Andrej Babiš

Výrok premiéra v demisi Babiše hodnotíme jako zavádějící. Přestože má Babiš pravdu s prodejem Aero Vodochody a žádostí o zastavení trestního stíhání pro manažery v kauze Nomura, tvrzení o odpuštění sta miliard Nomuře je podáno jednostranně a značně zjednodušeně. Šlo totiž o částku v arbitráži, kterou Česká republika měla požadovat, naopak Nomura požadovala po České republice 40 miliard. Situace nebyla postavena tak, že by se Česká republika automaticky vzdala 100 miliard korun, věc byla součástí dohod mezi oběma aktéry a také rozhodnutí v arbitráži.

Andrej Babiš vystoupil ve Sněmovně na osmé schůzi 9. března poprvé od žádosti o vyslovení důvěry jeho vládě 16. ledna 2018, nepočítáme-li interpelace. Schůze se týkala personálních změn, které provádí vláda bez důvěry. Babiš na jejím začátku vypočítával ODS její prohřešky za vlády Mirka Topolánka v demisi, která vykonávala svou funkci od 4. září 2006 do 9. ledna 2007, v demisi od 11. října.

Babiš kritizuje prodej české zbrojovky a výrobce letadel Aero Vodochody v říjnu 2006. V tendru zvítězila slovenská společnost Penta, která Aero Vodochody odkoupila za 2,91 miliard korun. Je na místě zmínit, že podle Aktuálně.cz v problematice prodeje zbrojovky Pentě nenastal výrazný spor mezi ODS a sociálními demokraty, kteří privatizaci připravili.

Druhým skandálem, na který Babiš ukazuje, je kauza Nomura. V červnu 2000 uvalila ČNB na Investiční a poštovní banku nucenou správu a kontrolu nad IPB přebrala ČSOB. Japonská investiční banka Nomura se jakožto akcionář IPB jala Českou republiku žalovat za údajnou zmařenou investici.

ČR následnou arbitráž s Nomurou v březnu 2006 prohrála a Nomura se domáhala odškodného ve výši 40 miliard korun. Ve stejné době se však začala rozbíhat tzv. curyšská arbitráž, ve které Česká republika požadovala po Nomuře 111 miliard korun jako náhradu výdajů spojených s nucenou správou IPB.

Na podzim 2006 tehdejší ministr financí Vlastimil Tlustý oznámil dohodu, které se s Nomurou podařilo dosáhnout, a Česká republika tak ukončila veškeré spory s japonskou investiční bankou týkající se IPB. Česko následně Nomuře vyplatilo kompromisně 3,6 mld. korun. Ministerstvo financí posléze požádalo o zastavení trestního stíhání manažerů Nomury a IPB, prezident Klaus však abolici neudělil. O osvobození většiny manažerů IPB se postaral o rok později Městský soud v Praze.

Andrej Babiš zavádí, když tvrdí, že Kalousek vytvořil úpravu umožňující vydávat nedaněné jednokorunové dluhopisy. Ve skutečnosti tato možnost měla právní základ položen v 90. letech. Následně byla návrhem Kalouskova ministerstva financí ze zákona krátce vypuštěna, záhy byla vrácena zpět (opět MF pod Kalouskem) a nakonec opět vypuštěna (pozměňovacím návrhem hospodářského výboru.) V tom krátkém období, kdy byla možnost vrácena zpět do zákona, pak Kalousek vydal v několika vlnách sérii státních korunových dluhopisů, které nastartovaly vlnu takových emisí. Z tohoto pohledu nejde de facto o to, že by Kalousek takovouto možnost nově vytvořil, nicméně takovou možnost „oživil“ a výrazně se tak zasadil o boom korunových dluhopisů.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů se zakládá na dvou ustanoveních – zaprvé na ustanovení umožňujícím zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoliv jejich souhrnu), zadruhé na ustanovení, které zaokrouhluje takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. „Zaokrouhlovací“ ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo, daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, do daňového systému vrací zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů).

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po začátku účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO). Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO.

Z technického hlediska tedy Kalousek úpravu, která umožňuje korunové dluhopisy nedanit, nevymyslel, její základ byl položen již mnoho let zpět. Nicméně podílel se na oživení takového zákona a ač (alespoň dle vyjádření TOP 09) šlo o krátkou, provizorní úpravu, kdy bylo nedanění dočasně umožněno, vydal v tomto období několik sérií korunových dluhopisů, což povzbudilo další subjekty k témuž postupu.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť byť v obecné rovině lze sledovat, že ANO i SPD mohou deklarovat podobně zaměřené body v jejich programech a představách, jejich konkrétní představy na řešení se různí. Dodejme, že Okamura již své představy v daných oblastech předkládal v tomto volebním období a hnutí ANO je ani v jednom případě nepodpořilo.

Na základě porovnání volebních programů hnutí ANO a SPD nelze říci, že by Andrej Babiš a Tomio Okamura měli na tyto záležitosti zcela stejný názor. ANO se podle programu shoduje s SPD pouze v otázce zastavení migrace. O odpovědnosti politiků a přímé volbě se ANO ve svém programu nezmiňuje, Babiš ale o těchto záležitostech píše ve své knize O čem sním, když náhodou spím.

Podle volebního programu ANO a volebního programu SPD se tato dvě hnutí shodují v otázce migrace, a to v tom ohledu, že odmítají ilegální imigraci. ANO se zaměřuje na odmítnutí ilegální imigrace do Evropy, SPD se pak zaměřuje na odmítnutí imigrace do České republiky. Obě hnutí se také shodují, že migrace by měla být suverénní záležitostí jednotlivých států EU. ANO otázce migrace věnuje v rámci svého programu tři krátké body, SPD této otázce věnuje mnohem více prostoru.

V otázce odpovědnosti politiků chce SPD prosadit uzákonění osobní, hmotné a trestní odpovědnosti politiků, soudců, státních zástupců a exekutivy. SPD také prosazuje přímou volbu a odvolatelnost politiků, a to včetně prezidenta republiky. V tomto případě se tak jedná o odpovědnost vůči občanům. Politici tak mají být pod přímou kontrolou občanů.

ANO požaduje posílení kompetencí a odpovědnosti pro ministry, starosty a primátory. Podle Babiše a jeho knihy by měli být poslanci voleni v přímých volbách (str. 130) na základě většinového volebního systému. Přímo volení by měli být také starostové a primátoři (str. 126), politická odpovědnost starostů by tímto měla být podle Babiše posílena. Babiš oproti Okamurovi ale nikde nehovoří o odvolatelnosti politiků.

Tomio Okamura byl v roce 2014 jedním z předkladatelů novely zákona o majetku ČR, která se zabývala právě trestní a hmotnou odpovědností politiků. Tuto záležitost jsme již několikrát ověřovali. Zmíněnou novelu ale odmítla jak vláda (jejíž součástí je také hnutí ANO), s tím, že je nadbytečná a duplicitní, tak Sněmovna. Nutno podotknout, že se hlasovalo o zamítnutí návrhu novely a téměř všichni hlasující poslanci za ANO hlasovali pro zamítnutí.

Jak jsme popisovali dříve, motivací vlády pro zamítnutí těchto návrhů bylo, že měly být duplicitní se současně platnou legislativou, nepřinášet do ní nic nového, popř. být dokonce méně účinné.

Přímou demokracii má SPD ve svém názvu, proto nechybí ani v programu. SPD prosazuje právo občanů rozhodovat o věcech veřejných v referendu. Proto by mělo dojít k novelizaci zákona o referendu a zákona o obecném referendu. Občané mají mít podle SPD právo vyjádřit se ke všem otázkám budoucnosti českého státu a to včetně členství v EU a NATO. Okamura v lednu 2014 předložil společně s několika dalšími poslanci návrh ústavního zákona o referendu. Tento návrh byl ale zamítnut mimo jiné také poslanci hnutí ANO. Okamura se také snažil o to, aby se ve Sněmovně projednával vládní návrh zákona o referendu, který se tam poněkud zasekl. Když navrhl, aby se jednání o tomto návrhu zařadilo na pořad schůze, neuspěl. Proti byli opět také poslanci ANO.

Kromě toho Okamura dlouhodobě prosazuje zrušení senátu nebo snížení počtu poslanců na 81.

ANO se o přímé demokracii ve svém programu nezmiňuje. V červenci 2016 se ale Andrej Babiš vyjádřil, že konání referenda o vystoupení ČR z EU by pro nás bylo zničující. Podle jeho knihy by ale občané měli v referendu hlasovat o nejdůležitějších změnách, změnách ústavy nebo mezinárodních paktech (str. 131). V referendu by se mohlo také hlasovat o jednacím řádu Sněmovny (str. 133). Rozdíl tedy je, že Okamurovy návrhy jsou výrazně širší a umožnily by lidem vyvolat referendum na libovolné téma (prošlo-li by přes Ústavní soud), sesbírali-li by potřebný počet podpisů.

Andrej Babiš a Tomio Okamura se tak v jistých základních bodech shodnou, rozhodně se ale neshodnou na praktické proveditelnosti, proto výrok hodnotíme jako zavádějící. O tom svědčí také to, že ANO několikrát hlasovalo proti návrhům Okamury. Důležitý je také fakt, že se neshodnou na odvolatelnosti politiků, což je pro SPD velmi důležitý bod programu. SPD také hodně staví na otázkách migrace, ovšem pro ANO je migrace spíše okrajovou záležitostí.

Andrej Babiš srovnává případy, které nejsou srovnatelné. Na starostku Třince bylo podáno trestní oznámení, nicméně poté byl případ odložen. Starostka podle zastupitelství jednala podle zákona, trestní oznámení na ni podal opoziční politik. Naopak trestní oznámení na Andreje Babiše odloženo nebylo a v kauze Čapího hnízda byl Babiš obviněn.

Případ, na který Babiš odkazuje, se týká obvinění proti starostce Třince Věře Palkovské, které podal opoziční zastupitel Jan Ferenc v prosinci 2012. Palkovská pak byla vyšetřována pro podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Případ byl však odložen policií – nejdříve v březnu 2013 a podruhé v říjnu stejného roku, a to poté, co Ferenc uspěl se stížností u Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Policie však žádný trestný čin nezjistila a starostka podle nich postupovala v souladu se zákonem.

Palkovská poté požadovala úhradu nákladů spojených s trestním stíháním, okresní soud to však zamítl. Letos v září Palkovská uspěla u Ústavního soudu, který vyjádřil souhlas s tvrzením, že trestní oznámení nemá být pokračováním politického boje, pokud by podněty pro něj byly vágní nebo objektivně nepodložené.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť oba zmínění politikové byli skutečně stíháni, Chirac ovšem až po skončení svého prezidentského mandátu. V tom je jeho situace odlišná oproti současnému stavu kolem lídra hnutí ANO. Dodejme, že vnímání Andreje Babiše nehodnotíme – necháváme jej v rámci výroku kvůli kontextu, ve kterém padl.

Jacques Chirac zastával v letech 1995–2007 post francouzského prezidenta, předtím byl od roku 1977 starostou Paříže. Během výkonu prezidentské funkce byl Chirac chráněn prezidentskou imunitou, jeho vyšetřování tak mohlo začít až po skončení v prezidentském úřadu. Jednalo se o vyšetřování související s údajným nezákonným financováním jeho politické strany z fondů pařížské radnice, která údajně podle obvinění měla na přelomu 80. a 90. let na výplatní pásce 21 osob, jež ve skutečnosti pracovali pro Chiracovu politickou stranu Sdružení pro republiku. V této kauze byl Chirac nakonec nejen obviněn (a tedy stíhán), ale dokonce odsouzen k podmíněnému trestu vězení.

Silvio Berlusconi čelil během svého posledního výkonu funkce premiéra v letech 2008–2011 několika obviněním a soudním procesům. Před nástupem do funkce premiéra v roce 2008 viselo nad Berlusconim obvinění z uplácení svědka v tzv. kauze Mills. Vyšetřování tohoto obvinění bylo pozastaveno v červenci téhož roku po schválení zákona, který zaručoval premiérovi imunitu.

V době svého premiérství byl Berlusconi obviněn z daňových úniků. Tento proces byl původně v dubnu 2010 pozastaven kvůli schválenému zákonu, který umožňoval Berlusconimu jako premiérovi vyhnout se po dobu 18 měsíců soudům – část zákona však v lednu 2011 zrušil italský ústavní soud.

V dalším případu nazvaném Mediatrade čelil Berlusconi obvinění ze zpronevěry a daňových úniků při prodeji televizních a filmových práv. Velmi sledovaným byl takzvaný případ Rubygate, v němž byl italský expremiér obviněn z intimního styku s nezletilou prostitutkou.

Výrok je zavádějící, protože přirování k Jacquesu Chiracovi je značně zcestné; v případě Berlusconiho je podobnost výrazně větší, výrok však zavádí tvrzením, že by šlo o řadu takových případů a že ve skutečnosti stíhání premiéra „nikomu nevadí“.

Projekt jednoho inkasního místa sám o sobě neměl výrazný dopad na daně či na rozpočet, ten mohly mít až další změny, které byly schváleny v jednom balíku s tímto projektem. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Ve funkčním období ministra Kalouska byl schválen zákon o finanční správě a balík změn zákonů v souvislosti se zřízením jednotného inkasního místa s účinností od roku 2015. Tyto zákony měly připravit půdu na změny fungování finanční správy tak, aby mohlo dojít k převodu kompetencí a prakticky tak mohlo začít fungovat jedno inkasní místo (JIM) pro občany a firmy.

Projekt JIM kontroloval i Nejvyšší kontrolní úřad, který v roce 2016 konstatoval, že peníze putovaly i na výdaje, které s projektem nesouvisely, a že v souvislosti s tímto projektem špatně fungovaly kontrolní mechanismy. Souvislost s investicemi do rekreačního areálu v Milovicích se však nepodařilo dohledat.

V roce 2014, tedy již za této vlády, pak byla schválena novela, která ruší velkou část bodů původního zákona o jednotném inkasním místě i souvisejících změn.

Co se dopadu na rozpočet týká, sama o sobě by taková reorganizace neměla mít vliv na státní rozpočet. Součástí zmíněného balíku však byly i další změny daňových zákonů, například:

• zrušení tzv. superhrubé mzdy; v důsledku toho nastavena sazba daně z příjmů fyzických osob na 19 %
• osvobození dividend a veškerých podílů na zisku pro fyzické i právnické osoby vyplácených mezi tuzemskými poplatníky a poplatníky ze zemí EU, Švýcarska, Norska a Islandu
• prodloužení lhůty pro osvobození příjmů fyzických osob z prodeje cenných papírů ze šesti měsíců na tři roky
• zvýšení hranice osvobození u příjmů z příležitostných činností nebo z příležitostného pronájmu movitých věcí, včetně příjmů ze zemědělské výroby, která není provozována podnikatelem (samostatně hospodařícím rolníkem), z 20 000 Kč na 30 000 Kč
• zrušení možnosti uplatnění základní slevy na dani pro osoby s měsíčními příjmy převyšujícími čtyřnásobek průměrné mzdy

Dopady těchto změn nedokážeme vyčíslit, nezdá se však, že by měly být výrazně negativní. Protože se však jedná o samostatné části zákona, bylo možné tyto změny zrušit bez rušení samotného projektu JIM. V roce 2016 navíc Babišova náměstkyně Schillerová hovořila o tom, že znovu plánují projekt JIM zavést.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť to, jak Andrej Babiš zachází s jím vysloveným údajem, je ve skutečnosti hrou s čísly. Tento výrok jsme již ověřovali opakovaně, Babiš doposud používal číslo 604 miliard.

Andrej Babiš v souvislosti s výběrem 604 miliard navíc čerpá z výše uvedené tabulky, která je dostupná v PR materiálu (str. 9), jenž hodnotí jeho působení v čele ministerstva financí.

Lze pozorovat, že Babiš ve svém výroku vychází z informace, o kolik se celkově zvýšil výběr daní v jednotlivých letech oproti roku 2013. Ten tedy bere jako referenční.

Takové srovnání je ovšem manipulativní - Andrej Babiš totiž nesrovnává jednotlivé roky mezi sebou postupně podle toho, jak rostl výběr daní a pojistného, ale přičítá ke každému dalšímu roku znovu celý rozdíl mezi rokem 2013 a daným rokem, byť už v jednotlivých předchozích letech tento přírůstek jednou (nebo víckrát) započítal.

Každý další přírůstek v Babišově podání obsahuje již přičtený přírůstek z minulého roku. Např. za rok 2014 počítá s přírůstkem cca 53 miliard, v roce 2015 pak jde o 125 miliard. Těchto 125 miliard ovšem v sobě obsahuje i uvedených 53 miliard z roku 2014, nicméně Babiš/jeho tým je opětovně počítá jako nový nárůst.

Dodejme, že vycházíme-li z veřejně dostupných dat ministerstva financí, jsou údaje pro nárůst příjmů jiné, než jaké Babiš uvádí.

Andrej Babiš předložil v červnu 2014 na zasedání Rady návrh na zavedení tzv. reverse charge, avšak vzhledem k tomu, že Rada nemá legislativní iniciativu, musel žádat o předložení Komisi, což se mu v prosinci 2016 také podařilo. Návrh zatím přijat nebyl, blokuje jej zejména Francie. Babišův návrh však není jediný český legislativní návrh, neboť v červenci 2016 předložila Komise na návrh premiéra Sobotky balíček opatření týkající se trhu s mlékem a vepřovým masem. Výrok tak pokládáme za zavádějící.

Andrej Babiš v červnu 2014 na zasedání Rady ministrů financí ECOFIN přednesl návrh, který se týkal tzv. reverse charge – u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale odběratel. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. Nutno podotknout, že se Evropská unie podobnými mechanismy zabývá už od roku 2009.

DPH patří v rámci EU k harmonizovaným daním, u nichž dochází ke sblížení daňových legislativ v jednotlivých státech a pravidla pro jejich výběr jsou určována EU. Babiš však prosazuje, aby reverse charge u DPH závisela na rozhodnutí vlády jednotlivého státu.

V září 2015 kritizoval exministr financí Evropskou komisi kvůli tomu, že se nedostatečně věnuje problémům s daňovými úniky. Babiš již delší dobu na evropské úrovni prosazuje, aby státy mohly samostatně určovat, jaké zboží a služby budou podléhat přenesené daňové povinnosti, tzv. reverse charge. Žádal výjimku, aby ČR mohla zavést přenesenou daňovou povinnost u všech služeb v hodnotě nad 10 tisíc eur (cca 2,7 milionu korun). Evropská komise ale tuto žádost zamítla už v říjnu 2015.

Babiš to ale nevzdal. Evropská komise svolila k vypracování analýzy dopadů přenesené daňové povinnosti a Česká republika získala podporu i u ostatních zemí. V prosinci 2016 pak Komise představila svůj návrh. Návrh neumožňuje použít obecný reverse charge na plnění nad 10 000 euro přímo, ale až na základě povolení ze strany Komise. Pro ČR jsou podmínky návrhu přísné a Babiš se proti tomu vymezil.

Aktuální stav je takový, že stále není daný návrh (tedy ani schválen), jak vyplývá z vyjádření ministerstva financí, které mapuje jednání Ivana Pilného na ECOFINu. S návrhem nesouhlasí z členských států Evropské unie zejména Francie, a to z důvodu možných právních komplikací.

Ministr Babiš ale není prvním českým politikem, kterému se podařilo v EU vymoci projednávání nějakého legislativního návrhu. Například, jak už bylo řečeno, v červenci 2016 na návrh českého premiéra Sobotky představila Komise na základě české iniciativy balíček podpůrných opatření na pomoc stabilizace trhu s mlékem a vepřovým masem.

Toto prohlášení Andreje Babiše jsme ověřovali opakovaně. Výrok vychází z tiskové zprávy ministerstva financí a dat Eurostatu. Podle něj si skutečně Česko vedlo v loňském roce ve výši zadlužení a rozpočtového schodku velmi dobře ve srovnání s jinými zeměmi EU. Přetavení těchto dvou samostatných statistik do celkového druhého místa je však od ministerstva financí poněkud zavádějící.

Tento úspěch České republiky oznámilo ministerstvo financí v dubnu 2017. Vycházelo patrně z tiskové zprávy Eurostatu o prvních datech o HDP za rok 2016. Podle této zprávy dosáhla Česká republika v loňském roce přebytku státního rozpočtu ve výši 0,6 % HDP a v tomto ukazateli se zařadila na pomyslné šesté místo v EU (nejlépe dopadlo Lucembursko s 1,6 %). Dluh veřejných financí ke konci roku 2016 činil 37,2 % HDP – jedná se o čtvrtý nejlepší výsledek v EU (nejlepší výsledek mělo Estonsko, a to 9,5 %). Státy Česká republika, Lucembursko a Estonsko tedy „zabodovaly“ v obou těchto ukazatelích. Není jisté, podle jakého měřítka na ministerstvu financí vyhodnocovali konečné pořadí.

Je pravdou, že tyto ukazatele částečně vypovídají o zdraví veřejných financí, není to však vyčerpávající informace. Zároveň je nutné podotknout, že Eurostat nesestavuje žádný žebříček zemí, to je pouze interpretace ministerstva financí.

Eurozóna jako celek sice průměrně vykazuje vyšší zadlužení než země, které eurem neplatí, neexistuje však přímá souvislost mezi členstvím v eurozóně a výší zadlužení. Mezi jejími členy najdeme země s velmi nízkým i země s extrémně vysokým zadlužením. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Porovnáme-li ukazatel státního dluhu členských zemí EU v poměru k jejich HDP za rok 2016, jsou na první pohled viditelné rozdíly – od Estonska s 9,5 % HDP po Řecko zadlužené 179 % HDP. Průměrný dluh všech členských států EU je pak 83,5 % HDP. Značné rozdíly jsou i mezi zeměmi, které zmiňuje Babiš (zvýrazněné v grafu níže). Kromě nich nepatří do eurozóny také Švédsko, Dánsko, Chorvatsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Mezi nejméně zadlužené země EU patří ČR, Bulharsko a Rumunsko, najdeme tam ale i pobaltské země nebo Lucembursko, které eurem platí. Na opačné straně grafu se nachází zejména jihoevropské země eurozóny, nadprůměrného zadlužení v rámci EU ale dosahuje i Chorvatsko či Babišem zmíněná Velká Británie.

Babiš mluví také o Německu, které uvádí jako výjimku mezi zeměmi eurozóny. Zadlužení této země je sice pod průměrem EU, v rámci eurozóny bychom ale našli i země se značně nižším zadlužením.

Pokud porovnáme skupiny zemí platící a neplatící eurem jako dva celky, vychází průměrné zadlužení k poměru HDP zemí eurozóny 79,2 % a zemí mimo eurozónu 54 %. Eurozóna tedy vykazuje průměrně vyšší zadlužení, výrazně se na tom ale podílejí země s extrémně vysokými hodnotami ukazatele.