Marek Hilšer
Nez.

Marek Hilšer

Pravda
Český překlad rozhodnutí zatím nebyl zveřejněn, po oslovení nám však senátor Hilšer tento překlad zaslal spolu s fakturou za překladatelské práce.

Překlad rozhodnutí londýnského tribunálu, který se věnoval problematice nedobrovolného odběru orgánů v Číně, se nám z veřejných zdrojů nepodařilo dohledat. K dohledání byla jen část shrnutí závěrů tribunálu, které senátor Hilšer zveřejnil na své facebookové stránce.

Senátora Hilšera jsme tedy oslovili e-mailem a požádali jej o doložení existence tvrzeného překladu. Obratem jsme obdrželi odpověď, kde senátor Hilšer uvedl, že překlad zatím nikde nezveřejnil, ale má to v plánu, až budou hotové nové webové stránky.

Přiložil však vyhotovený český překlad zkráceného rozhodnutí tribunálu spolu s fakturou za práci překladatele. Tyto důkazy jsme vyhodnotili jako dostatečné, necítíme se však povoláni překlad zveřejňovat bez svolení objednavatele.

Pravda
Ústavní žalobu na prezidenta republiky inicioval počátkem roku senátor Václav Láska, předseda hnutí SENÁTOR 21. Žaloba má také podporu senátorů z jiných politických stran. Horní komora by se měla žalobou zabývat na zasedání pléna, pravděpodobně 24. července.

Ústavní žalobu na prezidenta Zemana inicioval v lednu letošního roku senátor Václav Láska, předseda hnutí SENÁTOR 21. Prvotním impulsem k tomuto kroku bylo podle senátora Lásky zasahování prezidenta a zaměstnanců Hradu do justičních záležitostí.

Žalobu připravili senátoři ke konci dubna. V této žalobě (.pdf) vymezili sedm skutků (šest skutků hlavních a poslední složený z dílčích provinění), kterými prezident údajně porušil Ústavu, například nejmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí či jmenování prezidentského kabinetu Jiřího Rusnoka v roce 2013, přestože se tehdy politické strany dohodly na sestavení vlády s podporou 101 poslanců. Žaloba byla 8. července 2019 rozšířena o osmý skutek, a to neodvolání současného ministra kultury Antonína Staňka. Prezident republiky Miloš Zeman ale opakovaně uvedl, že jeho kroky nebyly v rozporu s Ústavou.

Návrh žaloby podporují i senátoři a poslanci jiných politických stran, například ČSSD, ODS, KDU-ČSL, STAN nebo TOP 09. Senát by se měl žalobou zabývat na zasedání pléna, které se uskuteční 24. července.

Dle článku 65 Ústavy ČR nelze prezidenta republiky po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Senát však může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky, a to pro velezradu či hrubé porušení Ústavy. Ústavní soud pak může na základě této žaloby rozhodnout o ztrátě prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. K přijetí návrhu ústavní žaloby je potřeba ústavní, tedy třípětinová, většina v Senátu i v Poslanecké sněmovně.

Pravda
Po pádu Nečasovy vlády chtěla ODS sestavit vládu v čele s Miroslavou Němcovou. Ta dokonce získala podporu nadpoloviční většiny všech poslanců. Zeman ale pověřil sestavením vlády Jiřího Rusnoka a následně tuto vládu jmenoval. Jeho kabinet vládl téměř 7 měsíců bez důvěry.

Po předčasném pádu vlády Petra Nečase, jehož kabinet sestával na počátku z koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (VV), zamýšlela ODS sestavit novou vládu. Tato vláda se měla skládat z koalice ODS, TOP 09 a LIDEM (část poslanců, kteří se odtrhli z VV) a v jejím čele měla stanout tehdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová. Místopředsedkyně ODS Němcová rovněž posbírala 101 hlasů, tedy nadpoloviční většinu všech poslanců, ačkoli podle článku 39 Ústavy ČR https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl39-2">stačí pro vyslovení důvěry vládě nadpoloviční většina přítomných poslanců.

Tato koalice si však nezískala sympatie prezidenta Miloše Zemana, který pověřil sestavením vlády Jiřího Rusnoka. Zeman argumentoval tím, že se zavázal nezklamat své voliče, kterým v kampani během přímé volby prezidenta slíbil, že bude bojovat proti Nečasově vládě. Kabinet v čele s Němcovou složený z politiků tehdejší vlády by podle něj znamenalo pokračování Nečasovy vlády.

Tzv. vláda odborníků Jiřího Rusnoka byla jmenována 10. července 2013. Této vládě však 7. srpna 2013 nebyla vyslovena důvěra. Pro vládu se vyslovilo 93 poslanců, zatímco 100 jich hlasovalo proti. O několik dní později předal premiér Rusnok demisi vlády do rukou prezidenta, který jej pověřil výkonem funkce do jmenování nové vlády.

Zeman ale již předem avizoval, že by sestavením kabinetu pověřil pravděpodobně Němcovou v případě, že by vláda Rusnoka nezískala důvěru dolní komory. Tzv. stojedničková koalice se však rozpadla ještě před tím, než tak stihl učinit. Poslanci z řad ČSSD, TOP 09 a dalších stran vyvolali svolání mimořádné schůze k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Sněmovna byla nakonec 20. srpna 2013 rozpuštěna, a prezident tak vyhlásil předčasné volby, které se uskutečnily v říjnu téhož roku.

V předčasných volbách zvítězila ČSSD se ziskem 50 mandátů. Na základě těchto výsledků pověřil prezident Zeman volebního lídra a předsedu ČSSD Bohuslava Sobotku sestavením nové vlády. Jeho kabinet, který se skládal z koalice ANO 2011, ČSSD a KDU-ČSL, byl jmenován 29. ledna 2014. Ve stejný den také skončil mandát vládě Jiřího Rusnoka. Rusnokův kabinet tedy vládl od 10. července 2013 až do tohoto dne, tedy necelých 7 měsíců bez důvěry.

Pravda
Ústavní žaloba na prezidenta Zemana byla připravena již v dubnu tohoto roku. Kauza spojená s odvoláním ministra kultury začala koncem května, kdy prezident Zeman nepřijal jeho demisi a ani jej neodvolal na návrh premiéra. Senátoři tak stávající žalobu rozšířili o tento bod.

Ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana inicioval v lednu letošního roku senátor Václav Láska, předseda hnutí SENÁTOR 21. Prvotním impulsem k tomuto kroku bylo podle senátora Lásky zasahování prezidenta a zaměstnanců Hradu do justičních záležitostí. Žaloba byla připravena senátory již ke konci dubna. V původní verzi této žaloby (.pdf) vymezili sedm skutků (šest skutků hlavních a sedmý složený z dílčích provinění), kterými prezident Zeman údajně porušil Ústavu. Prezident republiky Miloš Zeman ale opakovaně uvedl, že jeho kroky nebyly v rozporu s Ústavou.

Staněk oficiálně rezignoval koncem května 2019 vzhledem ke kritice, které čelil po odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc. Jako jeho nástupce byl nominován Michal Šmarda, současný starosta Nového Města na Moravě. Prezident však na konci května Staňkovu demisi nepřijal. Důvodem nepřijetí demise bylo podle něj to, že Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná pochybení, a neměl by být proto trestán tlakem na odchod z funkce. Babiš proto odeslal prezidentovi návrh na odvolání ministra Staňka a jeho nahrazení Šmardou. Prezident Zeman ministra Staňka i přesto neodvolal, ačkoli článek 74 Ústavy ČR v takovém případě stanoví, že prezident je povinen na návrh předsedy vlády odvolat členy vlády a dle ústavních zvyklostí by tak měl učinit bez zbytečného odkladu.

Ústavní žaloba byla 8. července 2019 rozšířena o osmý skutek, a to právě o nečinnost prezidenta při odvolání současného ministra kultury Staňka. Senátor Václav Láska sice uvedl, že se čeká na vývoj celé situace, nicméně dodal, že je to důležité pouze pro komplexní popis skutkového stavu. Dle jeho názoru se již prezident v tomto případě dopustil hrubého porušení Ústavy. Pod původní verzi žaloby se podepsalo již 34 senátorů. Novou verzi ale budou muset senátoři podepsat znovu. Senát by se měl novou verzí žaloby zabývat na zasedání pléna, které se uskuteční 24. července.

Dle článku 65 Ústavy ČR nelze prezidenta republiky po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Senát však může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky, a to pro velezradu či hrubé porušení Ústavy. Ústavní soud pak může na základě této žaloby rozhodnout o ztrátě prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. K přijetí návrhu ústavní žaloby je potřeba ústavní, tedy třípětinová, většina v Senátu i v Poslanecké sněmovně.

Zavádějící
Politická krize okolo ministra kultury Staňka se týkala především neochoty prezidenta Zemana ministra odvolat. Ačkoliv se prezident v minulosti podobným způsobem zachoval, nelze tvrdit, že k tomu docházelo často. Výrok hodnotíme jako zavádějící.

Politická situace okolo ministra kultury Antonína Staňka se týká neochoty prezidenta Zemana ministra odvolat. Staněk oznámil 15. května 2019, že do konce měsíce skončí na své pozici.

Spor s prezidentem kvůli postu ministra kultury naplno započal 28. května 2019, kdy Miloš Zeman nepřijal demisi, kterou Antonín Staněk (ČSSD) oficiálně předal premiérovi Andreji Babišovi 20. května. Podle vyjádření mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka tak prezident učinil proto, že „doc. Antonín Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná ekonomická pochybení a neměl by být za tato odhalení trestán tím, že na něj bude vyvoláván tlak, aby ze své funkce odešel.“ Antonín Staněk čelil kritice mimo jiné kvůli odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc.

Prezident Miloš Zeman obhajuje svou dosavadní nečinnost tím, že mu Ústava neukládá žádnou pevně danou časovou lhůtu, do které by měl žádosti na odvolání ministra vyhovět. Předseda ČSSD Jan Hamáček jeho jednání naopak označuje za protiústavní: „Postupuji striktně podle Ústavy, pan premiér také postupuje podle Ústavy, pan prezident se pohybuje v jakémsi režimu – dle mého pohledu – už mimo Ústavu.“

Miloš Zeman 12. června 2019 slíbil, že odvolá ministra kultury Antonína Staňka k 31. červenci. Není však stále jasné, koho jmenuje jeho nástupcem.

Podobně se Zeman v minulosti již zachoval. V květnu 2017 vypukla krize Sobotkovy vlády, která skončila odvoláním Andreje Babiše z funkce ministra financí i prvního místopředsedy vlády. Premiér Bohuslav Sobotka dne 2. května 2017 oznámil, že podá demisi vlády. Reagoval tím na kauzu tzv. korunových dluhopisů a dalších nejasností ohledně majetku Andreje Babiše.

Důvod, proč neodvolal pouze Andreje Babiše z funkce ministra financí, komentoval Sobotka těmito slovy: „Pokud bych navrhl odvolání ministra financí Andreje Babiše, mohl bych z něj v těch následujících měsících, které předcházejí volbám do Poslanecké sněmovny, učinit mučedníka.“ Premiér se tedy rozhodl pro rezignaci celé vlády.

Vzápětí se rozhořel spor mezi premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem o povaze podané demise. Zeman tvrdil, že demisi je možné chápat pouze jako rezignaci premiéra, a ne celé vlády, a z kabinetu by tak odešel jen Sobotka. Takový názor byl právníky hodnocen jako protiústavní. Rozdílný výklad Ústavy oběma činiteli nakonec způsobil, že se Sobotka rozhodl odvolat z vlády pouze ministra financí Andreje Babiše.

Své rozhodnutí oznámil na tiskové konferenci 5. května 2017. Sobotka nesouhlasil s prezidentovým výkladem Ústavy, který by podle něj umožnil, aby Andrej Babiš zůstal ministrem. Krize se následně prohloubila, jelikož Zeman odmítl Babiše neprodleně odvolat. Prezident mimo jiné tvrdil, že odvolání Babiše by odporovalo koaliční smlouvě, a bylo by proto neplatné. Situaci komplikovala také zahraniční cesta prezidenta do Číny, která trvala od 11. do 18. května.

Podle ústavních právníků musí prezident ministra odvolat, jak mu ukládá Ústava. Ta v článku 74 https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl74">uvádí: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“

Z důvodu odkladů odvolání Andreje Babiše se původně vnitropolitická krize postupně proměnila v krizi ústavní. Premiér Sobotka oznámil, že připravuje kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Podání ústavní žaloby zvažovali také senátoři. Pokud by Zeman nadále bezdůvodně prodlužoval krizi, spor by se musel řešit soudní cestou.

Vládní krize skončila 24. května 2017, kdy prezident odvolal Andreje Babiše z vlády a jmenoval nového ministra financí Ivana Pilného.

V Sobotkově vládě rezignoval 12. listopadu 2014 ministr dopravy Antonín Prachař. Jeho demisi prezident přijal již následující den. Dále rezignovala 10. února 2015 ministryně spravedlnosti Helena Válková, která oznámila, že demisi podá k 1. březnu 2015. Zeman sice nejprve uvedl, že její demisi zváží a že ji může odmítnout. Následně ji ale 24. února 2015 přijal.

28. května 2015 oznámil premiér Sobotka, že odvolá ministra školství Marcela Chládka. Podobně jako v případě Válkové, prezident nejprve odmítl odvolání ministra přijmout a s Chládkem se sešel. Po schůzce 4. června 2015 prezident přijal Chládkovo odvolání.

V listopadu 2016 oznámil premiér Bohuslav Sobotka výměnu dvou členů vlády, ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka a ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera. S jejich odvoláním prezident Zeman souhlasil. 20. února 2017 premiér Sobotka oznámil odvolání ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, kterého následně prezident 28. února z funkce odvolal.

Ministryně školství Kateřina Valachová oznámila 9. května 2017, že hodlá k 31. květnu rezignovat. Prezident Zeman se s Valachovou nejprve sešel a rezignaci ji rozmlouval. Sama Valachová se nakonec ve funkci rozhodla setrvat o několik dní déle, prezident nakonec její demisi přijal 19. června 2017, po návratu z pracovní cesty.

V případě první vlády Andreje Babiše, která 16. ledna 2018 nezískala ve Sněmovně důvěru a následně schválila vlastní demisi, prezident Zeman ze začátku otálel s jejím přijetím. Nakonec ale demisi kabinetu přijal o týden později 24. ledna 2018.

Ze současné koaliční menšinové vlády hnutí ANO a ČSSD odešlo za poslední rok 5 ministrů. Jako první oznámila svou rezignaci 9. července 2018 ministryně spravedlnosti Taťána Malá. 17. července ji následoval ministr práce a sociálních věcí Petr Krčál. Obě demise prezident přijal bez zaváhání. K dalším změnám ve vládě došlo v dubnu 2019, kdy odešel ministr dopravy Dan Ťok a ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková. 18. dubna 2019 svou demisi oznámil také ministr spravedlnosti Jan Kněžínek. Tyto demise prezident Zeman také přijal bez rozporů.

Nelze tedy tvrdit, že by se prezident podobným způsobem jako v případě demise ministra kultury Staňka v minulosti často choval. Na hraně svých pravomocí se ale prezident v minulosti pohyboval i při jmenování ministrů do vlády. V roce 2013 se prezident zdráhal jmenovat Lubomíra Zaorálka ministrem zahraničí v Sobotkově vládě, což bylo vnímáno jako protiústavní.

Podobným způsobem se prezident zachoval také v květnu 2018 při vzniku současné menšinové vlády ANO a ČSSD, kdy odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Rezortu se při vzniku vlády musel dočasně chopit předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Přes pokračující odmítaní ze strany prezidenta jmenovat Pocheho ministrem zahraničí se nakonec této funkce ujal v říjnu 2018 Tomáš Petříček.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož nelze tvrdit, že by prezident často odmítal přijmout demise ministrů (jako v případě Antonína Staňka). Způsobem hraničícím s Ústavou ale prezident v minulosti v souvislosti s ministry opakovaně jednal.

Pravda

Hilšer o sobě opakovaně tvrdí, že nikdy nevstoupil do žádné politické strany (viz např. zde) a podle dostupných informací skutečně v žádné straně nikdy nebyl. Podle údajů na transparentním účtu v kampani Hilšera podpořilo několik miliardářů, jako například Dalibor Děde k částkou 50 000 Kč v srpnu loňského roku nebo firma Isolit-Bravo, jejímž ředitelem a jednatelem je miliardář Kvido Štěpánek, částkou 30 000 Kč v červenci téhož roku. Tyto částky jsou však pouze zlomkem peněz vybraných na jeho transparentním účtu. Drtivá většina Hilšerových darů je v řádu několika stovek či tisíců korun a pochází od velkého množství dárců

Pravda

Vzhledem k novele zákona o volbě prezidenta republiky, která zavedla povinnost uvádět kromě jiných údajů také číslo svého občanského průkazu nebo cestovního pasu, nebylo až do března 2017 jasné, jaké budou přesné podmínky pro podporu petic prezidentských kandidátů. První zmínka o Hilšerově petičním stánku na sociálních sítích tedy pochází z 22. března 2017 a jednalo se skutečně o náměstí I. P. Pavlova.

Pravda

Z veřejných zdrojů nelze vypátrat, odkdy byl Marek Hilšer členem, protože Karlova Univerzita elektronicky archivuje zasedání Akademického senátu 1. Lékařské fakulty až od roku 2005. Nicméně předsedou senátu byl Hilšer zvolen 13. prosince 2004, jak dokládá tato výroční zpráva (.pdf, str. 10).

17. prosince 2007 svůj post obhájil s hlasy 24 pro a 5 proti (z celkem 30 členů).

Na přímý dotaz nám bylo sekretariátem 1. LF UK odpovězeno, že kandidát Hilšer byl předsedou senátu po tři volební období (sám Hilšer na svých stránkách píše o jedné obhajobě). Podle výroční zprávy z roku 2010 (.pdf, str. 5) odstoupil Hilšer z pozice předsedy právě během zmíněného roku.

Neověřitelné

K protestu proti transformaci univerzitních nemocnic došlo v květnu 2008. Marek Hilšer jako mluvčí studentské iniciativy složené ze zástupců studentů lékařských a farmaceutických fakult vystoupil proti záměru tehdejší Topolánkovy vlády provést přeměnu nemocnic. Studenti jednali i s ministerstvem zdravotnictví.

Julínek byl tehdy podle zpráv z médií z postoje studentů rozpačitý, nicméně jasné stanovisko o tom, že by nechtěl vést veřejný dialog se neobjevilo. Důvod, proč chtěl Julínek jednat se studenty, také stanovit nedokážeme. Zda bylo skutečným účelem jednání utišení studentů, aby se věc nedostala na veřejnost, nebo konstruktivní dialog o průběhu změn, se nám podložit nepodařilo. Jedná se tak o pouhou Hilšerovu spekulaci. I z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Problematické je ovšem pojmenování „skrytá privatizace“. V jednom z minulých Hilšerových výroků jsme tento proces převodu fakultních nemocnic na akciové společnosti již ověřovali. Tento výrok je hodnocen jako neověřitelný. Interpretace, zda obsah navrhovaného zákona měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, zda tomu tak skutečně bylo.

Podstatné je, že Hilšer byl tehdejším studentem a aktivně se účastnil protestů. Podle archivní tiskové zprávy Univerzity Karlovy byl Marek Hilšer mluvčím a předsedou Akademického senátu 1. LF UK. Podle serveru iDNES.cz přišli studenty podpořit i odborníci z řad lékařů. Julínek vyjádřil nesouhlas. „Byl bych raději, kdyby po čtyřhodinovém jednání, které jsme ve čtvrtek měli, od akce ustoupili,“ uvedl.

Tomáš Julínek jako tehdejší ministr zdravotnictví vyjádřil znepokojení se studentským postupem.

Podle ČT Julínek reagoval na protest studentů politováním, že nereflektovali společné několikahodinové jednání. „Myslím si, že studenti mají reprezentovat progres, nikoli boj proti progresu“.

Zavádějící

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v květnu 2008 reálně uskutečněný protest studentské iniciativy a odmítavý postoj Karlovy univerzity nebyly jedinými dvěma důvody, proč Topolánkova vláda ustoupila od záměru transformovat fakultní nemocnice. Proti chystanému záměru se totiž postavilo několik dalších aktérů – další dvě univerzity, koaliční lidovci, opozice či Česká lékařská komora.

Vedle Karlovy univerzity se proti záměru transformovat fakultní nemocnice vyslovily také Masarykova univerzita a Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Veřejné vyjádření proti připravovanému zákonu pochází z února 2008.

Proti změnám se postavila také tehdy (duben 2008) vládní KDU-ČSL, která případné schválení považovala za velmi vážný problém pro koaliční spolupráci.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek v červnu 2008 v Poslanecké sněmovně oznámil, že od plánovaného projektu přeměny fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští.

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zprava Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Studenti pražských lékařských vysokých škol včetně Marka Hilšera, zastoupeni ve studentské iniciativě, uspořádali v květnu 2008 proti chystanému záměru ministerstva zdravotnictví protest.

Tyto veřejné Hilšerovy aktivity pochází z doby, kdy proti návrhu protestovala celá řada aktérů. Hilšer má tedy pravdu v tom, že se studentská iniciativa postavila proti diskutovanému věcnému návrhu zákona o univerzitních nemocnicích a že návrh zákona odmítla také Karlova univerzita. Skutečnost, že zákon nakonec nebyl ani poslán do Poslanecké sněmovny, byla výsledkem soustředěného odporu řady dalších aktérů – opozice, dalších dvou univerzit, koaličního partnera KDU-ČSL a dalších. Jelikož Hilšer ve výroku mluví pouze o angažovanosti studentské iniciativy a zapojení Karlovy univerzity a pomíjí řadu dalších tehdejších účastníků, je výrok hodnocen jako zavádějící.