Andrej Babiš

Právní teorie sice nezastává shodný názor na bezvýhradnou závaznost návrhu předsedy vlády při jmenování jednotlivých členů vlády, avšak doktrína je spíše nakloněna ke konzervativnějšímu výkladu. Dle Rychetského a kol. není v pravomoci prezidenta, aby odmítl návrh, který je v souladu s ústavním pořádkem či obecnou právní úpravou (Ústava České republiky: ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář, 2015).

O rozpor s ústavním pořádkem by šlo například v případě inkompatibility činností vykonávaných navrženým ministrem dle čl. 70 Ústavy ČR. Dalšími výjimečnými důvody, které se v doktríně objevují, by pak mohla být kandidátova nezletilost či omezení jeho svéprávnosti v rozsahu, v jakém by to souviselo s výkonem jeho funkce.

Opačného názoru, tedy že prezident nemá povinnost ministra jmenovat, je například Jan Bárta z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, který v jednostránkovém memorandu vyjádřil tento názor: „Prezident návrh předsedy vlády buďto provede, nebo neprovede… Ona věta v ústavě je tak jednoznačná, že já ji neumím přečíst způsobem, že prezident musí okamžitě poslechnout předsedu vlády a najmenovat mu, na koho si předseda vlády ukáže.“

Co se týče Slovenska, jsou zde jisté odlišnosti, a nelze tak považovat výklad či obsah ústav obou států za totožné.

V minulosti zde došlo ke sporu mezi prezidentem Kováčem a předsedou vlády Mečiarem o povinnosti prezidenta odvolat člena vlády na návrh předsedy vlády, kdy Ústavní soud SR v usnesení ze dne 2. června 1993 I. ÚS 39/93 (.pdf) rozhodl, že prezident má pouze povinnost se návrhem zabývat, nemusí mu však vyhovět. Tehdejší soudce slovenského ústavního soudu Ján Drgonec pak v souvislosti s povinností jmenování ministra na návrh předsedy vlády napsal v komentáři k Ústavě SR následující: „Prezident SR může odmítnout jmenovat navrhnutého kandidáta, ale nemůže jmenovat za člena vlády osobu, kterou nenavrhl předseda vlády.“

Současné znění čl. 111 slovenské ústavy bylo posléze změněno, avšak panují pochybnosti (.pdf, .str 11) o tom, zdali je učiněná jazyková změna dostatečná pro zakotvení povinnosti prezidenta návrhu předsedy vlády vždy vyhovět.

K případům, kdy prezident mluvil do sestavování vlády na Slovensku, opravdu došlo. Aktuálně lze kupříkladu zmínit odmítnutí návrhu jmenování vlády Petra Pellegriniho prezidentem Andrejem Kiskou. I tento krok se však neobešel bez kritiky. Svůj nesouhlas vyjádřil bývalý soudce slovenského ústavního soudu a poradce Roberta Fica Eduard Bárány, který v rozhovoru pro deník Pravda o tomto odmítnutí řekl: „Keď sa mierne vyjadrím, tak sa týmto svojím krokom nachádza už mimo ústavy.“

V Itálii se také objevily jisté neshody při jmenování členů některých vlád. Z konkrétních případů lze zmínit například odmítnutí prezidenta Scalfara jmenovat ministrem spravedlnosti osobního advokáta tehdejšího předsedy vlády Silvia Berlusconiho v roce 1994. Aktuálnějšího data je pak odmítnutí kandidáta na ministra financí Paola Savona, euroskeptika, který je známý kontroverzním postojem k EU. Jeho jmenování ministrem financí by podle současného prezidenta Sergia Mattarella vedlo k závažným finančním rizikům, které by silně poškodily Itálii a její zájmy.

Odlišný názor týkající se povinnosti prezidenta kandidáty na ministry jmenovat opravdu existuje a k případům, které jsou zmíněny ve výroku Andreje Babiše, také skutečně došlo. Avšak příklady dotčených zemí nejsou zrovna nejvhodnějšími k porovnání se situací v České republice. A i tyto případy nebyly vždy jednoznačně přijaty mezi odbornou veřejností jednotlivých států.

Před krajskými volbami v říjnu 2016 Bohuslav Sobotka opravdu naznačil obavu, že hnutí ANO bude nemocnice privatizovat. V rozhovoru pro deník Právo na otázku týkající se popularity hnutí ANO uvedl: „Vidím nebezpečí, že se do hry vrátí úvahy o privatizaci a pronájmech nemocnic, o tom, že kraje mají zbytečný majetek, funkce a měly by se jich zbavit, aby fungovaly jako firmy.”

Ve svém předvolebním programu ČSSD zdůrazňuje: „Odmítáme návrhy na privatizaci veřejných služeb v krajích. Ani kraje nejsou firma.” Tím na obavy ze zájmů hnutí ANO opět naráží.

Protože Andrej Babiš byl před krajskými volbami proti privatizaci nemocnic a předvolební program hnutí ANO toto stanovisko potvrdilo, hodnotíme výrok jako pravdivý.

V rozhovoru pro server Novinky.cz ze 3. června 2018 Milan Chovanec uvedl: „Pokud sociální demokraté podpoří vstup, tak se nebudu bránit vůli členské základny a vládu podpořím.“

Při vyslovování důvěry vládě dne 12. července 2018 byl ale Milan Chovanec z hlasování omluven, a druhou vládu Andreje Babiše tak nepodpořil, jak ukazuje přepis hlasování.

V den hlasování Chovanec veřejně prohlásil, že vyslovení důvěry této vládě je v rozporu s jeho poslaneckým slibem, který ho zavazuje vykonávat mandát dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Podle České televize vadí Chovancovi také to, že druhá vláda Andreje Babiše je závislá na toleranci KSČM, což je v rozporu s bohumínským usnesením. Tímto usnesením ČSSD v roce 1995 vyjádřila nepřípustnost spolupráce s jakoukoli extremistickou politickou stranou.

Visegrádská čtyřka je aliancí čtyř států střední Evropy, tedy Česka, Slovenska, Polska a Maďarska. Vznikla 15. 2. 1991 za účelem politické kooperace a koordinace společných postojů, a to 656 let po té, kdy se v maďarském městě Visegrád sešli český, polský a maďarský král.

Vládu Bohuslava Sobotky datujeme od 29. 1. 2014 do 13. 12. 2017 a v jejím rámci probíhalo i předsednictví Česka ve visegrádské čtyřce. Konkrétně Česko vystřídalo Slovensko k 1. 7. 2015 a následně předalo předsednictví Polsku 30. 6. 2016.

Předsednictví Česka do Prahy přilákalo lídry V4 mnohokrát, mezi významnější patří setkání při příležitosti oslav 25 let od založení 15. 2. 2016 na Úřadu vlády. V Černínském paláci, tedy Ministerstvu zahraničních věcí, probíhala tato setkání zejména v souvislosti s řešením migrační krize, a to konkrétně v těchto termínech: 11. 9. 2015, 12.–13. 11. 2015, 18. 2 .2016, 4. 5. 2016 a 13. 6. 2016.

Zdali se Andrej Babiš, toho času ministr financí, těchto jednání účastnil, popřípadě zda ho předseda vlády Sobotka představil, nebo nepředstavil vrcholným politikům jiných zemí, není možné nijak relevantně doložit.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť zmíněná čísla vychází z připravovaného státního rozpočtu na rok 2019.

Ministerstvo financí předložilo vládě materiál Příprava státního rozpočtu České republiky na rok 2019, který obsahuje předběžný návrh příjmů a výdajů a vytváří prostor pro realizaci klíčových vládních priorit.

Na výdajové straně dochází k podstatnému zvýšení výdajů na důchody (+37,8 mld. Kč), výdajů na školství (+25,7 mld. Kč), prioritou je zvýšení objemu prostředků na platy učitelů a zajištění postupného náběhu reformy regionálního školství, navýšení se dočkají i vysoké školy. Výdaje na podporu sportu mají činit 8,4 mld. Kč (při započtení kofinancování činí výdaje na sport celkem cca 10,8 mld. Kč).

Stejná čísla používá ministryně financí v demisi Alena Schillerová. Tedy 38 miliard na důchody, 10,8 miliardy na kofinancování sportu.

Česká republika skutečně patří v rámci EU k zemím s nejnižším dluhem. Nejnižší dluh má Estonsko, na druhém konci žebříčku se pohybuje Řecko. K vyjádření se nejčastěji pro mezinárodní srovnání používá ukazatele podílu dluhu na HDP.

Andrej Babiš zde správně poukazuje na vlastnosti poměrového ukazatele měření státního dluhu ve vztahu ku HDP. Jelikož se jedná o podílový ukazatel, pak pokud HDP roste vyšším tempem než státní dluh, pak se dluh ve vyjádření ku HDP snižuje. Nicméně to nemusí nutné znamenat, že by se dluh snižoval v absolutních číslech.

Andrej Babiš má pravdu s popisem programového prohlášení a byť stále není (ani vládou) schválen rozpočet na příští rok, jeho parametry se vejdou do Babišem zmíněného závazku.

Programové prohlášení vlády (resp. jeho návrh) uvádí jak zmínku o vyrovnaném rozpočtu, tak i podmínku, o které mluví Babiš v případě deficitu. Konkrétně v části 5 programového prohlášení se píše:

„Chceme začít s reformou státu. To znamená vyrovnaný státní rozpočet a nový zákon o příjmových daních.“

V prohlášení je pak dále napsána tato podmínka: „Ctíme pravidlo, že případný deficit musí být nižší než výše investic z národních zdrojů.“

Co se týče rozpočtu na příští rok, na který se Babiš odvolává, ten je ve fázi příprav. Ministerstvo financí aktuálně pracuje se schodkovým hospodařením ve výši 50 miliard korun a s tím, že kapitálové výdaje (bez zapojení evropských peněz) by měly dosáhnout 78,7 miliard.

Tím se tedy zdá, že je podmínka naplněna, nicméně jde o návrh, který prozatím neschválila ani vláda, natožpak Poslanecká sněmovna, jež musí daný zákon podpořit. Je tedy otázkou, v jaké výsledné podobě vláda rozpočet schválí, což nelze zcela jistě predikovat. Dodejme, že Babiš se v tomto rozhovoru pro ČT zavázal, že deficit je již konečný a nebude se dále navyšovat.

Jde o opakovaný výrok předsedy vlády i dalších politiků. Data toto tvrzení podporují. V roce 2016 šlo o odliv dividend ve výši cca 290 miliard korun, v loňském roce pak necelých 270 miliard. Na druhou stranu zahraniční investoři v tuzemsku reinvestovali více než 151 mld. Kč, v čemž se odráží jejich důvěra v českou ekonomiku.

Od roku 2011 takto z České republiky odtékaly dividendy ve výši 220-240 miliard korun. Výrok hodnotíme tedy jako pravdivý, a to především s ohledem posledních 2 let, kdy odliv dividend zesílil

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože výnosy z privatizace byly rozděleny ještě vládou Miloše Zemana.

Miloš Zeman byl předsedou vlády od roku 1998, kdy ČSSD získala v parlamentních volbách 32 % hlasů. Na pozici premiéra setrval až do roku 2002, kdy jej vystřídal Vladimír Špidla.

V roce 2001 byla dokončena privatizace českého plynárenského monopolu, společnosti Transgas. Firma byla prodána německé společnosti RWE za více než 130 miliard korun. Vlivem posilující české měny se hodnota v průběhu času snížila na 124 mld. Kč. Celkový podíl prodaný RWE činil 97 % Transgasu a dílčích regionálních distributorů, díky kterým získala ČR 4,1 miliard eur, tedy zhruba oněch 130 miliard korun.

Ještě před nástupem Špidlovy vlády došlo k rozdělení peněz z privatizace. O zhruba devět miliard korun přišla Česká republika kvůli sílící měně, dalších deset si ponechala ČNB jakožto zprostředkovatel převodu a zbytek kabinet ČSSD po částech přidělil na výstavbu metra nebo na pražský okruh. Mimo závazek poskytnout dotaci fondům dopravy a bydlení se počítalo s penězi z privatizace na zaplacení stíhacích letounů pro Armádu ČR.

Již za vlády Miloše Zemana a celé ČSSD bylo rozhodnuto o části investic ze zprivatizovaných plynárenských společností. Z dostupných zdrojů nelze určit, zda opravdu byla (byť sebemenší) část peněz z privatizace předem určena na důchodovou reformu, kterou měla dokončit vláda budoucí.

Informace, že byl důchodový účet zrušen, se čas od času ve veřejném prostoru diskutuje. Ministerstvo financí 30. ledna 2014 (shodou okolností den po nástupu Babiše do tohoto úřadu) v odpovědi na žádost podle zákona o svobodném přístupu uvedlo následující:

„Od počátku padesátých let (kdy zákon č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění,učinil příjmy a výdaje nemocenského a důchodového pojištění od 1. ledna 1952 součástístátního rozpočtu) se datuje financování sociálního pojištění (tedy i důchodů) ze zdrojůstátního rozpočtu a po následující období čtyřiceti let na tomto organizačníma finančním uspořádání nebylo v zásadě mnoho měněno. V roce 1993 došlo k tomu,že v souvislosti s daňovou reformou byla zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálnízabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, stanovena odvodová povinnostpojistného (předtím byly všechny odvody zahrnuty v dani z příjmu), nicméně vazba na státnírozpočet se nezměnila.V roce 1993 tedy nedošlo k žádnému zrušení důchodového účtu, protože neexistoval.Důchodový systém funguje v rámci státního rozpočtu na tzv. průběžném principu - pojistné se odvádí do státního rozpočtu a ze státního rozpočtu se hradí výdaje na důchody. Jde o mandatorní výdaj, tedy ten, na který je zákonný nárok a výplata všech důchodů musí být ze státního rozpočtu pokryta i v případě, že vybrané pojistné je nižší než objem prostředků potřebný na výplatu důchodů. Nejde tedy o fondový způsob hospodaření, kdy by příjmy plynuly na jeden účet, z kterého by též byly hrazeny i výdaje, a který by končil saldem, které by v případě „přebytku“ bylo možno použít na jiné účely).“