Bohuslav Sobotka

Andrej Babiš potvrdil setrvání ministra dopravy Ťoka v několika případech, přestože premiér Sobotka vyjádřil návrh na jeho odvolání. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda vlády Sobotka uvedl svůj záměr vyměnit některé z ministrů za sociální demokracii v dopise ze 4. listopadu adresovaném členům ČSSD. 8. listopadu pak uvedl, „že by si výměnu ministrů dovedl představit i u ostatních koaličních stran,“ přičemž však zmínil koaliční smlouvu (.pdf, str. 31, bod č. 4), podle které by k takovému kroku potřeboval souhlas předsedy ANO a předsedy KDU-ČSL.

Andrej Babiš se k Sobotkově návrhu vyměnit ministry za ČSSD vyjádřil 6. listopadu v Otázkách Václava Moravce (video, čas 20:50), přičemž uvedl, „že ministry za hnutí ANO v dané chvíli měnit nehodlá, avšak pokud by některý ministr udělal něco špatně, tak by jej samozřejmě vyměnil.“

12. listopadu v rozhovoru pro deník Právo Bohuslav Sobotka uvedl, „že by uvažoval o výměně ministra dopravy Ťoka, pokud by mohl vyměnit některého z ministrů ostatních koaličních stran.“ Andrej Babiš se proti výměně ministra Ťoka ohradil a o dva dny později potvrdil jeho setrvání i premiér Sobotka.

Ministr dopravy Ťok má podle dostupných vyjádření plnou podporu Andreje Babiše, který před třemi týdny odmítl návrh premiéra Sobotky na jeho odvolání, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze fakticky dokázat, že by Andrej Babiš používal jím vlastněná média k vytváření nátlaku na subjekty politické scény. Některá média, komentátoři i politici však o tomto tématu opakovaně hovořili. Údajné ovlivňování voličských preferencí ve prospěch hnutí ANO nebo politické scény prostřednictvím Babišových médií se v uplynulých letech několikrát proměnilo ve významné kauzy.

Koncern Agrofert Andreje Babiše obsahuje více než 250 firem včetně mediální divize. Ta zahrnuje mediální dům MAFRA, v jehož portfoliu nalezneme například: placené tištěné celostátní deníky Mladá fronta Dnes a Lidové noviny a jejich internetové mutace (iDNES.cz a Lidovky.cz), dále dvě tištěná média distribuovaná zdarma (Metro a 5plus2), rádio Impuls a další mediální značky. Poté, co Babiš MAFRU koupil, odešly z ní desítky novinářů.

První poprask Babiš vyvolal poté, co krátce po nákupu MAFRY (konec června 2013) telefonoval do redakce Lidových novin a chtěl vědět, proč tištěné Lidové noviny neinformovaly o tiskové konferenci hnutí ANO, ačkoliv redaktor LN byl na této akci přítomen. Za svůj čin se následně veřejně omluvil.

Dalším řešeným tématem byl odchod respektované investigativní novinářky Slonkové z vedení MF Dnes, kde působila půl roku (od ledna 2014). V rozhovoru pro Aktuálně.cz Slonková uvedla: „... mám úplně jiné představy o tom, co v praxi znamená slovo nezávislost“. Řekla také, že „ten rozpor byl tak velký, že přípravu svobodných novin v podstatě znemožňoval. Dostala jsem se do stadia, kdy bych při svém dalším setrvání ve funkci musela dělat věci, které nikdy dělat nebudu a nechci“.

Z využívání médií v předvolebním boji obvinil Babiše v souvislosti s informováním o reorganizaci policie v létě 2016 ministr vnitra Chovanec. Noviny ministra Babiše podle Chovance spustily kanonádu nevyváženého informování, jež mělo negativně informovat i o záměrech Chovance s policií, nad níž chce získat vliv.

Na to, že Babiš ovlivňuje svá média, si v létě 2016 stěžovala prostřednictvím Facebooku také ministryně práce a sociálních věcí Marksová Tominová. Ta jako údajný důkaz zveřejnila printscreen, z něhož vyplývá, že redaktorka MF Dnes Vlková posílá otázky pro resort MPSV také asistence poslankyně za ANO Radce Maxové, jež je místopředsedkyní Výboru pro sociální politiku v Poslanecké sněmovně.

Podle stránek ministerstva zahraničních věcí musí osoba, která má plnit funkci velvyslance, splnit několik požadavků. V prvé řadě je nutná kvalitní jazyková výbava, zkušenosti na mezinárodním poli nebo bezpečnostní prověrka na jednom ze dvou nejvyšších stupňů.

Kandidáta na velvyslance vybírá personální rada ministerstva zahraničních věcí a její doporučení je vodítkem pro rozhodnutí ministra. Ten jej následně navrhne vládě a pokud tento návrh vláda schválí, je předložen k podpisu prezidenta republiky, který jej jmenuje.

Následně je životopis designovaného velvyslance zaslán zemi, v níž má velvyslanec působit, a v průběhu několik týdnů až měsíců se čeká na její souhlas. Ve výjimečných případech dotyčná země nemusí souhlas vydat. Děje se tak v podobě mlčení – neudělení souhlasu.

Po obdržení souhlasu je velvyslanec doporučen hlavě přijímacího státu a formální listinou odvolán velvyslanec současný. Teprve poté je možné zveřejnit jméno budoucího velvyslance. Pokud ke zveřejnění dojde dříve, vypovídá to o neetiketě v mezinárodních vztazích a hostitelská země to může vnímat jako tlak pro přijetí navržené osobnosti.

Vláda Petra Nečase schválila několik kandidátů na velvyslance. Mezi nimi byl i Jindřich Forejt, který byl nominován na post velvyslance do Vatikánu.

Pokud se zaměříme na velvyslance jmenované současnou vládou, prezident Zeman zveřejnil jméno nového velvyslance do USA Hynka Kmoníčka ještě před vyjádřením Washingtonu. Vysloužil si za to kritiku jak ze strany bývalých ministrů zahraničí, tak i současného ministra Zaorálka.

Za současné vlády došlo také například k výměně velvyslance v Německu: v lednu 2015 na toto místo nastoupil Tomáš Podivínský, kterého do funkce prosadili lidovci a prezident Zeman (Podivínský byl mimo jiné ministrem životního prostředí v Rusnokově vládě).

Dále došlo například ke jmenování Bedřicha Kopeckého do pozice čínského velvyslance, a to v březnu 2016. V obou případech platí, že velvyslance vybrala Sobotkova vláda a ještě v jejím funkčním období převzali úřad v příslušné zemi.

Tento výrok však musíme označit jako neověřitelný, protože nelze zjistit všechny osobnosti (kromě Hynka Kmoníčka), které byly schváleny na post velvyslanců, a také, zda na tuto pozici v době mandátu Sobotkovy vlády ještě nastoupí.

Stupeň „vyhrazené“ je nejnižším stupněm utajení dle § 4 zákona o ochraně utajovaných informací. K takovému materiálu má pak podle Hlavy II téhož zákona přístup pouze omezený počet osob, a to pouze za splnění zákonných podmínek. Obsahuje-li usnesení z jednání vlády takto utajované informace, není vůbec zveřejněno. Neexistuje však seznam usnesení či témat, která by do tohoto režimu měla spadat. Podle výše zmíněného § 4 jde o informace, jejichž vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky.

Jakkoli neexistuje seznam záležitostí, které požívají utajení, v praxi jde vysledovat, že pověření velvyslanců se v tomto režimu objevuje, přestože z těchto jednání tedy neexistují ani záznamy. Bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier toto potvrdil Českému rozhlasu v září, když se jednalo o politického tajemníka ministra zahraničí. Podobně se vyjádřil bývalý ministr vnitra Martin Pecina, když se objevily úniky informací z tohoto režimu, když šlo o vyslání Livie Klausové na Slovensko a Vladimíra Remka do Ruska. Totéž potvrdila mluvčí ministerstva zahraničních věcí v případě možného jmenování Jindřicha Forejta velvyslancem ve Vatikánu.

Jakkoli tedy není psaným pravidlem, že projednávání velvyslanců spadá pod režim „vyhrazeno“, jde o diplomatickou zvyklost. Sobotka se tedy vyjádřil korektně. Doplňme, že podíl na procesu pověření velvyslanců náleží vládě z titulu kontrasignace a odpovědnosti za prezidentovo rozhodnutí dle čl. 63 odst. 1 písm. e Ústavy.

Sobotka správně popisuje, že schvalovací proces úseku D8 vedoucího přes České středohoří probíhal poměrně nestandardně. Ne zcela přesně se vyjádřil ve věci vydání EIA (posudku o vlivu na životní prostředí) a režimu tzv. zkušebního provozu. Jde však o terminologické nepřesnosti, kterými výpovědní hodnota jeho výroku neutrpěla, a proto jej hodnotíme jako pravdivý. Dodejme, že jde o úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 kilometrů, který jako jediný ještě není dokončený a neprošel kolaudačním řízením.

Komplikace při schvalování a výstavbě tohoto úseku popisuje dokument (.pdf) ministerstva dopravy k úseku Lovosice–Řehlovice. Stanovisko EIA o vlivu stavby na životní prostředí bylo ve skutečnosti vydáno už v roce 1996. V roce 2002 byl schválen investiční záměr a dále bylo vydáno územní rozhodnutí. To ovšem v průběhu deseti let bylo opakovaně potvrzováno a rušeno, v roce 2012 byla zamítnuta (.pdf) poslední odvolání.

Bez obtíží se neobešlo ani stavebního povolení, stavět se však začalo nehledě na pozdější žaloby souběžně s jeho vydáním v roce 2007. V květnu 2012 se dostavěla část Lovosice–Bílinka a zároveň se začal stavět zbývající úsek Bílinka–Řehlovice. Podle údajů z roku 2014 bylo ohledně dálnice D8 podáno 27 žalob, situace se tedy stala velice nepřehlednou. V přiložené tabulce můžete vidět souhrn vydávaných povolení.

V roce 2013 se však na dostavěný úsek Lovosice–Bílinka sesunul půlkilometrový pás půdy, který musel být odstraněn a daný úsek přebudován. Zbývající úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 km by pak měl podle ministra dopravy Ťoka být konečně zprovozněn 17. prosince 2016.

Tento úsek by měl být otevřen v tzv. režimu předčasného užívání stavby, nikoli ve zkušebním provozu. Režim předčasného užívání stavby je upraven ve stavebním zákoně a společně se zkušebním provozem patří mezi instituty, které umožňují užívat stavbu před její kolaudací.

Zatímco zkušební režim ověřuje funkčnost a vlastnosti již dokončené stavby, režim předčasného užívání je určen pro stavby nedokončené, tedy také nezkolaudované. To je i případ diskutovaného úseku a zde se tedy Sobotka nevyjádřil přesně.

K nedokončené stavbě samozřejmě nelze vydat kolaudační souhlas a nelze zahájit ani zkušební provoz. Až po dokončení stavby bude k její kolaudaci třeba kolaudačního souhlasuministerstva dopravy. Jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání, příp. zjistí-li se, že stavba nebyla postavena tak, jak bylo schváleno v investičním záměru, územním rozhodnutí a stavebním povolení, kolaudační rozhodnutí by nebylo vydáno a stavba by tedy nemohla být nikdy plně zprovozněna.

Přes ne zcela přesné vyjádření hodnotíme Sobotkův výrok jako pravdivý, neboť korektně hodnotí současný stav i vidinu dalších přezkumů v rámci kolaudačního řízení.

V případě dálnice D8 a její bezpečnosti je Vláda ČR informována v první řadě ministerstvem dopravy a částečně také ministerstvem životního prostředí. Vláda přijala k řešení situace kolem bezpečnosti D8 dne 14. srpna 2013 usnesení. V tomto usnesení zároveň schválila vytvoření mezirezortní pracovní skupiny, která ale začala fungovat až od roku 2014.

Ohledně pravidelností jednání neexistuje žádný rámec pravidelných setkání ministra dopravy a Vlády ČR k tématu dokončení D8. Od 28. června 2016, kdy ministerstvo dopravy rozhodlo o zamítnutí vést dálnici D8 jinou trasou a zároveň o jejím dostavěním na trase současné, se bod dostavby a bezpečnosti dálnice D8 dostal na program vlády třikrát - 12. září, 7. listopadu a 28. listopadu.

Pokud jde o otázku monitoringu situace ohledně bezpečnosti dálnice D8, tak ministerstvo dopravy ve svých materiálech (z 28. listopadu a 9. prosince) o stavu dostavby dálnice D8 monitoring zmiňuje s tím, že aktuální monitoring by měl pokračovat i po konci roku 2016 (. pdf, str.10–11). Projekt navazujícího monitoringu od roku 2017 je zatím ve stádiu přípravy.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, i když ministerstvo dopravy jako hlavní činitel informovalo vládu a premiéra Sobotku o situaci kolem dostavby dálnice D8 ve sledovaném období na jednání vlády jen třikrát, tak lze usuzovat, že vláda z těchto informací vychází pravidelně a je tedy informována o stavu dostavby D8.

V případě monitoringu je pravdou, že ministerstvo dopravy v materiálech pro Vládu ČR potvrzuje zajištění kontinuálního monitoringu, i když v současné chvíli jen ve stádiu přípravy na období po konci roku 2016.

Otevření úseku dálnice D8 skutečně bylo naplánováno na 17. prosince 2016. O dodržení termínu jejího otevření dne 17. prosince 2016 ujistil ministr dopravy Ťok premiéra Sobotku na jejich bilanční schůzce, která se uskutečnila 14. listopadu 2016 (bod 4).

Ve svém předvolebním programu, který je dostupný na jeho internetových stránkách, Donald Trump v sekci „Imigrace“ hned jako první bod zmiňuje stavbu neproniknutelné fyzické zdi na jižní hranici USA s Mexikem. Stavba by měla začít od prvního dne Trumpovy inaugurace.„Výstavbu této zdi zaplatí Mexiko.“

Dále ve svém programu řeší otázku vztahů USA s Čínou. V sekci „Obchod“ píše, že použije všechny zákonné prostředky, které mu prezidentský úřad umožňuje, k nápravě obchodních nesrovnalostí. To platí, pokud Čína neukončí nelegální aktivity, a to formou zavedení obchodních cel v souladu s článkem 201 a 301 obchodní úmluvy z roku 1974.

V souvislosti s průzkumem mapujícím soužití muslimů s Američany vydal před volbami Donald Trump jasné stanovisko, které chce k této skupině obyvatel USA zaujmout. Žádá úplné zabránění vstupu muslimů na území Spojených států, dokud nebudou dostatečně prověřeni. Upozorňuje na silnou nenávist muslimské populace proti Američanům.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože se nám podařilo všechna tři výše zmíněná stanoviska dohledat přímo v Trumpově volebním programu.

V hlavním městě USA Washingtonu D.C., v němž se hraje o hlasy tří volitelů, drtivě zvítězila v letošních prezidentských volbách Hillary Clintonová. Získala zde 92,8 % hlasů (260 223), její republikánský soupeř Trump 4,12 % hlasů.

Letošní výsledek Clintonové tak byl ještě vyšší než před čtyřmi lety u Baracka Obamy, který zde získal 91,4 % hlasů. Město Washington obecně platí za baštu demokratů. Už od prvních prezidentských voleb, kterých se město zúčastnilo v roce 1964, tady vždy zvítězili kandidáti demokratické strany.

Premiér Sobotka měl na mysli státy, které jsou z hlediska historie voličské podpory v této oblasti „baštou“ amerických demokratů. Jedná se o státy Michigan, Pensylvánie a Wisconsin. To jsou státy, ve kterých od roku 1992 skutečně vždy zvítězil demokratický kandidát, ale ve volbách v roce 2016 tam zvítězil kandidát republikánů Donald Trump a přepsal tak po 12 letech volební mapu.

Premiér Sobotka ve svém výroku hovoří o čtyřech státech, žádný další stát však tuto podmínku nesplňuje. Počet států, na jejichž území jezera zasahují je celkem osm. Kromě výše zmíněných je to ještě Illinois, Indiana, Minnesota, New York a Ohio. Illinois této podmínce nevyhovuje, protože zde i letos vyhráli demokraté. Podobně je tomu také v případě Minnesoty a New Yorku. Indiana je zase naopak státem, kde pravidelně vyhrávají kandidáti republikánů. Nabízí se proto pouze stát Ohio, ve kterém Donald Trump zvítězil. Ohio je ale považováno za tzv.swing state, protože podpora kandidátů je v tomto státě proměnlivá. V letech 2000 a 2004 zde vyhrál Bush (republikán), v dalších 2 volbách Obama (demokrat). Nepatří tedy do skupiny států, ve kterých by pravidelně vítězili kandidáti jedné či druhé strany.

Sobotka tyto státy vymezuje také jako ty, které mají problémy např. v souvislosti s odchodem firem (a tedy i pracovních míst) ze Spojených států. V této souvislosti se o zmíněných státech hovoří jako o tzv. rezavém pásu, tedy o oblastech, které byly navázány na tradiční průmysl a jeho útlumem dochází k problému např. s nárůstem nezaměstnanosti. Podstata tvrzení premiéra je tak podána korektně, byť se mýlí v jejich počtu, které přešly na stranu republikanského kandidáta. Konkrétně tedy jde o státy Michigan (Mi), Wisconsin (WI) a Pensylvánie (PA).

Jak lze vidět na obrázku č. 1 tak státy Michigan, Pensylvania, Wisconsin a Ohio jsou označeny modře – v těchto státech zvítězil v roce 1992 kandidát demokratů.

Podobně tomu bylo také v roce 1996. Opět v těchto státech zvítězili demokrati:

V roce 2000 už bylo Ohio vybarvené červeně, protože jej získal republikánský kandidát George W. Bush, který zde porazil demokratického kandidáta Ala Gora. Michigan, Pensylvánie i Wisconsin jsou stále „neměnně“ demokratické.

Zatímco v roce 2000 zvítězili demokrati v Novém Mexiku, v roce 2004 zde zase uspěli republikáni. V případě námi sledovaných států se však nic nemění, a i v tomto roce jsou Michigan, Pensylvanie a Wisconsin vítěznými státy demokratů. V Ohiu zvítězil již podruhé za sebou George W. Bush a je tedy opět republikánské.

V roce 2008 bylo Ohio opět demokratické. Na základě tak častého střídání vítězství demokratů a republikánů v tomto státě je právě Ohio považováno za tzv. swing state. Nelze zde totiž předpovědět, který z kandidátů v tomto státě zvítězí. Můžeme si také všimnout, že ve státě Nebraska připadli 4 volitelé republikánům a jeden volitel demokratům.

V roce 2012, kdy obhajoval svůj prezidentský mandát Barrack Obama proti republikánskému Mittu Romneymu zůstalo Ohio stále demokratické. Výsledné rozdělení volitelů bylo 332:206 pro Barracka Obamu.

Podle nejaktuálnějších dostupných výsledků (ještě stále není sečteno 100 % hlasů) má Donald Trump celkem 306 volitelů. Podle zabarvení jednotlivých států můžeme vidět, že v těchto volbách se státy, které byly od roku 1992 vždy demokratické (viz výše) se přes noc staly republikánskými a zvítězil v nich Donald Trump. Jedná se právě o námi sledované státy Michigan, Pensylvanie a Wisconsin. Přebarvilo se také Ohio, které v minulých 8 letech bylo demokratické.

Přestože podmínkám, které premiér Sobotka ve svém výroku uvedl (státy kolem amerických jezer, tam kde 6x po sobě zvolili demokraty, tak dneska volili Trumpa) vyhovují pouze tři americké státy: Michigan, Pensylvánie a Wisconsin, podstata výroku je pravdivá. V těchto státech skutečně zvítězili demokraté šestkrát za sebou a jedná se tak o ryze demokratické státy. Premiér Sobotka pouze zmínil místo tří států čtyři. S největší pravděpodobností mezi ně započítal také Ohio. Zde pouze musíme upozornit, že na základě výše uvedených údajů Ohio nelze brát jako stát, ve kterém většinou vítězí demokraté nebo republikáni.

V letech 2000 a 2004 zde zvítězil republikánský kandidát George W. Bush a v letech 2008 a 2012 zase demokrat Barrack Obama. V případě dalších států, ve kterých naopak demokraté vyhrávají pravidelně, k žádnému zemětřesení nedošlo, a i letos zde vyhrál demokratický kandidát. Jedná se především o státy Illinois, Minnesota a New York. Všechny ostatní uvedené informace jsou pravdivé a proto hodnotíme výrok jako pravdivý.