Eliška Wagnerová

Výrok Elišky Wagnerové ohledně evropského trendu zužování institutu parlamentní imunity hodnotíme podle dohledaných informací ze zpravodajských článků jako pravdivý, ačkoliv konkrétně oficiální stránky i dokumenty Parlamentu Spojeného království (Parliamentary Privileges: Current Issues (.pdf) a Parliamentary Privilege: Cm 8318 (.pdf)) mluví o připravovaných krocích týkajících se imunity svých členů především v souvislosti s jejich objasňováním, nikoliv zužováním.

Pro lepší pochopení situace je nutné připomenout, jak blíže uvádí například srovnávací studie (.pdf) Parlamentního institutu, že poslanecká imunita se dělí na dva druhy – na garanci „neodpovědnosti“ za svobodu projevu a hlasování na půdě parlamentu (tzv. indemita) a na garanci „nestíhatelnosti“ při provádění některých úkonů v právním řízení. V zemích Evropské Unie je indemita chápána podobně, naopak druhá část imunity je vykládána jednotlivými státy rozličněji.

Co se týče evropského trendu omezení imunity, tak například v roce 2009 italský ústavní soud zrušil zákon o imunitě čtyř nejvyšších představitelů státu (informuje server ceskenoviny.cz) a od září 2012 si poslanci na Slovensku zrušili trestněprávní imunitu (více na serveru aktualne.cz). V první polovině tohoto roku si také čeští poslanci, senátoři a ústavní soudci zrušili doživotní imunitu (blíže na serveru ihned.cz). Dle serveru Euroskop.cz je omezení imunity také aktuálním tématem v Polsku, kde chce premiér zamezit dalšímu zneužívání imunity polskými politiky, a to především při páchání dopravních přestupků.

Již zmiňované Spojené království se otázkou omezení imunity začalo intenzivněji zabývat od roku 2009, kdy byli čtyři členové parlamentu, dle oficiálních dokumentů království, obviněni z finančních podvodů. Oficiální zpráva (.pdf) z června 2013 ohledně imunity britských poslanců navazuje na zprávu z roku 1999, podobně ale jako studie (.pdf) věnována britskému parlamentu z roku 2012, má pouze formu informativní či doporučující s cílem (na straně 2) především objasnit stávající situaci.

Více se tématu porovnávání jednotlivých zemí Evropské unie na základě poskytování poslaneckých imunit zabývaly například Poslanecký institut nebo servery aktualne.cz a ceskenoviny.cz.

Podle znění Zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. může dle paragrafu 64 odst. 1 návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení skutečně podat skupina nejméně 17 senátorů či 41 poslanců.

Výrok senátorky Elišky Wagnerové hodnotíme jako pravdivý.

Zákon č. 182/1993 Sb. Zákon o Ústavním soudu v Hlavě druhé, § 64, odst. 3 explicitně říká, že: "Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy".

Zmíněný čl. 95 odst. 2 Ústavy zní následovně: "Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu".

Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku (v anglickém jazyce) ze dne 23. září 2008 provedl kratší exkurz do problematiky amnestií například v Portugalsku, Rumunsku či ve Francii. Konkrétně se jedná o část IV. rozsudku (Law, Practice and Legal Opinions in Other States) a články 88-95.

S prosbou o pomoc s ověřením tohoto výroku jsme se obrátili na vedoucího Katedry ústavního práva Masarykovy univerzity prof. JUDr. Jana Filipa, CSc.. Na základě jeho odpovědi, která je citována níže (zároveň je doplněna o případné zdroje), hodnotíme výrok jako nepravdivý.

"1) Prezident Havel udělil celkem 4 amnestie (jejich přehled nalezneme např. zde či zde ) .Ve věcech přestupků k tomu nikdy prezident ČSFR neměl kompetenci.2) Amnestie z 16. února 1990 nebyla přestupkovou amnestií. Ve smyslu
tehdy platného práva bylo rozhodující, že amnestie a milosti se
vztahovaly na tresty ukládané v trestním řízení, tj. na tresty za
trestné činy podle trestního zákona a přečiny podle zákona č. 150/1969
Sb., o přečinech, ve znění pozdějších předpisů, tedy nikoli jen za
trestné činy.
3) Tuto amnestii mohl „udělit“ (tento používaný výraz je nepřesný)
prezident, zatímco amnestii ve věcech přestupků udělit nemohl, protože
by dne 16. února 1990 zasáhl neústavně do působnosti orgánů České
republiky a do 12. ledna 1990 taková možnost ani neexistovala na
úrovni republiky, a do 9. května 1990 na úrovni federace.
4) Pokud si ještě vzpomínám, tato úprava byla obsažena v návrhu ústavy
(oficiální návrh připravovaný Národní frontou) z roku 1989. Ten byl
využit v zákonném opatření předsednictva ČNR, takže takovou amnestii
mohla od 12. ledna 1990 udělovat vláda ČR, nikoli prezident jako orgán
federace. To vláda 15. ledna 1990také učinila (znění amnestie je možné nalézt zde) . Prezident to nikdy učinit nemohl." Celkový přehled amnestií dále nabízí např. dokument Ministerstva spravedlnosti AMNESTIE 1945 - 2002 (doc.) zpracovaný JUDr. Pavlem Rotykou.

Výrok Elišky Wágnerové hodnotíme jako pravdivý, a to na základě informací nalezených v českých internetových denících.

O tom, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman uvedl počet kauz, kterých se amnestie týká, informovali například novinky.cz, denik.cz či lidovky.cz. Stalo se tak ve středu 9. ledna, tedy více než týden po vyhlášení amnestie.

První odhad počtu kauz však zveřejnila vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová již 2. ledna. Informoval o tom deník novinky.cz.

Wagnerová byla opravdu zpravodajkou pro nález I.ÚS 554/04, spojující délku řízení a trestu.

Je pravda, že Ústavní soud slovy soudkyně Wagnerové mnohokrát upozorňoval na nepřípustnost průtahů i v případech, kdy jsou způsobeny "objektivními" příčinami, např. přetížením daného soudu (I. ÚS 543/03, I. ÚS 660/03 či I. ÚS 296/04).

V citovaném nálezu I.ÚS 554/04 pak mj. uvádí:

"Doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo."
a zpochybňuje účelnost trestu, uloženého s velkým odstupem pro průtahy řízení nezpůsobené obviněným.

Nepodařilo se nám sice ověřit, zda tento nález je první, který říká, že "délka řízení musí mít vliv na délku trestu", obsah výroku soudkyně Wagnerové je však obecně pravdivý.

Paragraf 2 Zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv se věnuje volbě veřejného ochránce práv. Pro jeho zástupce platí obdobné ustanovení. Zástupce veřejného ochránce práv je dle tohoto zákona volen Poslaneckou sněmovnou na šestileté období. Po dvou kandidátech navrhují prezident republiky a Senát. Zástupcem ochránce může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu, tedy dle článku 19 Ústavy ČR každý občan ČR, který má právo volit a dosáhl věku 40 let.

Na základě výše uvedené legislativy hodnotíme výrok senátorky Wagnerové jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, kdyby se chybovost na podpisových listinách zprůměrovala a nesčítala, tak by Jana Bobošíková překonala potřebou hranici. Tomio Okamura a Vladimír Dlouhý by skončili těsně pod potřebným počtem - chybělo by jim asi tisíc podpisů.

POČTY PODPISŮ ODMÍTNUTÝCH KANDIDÁTŮ PO OPRAVĚ:

Jana Bobošíková by nově měla procentuální chybovost 9,58 %, její výsledný počet podpisů by tedy byl 50 809 a do prezidentských voleb by měla být zaregistrována.

Procentuální chybovost Tomio Okamury by byla 21,15 % a počet hlasů 48 858.Vladimír Dlouhý by s opravenou procentuální chybovostí 17,31 % dosáhl na 48 926 podpisů.

V ČEM JE PROBLÉM?

V prováděcím zákoně k přímé volbě prezidenta (zákon č. 275/2012 Sb.) je ustanovení, které říká, že od počtu podpisů podepsaných na petici se odečte "počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích (například bude-li chybovost v obou kontrolních vzorcích takto zjištěná celkem 10 %, odečítá se 10 % občanů podepsaných na petici)".Vp = Cp – [Cp x (C1 C2)] / 100

Vp je výsledný počet započtených občanů podepsaných na petici

Cp je celkový počet občanů podepsaných na petici
C1 je relativní chybovost kontrolního vzorku č. 1 v %
C2 je relativní chybovost kontrolního vzorku č. 2 v %

Zdroj: ČT

Detailní informace zde.

V zápisech z jednání o změně ústavy k přímé volbě prezidenta jsme podobný návrh od senátorů Pitharta a Rippelové nenalezli. Návrh byl projednáván Stálou komisí pro ústavu ČR a parlamentní procedury, na jejímž jednání (.doc, členy jsou Rippelová i Pithart) nebyl odklad účinnosti zmíněn. Projednal jej také Ústavně-právní výbor (.doc) Senátu (členkou Rippelová), kde byl sice předložen pozměňovací návrh k účinnosti, pouze však k účinnosti některých ustanovení o pravomocích, nikoli volbě prezidenta. Takový návrh pak nebyl předložen či zmíněn ani na jednání senátu k této věci.

Dodejme, že jednání o změně ústavy probíhala již dlouho před samotným schvalováním návrhu v Parlamentu ČR. Není v našich silách ověřit, zda senátoři Pithart a Rippelová v nějaké formě skutečně nepodali návrh, který senátorka Wagnerová zmiňuje.