády, pokud to navrhne předseda vlády.

Debaty o tom, zda prezident republiky musí odvolat ministra, pokud tak navrhne premiér, se opět rozvířila poté, co premiér Babiš navrhl odvolání ministra kultury Staňka. Následovala však dvouměsíční nečinnost prezidenta, nicméně nakonec byl Staněk odvolán k 31. červenci 2019.

Miloš Zeman ale není výjimkou. S přijetím demise či odvoláním ministra váhali i Václav Havel a Václav Klaus. A to hned několikrát.

Václav Havel však oddaloval pouze přijetí ministerských demisí, na což má, jak bylo vysvětleno výše, dle Ústavy právo. Váhal s odvoláním Jana Kalvody, tehdejšího ministra spravedlnosti za ODA, nebo Jana Rumla, bývalého ministra vnitra za ODS. Dále měl problém s přijetím demise bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece (ODS) a bývalého ministra životního prostředí Jiřího Skalického (ODA).

Co se týče Václava Klause, ten oddaloval odvolání Jiřího Rusnoka a jmenování Milana Urbana ministrem průmyslu. „Prezident Klaus reagoval vyhlášením, že Špidlovi vyhoví, ale nejprve chce vědět, jestli Urban ovládá alespoň jeden světový jazyk a zda je změna vlády konečná,“ popisuje tehdejší situaci web Česká justice, Rusnok byl pak odvolán o pět dní později, tedy 19. března 2003. V dubnu 2005 pak Klaus odmítl přijmout demise tří ministrů za KDU-ČSL a jednoho za US-DEU, a tím znemožnil tehdejšímu premiérovi Grossovi rychlou rekonstrukci kabinetu. 

Podobná situace se opakovala v dubnu 2011. Premiér Petr Nečas doručil prezidentovi rezignaci ministra dopravy Víta Bárty a návrh na odvolání ministrů vnitra Radka Johna a školství Josefa Dobeše (všichni za VV). Klaus pak oznámil, že demisi ani návrhy na odvolání nepřijme, přičemž očekává, že strany připraví plán dalšího vládního fungování. Krizi tedy ukončila až dohoda vládních stran. Ministr Dobeš ve funkci zůstal, John ztratil post ministra vnitra, ale zůstal členem vlády. Vít Bárta byl nakonec prezidentem odvolán.

Kauza ohledně odvolání ministrů Věcí veřejných v roce 2011, stejně jako kauza ohledně odvolání ministra Staňka, pak otevřela debaty ohledně pravomocí a postavení prezidenta. Podobně se pak o povinnostech prezidenta odvolat ministra, pokud je to navrženo premiérem, diskutovalo v případě návrhu na odvolání Andreje Babiše z postu ministra financí nebo odvolání Marcela Chládka z postu ministra školství, vše za trvání vlády Bohuslava Sobotky, v prvním prezidentském období Miloše Zemana.

Ústava České republiky byla schválena 16. prosince 1992 Českou národní radou a nabyla účinnosti 1. ledna 1993. Všichni poslanci České národní rady se po nabytí účinnosti Ústavy stali poslanci Poslanecké sněmovny České republiky a nadále pokračovali ve výkonu svých mandátů až do prvních voleb do Poslanecké sněmovny ČR v roce 1996.

Dne 16. prosince 1992 přijala Česká národní rada na své desáté schůzi 172 hlasy návrh nové Ústavy. Dnem nabytí účinnosti Ústavy dne 1. ledna 1993 došlo k oficiálnímu přejmenování ČNR na Poslaneckou sněmovnu dle článku 106 tohoto dokumentu.

Ústava České republiky neobsahuje mnoho lhůt, které by ústavním institucím stanovovaly pevné časové ohraničení k výkonu jejich pravomocí. Tento znak, který je na rozdíl od většiny (veřejno-) právních odvětví typický pro ústavní právo, respektoval i český ústavodárce, a Ústava tak i dnes mnoho lhůt neobsahuje.

Přeci jenom ale lze některé, ať už konkrétní, či více abstraktní lhůty v Ústavě nalézt. Nejvíce jich nalezneme v hlavě druhé Ústavy, která se týká moci zákonodárné.

• Vláda se musí do 30 dnů vyjádřit k návrhu zákona, jinak platí, že se vyjádřila kladně.
• Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do 30 dnů od jeho postoupení.
• Vláda předstoupí do 30 dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.
• Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

Poslanec Benda právě o dvou výše uvedených ustanoveních Ústavy ve svém výroku hovoří. Lhůta pro projednání zákona, se kterým Sněmovna vyslovila souhlas, je tedy 30 dní, a prezident republiky přijaté zákony podepisuje do 15 dnů.

Kromě těchto lhůt určených dny obsahuje Ústava také lhůty, které je nutné interpretovat:

• Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.
• O rozhodnutích podle odstavců 4 a 5 informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu.

V zásadě však Ústava explicitní lhůty příliš neobsahuje. Podle slov ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka jsou totiž ústavní normy „výrazně odlišné od norem jiných právních odvětví. Jsou velmi obecné, neúplné až torzovité, zpravidla neobsahují sankce, a pokud ano, často se spíše jedná o sankce politické než sankce stíhající protiprávnost.“ Pokud jde o Ústavu, jsou podle Petra Pitharta nejdůležitější „ta pravidla, která v ní napsaná nejsou. Drží totiž pohromadě to, co napsáno je.“

V jaké lhůtě tedy ústavní instituce jednají, pokud Ústava žádnou nestanoví? Ústavní soud již v minulosti judikoval, jak je tomu v tomto případě. V nálezu týkajícím se Lisabonské smlouvy Pl.ÚS 29/09 Ústavní soud uvedl (body 116–119) v souvislosti s ratifikací mezinárodní smlouvy, že pokud není ústavní instituce omezena žádnou lhůtou, musí konat bez zbytečného odkladu.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v nedávném rozhovoru v souvislosti s debatou o povinnosti prezidenta odvolat a jmenovat ministra uvedl: „Například u Lisabonské smlouvy již Ústavní soud interpretoval, jak je tomu v případě, že Ústava nestanoví pro splnění Ústavou uložené povinnosti konat žádnou lhůtu. Prezidentovi republiky je například stanovena lhůta patnáct dnů pro to, dokdy musí podepsat zákon nebo jej vetovat a vrátit do Poslanecké sněmovny. To je jednoznačný výklad. Lhůta zde poskytuje prostor pro uvážení. Tam, kde lhůta není, se ústavním orgánům tedy neposkytuje lhůta pro uvážení. Proto Ústavní soud v obou ‚lisabonských nálezech‘  a ještě v řadě jiných dokumentů vyslovil obecnou tezi, že ve všech případech, kde je uložená povinnost ústavní instituci – prezidenta republiky nevyjímaje – a není zde stanovená lhůta, je nepochybné, že má jednat bez zbytečného odkladu.“

V minulosti se mnohokrát objevovaly návrhy na takové změny Ústavy, které by vedly k zavedení explicitních lhůt, což by podle některých navrhovatelů mohlo zamezit nerespektování ústavních pravidel ze strany různých ústavních institucí (často prezidenta).

V souvislosti s výše zmíněným nálezem ve věci Lisabonské smlouvy z roku 2009, kdy se řešila povinnost prezidenta podepsat mezinárodní smlouvu, je vhodné uvést návrh ústavní novely zákona právě z roku 2009. Tehdy poslanci Strany zelených navrhovali takovou změnu, která by prezidentovi stanovila lhůtu 30 dnů, a pokud by mezinárodní smlouvu nepodepsal, pravomoc dokončit ratifikaci by přešla na předsedu vlády. Marek Benda ve svém výroku naznačuje, že lhůta stanovená Senátu k projednání návrhu zákona je příliš krátká, což bylo také obsahem návrhu změny Ústavy v roce 2017.

Mnohé návrhy na novelizaci Ústavy se objevily také v souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta a následným výkonem ústavních norem Milošem Zemanem. TOP 09 navrhovala vymezit lhůty pro prezidentské konání při neúspěšném pokusu premiéra na sestavení vlády. Marek Benda tehdy opravdu namítal, že novelizace Ústavy v reakci na politickou krizi je krátkozraká.

Bývalý premiér Bohuslav Sobotka dále navrhoval, aby prezident musel jmenovat premiéra do 30 dnů od konání ustavující schůze Sněmovny a také, aby byla stanovena lhůta pro jednotlivé pokusy prezidenta republiky od okamžiku, kdy předcházející vláda podá demisi.

Předesíláme, že nehodnotíme údajnou kvalitu jednotlivých ústav. Ověřujeme však další ve výroku tvrzené informace.

Spojené státy americké přijaly svoji novou Ústavu 17. září 1787. K ratifikaci došlo získáním většinového souhlasu 9 z 13 tehdejších amerických států v červnu 1788, tedy před 231 lety. Podpora ratifikace v mnoha státech byla podmíněna úpravami ve formě dodatků. V roce 1791 byla Ústava rozšířena o deset nových dodatků, které vzešly ve známost pod souhrnným názvem Bill of Rights. Mezi lety 1795 a 1992 bylo přidáno dalších 17 dodatků. Celkem tedy k dnešnímu dni má americká Ústava 27 dodatků.

Z kontextu rozhovoru je také možné, že poslanec Benda svůj výrok vztahoval k přelomu 80. a 90. let 20. století, tedy do doby velkých ústavních změn v Československu a České republice. V takovém případě by sice řečník byl poměrně přesný z hlediska stáří americké Ústavy, stále by se však výrazně mýlil v počtu jejích dodatků.

Velká Británie je zemí, která jako jediná nemá formalizovanou psanou ústavu. Přesto nelze tvrdit, že by zde neexistoval ústavní pořádek. Vzhledem k historické tradici je ústavní pořádek Velké Británie kompilací zákonů, tradic, pravidel, soudních rozhodnutí a mezinárodních smluv, které tvoří celek, který je nazýván Britskou ústavou. Než žádnou nebo nepsanou ústavou je tedy přesnější nazývat Britskou ústavu jako nekodifikovanou.

V nedávných letech existovala částečná snaha o reformu britského ústavního pořádku a sepsání formalizované ústavy, naposledy v roce 2015.

Poslanec Benda se tedy u stáří americké Ústavy netrefil o 31 let, počítaje od její ratifikace. Tuto nepřesnost nelze uznat pravdou ani při uplatnění naší obvyklé 10% tolerance. Zároveň byl výrazně nepřesný počet ústavních dodatků. Případ (ne)existence ústavy Velké Británie je komplikovanější a kontroverznější. Jisté je, že neexistuje ve formě podobné například Ústavě České republiky, jedná se spíše o postupně a dynamicky se vyvíjející nekodifikovaný soubor pravidel.

Návrhy na změnu Ústavy byly předkládány i v prvním volebním období Poslanecké sněmovny. Příkladem je hned několik návrhů, které prosazoval jednokomorový Parlament. Vzhledem k novosti Ústavy se však pravděpodobně jednalo spíše o návrhy nevyslyšené při přípravě samotné Ústavy, o kterých se příliš nejednalo, což dokládá i fakt, že návrhy byly zamítnuty hned v prvním čtení. Dále byl například navržen i zákon o celostátním referendu. Žádné diskuze mimo plénum Poslanecké sněmovny se nám pak nepodařilo dohledat.

Co se týče později diskutovaných změn, jednalo se např. o zavedení klouzavého mandátu či omezení pravomocí vlády, která nezískala důvěru. Již v roce 1998, tedy v druhém volebním období, se diskutovalo o novelizaci hlavy třetí, týkající se moci výkonné.

Není ale pravdou, že jedinou změnou Ústavy bylo zavedení přímé volby prezidenta. Známá je např. takzvaná euronovela Ústavy, která do Ústavy vložila články 10a a 10b, což mimo jiné umožnilo převést část pravomocí právě na Evropskou unii (tehdy ještě Evropská společenství). Dále byla také omezena imunita členů Parlamentu jen po dobu trvání mandátu. V souvislosti s kauzou poslance Melčáka, který Sněmovně zabránil v jejím rozpuštění, byla také zavedena možnost rozpustit Poslaneckou sněmovnu, pokud se tak usnese alespoň 120 poslanců.

Je však pravdou, že Marek Benda hlasoval pro zavedení přímé volby prezidenta.

Podle průzkumu STEM z let 1998–2003 podpora přímé volby prezidenta mezi občany postupně vzrostla ze 45 na 58 procent. Podle studie CVVM mapující období mezi lety 2002–2012 se pro zavedení volby prezidenta občany v roce 2002 vyslovilo 57 procent respondentů. V roce 2009 (po druhém zvolení Václava Klause hlavou státu) bylo této variantě nakloněno 67 procent dotázaných. O dva roky později, v roce 2011 kdy novelu zákona zavádějící přímou volbu prezidenta předložila vláda Poslanecké sněmovně, podporovalo tento způsob výběru hlavy státu 60 procent účastníků průzkumu.

O prosazení přímé volby prezidenta se zasloužila vláda Petra Nečase. Ta se k tomuto kroku zavázala ve vládním programovém prohlášení v roce 2010 především s odkazem na vůli občanů: „Zavedení přímé volby prezidenta republiky představuje zásah do tradičního pojetí volby hlavy státu a posiluje prvky přímé demokracie na úkor demokracie zastupitelské. Přímou volbu prezidenta republiky si dlouhodobě přeje většina občanů České republiky.“

Těsné vítězství Václava Klause nad Janem Švejnarem v prezidentských volbách v roce 2008, které se konaly právě ve Španělském sále, bylo údajně doprovázeno vydíráním a uplácením. Případem domnělé snahy získat hlas předsedy senátorského klubu SNK ED Josefa Novotného pro kandidáta ODS se zabývala také policie, pro nedostatek důkazů bylo však vyšetřování nakonec odloženo. Možná korupce pak byla zmiňována také v případě poslance ČSSD Evžena Snítilého, který nepodpořil kandidáta vlastní strany, za což ho vedení sociální demokracie vyloučilo.

Kauzám spojeným s volbou Václava Klause se v roce 2008 věnoval také server Aktuálně.cz.

Mediální obraz spojený s posledním nepřímým hlasováním o hlavě státu se tak pravděpodobně odrazil v podpoře veřejnosti přímé volby prezidenta i snahách o změnu tohoto systému. Že události okolo prezidentské volby v roce 2008 přispěly k prosazení přímé volby zmiňuje např. komentář Českého rozhlasu. Jakousi kauzalitu mezi zmíněnými událostmi naznačovala na senátní konferenci i senátorka Soňa Paukrtová: „Myslím, že to bylo prostě a jednoduše tak, že vyhodnotily (politické strany, pozn. Demagog.cz) situaci po poslední volbě prezidenta republiky, že to prostě byl průšvih, který občané kritizovali(...)“. Na stejné konferenci pak určitý vliv prezidentské volby v roce 2008 na podporu přímé volby zmiňoval i senátor Miroslav Antl či politolog Michal Klíma.

Změna Ústavy, která zavedla přímou volbu prezidenta, byla Parlamentem přijata v roce 2012, tedy čtyři roky po poslední parlamentní volbě v roce 2008.

Prvním prezidentem byl v únoru roku 1993 zvolen Michal Kováč, navržen vládní HZDS. Prezidenta poprvé a také naposledy vybírali poslanci Národní rady Slovenské republiky (.pdf, str. 17). Pro zvolení byla potřebná ústavní většina, tedy tři pětiny ze všech 150 poslanců Národní rady Slovenské republiky. Michal Kováč se však velmi rychle vymezil jako nadstranický prezident a během jeho funkčního období docházelo k řadě neshod mezi ním a vládou. V březnu roku 1994 přednesl prezident Kováč projev o stavu republiky, čímž se ještě víc vyostřila politická situace a opozice nakonec vyslovila vládní HZDS nedůvěru (.pdf, str. 17–18). Na podzim v roce 1994 však HZDS v předčasných volbách zvítězila a sestavila koaliční vládu. HZDS se pak snažila prezidenta Kováče odstavit, ale ten ustál tlak až do konce svého funkčního období (.pdf, str. 18).  

V prosinci roku 1996 předložili opoziční poslanci KDH, DU, DS, Maďarskej koalície a SDSS v parlamentu návrh ústavního zákona o přímé volbě prezidenta. Opoziční poslanci navrhli přímou volbu hlavy státu, aby se odstranila hrozba, že po uplynutí funkčního období prezidenta Kováče nebude možné zvolit prezidenta. Návrh ústavního zákona se nepodařilo dohledat, protože na stránce Národní rady Slovenské republiky jsou zveřejněny nejstarší návrhy zákonů od roku 1998.

Tehdejší vládní koalice návrh přímo neodmítla, pouze ho odročila s tím, že ho musí pečlivě posoudit speciální komise. Opoziční strany s výjimkou SDĽ proto iniciovaly petiční akci na vyhlášení referenda, kterým měli občané rozhodnout, zda si přejí, aby prezidenta volili přímo. Petici svými podpisy podpořilo více než půl milionu občanů, následně na to prezident Kováč 13. března 1997 vyhlásil referendum se čtyřmi otázkami. Tři z nich se týkaly vstupu Slovenské republiky do NATO a čtvrtá přímé volby hlavy státu.

Vláda 24. dubna 1997 podala návrh na zahájení řízení ve věci výkladu Ústavy nebo ústavního zákona na Ústavní soud, protože podle ní čtvrtá otázka nebyla v souladu s Ústavou Slovenské republiky (.pdf). Vláda zároveň přijala usnesení, že až do rozhodnutí Ústavního soudu ministr vnitra nesmí distribuovat hlasovací lístky s otázkou o přímé volbě hlavy státu. Ústavní soud v květnu 1997 tento návrh odmítl (.pdf). Dále také Ústavní soud 21. května 1997 na návrh 35 poslanců ve věci řízení o výklad Ústavy nebo ústavního zákona rozhodl, že referendum vyhlášené prezidentem musí proběhnout (.pdf). Ministr vnitra Krajči s podporou vlády a premiéra svévolně rozhodl, že do volebních místností doručí lístky bez otázky o přímé volbě prezidenta. Ústřední komise pro referendum proto konstatovala, že lidové hlasování bylo zmařeno.

V březnu 1998 vypršelo funkční období prezidentu Kováčovi a některé jeho kompetence zatím převzal předseda vlády Vladimír Mečiar. Pokusy zvolit hlavu státu v Národní radě Slovenské republiky v roce 1998 skončily neúspěchem. Krizi kolem volby nového prezidenta vyřešily parlamentní volby, které se konaly na podzim roku 1998. HZDS sice zvítězilo, ale už nedokázalo sestavit vládu. Vláda vznikla ze stran SDK, SDĽ, SOP a SMK. Koncem roku 1998 pak skupina poslanců předložila návrh ústavního zákona o způsobu volby prezidenta Slovenské republiky, o lidovém hlasování o jeho odvolání a o doplnění občanského soudního řádu, jehož součástí bylo i zavedení přímé volby prezidenta. Návrh ústavního zákona byl schválen Národní radou Slovenské republiky a vyhlášen pod číslem 9/1999 Z.z. Motivem pro přijetí zákona byla snaha do budoucna předejít podobné volební krizi (.pdf, str. 19).

První přímá volba prezidenta Slovenské republiky proběhla v roce 1999. Vítězem volby se stal Rudolf Schuster.

Teď již bývalý slovenský prezident Kiska oficiálně oznámil založení nové politické strany v dubnu 2019, i když se v minulosti vyjádřil, že založení politické strany neplánuje. Nově vzniklou stranu Za ľudí pak bývalý slovenský prezident Kiska blíže představil dne 17. června 2019 v Banské Bystrici. Začátkem srpna 2019 odevzdal ministerstvu vnitra SR potřebné podpisy pro registraci strany. Na programu strany by mělo pracovat více než 16 pracovních skupin.

V rozhovoru, který poskytl Denníku N ještě v březnu 2019, na otázku, zda nebyl problém v jeho prezidentských pravomocích, uvedl: „Když jsem nastupoval, přesně jsem věděl, jaké jsou. Určitě bych je neposílil. Odcházím však s pocitem, že dnes toho vím podstatně víc. Proto chci pomoci této zemi mít novou, slušnou, kompetentní a spravedlivou vládu. Chci to udělat a přesně vím, co jdu udělat. Jdu do toho, proto neodcházím s žádným smutkem, spíše mnohem více nabitý energií.“

Dále v rozhovoru pro SME v dubnu 2019 uvedl (přibližně od 21:40): „Zase se udály věci, které změnily mé rozhodnutí. (...) To co se událo v 2018, kdy zavraždili Jana Kuciaka, Martinu Kušnírovou, kdy se vyplavila všechna ta arogance vládní moci, taková jejich představa, že tento stát vlastní mohou si dělat, co chtějí. Ta obrovská špína a ta arogance vyplula. Tak jsem si řekl, poslouchej, ale stále tě lidé asi mají rádi, neměl by si vyzkoušet této zemi ještě znovu pomoct? (..)“

Bývalý slovenský prezident Kiska skutečně zakládá novu politickou stranu. Podle jeho vyjádření je také pravdou, že si uvědomoval omezenost pravomocí, které měl jako prezident. Nikdy však nevyjádřil názor, že by strana mohla mít více vlivu nebo toho dělat více než prezident, z toho důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Veškeré výsledky voleb najdeme na stránce www.volby.cz, kterou spravuje Český statistický úřad. Podle webu získalo hnutí ANO ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které se konaly 20.–21. října 2017, 29,64 % hlasů, což odpovídá zisku 78 mandátů.

ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09, tedy čtyři strany, které uvažují o možné spolupráci před sněmovními volbami v roce 2021, pak získaly dohromady ve volbách 27,61 % hlasů (ODS 11,32 %; KDU-ČSL 5,80 %; STAN 5,18 %; TOP 09 5,31 %). Poslanec Benda tvrdí, že celkový zisk mandátů těchto stran byl 41. Není to ale pravda. Reálně tyto strany získaly 48 mandátů (ODS 25; KDU-ČSL 10; STAN 6; TOP 09 7), což je o 30 mandátů méně než hnutí ANO. Co se týká procentuálního rozdílu zisku hlasů, v tom se poslanec Benda nemýlil. Čtyři strany získaly dohromady jen o 2 % hlasů méně než hnutí ANO.

Poslanec Marek Benda se snaží tímto příkladem poukázat (čas 18:14) na slabinu českého volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu. Pro kontext je dobré si připomenout historický vývoj a změny volebního systému. Na oficiálních stránkách PS PČR jsou tyto změny popsány následovně:

"Do voleb v roce 1998 byl pro volby do Poslanecké sněmovny používám tzv. Hagenbach-Bischoffův systém volební kvóty (volebního čísla). Volební reforma z roku 2000 (zákon č. 204/2000 Sb.) změnila zásadním způsobem systém přidělování mandátů a Hagenbach-Bischoffova kvóta byla nahrazena tzv. modifikovaným D’Hondtovým dělitelem. Jeho modifikace spočívala v tom, že dělení nezačínalo číslem 1, nýbrž číslem 1,42. S ohledem na nález Ústavního soudu (.pdf) musel Parlament v roce 2001 přistoupit k novelizaci volebního zákona a změnit způsob voleb do Poslanecké sněmovny. Učinil tak zákonem č. 37/2002 Sb., systém platí dosud. Novela použila klasického D’Hondtova dělitele." Dále se novelou zákona z roku 2000 zvýšilo kvórum pro postup koalic stran do skrutinia. Pro dvoučlenné koalice bylo stanoveno kvórum 10 %, pro tříčlenné 15 % a pro čtyř a vícečlenné koalice 20 % z celkového počtu hlasů za ČR celkem.

Kromě vládního návrhu týkajícího se změny volebního zákona, předložil svůj návrh i Senát. Ten se navracel k Hagenbach-Bischoffově kvótě. Poslanecká sněmovna ale senátní návrh zamítla. „Z teoretického pohledu by systém navržený Senátem umožnil silnější zastoupení menších politických stran, naproti tomu vládní návrh, který byl schválen, vycházel z představy, že je třeba vytvořit systém, který umožní vytváření stabilních vlád sestavených z menšího počtu koaličních stran," popisuje tehdejší situaci oficiální web PS PČR.

Poslanci Bendovi je nutné dát za pravdu, že současný systém, obzvláště v situaci, kdy jedna politická strana získá znatelně více než ostatní, zvýhodňuje vítěze na úkor stran slabších.

Jako příčinu tohoto zvýhodnění označuje Marek Benda nesystematický přístup k úpravě volebního systému, který byl dle něj zapříčiněn tzv. velkým volebním nálezem Ústavního soudu, který zrušil některá ustanovení zákona o volbách do Parlamentu České republiky. Takto vzniklá mezera v zákoně následně byla napravena novelou, současné zvýhodnění velkých stran, resp. vítěze voleb, je tedy dle poslance Bendy způsobeno tím, že vedle sebe působí jak ustanovení „stará“ (z doby před nálezem), tak ustanovení novější.

Způsob přepočtu hlasů na mandáty, a tedy i zda a případně jak bude zvýhodněn vítěz voleb, je přitom ovlivněn v zásadě dvěma proměnnými, kterými jsou velikost a počet volebních krajů a metoda přepočtu hlasů na mandáty. V současné době přitom platí, že volební kraje se kryjí se samosprávnými kraji a pro přepočet hlasů se používá tzv. d'Hondtova metoda. Tato úprava však byla do zákona v celém rozsahu vtělena novelou č. 37/2002 Sb., není tedy pravdou, že by současná právní úprava byla „slepencem“ starých ustanovení, zrušovacího nálezu Ústavního soudu a ustanovení novějších. Celá úprava byla do zákona přidána zmiňovaným zákonem č. 37/2002 Sb.

Tzv. velký volební nález Ústavního soudu přezkoumával rozsáhlou novelu zákona o volbách do Parlamentu, přijatou v roce 2000, za trvání tzv. Opoziční smlouvy. Cílem této novely bylo posílit dvě nejsilnější strany, ČSSD a ODS, a umožnit tak snadnější vznik většinové, ideálně jednobarevné vlády. Novela tak například zavedla 35 volebních krajů, přičemž minimální počet mandátů rozdělovaných ve volebním kraji byl stanoven na 4. Mandáty se také měly rozdělovat na základě tzv. modifikované d'Hondtovy metody.

Podle této metody, v její klasické formě, se výsledky stran ve volebním kraji dělí postupně čísly 1, 2, 3 atd., podle toho, kolik je rozdělováno mandátů. Pokud se tedy rozdělují např. 4 mandáty, dělí se počet hlasů získaných stranou v daném volebním kraji postupně čísly 1–4. Výsledky se následně seřadí za sebe, přičemž mandáty připadnou stranám, jejichž podíly se umístily na prvních 4 místech. Pokud by tedy strana A získala 120 000 hlasů a strana B 31 000 hlasů, připadly by 3 mandáty straně A a 4. mandát straně B. Volební novela však tento systém upravila tak, že výsledky stran se dělily postupně čísly 1,42, 2, 3... opět podle počtu mandátů. V tomto případě však strana A získává všechny 4 rozdělované mandáty, strana B pak nemá mandát žádný.

Další změnou, kterou zmiňovaná novela zavedla, bylo např. navýšení minimálního počtu celostátně získaných hlasů pro koalice stran – pro dvoučlenné koalice byla tato hranice navýšena ze 7 % na 10 %, pro tříčlenné z 9 % na 15 %, pro čtyř a vícečlenné koalice byla hranice stanovena na 20 %. Toto navýšení pak bylo dle kritiků namířeno proti tehdy úspěšné Čtyřkoalici, tedy koalici stran KDU-ČSL, Unie svobody, Demokratické unie a Občanské demokratické aliance.

Další změny se týkaly financí – byla zavedena kauce pro kandidující strany 40 000,- Kč na jeden volební kraj, což by v celkovém počtu 35 volebních krajů znamenalo celkem 1 400 000,- Kč, oproti dřívější úpravě to však znamenalo faktické snížení (bod IV.) celkové výše kaucí o 200 000,- Kč. Zmenšen byl také státní příspěvek na volební náklady z původních 90,- Kč na 30,- Kč za každý obdržený hlas, nově měly na tento příspěvek právo jen strany, které získali alespoň 2 % hlasů.

Dle kritiků však tato volební novela příliš deformovala volební systém do Poslanecké sněmovny tak, že se blížil systému většinovému, což bylo v rozporu s Ústavou, která stanoví, že volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě zásad poměrného zastoupení. Z tohoto důvodu tedy prezident Havel i senátoři Čtyřkoalice podali Ústavnímu soudu návrh na zrušení této novely.

Ústavní soud následně většinu z vyčtených ustanovení zrušil, včetně kompletní úpravy počtu a velikosti volebních krajů i modifikované d'Hondtovy metody, a to právě z důvodu, že nový systém příliš zvýhodňoval velké strany, porušoval zásadu rovnosti hlasů a svou podstatou se blížil systému většinovému spíše než poměrnému. Ponechána byla pouze zvýšení minimální procentní hranice pro volební koalice.

Následně byla tedy přijata další, již zmiňovaná novela (zákon č. 37/2002 Sb.), která nahradila zrušená ustanovení. Volební kraje se nově kryjí s kraji samosprávnými a mandáty jsou rozdělovány na základě klasické d'Hondtovy metody; zvýšen byl také státní příspěvek na úhradu nákladů.

Při rozdělování 200 poslaneckých křesel Parlamentu České republiky se od roku 2002 používá d'Hondtova metoda. Celý proces spočívá v tom, že všech 200 mandátů je nejdříve rozřazeno mezi volební kraje (ty jsou v současnosti shodné s kraji samosprávnými a je jich tedy 14). Poslanecká křesla jsou následně rozdělena mezi jednotlivé politické strany, a to tak, že se výsledky stran ve volebním kraji dělí postupně čísly 1, 2, 3 atd., podle toho, kolik je rozdělováno mandátů. Pokud se tedy rozdělují např. 4 mandáty, dělí se počet hlasů získaných stranou v daném volebním kraji postupně čísly 1–4. Výsledky se následně seřadí za sebe, přičemž mandáty připadnou stranám, jejichž podíly se umístily na prvních 4 místech.

Rozdělování mandátů se účastní pouze politické strany, jenž v celorepublikovém průměru získaly 5% platných hlasů, dále dvoučlenné koalice, které získaly alespoň 10 % platných hlasů, trojčlenné koalice, které získaly alespoň 15 % a čtyř a vícečlenné koalice, které získaly alespoň 20 % hlasů.

Jak je patrné z první níže předložené tabulky, strany s celkovým menším počtem hlasů potřebovaly více než dvojnásobný počet těchto hlasů k získání jednoho mandátu. ODS se ziskem 11,3 % hlasů získala 25 mandátů:

Zdroj: volby.cz

Pokud se podíváme na poměr procent hlasů odevzdaných ve volbách (výsledek nedává dohromady 100, protože zbylých 6,3 procenta tvoří strany, které se do sněmovny nedostaly) a procent mandátů z 200 křesel v Poslanecké sněmovně, narazíme na nepoměr i tady. Kvůli klauzuli, kterou některé strany nepřekročí a nemají tak svého zástupce, se nedá udělat mezi procenty hlasů z voleb a mandátů rovnítko (pokud by byl český volební systém dokonale proporční a zároveň by obsahoval dolní hranici pro vstup do Sněmovny, byla by procenta sněmovních mandátu vyšší než čísla volebního výsledku.) Menší strany jsou tedy více podreprezentované, než se může při prvním pohledu na druhou tabulku zdát.

Hnutí ANO má disproporčně nejvíce procent mandátů a menší strany jako KDU-ČSL, TOP 09 a STAN jsou naopak znevýhodněny menším procentem poslaneckých křesel. Mluvit „hlubokém" podreprezentování je poněkud sporné, pokud však vezmeme v potaz, jakou roli může hrát počet mandátů například z hlediska zastoupení ve výborech nebo kolik hlasů potřebovaly menší strany k získání jednoho mandátu, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Zdroj: iRozhlas.cz

Voličská podpora ODS a Pirátské strany je v posledních letech do jisté míry vyrovnaná. Ovšem je pravdou, že ve všech nedávných významných volbách měla navrch ODS. Ve volbách do Poslanecké sněmovny se ODS umístila na druhém místě se ziskem 11,32 % v porovnání s 10,79 % Pirátů. Výsledky komunálních voleb z roku 2018 skončily velkým rozdílem, když ODS získalo na 2283 mandátů a Piráti pouze 270. Je však nutné říci, že pražským primátorem se stal pirátský kandidát Zdeněk Hřib. Pouhý počet získaných mandátů je tedy nutné brát s rezervou. Zatím poslední volby z roku 2019 do Evropského parlamentu opět potvrdily mírnou převahu ODS, která na druhém místě získala 4 europoslance (o jednoho více než Piráti).

Ambice ODS – vystřídat v čele státu ANO – nejsou žádnou novinkou. Již před více než třemi lety avizoval Petr Fiala, že „ODS je připravena znovu vládnout“ (video 0:47). Dá se tedy říci, že výrok Marka Bendy je v souladu s vizí celé ODS.

Internetový projekt mandaty.cz sdružuje volební modely CVVM, Kantar TNS, Median a STEM. My jsme se zaměřili na ty nejaktuálnější z posledních tří měsíců.

Od začátku května do dnešního dne bylo zveřejněno 9 volebních modelů. Z toho šestkrát Česká pirátská strana obhájila druhé místo a třikrát byla třetí.

Nejnovější volební model zveřejněný 29. července 2019 agenturou Median přičítá Pirátům 14 %, čímž se umístili na druhém místě za hnutím ANO. Za Piráty by se v hypotetických červencových sněmovních volbách umístila ODS s 12,5 %. Pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do dolní parlamentní komory by ještě překročily SPD, ČSSD, KSČM, STAN a KDU-ČSL. TOP 09 by se ale již do Sněmovny nedostala.

Od voleb do Poslanecké sněmovny, které byly v říjnu 2017, pak bylo celkově zveřejněno 54 volebních modelů. Z toho dvacetkrát Česká pirátská strana obhájila druhé místo, sedmkrát se o druhé místo dělila s ODS, jednou se o druhé místo dělila s ČSSD, čtyřiadvacetkrát byla třetí, jednou čtvrtá a jednou se umístila až na 5. místě.

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se uskutečnily 20. a 21. října 2017. Piráti v nich získali 10,79 %, v přepočtu na mandáty získali 22 křesel. Volební účast byla 60,84 %.

Volební systém, který byl v Maďarsku uplatňován v parlamentních volbách v letech 1990 až 2010 lze označit jako systém zvýhodňující větší strany (.pdf, str. 11). Maďarský parlament v roce 2011 za vlády strany Fidesz v koalici s křesťanskými demokraty schválil nový volební zákon, který od voleb v roce 2014 snížil počet poslanců z 386 na 199, zrušil druhé kolo většinové části smíšeného systému (106 mandátů je rozděleno většinově v jediném kole a 93 poměrně na základě stranických kandidátek), překreslil volební okrsky a bylo přiznáno volební právo početně významné skupině etnických Maďarů žijících v zahraničí. Dále se například mění i přesouvání nevyužitých hlasů. Nově má být 93 mandátů rozděleno na celostátní úrovni na základě poměrného systému a použití d´Hondtova dělitele. Systém, podobně jako ten dřívější, obsahuje metodu přesouvání nevyužitých hlasů, ovšem s jistou změnou (.pdf, str. 17).

V roce 2014 parlamentní volby v Maďarsku vyhrála konzervativní strana Fidesz premiéra Orbána, která v koalici s křesťanskými demokraty získala 133 křesel, tedy ústavní většinu. Fidesz v koalici s křesťanskými demokraty obhájila ústavní většinu i v parlamentních volbách v roce 2018.

Fidesz čelí kritice, že volební obvody byly vytvářeny s přihlédnutím k síle vládnoucí strany v konkrétních regionech, a tedy že z reformy má mít výhody právě vládnoucí koalice. Kritizované je také přesouvání nevyužitých hlasů, protože dochází k tomu, že si je mohou kompenzovat všichni včetně vítěze, čímž se silný vítěz stává ještě silnějším (.pdf, str. 18). Po volbách v roce 2018 byla také uspořádaná demonstrace proti „nespravedlivému volebnímu systému.“

V ukrajinských parlamentních volbách se volí smíšeným systémem jednou za pět let. Polovina z celkových 450 poslanců jednokomorové Nejvyšší rady je volena poměrně a strana musí překonat pětiprocentní hranici. Druhá polovina je volena většinově. Politolog z Katedry ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Šír upozorňuje, že v části volené většinově často nevítězí straníci, ale lidé napojení na organizovaný zločin nebo korupční systémy, kteří si mohli popularitu v okrsku koupit a sami potřebovali imunitu.

20. května 2019 proběhla inaugurace nově zvoleného ukrajinského prezidenta Zelenského, kde ohlásil, že že zákonodárný sbor rozpustí. Den poté požádal poslance, aby se sešli ve středu 22. května na mimořádné schůzi, na které by měli změnit volební zákon. Avšak nový ukrajinský prezident Zelenskyj se svými návrhy na změnu volebního systému neuspěl. Požadoval, aby parlament ještě před předčasnými volbami zavedl poměrný volební systém a snížil volební práh pro vstup do parlamentu z pěti na tři procenta.

Ukrajinská prezidentská strana Sluha národa získala většinu v předčasných parlamentních volbách, které se konaly koncem července 2019. Poprvé za téměř čtvrtstoletí ukrajinské nezávislosti tedy ovládla parlament jediná politická strana. Zástupci Sluhy národa podle očekávání ovládli celostátní hlasování, ale překvapením bylo, že i volby v okrscích. Často neznámí lidé poráželi jak místní mocné podnikatele a zavedené politiky, tak známé reformisty, které do politiky vynesla revoluce z roku 2014. 

Volební reforma v Maďarsku, kterou prosadila v roce 2011 tehdejší vládní koalice, podle kritiků změnila volební systém v prospěch vládních stran za účelem větší šance na získání většiny v parlamentu v dalších volbách. Má také posilovat vítěznou stranu (.pdf, str. 17). V případě Ukrajiny se volební systém neměnil a není ani nakloněn k posílení vítěze voleb. Je pravdou, že po posledních parlamentních volbách na Ukrajině získala strana Sluha národa v parlamentě většinu, avšak nepomohl jí v tom zásadně volební systém, dokázala si získat dostatek voličů. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Z letošního březnového průzkumu veřejného mínění vyplývá, že druhé referendum podporuje až 43 % britských občanů. Ve stejný měsíc pak v Londýně protestovalo na 1 milion lidí, jednalo se tedy o největší demonstraci od roku 2003.

Z politických stran podporuje druhé referendum menší strana Liberálních demokratů, Skotská národní strana, nebo welšská strana Plaid Cymru. Jedna z nejsilnějších britských politických stran Labour Party se pak podle svého předsedy Jeremy Corbyna bude snažit přesvědčit nového britského premiéra Borise Johnsona, aby zorganizoval druhé referendum, přičemž v případné kampani by Labour Party podpořila stanovisko "Remain", tedy zůstat v EU.

Dle bulvárního deníku The Sun pak druhé referendum přímo podporuje celkem 59 z celkového počtu 650 poslanců Dolní sněmovny. V březnu pro konání druhého referenda hlasovalo celkem 85 poslanců, 334 bylo proti.

Proti druhému referendu je pak nový britský premiér Boris Johnson. Ten si jako jeden z hlavních úkolů své vlády vytyčil uskutečnění brexitu 31. října 2019. Podle Nicol Sturgeonové (předsedkyně vlády Skotska) navíc prosazuje Johnson tzv. „Hard Brexit“, tedy brexit bez dohody.

Podle BBC by uskutečnění nového referenda trvalo minimálně 22 týdnů, což by znamenalo nutnost posunutí současného data brexitu z konce října.

Politici ODS dlouhodobě hovoří o tom, že Spojené království hraje důležitou roli v evropské politice i evropské bezpečnosti. ODS má blízko zejména k britské Konzervativní straně (jsou ve stejné politické frakci Evropských konzervativců a reformistů), což v posledních letech také určovalo vztah ODS ke Spojenému království.

Bývalý předseda britských konzervativců David Cameron, toho času budoucí premiér, přijel před evropskými volbami v roce 2009 do Prahy, „aby pomohl ODS v kampani.“ Premiér Topolánek tehdy uvedl, že s Cameronem mají „společnou vizi Evropy a EU. Evropu otevřenou, spolupracující, Evropu, která je pružná a dokáže reagovat na všechny výzvy globálního světa.“

Zdroj: idnes.cz

Rok poté se Cameron stal britským ministerským předsedou a dobrý vztah navázal i s dalším premiérem za ODS, Petrem Nečasem. Tito dva v roce 2012 dokonce společně vyrazili z Londýna vlakem na summit do Bruselu, aby tam hájili společnou pozici České republiky a Spojeného království.

Zdroj: novinky.cz

Kromě blízkého vztahu s britskými konzervativci hovoří často politici ODS o výjimečné pozici Spojeného království zejména ve vztahu k USA a také ve vztahu k evropské politice.

Předseda ODS Petr Fiala po referendu o brexitu uvedl, že „dochází nebo dojde ke změně geopolitické rovnováhy v rámci Evropské unie. Odchodem Velké Británie ztrácí Evropská unie něco, co bychom mohli nazvat atlantickou kotvou. A naším úkolem bude nastavit vztahy s Británií tak, aby byla i nadále mostem transatlantické vazby se Spojenými státy americkými, aby byla také naším spolehlivým a klíčovým partnerem nejenom v otázce obrany, ale i v otázce bezpečnosti a zpravodajské spolupráce.“

V roce 2017 uvedl europoslanec za ODS Jan Zahradil, že „transatlantická vazba, kde bude Spojené království i nadále figurovat jako most mezi Spojenými státy a Evropou,“ je pro nás „životně důležitá“.

Další europoslanec za ODS, Alexandr Vondra, v květnu letošního roku napsal: „S odchodem Velké Británie přichází EU o vnitřní rovnováhu, která ji drží pohromadě. Až dosud dominantně určovaly agendu i výsledky vyjednávání tři klíčové evropské mocnosti: Francie, Německo a Velká Británie. Vnitroevropská rovnováha byla výsledkem komplexního balancování uvnitř pomyslného trojúhelníku s vrcholy v Berlíně, Londýně a Paříži. [...] Díky Británii a jejím zvláštním vztahům s USA celý trojúhelník držel EU v gravitačním poli Západu. Vnitřní soudržnost a vzájemnou komunikaci posilovala angličtina jako unijní lingua franca.“

Anglie, potažmo od roku 1707 Velká Británie, byla v posledních tisíci letech vždy svázána s děním v kontinentální Evropě. Anglie nikdy nebyla v tomto období izolovaným ostrovem, po celé období více či méně ovlivňovala nebo byla ovlivňována zeměmi kontinentální Evropy.

Od doby Normanské invaze do Anglie v roce 1066 do roku 1475 se řešil nárok a feudální vztahy anglického krále k francouzské koruně. V době zámořských objevů a počátků kolonialismu poprvé musela Anglie řešit otázku kontinentální dominance, která vyvrcholila pokusem o španělskou invazi do Anglie v roce 1588. Od konce 17. století můžeme pozorovat vzestup Anglie jako obchodního centra světa a zastánce politiky mocenské rovnováhy v Evropě. Až do období první světové války se politika VB dala shrnout slovy: obchodovat globálně a blokovat vzestup dominantní kontinentální mocnosti.

I přes krátké období tzv. Splendid isolation na konci 19. století byla VB zapojena do dění v Evropě. V roce 1907 opět v rámci udržení kontinentální rovnováhy vstupuje do diplomatických spojenectví, v tomto případě na straně Francie a Ruska do tzv. Trojdohody. Narušení neutrality Belgie a neochota Německa ukončit boje vedly ke vstupu VB do 1. světové války 4. srpna 1914 (.pdf, str. 3-4).

Ani ve 2. světové válce nezůstala VB stranou, když těsně před válkou ztroskotala britská politika appeasementu obsazením Československa v březnu 1939. Následoval seznam kroků, který vedl k válce. VB se společně s Francií zavázala bránit Polsko, nejdříve poskytnutím garancí v březnu a pak spojeneckou smlouvou v srpnu 1939 . Po napadení Polska Německem vstupuje VB 3. září 1939 do války na straně Polska. Opět se nejednalo o nezištnou pomoc, Německo představovalo hrozbu britské bezpečnosti a VB proto musela vstoupit do války na ochranu velmocenské rovnováhy v Evropě a zachování pozice VB ve světě.

V moderních dějinách po druhé světové válce se musela Británie vypořádat nejen s rozpadem impéria, ale také balancovat svoje postavení v rámci transatlantických vztahů mezi Evropou a USA.

O britském impériu nelze hovořit jako o časově neomezené skutečnosti. První počátky lze položit do konce 17. století, kdy Anglie získala své první kolonie v Severní Americe, Karibiku a v Indii. Vrcholem pak bylo 19. století, kdy Velká Británie kontrolovala čtvrtinu zemského povrchu a tehdejší světové populace.

Je tedy zavádějící tvrdit, že by Anglie lavírovala na pozici v Evropě. Během posledních 1000 let byla její integrální součástí. Nelze také tvrdit, že by se v období od 16. do 19. století VB nějak zásadně odlišovala od trendů v Evropě. Pokud vezmeme například imperialismus, tak i mnohé další státy Evropy procházely svým obdobím kolonialismu a budováním imperií. Jediná zásadní faktická odlišnost je skutečnost, že Velká Británie je evropským ostrovem, respektive souostrovím.