Zahraniční mise a česká politika

Útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku uskutečněné 9.září 2001 byly zorganizované teroristickou organizací Al-Qaeda. I když ani jeden z 19 únosců letadel použitých při útocích 11. září neměl afghánské občanství, únosci absolvovali výcvik v táboře Al-Qaeda na afghánském území a z afghánského ústředí Al-Qaeda byly také koordinovány veškeré aktivity nutné k realizaci zářijových útoků. Z těchto důvodů se dá říct, že někteří z přímých nebo nepřímých účastníků útoků opravdu “vzešli” z Afghánistánu.

Bagrám je velká vojenská základna a letiště v Afgánistánu, zhruba 47 km severně od Kábulu. Spolu s americkými a afgánskými partnery se na zabezpečení základny, a to zejména v severní části bezpečnostní zóny, podílí i 173 českých vojáků z 10. strážní roty Bagram Air Field. Operační úkol zde převzali v polovině dubna 2015 a v říjnu letošního roku by měl být ukončen.

Přímá kontrola Talibanu se pohybuje podle aktuálních informací kolem 3% a výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dle poslední zprávy Generálního inspektora pro rekonstrukci Afgánistánu (SIGAR), kterou organizace vydala k 30. červenci 2018, byla situace v 407 afgánských obvodech k 15. květnu takováto:

Afgánská vláda kontroluje přímo 74 obvodů a v dalších 155 má svůj vliv (celkem 229), Taliban přímo ovládá 11 obvodů a svůj vliv má v dalších 45 (celkem 56), a zbývajících 122 obvodů je mimo přímou kontrolu obou stran. Pokud jde o procentuální přímou kontrolu Talibanu ta je pak přibližně 3 % celkového území (pdf., s. 71).

Vzhledem k obtížným přírodním podmínkám Afgánistánu se většina ofenzivní aktivity Talibanu, ale i spojeneckých sil opravdu koncentruje na jarní a letní měsíce, kdy je počasí vhodnější a mnohé části nejsou odříznuty sněhem.

Válku v Afganistánů zahájili Spojené státy a Velká Británie 7. října 2001 v reakci na teroristické útoky z 11. září 2001. Protiteroristická vojenská operace nesla název Trvalá svoboda. V prosinci 2001 OSN pověřil Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF), aby pomáhaly v Afganistánu zabezpečit bezpečnost. Velká Británie souhlasila s jejich dočasným vedením.

V srpnu 2003 NATO převzalo odpovědnost za Mezinárodní bezpečnostní síly (ISAF). V rámci, níž měli vojáci NATO mandát k boji. Mise byla ukončena v roce 2014, kdy byla odpovědnost za bezpečnost v Afganistánu převedena na Afgánské národní bezpěčnostní sily. ISAF byla zatím nejdelší a největší misí NATO. Na jejím vrcholu se do ní zapojilo více než 130000 vojáků z 50 států NATO a partnerských zemí.

Od začátku roku 2015 vede NATO v Afganistánu nebojovou misi pod názvem Operace rozhodná podpora (RSM), která je zaměřena na výcvik, poradenství a pomoc Afgánským národním bezpečnostním silám.

Afghánistán sousedí se šesti státy. Těmi jsou Čína, Írán, Pákistán, Tádžikistán, Turmenistán, Uzbekistán.

Jestliže považujeme Českou republiku za demokracii západního typu, kde jsou dodržována lidská práva, a země je sekulární, pak skutečně žádná z těchto zemí se jí v tomto nepřibližuje.

Írán a Pákistán jsou země, kde je islám státním náboženstvím.

Tádžikistán, Turmenistán a Uzbekistán jsou prezidentské republiky, ve kterých nicméně funguje více či méně autoritářský režim.

Čína je ovládaná Komunistickou stranou Číny, a je trvale kritizována mimo jiné za porušování lidských práv.

Parlamentem schválený mandát na působení českých vojáků v zahraničních operacích v letech 2018 až 2020 s výhledem na rok 2021 vymezuje operace, jichž se česká armáda bude v zahraničí účastnit, i přesné počty zúčastněných osob.

Poslanecká sněmovna schválila 1. června usnesení (.pdf) o působení českých vojáků v zahraničních operacích v letech 2018 až 2020 s výhledem na rok 2021 (Senát usnesení schválil již 17. května). Parlament tak podpořil návrh tehdejší ministryně obrany v demisi Karly Šlechtové na posílení zahraničních misí.

Schválený mandát vymezuje mise, operace a úkoly, kterých se česká armáda bude účastnit (např. Afghánistán, Irák, Mali, Sinajský poloostrov či Lotyšsko) a také počty osob, které se jich budou účastnit.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože počet vojáků, které může Česká republika vyslat do zahraničí, byl parlamentem letos zvýšen z původních 806 až na 1096 v roce 2020. To je navýšení o 36 %.

Nejvýše se pak na tomto navýšení podílelo posílení kontingentu v Afghánistánu (z 250 na 390), Mali (z 60 na 150) a Iráku (z 65 na 110). Schválené zahraniční mise Armády ČR spolu s maximálními počty vojáků, které do nich může ČR vyslat, jsou dostupné zde.

Pro navýšení hlasovaly s výjimkou KSČM a SPD všechny politické strany v Poslanecké sněmovně.

Na některých zahraničních misích je Česká republika opravdu hojně zastoupena oproti mnohým srovnatelně velkým státům nebo v poměru obyvatel s ostatními. Avšak z dostupných dat si lze utvořit názor, že se jedná spíše o přispívání nadprůměrné. Nazývat jej masivním lze jen v porovnání s některými vybranými státy, případně vybranými misemi, ne však jako takové. Navíc některé země (s ohledem na jejich počet obyvatel) vysílají do misí fakticky srovnatelné počty vojáků jako Česká republika a navíc mají výrazně vyšší obranný rozpočet. Jmenujme např. Bulharsko nebo Chorvatsko.

Pokud se podíváme na data NATO, tak je patrné, že Česká republika ani zdaleka neplní svůj závazek vydávat na obranu 2 % HDP. Naše výdaje se pohybují těsně nad 1 procentem.

Podle dostupných dat ze stránek Ministerstva obrany by mělo v současnosti být na zahraničních misích něco přes 800 vojáků.

V porovnání se Slovenskem je ČR výrazně více zapojena. Slovensko má podle údajů ze začátku tohoto roku v zahraničí celkem 257 vojáků. To je v porovnání s počtem českých vojáků méně než jedna třetina.

Ale třeba Bulharsko, které má okolo 7,4 milionu obyvatel vyslalo podle dat z roku 2016 celkem 760 vojáků. Na vlastní obranu pak vydávají Bulhaři o půl procenta HDP více než Česká republika. Chorvatsko, které má zhruba 4,2 milionu obyvatel, pak na zahraniční mise vyslalo v průběhu tohoto roku něco přes 500 vojáků. Jejich výdaje jsou přitom opět vyšší, než kolik dosahují u nás.

Belgičtí vojáci pak v zahraničí působí v počtu 457. Od září má pak Belgie vyslat dalších 230 vojáků na zahraniční misi do Pobaltí. Nizozemí má pak s necelými 17 miliony obyvatel celkem 903 vojáku účastnících se různých zahraničních misí.

Francie měla podle dat z roku 2015 přes 10 tisíc vojáku na zahraničních misích při zhruba 67 milionů obyvatel. A Německo, jako další z větších států, který čítá okolo 80,7 milionů obyvatel, vyslalo na zahraniční mise okolo 4 700 vojáků. Itálie pak podle údajů z roku 2017 vyslala něco přes 5 000 vojáku do zahraničí při počtu obyvatel okolo 60,7 milionů. Polsko se svými asi 38 miliony obyvateli pak na zahraniční mise vyslalo okolo 3 500 vojáků.

Souhrnné údaje o počtu vojáku na zahraniční misi jsou pak dostupné pro Operation Resolution Support v Afghánistánu. Kde má ČR celkem 281 vojáku. To je v porovnání s některými státy výrazně více, avšak jedná se pouze o jednu misi z mnoha. Počty se mohou u různých misí výrazně lišit, tak jak se to odvíjí od strategických zájmů jednotlivých států.

Podle článku 5 Severoatlantické smlouvy z roku 1949, jejímž podpisem vznikla Severoatlantická aliance (NATO), považují členské státy ozbrojený útok proti jednomu nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům. Členové aliance nejsou povinni se přímo účastnit, musí ale poskytnout asistenci. O případných opatřeních a jejich ukončení rozhoduje Rada bezpečnosti OSN.

Tento článek byl původně namířen na ochranu před Sovětským svazem v období studené války, ale jediné jeho použití bylo po teroristických útocích 11. září 2001 ve Spojených státech. Po předložení důkazů ze strany USA naplnily podle Rady bezpečnosti teroristické útoky znaky pro použití článku 5. V říjnu 2001 začíná americká invaze do Afghánistánu podporovaná státy NATO s cílem svrhnout vládnoucí teroristickou organizaci Al-Káida. Od té doby pokračuje tzv. válka proti terorismu s různým přispěním států NATO, tedy i České republiky.

V současné době je v zahraničních misích přibližně 800 českých vojáků, z toho asi 250 v Afghánistánu. Od roku 2002 česká armáda do Afghánistánu poslala více než 9000 vojáků. Během všech zahraničních misí od roku 1990 zemřelo 28 českých vojáků.

Afrika se dle klasifikace OSN dělí na dva hlavní regiony, severní a subsaharskou. Do regionu severní Afriky patří
Alžír, Egypt, Maroko, Tunis, Súdán, Libye a Západní Sahara. Ostatní africké státy spadají do regionu subsaharské Afriky.

Data Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky pro období od 1. ledna 2018 do 30. června 2018 o
situaci ve Středomoří (.pdf) ukazují, že největší počty uprchlíků a migrantů pocházejí ze zemí mimo region subsaharské Afriky. Nejvíce přišlo ze Sýrie (6 000). Dále pak z Iráku (3 600), Tunisu (3 000) a Afghánistánu (1 800). Celkem tedy z oblastí mimo subsaharskou Afriku přišlo v tomto období 17 400 uprchlíků a migrantů.

Z regionu subsaharské Afriky přišlo ve stejném období 14 200 uprchlíků a migrantů. Nejvíce z Guinei (3 600). Dále pak z Mali (3 100), Eritreje (2 600), Pobřeží Slonoviny (2 300). Nakonec je uvedena kategorie zahrnující menší počty migrantů a uprchlíků z vícero ostatních subsaharských států (2 600).

Nutno dodat, že údaje o počtu uprchlíků a migrantů se neustále mění. K 7. srpnu 2018 přišlo za rok 2018 do Evropy přes Středozemní moře 63 003 uprchlíků a migrantů. Poslední sada aktualizovaných dat Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky platí pro období od 1. ledna 2018 do 31. července 2018. Tato sada však není kompletní a chybí zde aktualizovaná datake kategorii „ostatní subsaharské státy“, a proto jsme ji k ověření výroku ministra Hamáčka nepoužili.

Přesto pro ilustraci uvedeme, že podle této sady dat přišlo z oblastí mimo region subsaharské Afriky 21 774 uprchlíků a migrantů. Oproti tomu z oblasti subsaharské Afriky přišlo pouze 14 696 uprchlíků a migrantů. Výrok ministra Hamáčka by tedy ani v tomto případě nebyl pravdivý.

Informace týkající se programu MEDEVAC je pravdivá - od roku 2013 bylo v rámci projektu MEDEVAC podle stránek ministerstva vnitra uskutečněno 2 383 operací. Rozsah výdajů vynaložených na projekty spojených s migrací ale není zcela dohledatelný. Podle zprávy ministerstva vnitra během roku 2015 a 2016 Česká republika na takové projekty vynaložila dohromady cca 250 milionů korun. Ministerstvo vnitra nepřímo uvádí, že v roce 2017 to bylo alespoň 178 milionů korun a na konci března 2018 uvolnilo dalších 75 milionů na řešení problému migrace. Jelikož jsou ale zprávy ministerstva z roku 2017 a 2018 zatím neúplné, pravdivost tohoto výroku se nedá s jistotou určit.

Jan Hamáček byl jmenován ministrem vnitra i ministrem zahraničních věcí poté, co byl prezidentovi Andrejem Babišem předložen seznam ministrů obsahující Jana Hamáčka na obou postech. Zeman již dříve odmítal jmenovat navrženého kandidáta na post ministra zahraničí za ČSSD Miroslava Pocheho.

První informace o tom, že by Miloš Zeman nejmenoval navrženého kandidáta na post ministra zahraničních věcí Miroslava Pocheho, se objevily na konci dubna (Forum24.cz, Právo, MF Dnes). Jan Hamáček názor prezidenta Zemana zaznamenal a o ministrech za ČSSD s ním mluvil, ale dál trval na předložených jménech. Miloš Zeman 24. května v TV Barrandov (video, 41:42) uvedl, že se s Janem Hamáčkem dohodnul na tom, že předseda ČSSD navrhne jiné jméno na post ministra zahraničí, nicméně Hamáček tuto dohodu podle Zemana porušil.

Pátého černa jednal Jan Hamáček s Milošem Zemanem na Hradě o jménech kandidátů na ministry a po jednání uvedl, že žádné alternativy v otázce ministrů neřešili a že stále platí usnesení vedení sociální demokracie, které pětici nominantů schválilo.

O tom, že by dočasně řídil ministerstvo zahraničních věcí řídil Jan Hamáček, jakožto předseda koaliční strany, která má dané ministerstvo v gesci, se poprvé zmínil Miloš Zeman, a to v rozhovoru pro MF Dnes, který vyšel 22. června.

"Dalším plánem prý může být, že funkce ministra zahraničí zůstane dočasně neobsazená a resort by zatím řídil Jan Hamáček. Proti tomu bych vůbec nebyl."

Ještě ve stejný den proběhla dvě jednání v lánském zámku mezi Miroslavem Pochem, Janem Hamáčkem a Milošem Zemanem. Na tiskovém briefingu poté Hamáček uvedl:

"Za mě je akceptovatelné, že pokud by pan prezident odmítl nominovat Miroslava Pocheho, tak že by po nějakou dobu řízením ministerstva zahraničí byl pověřen předseda té koaliční strany, která toto ministerstvo má v gesci, to znamená sociální demokracie a to znamená moje osoba."

Samotnému jmenování předcházelo předložení seznamu ministrů Andreje Babiše Miloši Zemanovi. Dle prezidenta (video, 20:30) Andrej Babiš nejprve předložil seznam, na kterém nebylo uvedeno jméno ministra zahraničí a poté ještě dopis obsahující seznam ministrů, ve kterém byly uvedeny dvě jména - Miroslav Poche a Jan Hamáček.

Prezident tak jmenoval Jana Hamáčka do funkce ministra zahraničních věcí a vzhledem k tomu, že jmenoval ministry tak, jak mu je premiér navrhnul, dodržel Ústavou vyžadovaný postup.

Dalším faktorem, který mohl donutit Jana Hamáčka k tomu, aby byl jmenován do funkce ministra zahraničí, byť on i ČSSD navrhovali Miroslava Pocheho, byl odpor KSČM. Vojtěch Filip například 17. června v Otázkách Václava Moravce (video, 7:09) uvedl, že pro komunisty je Poche takovou překážkou, že by nemohli tolerovat vládu, ve které by byl ministrem.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, jelikož ČSSD sice schválila seznam pěti kandidátů na ministry do menšinové vlády Andreje Babiše v květnu 2018, nelze ovšem z dostupných zdrojů říci, zda bylo hlasování jednomyslné. Do vlády byla zvolena tato jména: Jan Hamáček (ministerstvo vnitra), Miroslav Poche (ministerstvo zahraničí), Petr Krčál (ministerstvo práce a sociálních věcí), Miroslav Toman (ministerstvo zemědělství) a Antonín Staněk (ministerstvo kultury). Dodejme ovšem, že na místo Pocheho nakonec usedl Jan Hamáček, který tak od června 2018 vede dvě ministerstva. Tato situace je ovšem podle něj pouze dočasná.

Kompetence i proces jmenování zmíněné ve výroku souhlasí se zněním zákona a podrobnosti ohledně výběrového řízení odpovídají skutečnosti (a to i s přihlédnutím k drobné číselné odchylce, kterou je třeba posuzovat v kontextu výroku).

K procesu jmenování ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) se vyjadřuje § 1 odst. 2 zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů:

“V čele inspekce stojí ředitel inspekce (dále jen „ředitel“), kterého jmenuje a odvolává1) na návrh vlády a po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny příslušném ve věcech bezpečnosti předseda vlády, jemuž je ředitel z výkonu své funkce odpovědný.”

Prázdné místo šéfa GIBS bylo uvolněno poté, co se historicky druhý ředitel této instituce Michael Murín rozhodl rezignovat na svoji funkci. Učinil tak po sporech s předsedou vlády Andrejem Babišem, který na něj uvalil i kárné řízení.

Oficiálně svůj odchod odůvodnil tím, že by jeho “setrvání v čele GIBS mohlo zavdat příčinu k nedůvodnému zpochybňování výsledků její práce.” Do druhého výběrového řízení na post nového ředitele (kdy první bylo skončeno kvůli pouze jednomu kandidátovi) se přihlásilo 12 uchazečů. Nezávislá odborná komise následně zvolila šéfa Okresního státního zastupitelství v Lounech Radima Dragouna. Předseda vlády závěry komise plně akceptoval.

Vzhledem k výše uvedenému považujeme výrok za pravdivý, a to i přesto, že uchazečů o funkci bylo ve skutečnosti 12 narozdíl od 14 zmíněných.