Demagog.cz

Jan Lipavský

Jan Lipavský (Piráti)

  • 19
  • 1
  • 0
  • 0

Výroky

Jan Lipavský

Jan Lipavský

Na ministerstvo zahraničních (věcí, pozn. Demagog.cz) se v roli politického náměstka vrací Jan Kohout.

Připomeňme, že to byl on, kdo v roce 2013 přiklepl diplomatický pas Martinu Nejedlému. Twitter, 17. května 2021

Jan Kohout byl 17. května 2021 jmenován na pozici náměstka ministra zahraničních věcí. V prosinci roku 2013, kdy Kohout působil jako ministr zahraničí, skutečně vydal diplomatický pas Martinu Nejedlému.

skrýt celé odůvodnění

Novým náměstkem ministra zahraničních věcí byl 17. května 2021 jmenován Jan Kohout, který ve funkci nahradil náměstkyni Michaelu Marksovou-Tominovou. Kohout na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) působil již dříve jako ministr, a to v letech 2009–2010 ve vládě Jana Fischera a poté v půlročním období od července 2013 do ledna 2014 ve vládě Jiřího Rusnoka. Opakovaně taktéž zastával pozici náměstka na Ministerstvu zahraničních věcí, nicméně dosud působil jako náměstek ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Jan Kohout během svého druhého ministerského mandátu v prosinci roku 2013 skutečně vydal diplomatický pas poradci prezidenta Martinu Nejedlému, a to na žádost prezidentské kanceláře. Dle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, může být diplomatický pas Ministerstvem vydán také dalším osobám vedle těch v zákoně explicitně jmenovaných. Tyto další osoby získávají diplomatický pas se souhlasem ministra zahraničních věcí. Zákon navíc uvádí, že vydávání diplomatických pasů dalším osobám by mělo odpovídat mezinárodním zvyklostem.

Nicméně, co konkrétně znamenají „mezinárodní zvyklosti“, již v zákoně vymezeno není. Dle bývalé tiskové mluvčí Ministerstva zahraničí Michaely Lagronové při žádosti o diplomatický pas pro osobu výslovně neuvedenou v zákoně „Ministerstvo prověřuje, zda cizí státy vydávají osobně ve stejném či analogickém postavení diplomatický pas“. Martin Smolek, náměstek MZV pro řízení sekce právní a konzulární, k vydání diplomatického pasu Martinu Nejedlému uvedl: „Pas může být vydán jiné osobě se souhlasem ministra zahraničních věcí, pokud to odpovídá mezinárodním zvyklostem. Protože jsme takové země našli, to znamená taková mezinárodní zvyklost existuje, a protože tehdejší ministr zahraničních věcí vyjádřil s žádostí souhlas, tak jsme z toho důvodu podle zákona pas vydali.“

Podle tehdejšího tiskového mluvčího MZV Michala Bucháčka získal Martin Nejedlý diplomatický pas „s odůvodněním jeho působení coby poradce v doprovodu zahraničních cest prezidenta republiky a na základě zjišťované mezinárodní zvyklosti“. Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček se zase nechal slyšet, že „podle mezinárodních zvyklostí poradce prezidenta diplomatický pas mít může“.

Nejedlého diplomatický pas se stal předmětem diskuze v listopadu 2020 v souvislosti s jeho cestou do Moskvy. Poslanec Jan Lipavský vyzval tehdejšího ministra zahraničních věcí Petříčka, aby Nejedlému diplomatický pas odebral. V reakci na tuto výzvu ministr Petříček uvedl, že Nejedlému diplomatický pas vzít nemůže, neboť Nejedlý neskončil ve funkci poradce prezidenta ani nespáchal trestný čin nebo přečin.

Platnost diplomatického pasu Martina Nejedlého uplyne v roce 2023, tedy po deseti letech od jeho vydání.

Jan Lipavský

Jan Lipavský

Velkou Británii čeká série klíčových hlasování v parlamentu, kde i Theresa Mayová předložila různé návrhy. A na základě těchto hlasování poslední z nich je právě o odložení Brexitu o 2 měsíce.
Interview ČT24, 26. února 2019

Na základě dostupných informací nelze přesně určit, jak dlouhý by odklad skutečně byl. Pravdou je, že Mayová původně podporovala odchod na konci března 2019, pak ale připustila variantu odkladu. Jak dlouhý ovšem odklad bude, se ještě neví, média mluví o 2 až 3 měsících.

skrýt celé odůvodnění

Podle původního plánu (.pdf, str. 2) mělo dojít k vystoupení Velké Británie z Evropské unie 30. března 2019, dnes je ale tato varianta nejistá.

V úterý Mayová uvedla, že o brexitové dohodě dojednané s EU se bude znovu hlasovat nejpozději 12. března. Zároveň poslancům slíbila v případě odmítnutí dohody možnost odmítnout i Brexit bez dohody a vynutit si odklad vystoupení z EU. Mayová dodala, že o jednorázový a krátkodobý odklad požádá Brusel jen v případě, že zákonodárci při hlasování odmítnou podpořit jí vyjednanou dohodu o odchodu z Unie i možnost, že Británie 29. března EU opustí bez jakékoli předchozí dohody. Odklad by měl podle Mayové poskytnout vládě více času na vyjednávání případných změn v brexitové dohodě.

Jak dlouhé toto eventuální prodloužení bude a zda k němu vůbec dojde, zatím není jasné. O odkladu v délce dvou měsíců informoval deník The Telegraph, avšak neoficiálnost takového tvrzení lze vyčíst z týden staré zprávy serveru Bloomberg, která hovoří o měsících třech. Prodloužení by mělo být „krátkodobé“, nejčastěji se zmiňuje prodloužení o dva měsíce, tedy do konce května. Média přinášejí odhady nejčastěji 2 až 3 měsíce, ale přesný termín není znám.

Svůj úmysl vystoupit z Evropské unie Velká Británie oficiálně oznámila 29. března 2017 poté, co občané v referendu konaném 23. června 2016 rozhodli o vystoupení Velké Británie v EU. Pro Brexit se tehdy rozhodlo 51,9 % Britů. Pro odchod z EU se vyslovilo 17,4 milionů voličů, pro setrvání 16,1 milionů.

Jan Lipavský

Jan Lipavský

I Evropská unie má nějaký vyjednávací tým, jsou zde političtí představitelé (pro vyjednání brexitu, pozn. Demagog.cz).
Interview ČT24, 26. února 2019

Evropská unie pověřila k jednání speciální tým pod vedením Michela Barniera, bývalého francouzského ministra a člena Evropského parlamentu a komise.

skrýt celé odůvodnění

Na základě aktivace článku 50 smlouvy o EU ze strany Velké Británie 29. března 2017 Evropská rada přijala pokyny, které vymezují rámec jednání a stanoví celkové postoje a zásady EU při jednáních o odchodu Velké Británie.

Na základě těchto pokynů jmenovala vedoucím vyjednavačem za EU Michela Barniera a jeho speciální skupinu, celkem tým čítá 11 členů (pdf.). Michel Barnier je bývalý několikanásobný francouzský ministr a bývalý člen Evropského parlamentu a komise. Události ve vyjednávání v chronologickém pořadí lze nalézt zde.

Jan Lipavský

Jan Lipavský

Například že v tom prvním referendu nebo v tom jediném referendu, které se konalo, nebyly přesné informace. Například informace o tom, že 350 milionů liber poteče každý týden, když se vystoupí, když Velká Británie vystoupí z Evropské unie do jejich zdravotního systému, tak se ukázala naprosto falešnou a mylnou.
Interview ČT24, 26. února 2019

Tvrzení, že Velká Británie získá odchodem z EU 350 milionů liber, v brexitové kampani skutečně zaznělo. Ve skutečnosti je to částka nižší.

skrýt celé odůvodnění

Kampaň okolo referenda, které se konalo 23. června 2016 a ve kterém měli občané Spojeného království rozhodnout, zda vystoupí z Evropské unie, skutečně doprovázela řada dezinformací. Jednou z nich bylo i tvrzení zastánců odchodu Spojeného království z EU, že odchodem získá UK týdně 350 milionů liber, které budou využity v národním zdravotnictví.

Dle serveru The Guardian však UK přispívá do rozpočtu EU pouze částkou cca 250 milionů liber, od které je dále nutné odečíst prostředky, které EU posílá zpět v rámci nejrůznějších dotací, tedy více než 100 milionů liber. Velká Británie tak odchodem z EU získá pouze cca 140 milionů liber týdně. O podobné částce pak píše i britská BBC.

Dalšími nepravdivými či zavádějícími informacemi, které v brexitové kampani zazněly, jsou pak například tvrzení, že Brexit neznamená odchod z jednotného unijního trhu nebo že do EU se chystá přistoupit Turecko, což bude mít za následek vysoký nárůst tureckých imigrantů ve Velké Británii.

Jan Lipavský

Jan Lipavský

Na druhou stranu ty konzervativní kruhy, konzervativní poslanci, ale nejsou to jenom v konzervativní straně, je to i v jiných stranách, jaksi trvají na tvrdém brexitu. Interview ČT24, 26. února 2019

Návrh SNP zapovídající Británii vystoupení z EU bez dohody byl většinou 324 poslanců z řad především vládních konzervativců zamítnut. Tímto hlasováním však poslanci netrvají na tvrdém brexitu, pouze jej nevylučují. Existuje však mnoho názorů a někteří poslanci trvají na no deal.

skrýt celé odůvodnění

Varianta tvrdého brexitu znamená plné odloučení od struktur Evropské unie. Jak uvádí například server iRozhlas.cz, jedná se o „žádné částečné či přidružené členství, a naopak odstoupení od jednotného trhu a Soudního dvora EU, kontrolu imigrace z členských států a novou celní dohodu.

Tvrdý brexit nebyl poslanci britského parlamentu vyloučen. Jako případný způsob vystoupení z Unie jej podpořila v návrhu dodatku Scottish National Party valná většina konzervativních poslanců, několik labouristů, unionistů a nezávislých členů komory. Dodatek Skotské národní strany (SNP amendment) na úplné vyřazení tvrdého brexitu neuspěl s rozdílem 36 hlasů.

I mezi konzervativci panují různé názory na tuto možnost. „Například server Politico zmiňoval, že jenom v Konzervativní straně je osm proudů poslanců, kteří mají různé postoje,“ uvedl politolog a analytik České televize Lukáš Hájek. „Jsou to poslanci, kteří jsou zcela proti této dohodě, a chtějí odejít i za cenu takzvaného tvrdého brexitu, jsou tam kariéristé, kteří chtějí jenom udržet vládu u moci, a jsou tam i ti, kteří chtějí udržet Velkou Británii stále v Evropské unii,“ uvádí nadále. Například ministr obrany Tobias Elwood vyjádřil jasné obavy z „no deal“ brexitu.

Dle serveru Politico.com se i uvnitř konzervativní strany objevují poslanci, kteří trvají na tvrdém brexitu.

Jan Lipavský

Jan Lipavský

Například v Irsku v roce 2008 opakovali referendum o Lisabonské smlouvě.
Interview ČT24, 26. února 2019

Druhé referendum o Lisabonské smlouvě se v Irsku konalo v roce 2009, nikoliv 2008.

skrýt celé odůvodnění

Zatímco v jednotlivých členských zemích EU probíhá v roce 2008 ratifikace Lisabonské smlouvy, Irsko naopak v referendu, které proběhlo 12. června 2008, příjetí Lisabonské smlouvy odmítá - volební účast byla 53,1 %, pro bylo 46,6 % občanů, proti 53,4 %. Tehdejší irská vláda vnímala negativní výsledek hlasování jako „trapnou porážku“. Druhé referendum se konalo o rok později a výsledky byly zveřejněny 3. října. Tentokrát Irové v referendu přijetí Lisabonské smlouvy schválili. Pro přijetí Lisabonské smlouvy se vyslovilo 67,1 % občanů, volební účast byla tentokrát 59 %.

Lisabonská smlouva byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007. Ratifikační proces v jednotlivých členských státech probíhal v letech 2008-2009. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 3), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu schválili, zbývala ke vstoupení smlouvy v platnost jen její ratifikace Českou republikou. K tomu nakonec došlo 13. listopadu 2009.

Lisabonská smlouva, která nakonec vstoupila v platnost 1. prosince 2009, udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a diplomatický sbor EU.

Jan Lipavský

Jan Lipavský

Samozřejmě britští labouristé jaksi mají velice váhavý přístup k tomu brexitu, oni se k němu dlouho nevyjadřovali, pak ho podpořili, teďka mluví o druhém referendu.
Interview ČT24, 26. února 2019

Pozice Labour Party před referendem nebyla výrazná, následně však jeho výsledky plně uznali a vyzvali k okamžitému zahájení procesu vystoupení. Možnost referenda však byla labouristy připuštěna již na stranické konferenci v září 2018.

skrýt celé odůvodnění

Zpočátku nebyla pozice labouristů příliš výrazná, podle některých průzkumů tři týdny před referendem o brexitu přibližně 50 % labouristických voličů nevědělo, zda je strana pro odchod, či setrvání v EU, nebo si myslelo, že strana je názorově rozdělená. Oficiální pozice přitom byla pro setrvání v EU.

Po referendu však lídr Labour Party Jeremy Corbyn vyzval k respektování výsledku referenda a k okamžité aktivaci článku 50 Smlouvy o EU, tj. k oficiálnímu zahájení procesu vystoupení Spojeného království z EU.

Po stranické konferenci v září 2018 pak labouristé připustili možnost druhého referenda v případě, že se nebudou konat předčasné volby. Na konci února pak případné druhé referendum podpořil i předseda labouristické strany Corbyn, a to v případě, že by Dolní sněmovna neschválila návrh brexitové dohody s labouristickými pozměňovacími návrhy. Ani strana samotná není názorově sjednocena, v únoru 2019 opustilo několik poslanců labouristickou stranu (zasedají teď jako nezávislí), jelikož nesouhlasili s postojem Jeremyho Corbyna.

Pozice labouristů se tak po referendu a v průběhu dojednávání měnila, což bychom mohli označovat za váhavý postoj.

Jan Lipavský

Jan Lipavský

Navíc ona (Theresa Mayová – pozn. Demagog.cz) nemá jednotu v rámci své Konzervativní strany. (...) Takže tam jsou odpadlíci, vytvářejí se různé frakce. Interview ČT24, 26. února 2019

Britští konzervativci jsou skutečně v podpoře Mayové nejednotní. Rozštěpení strany se projevilo při hlasováních o postu předsedy strany či o dohodě o vystoupení z EU. Neplatí to však vždy, což ukázalo například lednové hlasování o důvěře vládě.

skrýt celé odůvodnění

Nejednotnost konzervativců v podpoře premiérky Mayové se projevila již při hlasování o postu předsedy strany v prosinci 2018. Tehdy Mayovou ve vedení podpořilo jen 200 poslanců z celkového počtu 317. Konzervativní poslanec Jacob Rees-Mogg tento výsledek označil za „hrozný“. Další odpůrce Mayové, poslanec Peter Bone, dodal: „Více než třetina parlamentní frakce ji nepodporuje, bude muset zvážit svou pozici.

Obdobným výsledkem skončilo i hlasování o dohodě o Brexitu, kterou Mayová parlamentu představila v lednu 2019. Mayová v hlasování utrpěla historickou porážku, neboť její návrh byl zamítnut s rozdílem 230 hlasů, což je v moderních dějinách rekordní počet. Pro dohodu se vyjádřilo pouze 196 konzervativních poslanců.

Konsenzus neexistuje na úrovni Konzervativní, ani v rámci Labouristické strany. Shoda tedy nepanuje uvnitř dvou největších stran, natož aby se našla napříč celou politickou scénou,“ vyjádřil se pro Info.cz ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Vladimír Bartovic.

Na druhou stranu je nutno říct, že Konzervativní strana stála den po výše zmíněné historické porážce pevně za Theresou Mayovou, když všichni konzervativci až na jednu poslankyni (která se zdržela) hlasovali pro důvěru stávající vládě.

Jan Lipavský

Jan Lipavský

V Severním Irsku 30 let probíhala, probíhal jakýsi konflikt, guerillový boj, teroristické útoky na náboženské bázi, ale bylo to i Irové versus Britové, poměrně složitá situace.
Interview ČT24, 26. února 2019

V Severním Irsku opravdu probíhal konflikt mezi léty 1969 a 1998. Spor se týkal jak náboženské, tak nacionalistické roviny spojené s ekonomicko-sociálními problémy.

skrýt celé odůvodnění

Situace v Severním Irsku byla komplikovaná již od doby jeho vzniku v roce 1921 jako výsledku britsko-irské války za nezávislost v letech 1919–1922, kdy se místní protestanské elity rozhodly nepřipojit k novému Irskému státu. Zdejší katolická minorita byla vytlačena na okraj společnosti jak sociálně a ekonomicky, tak i politicky.

Křehká stabilita se změnila v 60. letech, kdy celá společnost procházela změnou inspirovanou hnutím za lidská práva. Původně civilní nenásilné demonstrace se i kvůli politice místních protestanských vlád a Londýna postupně radikalizovaly a v roce 1969 vyvrcholily v takzvané The Troubles, třicetiletým obdobím civilních nepokojů a násilí na hranici občanské války.

Násilné potlačení demonstrací vedlo k aktivaci irských paramilitárních organizací – takzvané Provisional IRA, nástupníka irské republikánské armády z dob irské občanské války, která si za cíl kladla připojení Severního Irska k Irské republice. Na druhé straně to pak byly loyalistické UVF (Ulster voluntary force) a UDA (Ulster defence association), které měly za svůj cíl udržení statusu quo a připojení k Velké Británii. Do sporu se následně zapojila i armáda Velké Británie.

Situaci se podařilo uklidnit až počátkem 90. let, kdy na jedné straně došlo k dohodě mezi Británií a Irskou republikou, na straně druhé se podařilo sjednat příměří s IRA a dalšími polovojenskými účastníky. Významným krokem bylo také uznání legitimity strany Sinn Fein (politické křídlo IRA) v roce 1996. Mírové úsilí bylo završeno v roce 1998 přijetím Velkopáteční dohody (Good friday agreement).

Komplexnost a složitost situace je zjevná, avšak tuto explicitně nejsme oprávněni hodnotit. Popis situace a bojů však rámcově odpovídá skutečnosti.

Jan Lipavský

Jan Lipavský

V Irsku, v Severním Irsku 30 let probíhal konflikt, guerillový boj, teroristické útoky na náboženské bázi, ale bylo to i Irové versus Britové, poměrně složitá situace. A vlastně až Evropská unie a odstranění té hranice výrazným způsobem přispěly k tomu, že ten konflikt uhasl a IRA složila zbraně a její politické křídlo víceméně přešlo do politiky.
Interview ČT24, 26. února 2019

Členství VB a Irské republiky v EU (EHS) bylo jedním z mnoha faktorů, které vedly k zdárnému mírovému procesu. Samotný mírový proces spoléhal na snahu všech zúčastněných stran ukončit násilí. EU přispěla k ustanovení mírového procesu, jak velká však její role byla, nehodnotíme.

skrýt celé odůvodnění

Velká Británie společně s Irskou republikou vstoupily do EHS již v roce 1973, úspěšný mírový proces v Severním Irsku započal až v 90. letech 20. století. Konflikt v Severním Irsku eskaloval v 60. letech 20. století a vyvrcholil Velkopáteční dohodou roku 1998. Spor měl několik rovin – nacionální, náboženskou i sociální. Svou úlohu v tomto sporu sehrála i Velká Británie. Irští protestanté chtěli zůstat součástí Spojeného království, naopak významná část katolické komunity podporovala sjednocení či bližší vztahy s Irskou republikou. V roce 1969 došlo k násilnému potlačení demonstrací za lidská práva ze strany místní policie a povolaných britských armádních jednotek. Násilností využila IRA k další eskalaci konfliktu. V roce 1969 byly po protestech na místo poslány britské jednotky, ale došlo ke konfliktu s IRA. Velkopáteční dohoda přispěla k jednání mezi jednotlivými stranami, mezi priority patřilo například vytvoření přeshraniční spolupráce mezi Irskem a Severním Irskem a výzva k jednání mezi irskými a britskými stranami konfliktu, v prosinci 1999 pak irská vláda zrušila své územní nároky na celý ostrov. Proces odzbrojení IRA však trval podstatně déle a provázelo ho několik zvratů, a ani konflikty zcela neustávaly.

Jaká byla v tomto procesu role EU? Sama Evropská unie tuto otázku rozebrala v tzv. Stanovisku Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Úloha EU v mírovém procesu v Severním Irsku (.pdf, s. 100–108) vydaném v dubnu 2009.

V něm lze vysledovat, že role EU byla zpočátku spíše mediační směrem k umožnění neutrální tribuny pro komunikaci mezi VB a Irskem. V období do začátku 90. let bylo nejvýznamnějším aktem EU přijetí tzv. Haagerupovi zprávy o integračním plánu pro Severní Irsko v roce 1984 a významná finanční účast do Mezinárodního fondu pro Irsko z roku 1986.

Větší aktivita EU začala až s rokem 1992, kdy došlo přijetím Maastrichtských dohod k vytvoření společného trhu a všechny strany umožnily rozvoj přeshraničního obchodu v Severním Irsku. Pokračující mírový proces zpětně umožnil i větší zapojení EU, která v roce 1995 schválila program PEACE, který měl zajistit financování pro podporu projektů přeshraniční spolupráce a sociální stabilizace v oblasti Severního Irska a irských příhraničních okresů. V současnosti běží již čtvrtý běh tohoto programu.

Vlastní dopady svého působení EU shrnuje takto (.pdf, s. 104):

„Zapojení EU do mírového procesu mělo mnoho různých podob od politické podpory na vysoké úrovni po finanční pomoc na úrovni občanské základny. Nejintenzivnější byla tato činnost v 90. letech 20. století, kdy podporovala politický vývoj, k němuž došlo v důsledku příměří a uzavření Dohody z Velkého pátku neboli Belfastské dohody.

Praktické dopady EU rozdělila na tzv. finanční a nefinanční. Finanční stránka role EU jsou obecně veškeré fondy poskytnuté na různé projekty přeshraniční spolupráce jako byly programy PEACE. Mezi nefinanční dopady vlivu EU na mírový proces zahrnuje poskytnutí neutrálního prostoru pro dialog mezi VB a Irskem, zkušenost s politikou konsenzu prosazovaného uvnitř EU a zavedení jednotného hospodářského prostoru.

Samostatnou kapitolou jsou programy PEACE, které se zaměřily na sociální začleňování, hospodářskou obnovu a usmíření.

Závěrem můžeme říci, že EU podnikla kroky k mírovému procesu a poskytla tolik potřebné zázemí pro pokračování mírového procesu a dynamiku stabilizace severoirské společnosti.