Vladimir Putin

Žádná z možností při hlasování neumožňovala zachování stavu před ruskou intervencí, tj. proukrajinskou volbu. Ani jedna z možností nebyla postavena tak, aby na ni bylo možno odpovědět "ne", konkrétní znění otázek bylo:

1) Jste pro znovusjednocení Krymu jako součásti Ruské federace?2) Jste pro obnovení znění Ústavy z roku 1992 a statusu Krymu jako součásti Ukrajiny?

Vyvstávají také pochybnosti o nestrannosti při organizaci referenda a o možnosti opozice agitovat. Ze strany Ruska se jednalo o porušení Budapešťského memoranda z roku 1994, v němž se Rusko spolu s dalšími zeměmi zavázalo k tomu, že výměnou za ukrajinské vzdání se jaderného arzenálu bude zajišťovat její bezpečnost a územní integritu.

Dále podle informací (ang.) britské vlády byla demokratická povaha a nezávislost referenda porušena, když:

- Referendum bylo svoláno na uzavřeném parlamentním setkání, na které "dohlíželi" zahraniční ozbrojenci a ze kterého byli vyloučeni někteří opoziční poslanci.- Příprava referenda probíhala pouze 10 dní a podle Britů byla provázena řadou netransparentních procesů.- Otázky v referendu nebyly řádně vysvětleny a neprobíhala k nim žádná veřejná debata.- Existují obavy, že docházelo k zastrašování voličů a manipulaci výsledků.

Jednalo se o zřejmé porušení ukrajinské ústavy. Její článek 73 totiž říká, že k územním změnám může dojít pouze po proběhnutí celoukrajinského referenda. Článek 72 pak k vypsání referenda vyžaduje splnění určitých podmínek, konkrétně sesbírání 3 milionů podpisů ze dvou třetin ukrajinských regionů. K tomu v případě referenda vypsaného krymskými orgány nedošlo. Krym má podle článku 134 ukrajinské ústavy speciální postavení s širokými pravomocemi, avšak všechny otázky s ním spojené mají být podle tohoto článku řešeny v rámci ukrajinské ústavy.

Z těchto důvodů nelze považovat krymské referendum za plně v souladu s demokratickými postupy a mezinárodně-právními normami.

Putinův výrok odpovídá vyjádření předsedy krymské volební komise Michaila Malyševa ze 17. března. Malyšev řekl, že referenda na Krymu se zúčastnilo 83,1 % registrovaných voličů a z nich pak 96,77 % hlasovalo pro připojení k Ruské federaci. Citovaly jej např. agentury ITAR-TASS (ang.), Reuters (ang.) či ČTK (dle Ihned).

Dodejme, že kromě uvedeného vyjádření žádné další doklady o výsledku referenda, např. data z jednotlivých částí Krymu, nemáme. Nejasnosti ohledně výsledku referenda uvádí zpráva ČT či vyjádření (ang.) britského ministerstva zahraničí.

Vladimír Putin ve svém výroku zmiňuje v podstatě správná historická fakta a hodnotíme jej proto jako pravdivý.

Na poloostrově Krym se skutečně nachází archeologická lokalita bývalého města Chersonésos (také označované jako Korsun či Chersones), řecké kolonie založené v době antiky. Podle jedné z křesťanských legend se zde svatý Vladimír, velkokníže Kyjevské Rusi, nechal pokřtít po úspěšném dobytí města drženého v té době Byzantskou říší. Požádal zde o ruku princeznu Annu, sestru spolucísařů, jejich podmínkou však bylo přijetí svatého křtu a byzantského pravoslavného křesťanství.

Roku 1783 anektovalo Ruské impérium pod vládou Kateřiny II. Veliké Krymský chanát, muslimský státní útvar a vazala Osmanské říše, jako důsledek ruského vítězství v rusko-osmanských válkách (podrobněji např. článek na Wikipedii nebo kniha Ukraine: A History, str. 176, ang.).

Do roku 1783 se také datuje výstavba Sevastopolu, města rozléhajícího se na jihozápadě Krymu. Na tomto území byla původně vystavěna pevnost a přístav, kde nyní kotví válečné loďstvo Ruska i Ukrajiny (ruská černomořská flotila zde byla umístěna již v roce 1804). Sevastopol byl například obléhán od října 1854 do září 1855 v době Krymské války nebo vojsky nacistického Německa v roce 1942. Sevastopol získal titul "město – hrdina" za zásluhy bezprostředně po druhé světové válce.

Držitelem stejného titulu (od roku 1973) je také město Kerč, nacházející se na východě Krymského poloostrova. Vojenskou slávu si Kerč vysloužil v roce 1942, kdy sovětští vojáci a civilisté vzdorovali 170 dní německým vojskům v důlních tunelech.

Balaklava, město a letovisko na jihozápadě Krymského poloostrova nedaleko Sevastopolu, je z tohoto hlediska důležité kvůli bitvě u Balaklavy, jedné z bitev Krymské války. Odehrála se 25. října 1854 mezi vojsky Ruského impéria na jedné straně a Velké Británie, Francie a Osmanské říše na straně druhé. Bitva skončila nerozhodně, Rusům se nepodařilo Balaklavu (v té době černomořský zásobovací přístav) obsadit, nicméně Britové, Francouzi a Osmané přišli o kontrolu nad zásobovací trasou spojující Balaklavu a vojska obléhající Sevastopol.

S obranou Sevastopolu za druhé světové války a jeho opětovného osvobozování sovětskými vojsky jsou spojeny i monumenty Malachovská mohyla a Sapun-hora, jež se staly místy významných bojů (viz monumenty u Sevastopolu nebo popis bojů z fóra vojna.net). O Malachovské mohyle byl v Sovětském svazu natočen i film.

Následující výrok ruského prezidenta je rozdělen do 3 částí – v každé z nich se věnuje odlišnému aspektu demografických ukazatelů na Krymu. První popisuje celkový počet obyvatel Krymu a počet těch, kteří se označují za Ukrajince, a je hodnocena jako nepravdivá.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Zjišťovali jsme, jaký je celkový počet obyvatel Krymu (v tis.):

v r. 2001 v r. 2014 ARK 2033,7 1967,2 Sevastopol 379,5 385,9 Krym celkem 2413,2 2353,1

Je vidět, že údaje k 1. 1. 2014 stejně jako ze sčítání 2001 ukazují podstatně vyšší počet obyvatel, než Putinem uváděných 2200 tisíc.

Dále už vycházíme jen z údajů sčítání r. 2001. Národnostní dělení Krymu bylo následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkem Rusové 1180,4 270 1450,4 Ukrajinci 492,2 84,4 576,6 Kr. Tataři 243,4 1,8 245,2 všichni 2024 377,2 2401,2

Putinem uváděných 350 tis. Ukrajinců je však pouze 60 % z jejich počtu v r. 2001. Počet Ukrajinců mohl poklesnout, stěží však nastal tak radikální zlom. Použijeme-li údaje o populaci ARK a Sevastopolu z r. 1989 a údaje o národnostním složení z r. 1989 (ARK, Sevastopol), zjistíme, že v r. 1989 bylo Ukrajinců na Krymu přibližně 630 tis. Ani po rozpadu SSSR tedy nedošlo k takovým změnám, jaké naznačuje Putin.

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

V obou ověřovaných částech výroku se prezident Putin výrazně odchyluje od skutečných hodnot demografických statistik. Počet Ukrajinců na Krymu uvádí dokonce o 40 % nižší, než zřejmě ve skutečnosti je. Obě tato vyjádření jsou tedy nepravdivá.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož mnohé národnosti – včetně krymských Tatarů – skutečně v Sovětském svazu trpěly represemi. Těm však byli vystaveni i Rusové, neboť perzekuce nestavěly pouze na národnostním základě, probíhaly i podle třídního, politického a náboženského principu.

Historik J. Otto Pohl popisuje osud Krymských Tatarů v Sovětském svazu: represe započaly ve 30. letech, kdy byly v rámci dekulakizace deportovány tisíce Krymských Tatarů na sever Ruska a na Ural. Stalinův režim dále omezoval kulturní autonomii a popravoval množství intelektuálů z řad Krymských Tatarů.

Za druhé světové války bojovali krymští Tataři na obou stranách fronty, přesto bylo v roce 1944 rozhodnuto o deportaci celého etnika do Uzbekistánu a dalších částí Sovětského svazu. Během pouhých třech dnů bylo z Krymu násilně vystěhováno 194 155 krymských Tatarů. Otto Pohl uvádí, že šlo o jednu z nejrychlejších a nejdůkladnějších etnických čistek ve světové historii.

Většina krymských Tatarů žila v Uzbekistánu za velmi špatných podmínek; při špatném ubytování, nedostatku potravin, oblečení i léků. V prvním roce a půl po deportaci zemřelo v Uzbekistánu 17,8 % krymských Tatarů, z čehož téměř polovinu tvořily děti. Příslušníci národa se přitom na Krym ve velkém začali vracet až v roce 1989.

Mimo krymských Tatarů měl Stalinův režim mnoho dalších obětí, odhady celkového počtů mrtvých se pohybují okolo 20 milionů osob. Historik Norman Naimark vypočítává, že počínaje třicátými lety Stalin popravil skoro milion lidí. Další miliony zemřely následkem nucených prací, deportace, hladomoru, masakrů, věznění nebo výslechů.

Podle odhadů bylo na Sibiř a do střední Asie deportováno v letech 1941–49 společně s krymskými Tatary téměř 3,3 milionů osob. Byli to nejen příslušníci některých etnik, ale i lidé vystěhovaní z náboženských nebo politických důvodů.

Počty příslušníků národností ve vyhnanství v roce 1946:

osob ve vyhnanství

národnosti774 000

povolžští Němci

> 400 000Čečenci a Inguši194 000

Krymští Tataři, Bulhaři a Řekové

84 000

Turkové a Kurdové

82 000

Kalmykové60 000

Karačajové

< 33 000

Balkaři5 000

Litevci (zdroj: geocurrents.info)

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako neověřitelný. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Vzestup a pád sovětské říše(Brian Crozier, 2002).

Vzhledem ke komplikovanosti dané problematiky jsme kontaktovali politického geografa specializujícího se na Rusko Michaela Romancova (IPS FSV UK) a odborníka na východní Evropu, politologa Josefa Mlejnka (IPS FSV UK).

Na území dnešní Ukrajiny se před revolucí v roce 1917 nacházelo 9 tzv. gubernií: Volyň, Podolí, Kyjev, Cherson, Černigov, Poltava, Charkov, Jekatěrinoslav a Taurida (kam spadal také Krym), jak ukazuje přiložená mapa. Dnešní západní části Ukrajiny byly v té době součástí Rakousko-Uherska.

Michael Romancov k tomuto dělení dodává: „gubernie neměly žádný jiný rozměr, než administrativně správní, tedy byly tvořeny bez ohledu na etnikum, jazyk, náboženství, atd.“. Toto uspořádání bylo výsledkem administrativních reforem Petra Velikého a zejména Kateřiny II. Josef Mlejnek dále upozorňuje, že: „V ruské carské říši žádná regionální jednotka jménem Ukrajina neexistovala“.

Po pádu carského režimu v Rusku v únoru roku 1917 na Ukrajině propuká občanská válka (označováno také jako „ukrajinská revoluce“). V následujících několika letech je Ukrajina zmítána nevídanou měrou anarchie a řadou krvavých konfliktů.

Vzniká zde a zaniká velké množství rozličných státních útvarů (pokud je takto vůbec můžeme označit) a na území operuje hned několik vojenských sborů a bojuje proti sobě navzájem (Rudá armáda, vojska Dohody, bělogvardějci, polské sbory, rumunské jednotky a další méně či více organizované partyzánské skupiny) (Bojka, Goněc; str. 43).

V roce 1919 vznikla Ukrajinská SSR a byla „vytvořena“ z výše zmíněných administrativně správních jednotek. Byla skutečně vytvořena bolševiky a do jejích hranic přirozeně spadala území s etnicky ruským obyvatelstvem. Michael Romancov říká: „Bolševici v revolučním "zápalu" bořili vše staré a "tvořili " nový svět. Když, mimo jiné, vytvořili USSR, tak jednali dle Leninovy teze o právu na sebeurčení národů“.

V meziválečném období byl hlavním městem USSR Charkov, i vzhledem k blízkosti Kyjeva k západním hranicím země. Josef Mlejnek k tématu dodává: „Tato skutečnost mohla přimět sovětské vedení k tomu, že do hranic sovětské Ukrajiny zahrnula i území historicky či etnicky ruská. Ovšem Ukrajinci byli v rámci carské říše(a později i SSSR)vystaveni dlouhodobé, velmi intenzivní a kruté rusifikaci, čili je otázkou, co je to "historické území Ruska".

Pokud bychom pátrali po územních změnách v její 72leté historii, docházelo v pozdějších letech k připojování území výhradně na západní hranici (vyjma Krymu). Jmenovitě se jedná o území, která byla v meziválečném období součástí Polska (východní Halič), ČSR (Zakarpatská Ukrajina) a Maďarska (území Besarábie a Severní Bukoviny). Co se týče podoby hranic, za podstatné Michael Romancov považuje: „že v roce 1945 Ukrajinská SSR spoluzakládala OSN a její tehdejší hranice (minimálně tedy bez Krymu) jsou od té doby považovány za mezinárodně uznané“.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, a to v hranicích, které kopírovaly hranice USSR. Dané území však nikdy netvořilo trvalý a suverénní státní útvar, což se dnes jeví jako primární zdroj potenciálních konfliktů. Výše zmíněný fakt totiž dává prostor pro široké pole požadavků a nároků různého charakteru (zejména ze strany Ruské federace).

Vladimír Putin tak de facto ve svém výroku obviňuje bolševiky za nastalou situaci (odtržení „historických částí Ruska“) a nepřímo legitimizuje další případné ruské nároky na východní části Ukrajiny. Do hodnocení výroku se promítá i fakt, že nevíme, co si Vladimír Putin představuje pod pojmem „historická území jižního Ruska“ a co vše do něj spadá či nikoliv. I samotný termín „Rusko“ lze totiž chápat několika různými pohledy, ale vždy jako multietnický státní útvar, který je značně kulturně, historicky a politicky rozdílný.

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako pravdivý. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Národy na prahu 21. století(Vladimír Baar, 2002).

Krym se stal součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky 19. února 1954 ku příležitosti oslav 300 let od sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Poloostrov byl oficiálně darován Nikitou Chruščovem a jednalo se víceméně o symbolický čin. Stalo se tak výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O předání Krymské oblasti z rámce RSFSR do rámce USSR“.

Přestože většinu obyvatel Krymu v této době (data z roku 1959) tvořili etničtí Rusové (71,4 %), následovaní Ukrajinci (22,3 %), motivací k tomuto kroku bylo hned několik: teritoriální blízkost, komplementarita ekonomik a hospodářské a kulturní vazby na Ukrajinskou SSR (Bojka, Goněc; str. 185).

Politický geograf Vladimír Baar navíc uvádí, že Ukrajinská SSR zhruba měsíc před připojením Krymské oblasti odevzdala RSFSR zhruba stejně velké území Bělgorodské oblasti (Baar, str. 147). Velmi jasnozřivá je také Baarova předpověď možných budoucích událostí: „Relativní klid, který tu zavládl po dohodě o statusu Krymu, rozdělení flotily a pronájmu vojenského přístavu v Sevastopolu Rusku, však nemusí trvat věčně. Každá změna politického kursu v Rusku i na Ukrajině může rychle rozpoutat nové nacionální vášně“(Baar, str. 147).

Ústava Ruské federace z roku 1936, platná právě i v roce 1954, kdy došlo k připojení oblasti Krymu k Ukrajině, vysvětluje ve svém článku 18, že ke změně území nemůže dojít bez souhlasu dané svazové republiky.

Jakkoliv byl v té době právní systém relativní, vedení SSSR deklarovalo souhlas obou stran (ukrajinského i ruského parlamentu), tudíž připojení neodporovalo ústavním normám. Zdroje se ovšem v této oblasti rozchází, objevují se jak souhlasné názory, tak ty, které tvrdí, že k souhlasu nedošlo a jednání bylo jen jednostranné.

Nebyla porušená žádná jiná norma tehdejší ústavy, ústavně vyžadováno nebylo ani referendum. Přesto hodnotíme výrok jako neověřitelný, neboť nejsme v tomto případě korektně schopni posoudit, zda bylo připojení Krymu v roce 1954 konformní se sovětskou ústavou.

Ačkoliv Vladimir Putin hovoří s jistou nadsázkou, můžeme jeho výrok o ruských národnostních menšinách označit jako pravdivý.

Okolnosti rozpadu

Sovětský svaz se rozpadl na základě podepsání Bělověžské dohody z 8. prosince 1991, kde se prohlašuje, že SSSR přestává existovat jako subjekt mezinárodního práva.

Podepsali ji představitelé Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny. Ostatní republiky (kromě pobaltských. které se nikdy nepřipojily, a kromě Gruzie, která se připojila v roce 1993) se připojily k dohodě 21. prosince téhož roku Deklarací z Alma-Aty a podepsáním Protokolu, který se stal součástí Bělověžské dohody (Marciniak 2004: 185).

Následně se 25.prosince 1991 Sovětský svaz rozpadl na Ruskou federaci a 14 postsovětských republik.

Počet obyvatel

V roce 1989 bylo Rusko 5. nejlidnatějším státem na světě. Žilo zde 147 351 694 obyvatel.

V roce 1992 bylo Rusko 6. nejlidnatějším státem na světě se 148 444 313 obyvateli.

Kromě Ruské federace se ruské obyvatelstvo nacházelo ve všech postsovětských republikách. Počty z roku 1989 můžete vidět v tabulce.

Republika

Počet obyvatel v tis. (1989)

Počet ruských obyvatel v tis. (1989)

Ukrajina

51,704

11,427

Bělorusko

10,200

1,346

Moldavsko

4,341

564

Ázerbájdžán

7,029

394

Gruzie

5,449

343

Arménie

3,283

53

Uzbekistán

19,906

1,652

Kazachstán

16,538

6,251

Tádžikistán

5,112

389

Kyrgyzstán

4,291

923

Turkmenistán

3,534

336

Litva

3,690

347

Lotyšsko

2,681

912

Estonsko

1,573

477

Celkem žilo v nástupnických republikách v roce 1989 okolo 25 414 000 ruských obyvatel. Okamžikem rozpadu SSSR se z těchto obyvatel staly národnostní menšiny.

Faktický rozpad SSSR byl skutečně otázkou několika dní a přibližně 25 milionů ruských obyvatel se v prosinci 1991 ocitlo mimo Ruskou federaci.

Literatura:

Marciniak, W. 2004. Rozgrabione imperium. Upadek Związku Sowieckiego a powstanie Federacji Rosyjskiej. Kraków: ARCANA.

První krymský prezident, ruský nacionalista Yuri Meshkov, na myšlence reunifikace (Mezinárodní politika Ruska a nástupnických států, str. 102, dostupné na books.google.com) vystavěl svou volební kampaň. Zvítězil v ní suverénně 73 %.

Již v srpnu 2013 se ruský nacionalistický politik Vladimir Žirinovskij vyjádřil, že Krym, Donbas a Charkov patří k Rusku.

Koncem února se vyjádřil poslanec ruské Dumy, Sergej Mamajev, že Krym, stejně jako celá Ukrajina, náleží Rusku.

V přibližně stejné době se vyjádřil bývalý starosta Moskvy Jurij Lužkov. Rozebral mimo jiné údajnou neústavnost "darování" Krymu.

Počátkem března reagoval Svaz ruských válečných námořníků na dění na Ukrajině slovy, že "historicky je Krym ruským územím ".

Leonid Yarmolnik, herec a pravicový politik, se v polovině března rovněž nechal slyšet v televizi, že je třeba napravit Chruščovovu chybu ("darování" Krymu v roce 1954) a vrátit Krym, staré ruské území.

Také nacionalistický server Sputnik i Pogrom se hrdě hlásí k důležitosti Krymu a Sevastopolu v ruské historii.

Vazby mezi oběma národy zdůrazňuje také uznávaný diplomat Henry A. Kissinger.

Lze proto říct, že téma ruského Krymu je a bylo předmětem diskuze a některé skutečně významné osobnosti jej v průběhu času oživovaly. Dáváme tedy Vladimiru Putinovi za pravdu.