Vladimir Putin
Nez.

Vladimir Putin

Nezařazení (Nez.)

Bez tématu 29 výroků
Pravda 11 výroků
Nepravda 5 výroků
Zavádějící 7 výroků
Neověřitelné 6 výroků
Rok 2014 29 výroků

Vladimir Putin

Na Krymu nedošlo ani k jedinému ozbrojenému střetnutí a nebyly žádné lidské oběti.
Jiné, 19. března 2014
Nepravda

Na Krymu v březnu došlo k několika střetnutím, v nichž byla nejméně jedna strana konfliktu ozbrojená. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

První člověk byl zastřelen až několik hodin po Putinově projevu, nicméně není pravda, že by nedocházelo k žádným ozbrojeným střetnutím ani před projevem ruského prezidenta.

ČT 24 například informovala: „letadlo ukrajinských pohraničníků začalo hořet poté, co ho nad hranicí s Krymem zasáhla střelba. […] Neznámí ozbrojenci už předtím ostřelovali v krymském Simferopolu automobil kyjevských aktivistů. […] Varovné výstřely použili ozbrojenci podle agentury AP na pozorovatele mise OBSE“.

Ani některá další střetnutí se přitom neobešla bez střelby do vzduchu.

Vladimir Putin

Tak to bylo v roce 1999 v Jugoslávii, my si to dobře pamatujeme. Bylo těžké tomu uvěřit, já jsem nevěřil svým očím, ale na konci 20. století byly na jedno z evropských hlavních měst, na Bělehrad, vedeny v průběhu několika týdnů raketové a bombové útoky a poté následovala skutečná intervence. Existovala snad rezoluce Rady bezpečnosti OSN ohledně této otázky, která dovolovala takovéto jednání? Nic takového.
Jiné, 19. března 2014
Zavádějící

Ačkoliv vzdušné útoky byly provedeny bez souhlasu OSN, na přítomnost bezpečnostních sil v Kosovu již existovala rezoluce. Proto výrok Vladimira Putina o neexistenci rezoluce hodnotíme jako zavádějící.

V březnu 1999 byly zahájeny vzdušné útoky NATO na cíle v Jugoslávii. Operace trvala od 24. března do 10. června 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, který vetovalo Rusko a Čína.

Následně byla dne 10. června 1999 v OSN přijata rezoluce 1244, jež schvalovala rozmístění mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu. S jejich přítomností souhlasilo i Kosovo.

Mírové síly Severoatlantické aliance KFOR vstoupily do Kosova 12. června 1999 na základě mandátu OSN. Cílem bylo nastolit a udržovat bezpečné prostředí, přičemž mohlo být dodržování dohod v případě potřeby vynuceno. Z počátku bylo přítomno 46 000 osob.

Kromě mise NATO byla v Kosovu přítomna i mise OSN s názvem UNMIK. Tato mise byla civilní a za úkol měla dočasnou správu Kosova. V roce 1999 bylo přítomno až 4 718 policejních příslušníků, 38 vojenských styčných důstojníků a další civilní osoby.

Vojenský útok NATO tedy nebyl podpořen souhlasem OSN, ale přítomnost jednotek v Kosovu byla výsledkem přijaté rezoluce 1244.

Vladimir Putin

A pak následoval Afghánistán, Irák, otevřené porušování rezoluce RB OSN ohledně Libye, kdy namísto zajištění takzvané bezletové zóny bylo také zahájeno bombardování.
Jiné, 19. března 2014
Pravda

V případě Iráku i Afghánistánu se USA a jeho spojenci pustili do útoku, i když k němu neměli mandát Rady bezpečnosti OSN. V případě Libye byla rezolucí vyhlášena bezletová zóna, ale i přesto došlo k bombardování. To sice bylo ospravedlněno článkem 8 dané rezoluce, ale fakticky se bombardovalo v bezletové zóně. Na základě těchto faktů hodnotíme výrok jako pravdivý. AfghánistánVálku v Afghánistánu zahájily Spojené státy jako reakci na teroristické útoky z 11. září 2001. První nálet na Kábul uskutečnily USA spolu s Velkou Británií 7. října 2001. Podporu pro bombardování vyhlásila Rada bezpečnosti OSN až následující den.

V prosinci 2001 se už dočasná afghánská vláda vyjádřila pro vyslání Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF) na území Afghánistánu, což bylo Radou bezpečnosti OSN schváleno v rezoluci 1386. V srpnu 2003 převzala odpovědnost za ISAF Severoatlantická aliance. Poté Rada bezpečnosti rozšířila územní působnost. Vedle ISAF v zemi působila protiteroristická operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda) pod vedením USA, která se zakládala na mandátu OSN. Irák

Před vypuknutím konfliktu v Iráku byla Rada bezpečnosti několikrát informována o tom, že žádné zbraně hromadného ničení nebyly objeveny. Informace podával výkonný předseda Monitorovací, ověřovací a inspekční komise OSN (UNMOVIC) Hans Blix a generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) Muhammed Baradej. 5. února 2003 na schůzce Rady bezpečnosti na ministerské úrovni předstoupil ministr zahraničí USA Colin Powell a prezentoval zde materiály, které dle něj dokládaly, že Irák nesplnil odzbrojovací závazky.

Řada zemí odmítla vojenský zásah na území Iráku a na zasedáních Rady bezpečnosti tyto země žádaly, aby inspektoři OSN dostali více času na důkladné došetření. I přesto koalice zemí vedená USA a Velkou Británií zahájila 19. března útok. Až po 19. březnu přijala Rada bezpečnosti rezoluce 1483 (22. května 2003) a 1511 (16. října 2003).

Libye

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN z března 2011 mimo jiné ustavila nad Libyí bezletovou zónu a zakázala všechny lety (s výjimkou humanitárních letů nebo evakuace cizinců). V rezoluci 1973 je pak v článku 8 následující: " Zmocňuje členské státy, které se na národní úrovni anebo prostřednictvím regionálních organizací či úmluv obrátily na generálního tajemníka a generálního tajemníka Ligy arabských států, aby podle potřeby přijaly všechny nezbytné kroky k vynucení zákazu letů uloženého odstavcem číslo 6 ".

Na tento odstavec se odvolává Severoatlantická aliance a píše následující: " Za účelem ochrany civilního obyvatelstva provádělo NATO průzkumné, sledovací a informační operace, aby identifikovalo ty jednotky, které představují hrozbu pro libyjské obyvatelstvo. Námořní a vzdušné prostředky NATO pak mohly zaútočit na vojenské cíle na zemi, na moři nebo ve vzduchu".

Konkrétní útok popisuje např. online verze Daily Mail 21. března 2011.

Vladimir Putin

V roce 2004, aby došlo k prosazení potřebného kandidáta v prezidentských volbách, bylo vymyšleno jakési třetí kolo, se kterým zákon nepočítal. Prostě absurdita a výsměch ústavě.
Jiné, 19. března 2014
Zavádějící

V roce 2004 se konaly na Ukrajině v pořadí čtvrté (.pdf, str. 3) prezidentské volby od vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Jejich vítěz měl vystřídat prezidenta Leonida Kučmu, který byl v úřadu dvě funkční období, což je ústavní limit na Ukrajině (článek 103 Ústavy Ukrajiny).

Přestože do voleb kandidovalo 26 osobností (.pdf, str. 7), byl už od počátku zřejmý souboj dvou oponentů. Tím prvním byl premiér Viktor Janukovyč, kterého se snažil Leonid Kučma protlačit do úřadu. Jeho protivníkem byl Viktor Juščenko, bývalý premiér a předseda strany „Naše Ukrajina“.

Od počátku voleb byla patrná manipulace a diskriminace. Prvním kolem, které se konalo 31. října, prošli již zmínění kandidáti s těsnými výsledky. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění naznačovaly vítězství Viktora Juščenka ve druhém kole (21. listopadu), zvítězil s tříprocentním rozdílem Viktor Janukovyč. Přívrženci Viktora Juščenka po vyhlášení výsledků druhého kola vyrazili do ulic a započaly demonstrace a protesty proti výsledkům voleb (tzv. Oranžová revoluce), které měly mezinárodní podporu.

Nakonec Nejvyšší soud nařídil 3. prosince opakování druhého kola prezidentských voleb, které proběhlo za účasti mezinárodní volební pozorovatelské komise 26. prosince. Dne 28. prosince ústřední volební komise oznámila výsledky opakovaného druhého kola voleb, jehož vítězem se o necelých 8 % hlasů stal Viktor Juščenko.

Ukrajinská ústava z roku 1996 (v té době platná) se o prezidentských volbách zmiňuje v článku č. 103:

Prezident Ukrajiny je volen tajným hlasováním občany na období pěti let na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.“

„Regulérní volby prezidenta Ukrajiny se budou konat poslední neděli v březnu pátého volebního období úřadu prezidenta Ukrajiny. V případě předčasných voleb prezidenta Ukrajiny se budou konat do devadesáti dnů ode dne ukončení pravomoci.“

„Postup pro konání voleb na prezidenta Ukrajiny musí být stanoven zákonem.“

Volby byly provedeny (.pdf, str. 4) na základě Prezidentského volebního zákona, jenž vstoupil v platnost v dubnu 2004, a na základě zákona o ústřední volební komisi, který byl přijat v červnu 2004.

Článek 26, odst. 13 Prezidentského volebního zákona stanoví: „Územní volební komise, pokud jde o organizování příprav a průběhu volby prezidenta Ukrajiny, musí zajistit konání opakovaného hlasování podle rozhodnutí ústřední volební komise, dohlížet nad opakovaným hlasováním v prezidentských volbách, stejně jako nad konáním opakovaných voleb dle tohoto zákona“.

Výrok hodnotíme na základě uvedených informací jako zavádějící. Bylo sice uskutečněno "třetí kolo" volby prezidenta, nicméně šlo o opakování druhého kola voleb, což nebylo v rozporu s ústavou z roku 1996 ani s volebním zákonem z dubna 2004. Volební zákon umožňuje opakování hlasování v prezidentských volbách dle rozhodnutí ústřední volební komise, což se v tomto případě stalo.

Vladimir Putin

Například ještě v době studené války USA a poté i jiné země zakázaly prodávat do SSSR celou řadu technologií a zařízení tím, že vytvořily tzv. seznamy CoCom. Dnes jsou formálně zrušeny, avšak opravdu pouze formálně, ve skutečnosti mnohé zákazy fungují jako dříve.
Jiné, 19. března 2014
Zavádějící

Výrok prezidenta Putina je hodnocen jako zavádějící, neboť "nástupnická organizace" (COCOM byl skutečně zrušen) se zabývá pouze kontrolou vývozu zbrojního a dalšího materiálu, nejde přímo o zákaz vývozu, jak Putin uvádí. V této nástupnické organizaci je členem také Ruská federace.

Koordinační výbor pro mnohostranné kontroly vývozu (COCOM) byla neformální multilaterální organizace, srze níž Spojené státy a jejich spojenci koordinovaly národní kontroly vztahující se na vývoz strategických materiálů a technologií do komunistického světa.

V roce 1948 vláda USA oslovila západní spojence s cílem založení společné koordinace politiky embarga proti státům RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci). Následně došlo v roce 1949 k ustanovení fungování organizace a 1. ledna 1950 k jejímu samotnému fungování.

Důležitou součástí aktivit COCOMu bylo ustanovení tzv. COCOM seznamů technologií a produktů, které byly kontrolovány, monitorovány a na něž se vztahovalo embargo. První seznam munice obsahoval všechny vojenské předměty, druhý seznam atomové energie obsahoval zdroje štěpných materiálů pro jaderné reaktory a jejich díly a třetí průmyslový seznam obsahoval položky jako motory, letecké kontrolní vybavení, počítače apod.

Po rozpadu Sovětského bloku se omezení vztahovalo pouze na podej výpočetní a telekomunikační techniky do zemí, které tvořily východní blok. V březnu roku 1994 byl COCOM formálně zrušen, některé exportní kontroly však zůstaly nadále zachovány. Jednalo se například o kontroly rozhlasové a šifrovací technologie.

Ve Spojených státech bylo dodržování zásad COCOM realizováno prostřednictvím zákona The Arms Export Control Act (Zákon o kontrole vývozu zbraní), který je dodnes platný a umožňuje prezidentovi USA kontrolu vývozu obranných prostředků.

Nicméně po rozpadu SSSR se objevily nové hrozby (např. terorismus) a vznikla opět potřeba vývozního omezení. V prosinci 1995 vzniklo tzv. Wassenaarské ujednání (WA) o vývozních kontrolách konvenčních zbraní, zboží a technologií dvojího využití, které nahradilo některé funkce COCOM. Členem tohoto sdružení států je i Ruská federace.

Podobně jako COCOM má WA kontrolní seznamy obsahující vojenské materiály a zboží dvojího užití. Primárním cílem WA je mezinárodní výměna informací o mezinárodním obchodu se strategickým zbožím, posilování transparentnosti a předcházení destabilizujícímu hromadění konvenčních zbraní.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je sice pravdou, že COCOM byl pouze formálně zrušen v roce 1994 a některé vývozní kontroly dodnes platí, jedná se však pouze o kontrolu vývozu, nikoliv o zákaz vývozu.

Vladimir Putin

Připomenu, že během politických konzultací při spojení NSR a NDR na, mírně řečeno, expertní, ale vysoké úrovni, představitelé zdaleka ne všech zemí, které jsou a byly tehdy spojenci Německa, podpořily samotnou myšlenku spojení. Naše země však oproti tomu jednoznačně podpořila upřímnou, neudržitelnou touhu k národní jednotě.
Jiné, 19. března 2014
Nepravda

Spojení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky, tedy tzv. znovusjednocení Německa, byl proces, který byl dokončen 3. října 1990. V této době ještě existoval Sovětský svaz a protože Rusko bylo jednou ze svazových republik, nemělo samostatnou zahraniční politiku – budeme se proto zabývat pozicí Sovětského svazu.

Výrok Vladimíra Putina je hodnocen jako nepravdivý. Myšlenku znovusjednocení Německa podporovaly jen Spojené státy americké. Další země byly v této otázce rezervované nebo přímo proti a řadil se k nim také Sovětský svaz. Michail Gorbačov se uvolil k podepsání mírové dohody s Německem, která měla umožnit znovusjednocení Německa, až po dlouhém přesvědčování a nabídce finanční pomoci.

Dva týdny po pádu Berlínské zdi představil (ang.) tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl svůj 10bodový plán na znovusjednocení Německa. Prvním krokem měla být bližší spolupráce mezi Západním a Východním Německem. Dále mělo následovat vytvoření konfederace, která měla podle Kohlova plánu vyústit v utvoření federace a tedy sjednocení.

Nicméně Německo se nemohlo sjednotit bez souhlasu spojenců – tedy Spojených států, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu. Po 2. světové válce totiž nebyla s Němci podepsána mírová dohoda a jak Západní, tak Východní Německo bylo stále pod částečnou vojenskou okupací a nemělo tak úplnou státní suverenitu.

Německá snaha o znovusjednocení se u evropských spojenců nesetkala s nadšením. Margaret Thatcher, tehdejší britská premiérka, byla proti (ang.) případnému sjednocení již před pádem Berlínské zdi a svůj názor nezměnila ani při pozdějším vyjednávání (avšak po čase se rozhodla jednání nehatit). Stejnou pozici zastával také francouzský prezident Francois Mitterand. Obě země se případného sjednocení obávaly kvůli německé minulosti a nebyly v tomto jediné – německého znovusjednocení se hrozilo také například Polsko (ang., str. 13) nebo Izrael. Tehdejší izraelský premiér Jicchak Šamir dokonce vyjádřil obavu (ang.), že sjednocené a silné Německo by se znovu pokusilo vyhladit Židy. Členové Evropského společenství jako Itálie nebo Nizozemí byli k otázce německého sjednocení rezervovaní (ang.).

Naopak podepsání mírové dohody a umožnění Německu se sjednotit prosazovaly Spojené státy (ang.), které také jednání týkající se Německa vedly. Američané (ang.) se na rozdíl od svých evropských protějšků neobávali německého expanzionismu, jejich jedinou starostí bylo, aby Německo zůstalo členem NATO.

Tehdejší vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov se znovusjednocení Německa usilovně bránil (ang.). Měl k tomu ostatně řadu důvodů: Sověti by ve Východním Německu naprosto ztratili vliv a museli by se vojensky stáhnout z tohoto prostoru. Při vyjednávání o mírové smlouvě se navíc počítalo s tím, že by se sjednocené Německo přidalo k NATO. Podle tehdejších vyjednavačů Sověti údajně uvažovali také o vojenské intervenci (ang.) do NDR. Díky obratné diplomacii (ang.) a nabídce štědré finanční pomoci se nakonec americkým a německým vyjednavačům v čele s Helmutem Kohlem podařilo vymínit si Gorbačovův souhlas (ang.).

Vladimir Putin

Znáte poslední sociologické průzkumy, které se uskutečnily v Rusku v posledních dnech: okolo 95 procent občanů předpokládá, že Rusko musí bránit zájmy Rusů a představitelů jiných národností, žijících na Krymu. 95 procent. A více než 83 procenta předpokládají, že Rusko to musí dělat, dokonce jestli taková pozice zhorší naše vztahy s některými státy. 86 procent občanů naší země je přesvědčeno, že je Krym dosud ruským územím, ruskou zemí. A téměř, to je velmi důležité číslo, absolutně koreluje s tím, co bylo na referendu, téměř 92 procenta vystupují za připojení Krymu k Rusku.
Jiné, 19. března 2014
Pravda

Dle výzkumu zveřejněného ruskou tiskovou agenturou ITAR-TASS (ang), který byl proveden mezi 14. a 16. březnem 2014 společně agenturami Všeruského centra pro výzkum veřejného mínění (All-Russia Public Opinion Research Center) a Všeruské nadace veřejného mínění (All-Russian Public Opinion Foundation), se 94 % Rusů vyslovilo pro ochranu práv etnických Rusů a dalších národností žijících na Krymu a 83 % respondentů souhlasilo s ochranou těchto práv i v případě, že by to vedlo ke zhoršení vztahů s jinými státy. Zároveň 91 % respondentů podpořilo připojení Krymu k Ruské federaci a 86 % jich souhlasilo s výrokem: "Krym je Rusko".

Jednalo se o telefonický průzkum se vzorkem 48 590 obyvatel Ruska, z každého regionu bylo dotázáno mezi 300 a 1 000 respondenty.

Vladimir Putin

Mimochodem, dnes ze 2 milionů 200 tisíc obyvatel Krymského poloostrova je téměř jeden a půl milionu Rusů, 350 tisíc Ukrajinců, kteří většinou považují ruštinu za svůj mateřský jazyk...
Jiné, 19. března 2014
Pravda

Putinovo tvrzení odpovídá údajům z posledního ukrajinského sčítání lidu.

Další část výroku Putina popisuje počet Rusů, kteří na Krymu žijí, a počet tamějších Ukrajinců, kteří považují ruštinu za svůj mateřský jazyk. Tato část výroku je hodnocena jako pravdivá.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Národnostní dělení Krymu bylo dle sčítání lidu v r. 2001 následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkemRusové1180,4 270 1450,4Ukrajinci492,2 84,4 576,6Kr. Tataři243,4 1,8 245,2všichni2024 377,2 2401,2

Rusů je na Krymu skutečně téměř 1,5 mil.

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

Údaje o mateřském jazyce jsou dostupné pouze za ARK (jde o % obyvatel dané národnosti, kteří označují určený jazyk za svou mateřštinu):

UkrajinštinaRuštinaJinýRusové 0,2 99,70,1Ukrajinci 40,4 59,50,1Kr. Tataři 0,5 5,993

Prezident Putin se tedy v této části výroku zřejmě nemýlí. Většina Rusů i Ukrajinců v ARK alespoň podle dat z r. 2001 považuje ruštinu za svůj mateřský jazyk.

Obě ověřované části výroku tedy odpovídají údajům ze sčítání lidu v r. 2001 a hodnotíme je proto jako pravdivé.

Vladimir Putin

Mimochodem, dnes ze 2 milionů 200 tisíc obyvatel Krymského poloostrova je (...) asi 290-300 tisíc krymských Tatarů, z nichž se značná část, jak se ukázalo v referendu, také orientuje na Rusko.
Jiné, 19. března 2014
Neověřitelné

Závěrečná část výroku o krymském obyvatelstvu popisuje počet Tatarů a hodnotíme ji jako neověřitelnou.

Podle údajů z posledního sčítání lidu je Kr. Tatarů přibližně takovýto počet. Nemůžeme však ověřit, zda se jich část orientuje na Rusko.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Národnostní dělení Krymu bylo dle sčítání lidu v r. 2001 následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkemRusové1180,4 270 1450,4Ukrajinci492,2 84,4 576,6 Kr. Tataři243,4 1,8 245,2všichni2024 377,2 2401,2

Počet Krymských Tatarů je pak asi o 15 % nižší, než uvádí Putin, byť najdeme aktuální odhady, kterým Putinovo tvrzení odpovídá (např. zpráva amer. Department of State).

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

Klíčovou část Putinova tvrzení, že z Krymských Tatarů se " značná část orientuje na Rusko " však nelze doložit výsledky referenda. Zejména proto, že dosud máme pouze souhrnné údaje za celý Krym. I kdyby v referendu pro připojení k Rusku skutečně hlasovalo (Ihned) oficiálně uváděných 96,77 % zúčastněných za účasti více než 80 % registrovaných voličů, nevypovídá to nic o hlasování Kr. Tatarů, kteří představují (viz výše) přibližně desetinu obyvatel Krymu. Představitelé krymskotatarské komunity navíc před konáním referenda vyhlásili jeho bojkot (dle ČT).

Tuto část Putinova výroku tedy nedovedeme ověřit.