Miloš Zeman

Podle oficiálních stránek ČSSD Sobotka skutečně zůstává prozatím jediným kandidátem na post předsedy partaje. Jeho nominaci prozatím podpořilo 12 krajů a nepodařilo se nám dohledat, že by se některý z krajů vyjádřil proti premiérově kandidatuře.

Co se týče nominace Sobotky aklamací, ani na jedné z oficiálních webových prezentací krajských organizací ČSSD nenajdeme informace k této záležitosti. Informace zmiňuje centrální web ČSSD, který se věnuje ústecké krajské konferenci, kde delegáti " jednoznačně podpořili předsedu Bohuslava Sobotku ". Zpráva (datovaná k 3. lednu tohoto roku) se věnuje i dalším proběhnuvším konferencím, podle ní " Bohuslav Sobotka má dosud už sedm nominací ". Jednoznačnou podporu Sobotky uvádí i Novinky.cz, jež se věnují konferenci pražské ČSSD, kde se proti premiérovi postavili pouze tři delegáti.

Informace o volbě aklamací se nám nepodařilo z veřejných zdrojů dohledat, obrátili jsme se proto na tiskové oddělení strany. Dostalo se nám následující odpovědi:

"Rád bych Vám však sdělil, že údaji o konkrétním počtu hlasů v souvislosti s krajskými konferencemi nedisponujeme. Nicméně lze potvrdit, že hlasování proběhlo aklamací. Bohuslav Sobotka nasbíral dosud všech sedm krajských nominací na předsedu strany.
Děkuji za spolupráci. Lukáš Pfauser"

Ačkoliv se tedy jednotlivé zdroje rozcházejí v tom, kolik skutečně Sobotka získal nominací, podstata prezidentova výroku je pravdivá. Sobotka prozatím proměnil všechny krajské nominace a ty skutečně proběhly aklamací.

Výrok pronesl prezident Zeman při návštěvě Jihočeského kraje 17. února 2014.

Tvrzení, že Budějovický Budvar je jediným národním podnikem, deklarovala i Česká televize. Obchodní rejstřík ale subjektů této právní formy (národní podnik) registruje vícero. Je to například Žatecký chmel sídlící v Žatci, dále KOMENIUM či TIPOS se sídlem v Praze. Dva posledně jmenované jsou sice v likvidaci, ale stále existentní.

Speciální formu Budějovického Budvaru potvrzuje i to, že je vyňat z působnosti zákona o majetku ČR (§54 odst. 1,) který nahradil dřívější hospodářský zákoník a nejspíš pro něj předpokládal zvláštní právní úpravu. Judikatura Vrchního soudu ale potvrdila, že jen kvůli zániku či nahrazení zákoníku, který dal národním podnikům vzniknout, není třeba tuto právní formu, respektive společnosti této formy, rušit.

Status národního podniku byl Českému akciovému pivovaru (přímému předchůdci Budějovického budvaru) přidělen Benešovými dekrety při vlně znárodňování roku 1945, konkrétně dekretem č. 100/1945 (§12an), což potvrzuje i sám Budějovický Budvar. Stalo se tak poté, co jej během války spravovali nacisté.

K tomu, proč si Budvar ponechává právní formu národního podniku, se generální ředitel pro Českou televizi vyjádřil takto: „Pokud by došlo k privatizaci nebo k transformaci podle stávající legislativy; tak nám by to významně zhoršilo pozici při ochraně duševního vlastnictví podniku mimo Českou republiku." Obává se tedy nikoliv privatizace ze strany Anheuser Busch, ale toho, že by (například i v dlouhotrvajícím sporu (pdf) s touto společností) podnik neobstál v ochraně značky.

Na základě výše zmíněných faktů tedy musíme hodnotit výrok jako nepravdivý.

Prezident Miloš Zeman se takto vyjádřil v otevřeném dopise publikovaném na webových stránkách Pražského hradu 11. února 2014. Jeho tvrzení na základě vyjádření tehdejšího kancléře prezidenta Klause, Jiřího Weigla, hodnotíme jako pravdivé.

V souvislosti s možnou kritizovanou návštěvou prezidenta Karimova uvedl web iHNed.cz následující informaci: „,Prezident Uzbecké republiky Islam Karimov zavítá do Prahy koncem února. Návštěva je reciproční,' sdělil Hospodářským novinám mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Odkazuje na cestu prezidenta Václava Klause do Taškentu v roce 2004, tedy téměř před deseti lety."

Václav Klaus absolvoval v září 2004 státní návštěvu ve střední Asii. Setkal se také s uzbeckým prezidentem a pronesl při této příležitosti projev. Dle vyjádření tehdejšího kancléře Jiřího Weigla pak skutečně učinil pozvání k reciproční státní návštěvě ČR: „Václav Klaus navštívil Uzbekistán na státní návštěvě v září 2004. Je obvyklé, že při této příležitosti se hostitelské straně předává reciproční pozvání ke státní návštěvě. To také V.K. před deseti lety učinil. Praktické kroky k realizaci této návštěvy však v době prezidentství V. K. učiněny nebyly."

Poslední výzkum, který se zabýval názorem veřejnosti na účast českých vojáků na zahraničních misích, se nám podařilo dohledat v roce 2009. Tento výzkum, který byl zpracován pro Ministerstvo zahraničních věcí ČR, byl ovšem zaměřen pouze na působení českého provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru. V tomto výzkumu se projevilo rozdělení veřejnosti přibližně na dvě poloviny. (Na tento výzkum jsme byli upozorněni naším čtenářem, za což mu děkujeme.)

Výzkum, jenž se zabýval postojem veřejnosti ke všem zahraničním misím, proběhl o rok dříve v roce 2008, a to pro potřeby Ministerstva obrany. Zde 64,3 % dotazovaných považovalo nasazení vojáků do zahraničních misí za správné. Z toho se dá vyvodit, že zbylých zhruba 35 % respondentů účast českých vojáků na zahraničních misích za správné nepovažovalo.

Na základě těchto byť již starších výzkumů, můžeme tento výrok zhodnotit jako nepravdivý, jelikož se zde nedá hovořit o "podstatné části veřejnosti".

V programovém prohlášení vlády se píše, že Ministerstvo obrany bude klást důraz na schopnost mezinárodní spolupráce a vedení společných operací a že vláda bude aktivně přispívat do zahraničních operací NATO, Evropské unie a OSN, které budou mít odpovídající mandát (sekce 3.15).

JUDr. Alois Rašín byl dvakrát ministrem financí v samostatné Československé republice mezi léty 1918–1919 a 1922–1923, kdy 18. února podlehl zraněním atentátu. Absolvoval právnickou fakultu v Praze. Ve vězení (kam byl poslán během první světové války za vyzvědačství a velezradu) se zabýval ekonomickými tématy a z nich publikoval také studii Národní hospodářství. Několik zásadních prací ohledně státní ekonomické a finanční politiky publikuje na počátku 20. let. Můžeme zmínit Můj finanční plán (1920) nebo Inflace a Deflace (1922).

Prof. JUDr. Karel Engliš byl ministrem financí v meziválečném Československu šestkrát v letech 1920–1931. Do politiky se zapojil v roce 1913, odešel z ní v roce 1931. Vystudoval práva v Praze a Mnichově a později se zabýval otázkami hospodářské a obchodní statistiky jako koncipista Zemského statistického úřadu. Národní hospodářství a statistiku přednášel i na Vysokém učení technickém v Brně, kde získal roku 1917 titul profesora. Z jeho odborných publikací jsou uváděny například Finanční věda (1929), Teorie státního hospodářství (1932) a Soustava národního hospodářství (1938) nebo Národní hospodářství (1940).

Mezi těmito dvěma osobnostmi se vedly názorové spory především kvůli deflační politice, kterou Alois Rašín podporoval, Karel Engliš naopak odmítal. Oba však skutečně byli jak ekonomové, tak politici, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Přes mírné ekonomické problémy Finska a problémy imigrační politiky Švédska si skandinávské ekonomiky vedou ve srovnání s celou Evropou nadprůměrně, a to jak z pohledu ekonomického růstu, tak i v boji s fiskální krizí. Proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Podle statistik Eurostatu si Finsko pouze v letech 2010 a 2011 vedlo v ekonomickém růstu lépe než celá Evropská unie. V ostatních letech patří k horšímu průměru. V roce 2009 na něj krize dopadla velmi tvrdě, což se projevilo na více než 8% poklesu. Nejnovější data z roku 2012 hovoří o záporném růstu HDP, což Finsko znovu řadí mezi horší státy Evropské unie. Krizi, která zasáhla především v roce 2009, však Finsko opravdu v porovnání se zbytkem EU překonalo velmi rychle a úspěšně.

20082009201020112012Finsko0,3-8,53,42,8-1,0EU 280,4-4,52,01,6-0,4

Co se týká vládních deficitů, tak Finsko se drží pod magickou hranicí 3% deficitu po celé sledované období. Švédsko s Norskem zaznamenávají dokonce přebytky.

Přistěhovalecká situace ve Švédsku je skutečně problematická. Švédsko je vzorovým sociálním státem, takže dlouhodobě láká imigranty z celé Evropy. Hospodářská krize však nepříznivě poznamenala sociální situaci i zde, a tak se Švédsko neubránilo četným nepokojům. Např. v minulém roce hlavní město Stockholm čelilo velkým nepokojům, vyvolaným imigranty z přistěhovalecké čtvrti. Hlavním důvodem byla v této části města až 50% nezaměstnanost. V Malmö zase řádil střelec, který si za své cíle vybíral výhradně přistěhovalce. Přistěhovalci mají ve Švédsku především problémy s nedostatkem pracovních míst a horší ubytovací situací.

Pro posouzení překonání krize se vrátíme ke statistice ekonomického růstu. Finsko jsme analyzovali v první části výroku. O ostatních skandinávských zemích můžeme konstatovat, že si vedly o poznání lépe. Švédsko pokleslo v roce 2008 a pak výrazněji v následujícím roce. Od roku 2010 zaznamenává jako jedna z mála evropských zemí pouze růst. Norsku se daří dokonce ještě lépe, zaznamenalo pouze mírný pokles v kritickém roce 2009, jinak roste.

20082009201020112012Švédsko-0,6-5,06,62,90,9Norsko0,1-1,60,51,32,9EU 280,4-4,52,01,6-0,4

Metafory zmíněné ve výrocích pravděpodobně patří do období předvolební kampaně roku 1992. Bohužel se nám však nepodařilo najít relevantní “online” zdroje potvrzující jejich autentičnost. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Dokument, který publikovala mezinárodní organizace World Economic Forum, popisuje rysy severského modelu, mezi něž patří mimo jiné vysoké daně (.pdf, str. 5) a investice do zdravotnictví a školství (.pdf, str. 17).

Skandinávský model prosazuje (.pdf, str. 40) sociálně-tržní principy. Státy uplatňující tento model se vyznačují propracovanou a štědrou sociální politikou s vysokými výdaji na zajištění sociální ochrany sociálního zabezpečení obyvatel. Sociální politika klade důraz na aktivní a rozsáhlé služby pro děti a mládež, tělesně postižené a staré občany, kteří se nacházejí v nepříznivé životní situaci. Tento model je rovněž velmi efektivní, neboť vykazuje vysokou úroveň zaměstnanosti i nízkou míru chudoby (.pdf, str. 46).

Část o nerozkrádání daňového výnosu neověřujeme, není jasné, jakým způsobem by měl být výnos případně rozkraden, ani neexistují žádné statistiky, které by k tomuto poskytly relevantní data.

Výši daňového zatížení v jednotlivých zemích porovnávaly jak OECD (.xlsx, 2012), tak Eurostat (2011). Z vybraných údajů jsme sestavili následující tabulku:

OECD

zdanění práce (2012)Eurostat

zdanění práce (2011)Eurostat

zdanění spotřeby (2011)Česká republika42,439,021,4Norsko37,636,229,1*Švédsko42,839,427,3Dánsko38,634,631,4EU27n/a35,820,1

* údaj z roku 2010

Z porovnání vyplývá, že daňové zatížení jak práce, tak spotřeby, je v České republice poměrně vysoké a převyšuje průměr EU27. Průměrné zdanění práce je pak podle posledních dostupných údajů z roku 2011 dokonce vyšší než u většiny skandinávských zemí (s výjimkou Švédska). Zdanění spotřeby je naopak nižší než u těchto zemí, stále však nad evropským průměrem.

Co se týká ochoty platit daně, dá se těžko posoudit. Ve výroční zprávě České daňové správy za rok 2012 se můžeme dočíst, že úspěšnost při výběru daní byla 98,28 % (str. 8), jedná se tedy o poměrně vysoké číslo. V článku týdeníku Euro se ale můžeme dočíst, že odhadované daňové úniky dosahují ročně až sta miliard korun, a to zejména díky podvodům na DPH či takzvané optimalizaci daňové zátěže, která o velké ochotě k placení DPH nesvědčí. Podobné informace přinesl i server novinky.cz spolu s vyjádřením eurokomisaře pro daně Algirdase Šemety, jenž považuje odhadovaný objem daňových úniků za nepřijatelný.

Z důvodu nedostatku relevantních informací o ochotě občanů k placení daní či o zacházení s daňovým výnosem hodnotíme výrok jako neověřitelný.