Andrej Babiš

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože výnosy z privatizace byly rozděleny ještě vládou Miloše Zemana.

Miloš Zeman byl předsedou vlády od roku 1998, kdy ČSSD získala v parlamentních volbách 32 % hlasů. Na pozici premiéra setrval až do roku 2002, kdy jej vystřídal Vladimír Špidla.

V roce 2001 byla dokončena privatizace českého plynárenského monopolu, společnosti Transgas. Firma byla prodána německé společnosti RWE za více než 130 miliard korun. Vlivem posilující české měny se hodnota v průběhu času snížila na 124 mld. Kč. Celkový podíl prodaný RWE činil 97 % Transgasu a dílčích regionálních distributorů, díky kterým získala ČR 4,1 miliard eur, tedy zhruba oněch 130 miliard korun.

Ještě před nástupem Špidlovy vlády došlo k rozdělení peněz z privatizace. O zhruba devět miliard korun přišla Česká republika kvůli sílící měně, dalších deset si ponechala ČNB jakožto zprostředkovatel převodu a zbytek kabinet ČSSD po částech přidělil na výstavbu metra nebo na pražský okruh. Mimo závazek poskytnout dotaci fondům dopravy a bydlení se počítalo s penězi z privatizace na zaplacení stíhacích letounů pro Armádu ČR.

Již za vlády Miloše Zemana a celé ČSSD bylo rozhodnuto o části investic ze zprivatizovaných plynárenských společností. Z dostupných zdrojů nelze určit, zda opravdu byla (byť sebemenší) část peněz z privatizace předem určena na důchodovou reformu, kterou měla dokončit vláda budoucí.

Andrej Babiš během svých výjezdů opakovaně explicitně slíbil, že se do regionů bude investovat.

Při návštěvě Mladé Boleslavi, slovy Andreje Babiše:

„Jsme velice rádi, že Škoda Auto je připravena zásadně investovat do této oblasti a jsme připraveni na tom participovat. Dnes jsme probrali konkrétně jedenáct investic do dopravní infrastruktury, z toho jsou dvě na železnici. Hlavně jsou to ale silnice a přivaděče z dálnice. Celková investice je 1,7 miliardy.“

Z návštěvy Ústeckého kraje (čas od 1:30):

„Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, která usiluje o vlastní kardiocentrum, určitě si to ta nemocnice zaslouží, protože vybudovala skvělou onkologii a jsou tam šikovní doktoři.”

Z návštěvy Libereckého kraje (čas od 0:15):

„Dávají tam jen 10 milionů ročně, ale je tam potřeba 100, takže my tam příští rok posílíme ten program.”

Případně ve věci brněnského hokejového stadionu a cyklistického velodromu, slovy Petra Vokřála:

„Její výstavba je ovšem podmíněna tím, že současně s tím musíme podle toho, jak jsme slíbili, postavit nový cyklistický ovál, tedy velodrom, přičemž obě stavby by měly být dokončeny do roku 2022, maximálně 2023.“

Peníze se slibovaly i v Mělníku. Na opravu Národního divadla, Invalidovny a Národní galerie. Slib daňových pobídek pro BMW na Sokolovsku. Nad rámec výjezdů do regionů se však údajně slíbilo i 30 miliard do školství, snahu finančně podporovat učitele vyjádřil Babiš i formou samostatného videa. Tento demonstrativní výčet hodnotíme jako dostatečný pro označení výroku za nepravdivý.

České hospodářství opravdu roste a ČR se řadí mezi nejlepší státy EU v růstu HDP. Podle Eurostatu je reálný růst HDP 4,4 %, přičemž průměrný růst států EU činí 2,4 %.

Pokud se ovšem podíváme na výši investic za poslední roky, zjistíme, že od té doby, co je Andrej Babiš členem vlády (ať již ministrem financí, nebo premiérem), investice nerostou stále.

Babišovi lze přičítat údaje od roku 2015, na tento rok poprvé sestavoval rozpočet jako ministr financí. V roce 2015 byly investice historicky nejvyšší, došlo totiž ke spotřebování evropských peněz na konci programového období. Od tohoto roku investice výrazně poklesly, a to dokonce pod úroveň let, kdy vládly pravicové vlády, které se potýkaly s ekonomickým poklesem.

Dodejme, že data v grafu obsahují skutečnou výši investic ze státního rozpočtu pro dané roky (vyjma letoška). Pro rok 2018 pracujeme s odhadovanou výší, kterou obsahuje zákon o státním rozpočtu (.pdf, sešit B, str. 24). Údaje jsou v miliardách korun.

Vláda se, narozdíl od Babišova tvrzení, ve vydání stanoviska usnesla a většinově se shodla. Konkrétně 27. března 2018 vydala neutrální stanovisko k zákonu o zrušení zákazu dodávek do jaderné elektrárny Búšehr, který předložili komunisté.

V tomto dokumentu prezentuje vláda body podstatné pro zohlednění v dalším projednávání, které se týkají především zhodnocení mezinárodně-právních a zahraničně-politických vztahů.

Jak už jsme psali v jednom z výroků výše, toto neutrální stanovisko schválilo 14 z 15 přítomných členů vlády a proti nebyl nikdo (.doc, str. 2, bod 5). K přijetí usnesení je dle jednacího řádu vlády (Čl. VI., odst. 14) potřeba nadpoloviční většina všech členů vlády, což je v tomto případě splněno. Vláda se tak na tomto stanovisku shodla výraznou většinou. Pokud by se vláda na stanovisku neshodla, pak by tato skutečnost musela být uvedena v zápise z jednání (podle jednacího řádu Čl. X., odst. 3).

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože demonstrace proti zvolení Ondráčka byly svolávány v reakci na hlasování, v němž byl zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS. Lidé se na jednotlivé akce nahlašovali spontánně prostřednictvím Facebooku.

Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela komise GIBS 2. března 2018, demonstrace proti jeho působení v této funkci se konala 5. března, nahlášena na Magistrátu hlavního města Prahy byla 3. března (aktuální přehled shromáždění na území hlavního města Prahy, .doc, str. 1).

Andrej Babiš ve výroku naznačuje, že demonstrace byla objednána dopředu. Demonstraci přes facebookovou akci svolala pětice lidí, kteří zároveň organizovali podepisování petice za Ondráčkovu rezignaci (Vojtěch Otevřel, Lucie Kohoutová, Oskar Rejchrt, Františka Blažková a Lukáš Otevřel). V reportáži pro iDNES.cz jeden z organizátorů popírá spojení s jakoukoli stranou a tvrdí, že svolání demonstrace a zveřejnění petice bylo čistě občanskou iniciativou. Tak tomu nebylo všude. Např. v Olomouci byla akce spoluorganizována i politickými uskupeními. Konkrétně Piráty, KDU-ČSL, TOP 09, Zelenými nebo hnutím ProOlomouc.

V dalších městech se lidé svolávali rovněž přes Facebook. To dokládají namátkou akce z Brna, Ostravy nebo Českých Budějovic. Není jasné, kým měly být demonstrace objednány, jak Babiš tvrdí.

Andrej Babiš má nicméně pravdu, že protestující se vyjadřovali nespokojeně i na jeho adresu. To uvádí např. Česká televize (5. března):

„Tisíce lidí se v pondělí večer sešly v centrech čtrnácti českých a moravských měst, aby vyjádřily nesouhlas se jmenováním poslance KSČM Zdeňka Ondráčka do čela komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Protesty mířily i proti premiérovi v demisi Andreji Babišovi (ANO).“

Andrej Babiš požádal po Zdeňku Ondráčkovi omluvu až 4. března 2018. V prosinci pouze vyjádřil nesouhlas s jeho nominací na post šéfa komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů a prostřednictvím Jaroslava Faltýnka komunistickou stranu „požádal o zvážení jeho nominace“.

V prosinci 2017 apeloval na Babiše Michal Horáček tím, že mu zaslal otevřený dopis kritizující nominaci Zdeňka Ondráčka, a ve kterém ho požádal, aby nedopustil jeho zvolení. Babiš v té souvislosti ČTK napsal:

„Dopis pana Horáčka jsem předal panu (šéfovi sněmovního klubu ANO Jaroslavu) Faltýnkovi a požádal jsem ho, aby se sešel s vyjednávači KSČM a požádal je o zvážení nominace jiného jejich zástupce do čela této sněmovní komise.“

Ve stejném duchu se Babiš vyjádřil na svém Facebooku. Ve statusu uvedl, že s nominací Ondráčka nesouhlasí a že žádali (hnutí ANO), aby KSČM nominovala někoho jiného. O lítosti nebo omluvě Babiš nepsal.

Na začátku března 2018 pak Babiš na své facebookové stránce vyjádřil nesouhlas se zvolením Zdeňka Ondráčka do čela komise pro kontrolu činnosti GIBS, a zde ho již požádal o omluvu.

„Rád bych vyzval pana Ondráčka, ať se omluví, nebo ať rezignuje. Bylo by to namístě.”

Babiš ve stejném vyjádření uvedl, že „když jsme to ráno na klubu debatovali, bylo vidět, že zhruba polovina našich pro Ondráčka hlasovat nebude. Polovina znamená 33 poslanců.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť hnutí ANO ve svém programu prosazuje tzv. klouzavý mandát, což je ústavní změna.

V knize O čem sním, když náhodou spím (což je vize ANO do roku 2035 pro Českou republiku) je navrženo, že zákonodárců by mělo být méně a poslanců jen polovina, a to 101 (.pdf, str. 129).

Už na celostátním sněmu hnutí ANO, který se konal ve dnech 25.–26. února 2017, zazněl od Andreje Babiše návrh na zredukování počtu poslanců. Babiš prohlásil (nehodnotíme uvedenou potřebnost):

„Země naší velikosti nepotřebuje 281 poslanců a senátorů. Kdyby jich bylo třeba 101, jako je tomu v řadě dalších zemí, určitě by to stačilo. Poměřuju to k ostatním zemím, poslanců je stále moc.“

Tento návrh byl dále promítnut do výše zmíněné vize 2035 pro Českou republiku, kterou Andrej Babiš představil 22. června 2017 v Praze. V programu hnutí ANO se toto téma nenachází.

Na str. 5 se však nachází zavedení tzv. klouzavého mandátu. Znamená to, že poslanec, který se stane členem vlády, ztrácí svůj poslanecký mandát a na jeho místo přichází náhradník. Poté, co z vlády odejde, se vrací do pozice poslance. Zavedení klouzavého mandátu by ovšem znamenalo změnu Ústavy.

Co se týče justice, hnutí ANO ve svém programu uvádí, že chce vytvořit nový specializovaný elitní útvar pro stíhání korupce a závažné hospodářské kriminality (str. 7 programu).

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože Babišem zmíněná podoba zákona zahrnující zákaz působení bývalých senátorů a poslanců se na plénum Sněmovny nikdy nedostala a byla zastavena již Legislativní radou vlády.

Takzvaný nominační zákon (zákon o výběru osob do řídících a dozorčích orgánů právnických osob s majetkovou účastí státu a změnu zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů) navrhlo ministerstvo financí v čele s Andrejem Babišem v roce 2017. Tento návrh skutečně obsahoval formulaci o tom, že senátoři a poslanci nesmějí po dobu čtyř let od skončení mandátu zasedat v kontrolních orgánech podniků s účastí státu (. docx, str. 8). S tímto návrhem zákona vyjádřila nesouhlas Legislativní rada vlády. Skupina dvaceti pěti poslanců, především z hnutí ANO a dále z KDU-ČSL, STAN a Úsvitu, návrh tohoto zákona předložila rovnou ve Sněmovně, avšak ve verzi, která již odstavec o účasti bývalých zákonodárců v dozorčích radách apod. neobsahovala.

Poslanecký návrh zákona byl předložen v únoru 2017, nicméně dřív, než se o něm hlasovalo, proběhly volby, a projednávání tak bylo ukončeno.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože dotyčný odstavec o účasti bývalých poslanců a senátorů byl z návrhu vyjmut ještě dřív, než se dostal do Sněmovny. Navíc v této podobě ho předložila skupina poslanců, kde poslanci hnutí ANO tvořili většinu (konkrétně 15 z 25).

Výrok Andreje Babiše hodnotíme jako nepravdivý, neboť dle dostupných informací, zejména Nařízení ministra vnitra č. 10 z roku 1970 (.pdf) včetně příloh, není zřejmé, že by příslušník Veřejné bezpečnosti byl nucen sloužit v Pohotovostním pluku VB.

Lubomír Metnar dle informací časopisu Týden z první poloviny prosince 2017 skutečně v Pohotovostním pluku Veřejné bezpečnosti působil, a to od 1. března 1988 do 23. února 1989. Později Metnar svou účast u Pohotovostního pluku nevyvrátil ani Deníku.

Babiš nicméně tvrdí, že pro policistu, tedy příslušníka Veřejné bezpečnosti, bylo nutností sloužit jistou dobu v Pohotovostním pluku. To je však v rozporu s Nařízením ministra vnitra č. 10 (.pdf) ze dne 10. března 1970, které vydává jednotné pokyny pro zřizováni pohotovostních útvarů Veřejné bezpečnosti ve smyslu usneseni vlády ČSSR č. 180 ze dne 23. července 1969.

Výběr branců k Pohotovostnímu pluku je čistě zájmovou záležitostí, což potvrzuje čl. 10 Přílohy č. 1: „K pohotovostním útvarům VB jsou zařazováni jen předem vybraní branci, kteří se dohodou zaváži po ukončeni náhradní vojenské služby vstoupit do služebního poměru příslušníka Veřejné bezpečnosti a vykonávat po dobu 19 měsíců službu u pohotovostního útvaru VB a potom ještě další tři roky u výkonných součásti Veřejnébezpečnosti.“

O pohotovostních plucích informoval v souvislosti s diskuzemi okolo Zdeňka Ondráčka také server Lidovky.cz. Ten s poukazem na historiky potvrzuje, že rozhodně ne všichni předrevoluční příslušníci policie (Veřejné bezpečnosti) museli projít Pohotovostním plukem, jak tomu bylo u jmenovaných politiků.

Andrej Babiš má pravdu, že vydání hackera je kompetencí ministra spravedlnosti. Robert Pelikán mohl v době, kdy premiér výrok pronášel, o vydání do USA nebo Ruské federace rozhodnout o své vůli. To se změnilo o dva dny později, kdy Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí do doby, než projedná hackerovu stížnost. Tato informace však nebyla známa a změnila okolnosti případu. Během vysílání OVM byly okolnosti takové, že Robert Pelikán mohl sám o vydání rozhodnout a neohlížet se na další instituce.

Proces tzv. extradice se v České republice řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. § 97 tohoto zákona jasně říká, že vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti. Stejně tak rozhoduje v případě, že o vydání nějaké osoby žádá více zemí (§ 102 zákona).

Podle § 95 o přípustnosti vydání rozhoduje krajský soud (což se v tomto případě stalo), do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu v případě, že toto rozhodnutí zpochybňuje. To Pelikán neučinil.

Ruského občana Jevgenije Nikulina zadrželi v říjnu 2016 kriminalisté v Praze kvůli podezření z hackerství. Ve stejný den, tedy 16. listopadu, požádaly o jeho vydání USA a Rusko. Zatykač na Nikulina vydali Rusové o měsíc později než Američané a v té chvíli se už nacházel v české vazbě. Na konci května roku 2017 rozhodl Městský soud v Praze, že je možné Nikulina vydat jak do USA, tak i do Ruska. Přípustnost vydáni Nikulina potvrdil i pražský vrchní soud.

Rozhodnutí, do které země bude vydán, tedy zůstalo na tehdejším ministrovi spravedlnosti Robertu Pelikánovi. V lednu 2018 Nikulin neuspěl s ústavní stížností proti vazbě. V únoru podal další ústavní stížnost, podle které bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a obhajobu. Ta ovšem nemá odkladný účinek, a ministr spravedlnosti tak může o vydání Rusa podle zákona rozhodnout již nyní.

Nikulin také neuspěl se žádostí o „humanitární azyl“, proto chtěl podat žalobu na ministerstvo vnitra. Současný ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán ještě nerozhodl, do které země bude nakonec Nikulin vydán.