Marek Hilšer

Překlad rozhodnutí londýnského tribunálu, který se věnoval problematice nedobrovolného odběru orgánů v Číně, se nám z veřejných zdrojů nepodařilo dohledat. K dohledání byla jen část shrnutí závěrů tribunálu, které senátor Hilšer zveřejnil na své facebookové stránce.

Senátora Hilšera jsme tedy oslovili e-mailem a požádali jej o doložení existence tvrzeného překladu. Obratem jsme obdrželi odpověď, kde senátor Hilšer uvedl, že překlad zatím nikde nezveřejnil, ale má to v plánu, až budou hotové nové webové stránky.

Přiložil však vyhotovený český překlad zkráceného rozhodnutí tribunálu spolu s fakturou za práci překladatele. Tyto důkazy jsme vyhodnotili jako dostatečné, necítíme se však povoláni překlad zveřejňovat bez svolení objednavatele.

Ústavní žalobu na prezidenta Zemana inicioval v lednu letošního roku senátor Václav Láska, předseda hnutí SENÁTOR 21. Prvotním impulsem k tomuto kroku bylo podle senátora Lásky zasahování prezidenta a zaměstnanců Hradu do justičních záležitostí.

Žalobu připravili senátoři ke konci dubna. V této žalobě (.pdf) vymezili sedm skutků (šest skutků hlavních a poslední složený z dílčích provinění), kterými prezident údajně porušil Ústavu, například nejmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí či jmenování prezidentského kabinetu Jiřího Rusnoka v roce 2013, přestože se tehdy politické strany dohodly na sestavení vlády s podporou 101 poslanců. Žaloba byla 8. července 2019 rozšířena o osmý skutek, a to neodvolání současného ministra kultury Antonína Staňka. Prezident republiky Miloš Zeman ale opakovaně uvedl, že jeho kroky nebyly v rozporu s Ústavou.

Návrh žaloby podporují i senátoři a poslanci jiných politických stran, například ČSSD, ODS, KDU-ČSL, STAN nebo TOP 09. Senát by se měl žalobou zabývat na zasedání pléna, které se uskuteční 24. července.

Dle článku 65 Ústavy ČR nelze prezidenta republiky po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Senát však může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky, a to pro velezradu či hrubé porušení Ústavy. Ústavní soud pak může na základě této žaloby rozhodnout o ztrátě prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. K přijetí návrhu ústavní žaloby je potřeba ústavní, tedy třípětinová, většina v Senátu i v Poslanecké sněmovně.

Po předčasném pádu vlády Petra Nečase, jehož kabinet sestával na počátku z koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (VV), zamýšlela ODS sestavit novou vládu. Tato vláda se měla skládat z koalice ODS, TOP 09 a LIDEM (část poslanců, kteří se odtrhli z VV) a v jejím čele měla stanout tehdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová. Místopředsedkyně ODS Němcová rovněž posbírala 101 hlasů, tedy nadpoloviční většinu všech poslanců, ačkoli podle článku 39 Ústavy ČR https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl39-2">stačí pro vyslovení důvěry vládě nadpoloviční většina přítomných poslanců.

Tato koalice si však nezískala sympatie prezidenta Miloše Zemana, který pověřil sestavením vlády Jiřího Rusnoka. Zeman argumentoval tím, že se zavázal nezklamat své voliče, kterým v kampani během přímé volby prezidenta slíbil, že bude bojovat proti Nečasově vládě. Kabinet v čele s Němcovou složený z politiků tehdejší vlády by podle něj znamenalo pokračování Nečasovy vlády.

Tzv. vláda odborníků Jiřího Rusnoka byla jmenována 10. července 2013. Této vládě však 7. srpna 2013 nebyla vyslovena důvěra. Pro vládu se vyslovilo 93 poslanců, zatímco 100 jich hlasovalo proti. O několik dní později předal premiér Rusnok demisi vlády do rukou prezidenta, který jej pověřil výkonem funkce do jmenování nové vlády.

Zeman ale již předem avizoval, že by sestavením kabinetu pověřil pravděpodobně Němcovou v případě, že by vláda Rusnoka nezískala důvěru dolní komory. Tzv. stojedničková koalice se však rozpadla ještě před tím, než tak stihl učinit. Poslanci z řad ČSSD, TOP 09 a dalších stran vyvolali svolání mimořádné schůze k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Sněmovna byla nakonec 20. srpna 2013 rozpuštěna, a prezident tak vyhlásil předčasné volby, které se uskutečnily v říjnu téhož roku.

V předčasných volbách zvítězila ČSSD se ziskem 50 mandátů. Na základě těchto výsledků pověřil prezident Zeman volebního lídra a předsedu ČSSD Bohuslava Sobotku sestavením nové vlády. Jeho kabinet, který se skládal z koalice ANO 2011, ČSSD a KDU-ČSL, byl jmenován 29. ledna 2014. Ve stejný den také skončil mandát vládě Jiřího Rusnoka. Rusnokův kabinet tedy vládl od 10. července 2013 až do tohoto dne, tedy necelých 7 měsíců bez důvěry.

Ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana inicioval v lednu letošního roku senátor Václav Láska, předseda hnutí SENÁTOR 21. Prvotním impulsem k tomuto kroku bylo podle senátora Lásky zasahování prezidenta a zaměstnanců Hradu do justičních záležitostí. Žaloba byla připravena senátory již ke konci dubna. V původní verzi této žaloby (.pdf) vymezili sedm skutků (šest skutků hlavních a sedmý složený z dílčích provinění), kterými prezident Zeman údajně porušil Ústavu. Prezident republiky Miloš Zeman ale opakovaně uvedl, že jeho kroky nebyly v rozporu s Ústavou.

Staněk oficiálně rezignoval koncem května 2019 vzhledem ke kritice, které čelil po odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc. Jako jeho nástupce byl nominován Michal Šmarda, současný starosta Nového Města na Moravě. Prezident však na konci května Staňkovu demisi nepřijal. Důvodem nepřijetí demise bylo podle něj to, že Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná pochybení, a neměl by být proto trestán tlakem na odchod z funkce. Babiš proto odeslal prezidentovi návrh na odvolání ministra Staňka a jeho nahrazení Šmardou. Prezident Zeman ministra Staňka i přesto neodvolal, ačkoli článek 74 Ústavy ČR v takovém případě stanoví, že prezident je povinen na návrh předsedy vlády odvolat členy vlády a dle ústavních zvyklostí by tak měl učinit bez zbytečného odkladu.

Ústavní žaloba byla 8. července 2019 rozšířena o osmý skutek, a to právě o nečinnost prezidenta při odvolání současného ministra kultury Staňka. Senátor Václav Láska sice uvedl, že se čeká na vývoj celé situace, nicméně dodal, že je to důležité pouze pro komplexní popis skutkového stavu. Dle jeho názoru se již prezident v tomto případě dopustil hrubého porušení Ústavy. Pod původní verzi žaloby se podepsalo již 34 senátorů. Novou verzi ale budou muset senátoři podepsat znovu. Senát by se měl novou verzí žaloby zabývat na zasedání pléna, které se uskuteční 24. července.

Dle článku 65 Ústavy ČR nelze prezidenta republiky po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Senát však může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky, a to pro velezradu či hrubé porušení Ústavy. Ústavní soud pak může na základě této žaloby rozhodnout o ztrátě prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. K přijetí návrhu ústavní žaloby je potřeba ústavní, tedy třípětinová, většina v Senátu i v Poslanecké sněmovně.

Politická situace okolo ministra kultury Antonína Staňka se týká neochoty prezidenta Zemana ministra odvolat. Staněk oznámil 15. května 2019, že do konce měsíce skončí na své pozici.

Spor s prezidentem kvůli postu ministra kultury naplno započal 28. května 2019, kdy Miloš Zeman nepřijal demisi, kterou Antonín Staněk (ČSSD) oficiálně předal premiérovi Andreji Babišovi 20. května. Podle vyjádření mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka tak prezident učinil proto, že „doc. Antonín Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná ekonomická pochybení a neměl by být za tato odhalení trestán tím, že na něj bude vyvoláván tlak, aby ze své funkce odešel.“ Antonín Staněk čelil kritice mimo jiné kvůli odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc.

Prezident Miloš Zeman obhajuje svou dosavadní nečinnost tím, že mu Ústava neukládá žádnou pevně danou časovou lhůtu, do které by měl žádosti na odvolání ministra vyhovět. Předseda ČSSD Jan Hamáček jeho jednání naopak označuje za protiústavní: „Postupuji striktně podle Ústavy, pan premiér také postupuje podle Ústavy, pan prezident se pohybuje v jakémsi režimu – dle mého pohledu – už mimo Ústavu.“

Miloš Zeman 12. června 2019 slíbil, že odvolá ministra kultury Antonína Staňka k 31. červenci. Není však stále jasné, koho jmenuje jeho nástupcem.

Podobně se Zeman v minulosti již zachoval. V květnu 2017 vypukla krize Sobotkovy vlády, která skončila odvoláním Andreje Babiše z funkce ministra financí i prvního místopředsedy vlády. Premiér Bohuslav Sobotka dne 2. května 2017 oznámil, že podá demisi vlády. Reagoval tím na kauzu tzv. korunových dluhopisů a dalších nejasností ohledně majetku Andreje Babiše.

Důvod, proč neodvolal pouze Andreje Babiše z funkce ministra financí, komentoval Sobotka těmito slovy: „Pokud bych navrhl odvolání ministra financí Andreje Babiše, mohl bych z něj v těch následujících měsících, které předcházejí volbám do Poslanecké sněmovny, učinit mučedníka.“ Premiér se tedy rozhodl pro rezignaci celé vlády.

Vzápětí se rozhořel spor mezi premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem o povaze podané demise. Zeman tvrdil, že demisi je možné chápat pouze jako rezignaci premiéra, a ne celé vlády, a z kabinetu by tak odešel jen Sobotka. Takový názor byl právníky hodnocen jako protiústavní. Rozdílný výklad Ústavy oběma činiteli nakonec způsobil, že se Sobotka rozhodl odvolat z vlády pouze ministra financí Andreje Babiše.

Své rozhodnutí oznámil na tiskové konferenci 5. května 2017. Sobotka nesouhlasil s prezidentovým výkladem Ústavy, který by podle něj umožnil, aby Andrej Babiš zůstal ministrem. Krize se následně prohloubila, jelikož Zeman odmítl Babiše neprodleně odvolat. Prezident mimo jiné tvrdil, že odvolání Babiše by odporovalo koaliční smlouvě, a bylo by proto neplatné. Situaci komplikovala také zahraniční cesta prezidenta do Číny, která trvala od 11. do 18. května.

Podle ústavních právníků musí prezident ministra odvolat, jak mu ukládá Ústava. Ta v článku 74 https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl74">uvádí: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“

Z důvodu odkladů odvolání Andreje Babiše se původně vnitropolitická krize postupně proměnila v krizi ústavní. Premiér Sobotka oznámil, že připravuje kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Podání ústavní žaloby zvažovali také senátoři. Pokud by Zeman nadále bezdůvodně prodlužoval krizi, spor by se musel řešit soudní cestou.

Vládní krize skončila 24. května 2017, kdy prezident odvolal Andreje Babiše z vlády a jmenoval nového ministra financí Ivana Pilného.

V Sobotkově vládě rezignoval 12. listopadu 2014 ministr dopravy Antonín Prachař. Jeho demisi prezident přijal již následující den. Dále rezignovala 10. února 2015 ministryně spravedlnosti Helena Válková, která oznámila, že demisi podá k 1. březnu 2015. Zeman sice nejprve uvedl, že její demisi zváží a že ji může odmítnout. Následně ji ale 24. února 2015 přijal.

28. května 2015 oznámil premiér Sobotka, že odvolá ministra školství Marcela Chládka. Podobně jako v případě Válkové, prezident nejprve odmítl odvolání ministra přijmout a s Chládkem se sešel. Po schůzce 4. června 2015 prezident přijal Chládkovo odvolání.

V listopadu 2016 oznámil premiér Bohuslav Sobotka výměnu dvou členů vlády, ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka a ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera. S jejich odvoláním prezident Zeman souhlasil. 20. února 2017 premiér Sobotka oznámil odvolání ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, kterého následně prezident 28. února z funkce odvolal.

Ministryně školství Kateřina Valachová oznámila 9. května 2017, že hodlá k 31. květnu rezignovat. Prezident Zeman se s Valachovou nejprve sešel a rezignaci ji rozmlouval. Sama Valachová se nakonec ve funkci rozhodla setrvat o několik dní déle, prezident nakonec její demisi přijal 19. června 2017, po návratu z pracovní cesty.

V případě první vlády Andreje Babiše, která 16. ledna 2018 nezískala ve Sněmovně důvěru a následně schválila vlastní demisi, prezident Zeman ze začátku otálel s jejím přijetím. Nakonec ale demisi kabinetu přijal o týden později 24. ledna 2018.

Ze současné koaliční menšinové vlády hnutí ANO a ČSSD odešlo za poslední rok 5 ministrů. Jako první oznámila svou rezignaci 9. července 2018 ministryně spravedlnosti Taťána Malá. 17. července ji následoval ministr práce a sociálních věcí Petr Krčál. Obě demise prezident přijal bez zaváhání. K dalším změnám ve vládě došlo v dubnu 2019, kdy odešel ministr dopravy Dan Ťok a ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková. 18. dubna 2019 svou demisi oznámil také ministr spravedlnosti Jan Kněžínek. Tyto demise prezident Zeman také přijal bez rozporů.

Nelze tedy tvrdit, že by se prezident podobným způsobem jako v případě demise ministra kultury Staňka v minulosti často choval. Na hraně svých pravomocí se ale prezident v minulosti pohyboval i při jmenování ministrů do vlády. V roce 2013 se prezident zdráhal jmenovat Lubomíra Zaorálka ministrem zahraničí v Sobotkově vládě, což bylo vnímáno jako protiústavní.

Podobným způsobem se prezident zachoval také v květnu 2018 při vzniku současné menšinové vlády ANO a ČSSD, kdy odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Rezortu se při vzniku vlády musel dočasně chopit předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Přes pokračující odmítaní ze strany prezidenta jmenovat Pocheho ministrem zahraničí se nakonec této funkce ujal v říjnu 2018 Tomáš Petříček.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož nelze tvrdit, že by prezident často odmítal přijmout demise ministrů (jako v případě Antonína Staňka). Způsobem hraničícím s Ústavou ale prezident v minulosti v souvislosti s ministry opakovaně jednal.