Ivan David

Předně uveďme, že v tomto odůvodnění neověřujeme, zda je Evropská komise schopná si způsobilost společností dopředu zjistit. Předmětem našeho hodnocení je především druhá část výroku, tedy jestli jsou zmínky o počtu dodávaných dávek vakcín proti covidu-19 skutečně utajené.

Evropská komise a členské státy se v rámci jednotné evropské strategie pro očkovací látky, jejímž cílem je především urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti covidu-19, dohodly na společném postupu. Evropská komise tak jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi smlouvy na dodávky očkovacích látek. Jako první Komise 27. srpna 2020 uzavřela smlouvu právě se společností AstraZeneca.

Na začátku ledna 2021 Komise uvedla, že části smluv jsou a budou důvěrné, ať už kvůli situaci na trhu, obchodním zájmům, citlivým informacím o vyjednávání nebo výrobním plánům. 29. ledna následně Evropská komise smlouvu se společností AstraZeneca zveřejnila v upravené podobě, ve které jsou začerněné například počty dávek vakcín (.pdf, str. 11).

Plné znění této smlouvy však 19. února 2021 publikovala italská veřejnoprávní televize RAI (.pdf). Dostupný je zde tak i bod 5.1 (.pdf, str. 11), který Komise nezveřejnila. V něm se AstraZeneca zavazuje Evropské unii dodat „přibližně 30 až 40 milionů dávek do konce roku 2020, 80 až 100 milionů dávek v 1. čtvrtletí roku 2021“ a zbytek z celkových 300 milionů dávek (str. 2) ve 2. čtvrtletí. Na konci smlouvy lze také nalézt předpokládaný časový rozvrh dodávek za jednotlivé měsíce (str. 40).

Ačkoliv tuto smlouvu Evropská komise nezveřejnila a její části byly tajné, celé znění smlouvy publikovala italská stanice RAI a je tedy dnes dostupné veřejnosti. Ivan David správně upozorňuje na to, že Evropská komise plné znění smlouvy dodnes nezveřejnila, uvádí však, že jsou některé části smluv dodnes utajené. Tím vyvolává dojem, že veřejnost tato ustanovení dodnes nezná. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Pro kontext uveďme, že zveřejnění této smlouvy souvisí se sporem Komise se společností AstraZeneca, který nastal kvůli tomu, že tato firma za první čtvrtletí roku 2021 do EU nedodala dohodnuté množství vakcín. Doplňme, že v pátek 23. dubna Evropská komise na společnost AstraZeneca podala žalobu. „Důvodem je, že některé části smlouvy nebyly dodrženy a společnost nedokázala přijít se spolehlivou strategií, která by zajistila včasné doručení vakcín,“ uvedl mluvčí Evropské komise Stefan De Keersmaecker.

17. června 2020 Evropská komise zveřejnila vakcinační strategii EU, která měla urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti onemocnění covid-19. V rámci této strategie se země EU dohodly na společném postupu, jehož součástí je také to, že Evropská komise jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi předběžné kupní smlouvy na dodávky očkovacích látek. Vakcíny pak mají být jednotlivým zemím EU rozdělovány poměrně podle jejich počtu obyvatel (.pdf, str. 3).

Členské státy se také zavázaly k tomu, že budou uzavírat samostatné dohody jen s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU (.pdf, str. 2, čl. 7).

Toho využilo Slovensko a kvůli pomalé vakcinaci způsobené nedostatkem očkovacích látek bývalý premiér Igor Matovič na přelomu února a března 2021 nakoupil dva miliony dávek ruské vakcíny Sputnik V, která nicméně ještě není registrovaná Evropskou lékovou agenturou (EMA). „Dva miliony vakcín pomohou očkovat milion lidí na Slovensku,“ řekl tehdejší předseda slovenské vlády, když 1. března na košickém letišti vítal letadlo s ruskými vakcínami. Doplňme, že Igor Matovič mimo jiné kvůli tomuto nákupu, o němž dopředu neinformoval koaliční partnery, nakonec skončil ve funkci premiéra.

Ještě dříve než Slovensko si Sputnik V opatřilo Maďarsko. Prvních 40 tisíc dávek ruské vakcíny do země dorazilo už 2. února a očkovat se jimi začalo o devět dní později, tedy 11. února. Maďarsko je tak první a prozatím jedinou zemí Evropské unie, která Sputnik V k vakcinaci skutečně používá. Zmiňované Slovensko k zahájení očkování touto látkou prozatím nepřistoupilo.

Zájem o Sputnik V má ale více států EU. Podle posledních informací Německo s ruskou stranou vyjednává o nákupu 30 milionů dávek, Rakousko pak s Ruskem jednalo o pořízení až jednoho milionu dávek této vakcíny.

I když se státy zavázaly uzavírat (.pdf, str. 2) samostatné dohody pouze s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU, Německo v září roku 2020 nakoupilo 30 milionů dávek vakcíny Pfizer/BioNTech. Evropská komise tento krok neodsoudila a odmítla odpovědět na otázku, zda dvoustranná dohoda porušila závazek společného nákupu.

Mimo centrální nákup Evropské unie si tedy vakcíny zajistilo například Slovensko, Maďarsko či Německo, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu.

„Aby bylo možné uvedených 37 miliard EUR evropských veřejných investic rychle nasměrovat k řešení důsledků krize koronaviru, navrhuje Komise zrušit letošní povinnost vrácení nevyčerpaného předběžného financování,“ uvádí důvodová zpráva v již zmíněném návrhu (.pdf, str. 1).

Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč). Díky citovanému opatření Česká republika nemusela do unijního rozpočtu vracet cca 8 miliard korun. Zbylých 24 miliard korun pak bylo uvolněno ze strukturálních fondů EU. Je sice pravdou, že i tyto peníze by teoreticky mohla Česká republika vyčerpat bez přijatého opatření, avšak takové čerpání by bylo navázáno na cca 15% spoluúčast z českého rozpočtu. Díky uvolnění těchto prostředků však podmínka finanční spoluúčasti odpadá a díky zrychlené proceduře mohla finance Česká republika čerpat okamžitě.

Europoslanec David správně uvádí, že se jedná o prostředky, které České republice náležely. Je však nutné dodat, že by všechny tyto prostředky Česká republika pravděpodobně nevyužila. 24 miliard korun by mohla použít pouze na 85% spolufinancování. 8 miliard korun by ve standardní situaci jako nevyčerpané předfinancování v rámci koheze za rok 2019 vracela zpět do rozpočtu EU, nicméně existuje také možnost (.pdf, str. 21) převedení nevyužitých prostředků například do jiného operačního programu a jejich dočerpání.

Výrok europoslance Ivana Davida hodnotíme jako pravdivý. Ačkoli by tyto finance bez jejich přesměrování na boj s koronavirem Česká republika ze strukturálních fondů vyčerpala až v budoucnu, nebo nevyčerpala vůbec, o nové finance se nejedná.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu. Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč).

Následující den, tedy 27. března, na tento fakt začala upozorňovat média, například Deník N, iDNES.cz či Aktuálně.cz. Na schválený přesun evropských financí toho dne reagoval na svém twitterovém účtu také premiér Andrej Babiš.

V následujícím tweetu předseda vlády doplnil: „Komise umožnila jen rychlejší čerpání a vyšší flexibilitu přesunů v kohezních fondech.“

Na tweet českého předsedy vlády reagovalo i české Zastoupení Evropské komise.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007, následně pak státy přistoupily k její ratifikaci (ústavnímu procesu schválení mezinárodní smlouvy parlamentem).

„Lisabonská smlouva mění tři dokumenty: Smlouvu o Evropské unii (dále ‚SEU‘), Smlouvu o založení Evropského společenství (dále ‚SES‘), která bude nově nazvána Smlouvou o fungování Evropské unie (dále ‚SFEU‘), a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (dále ‚Smlouva o Euratomu‘),“ popisuje (.pdf , str. 11) publikace Odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR. Cílem smlouvy je učinit z Evropské unie „demokratičtější a transparentnější organizaci, která bude současně působit efektivněji, podporovat práva a hodnoty zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečno a posilovat svou roli ve světové politice,“ vysvětluje (.pdf, str. 4) dále publikace Odboru informování o evropských záležitostech ve spolupráci s Odborem koncepcí a analýz Úřadu vlády ČR.

Vláda ČR (konkrétně Útvar ministra pro evropské záležitosti ve spolupráci s resorty a ústředními orgány) vypracovala Analýzu dopadů Lisabonské smlouvy, kde tyto změny popisuje.

V rámci hlasování se používá systém prosté většiny, kvalifikované většiny (s možností tzv. blokační menšiny) a jednomyslná hlasování. Kvalifikovaná většina je dosažena, pokud pro návrh hlasuje alespoň 55 % členských států a návrh podporují státy, které zastupují alespoň 65 % obyvatelstva EU. V systému zavedeném LS jsou rozhodující dvě kritéria: splnění počtu států a počtu obyvatel. „Zvýšení kritéria počtu států lze chápat jako záruku pro malé a střední státy Unie, které tvoří většinu států Unie, před prosazováním zájmů velkých států Unie. Naopak zvýšení kritéria počtu obyvatel je zárukou pro velké členské státy Unie před dominancí malých a středních států,“ uvádí materiál Parlamentu ČR (.pdf, str. 26).

Lisabonská smlouva skutečně rozšířila hlasování, ve kterém se užívá kvalifikované většiny o 68 nových oblastí. Po vstupu smlouvy v platnost se používá již ve 218 oblastech. Princip jednomyslnosti zůstává zachován v citlivých oblastech jako jsou daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla a otázka sídel institucí.

Nelze ale říci, že Lisabonská smlouva jako taková vedla k znevýhodnění postojů zastávaných menšími státy. Pro ochranu menších států před přehlasováním státy velkými zachovala LS tzv. blokační menšinu.

Výrok padl v kontextu názoru Ivana Davida, že instrument blokační menšiny je nedostatečný, protože je ČR v některých případech přehlasována. Dostatečnost nástroje nehodnotíme, nicméně je pravdou, že k přehlasování ČR v některých případech došlo.

V současné době je většina rozhodnutí Evropské rady (ER) a Rady Evropské unie (REU) tvořena na základě kvalifikované většiny. Tato hodnota je dosažena splněním následujících dvou podmínek:

1. 55 % členských států hlasuje pro návrh – v praxi to znamená 16 z 28 států,
2. návrh podporují členské státy zastupující nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU.

Tento typ hlasování se nevztahuje na rozhodnutí vyššího významu, ve kterých je stále třeba jednomyslného schválení.

Státy nesouhlasící s rozhodnutím kvalifikovanou většinou mohou toto rozhodnutí zablokovat zformováním blokační menšiny, kterou vytvoří nejméně čtyři členové Rady, kteří zastupují více než 35 % obyvatelstva EU. Lisabonská smlouva dále nabízí možnost tzv. „janinského kompromisu“ jako prostředek pro malé státy EU k zastavení rozhodnutí schválených kvalifikovanou většinou: členské státy, které nesouhlasí, vyjádří nesouhlas Radě, a ta se snaží nalézt kompromis. „Toto opatření umožňuje skupině členských států vyjádřit svůj nesouhlas s některým textem i tehdy, když tato skupina není dost početná na to, aby vytvořila blokační menšinu.“

Výsledky hlasování v praxi ukazují, že získání 4 členů Rady ke splnění prvního požadavku blokační menšiny bylo v minulosti za účasti ČR několikrát dosaženo. Problematické je splnění druhé podmínky, která požaduje 35% podíl celkového obyvatelstva EU. Na tuto veličinu menší státy bez podpory klíčových evropských zemí těžko dosahují. V tabulce níže je uveden příklad přehlasování skupiny států zahrnujících ČR, která nedosáhla limitu 35 % obyvatelstva EU.

Zdroj: consilium.europa.eu

Na základě dat Generálního sekretariátu Rady měla Česká republika od 25. května 2014 do 7. května 2019 možnost účastnit se celkem 452 hlasování, 441krát pak byla pro přijetí návrhu, 5krát proti a 6krát se zdržela hlasování. Ve všech 5 případech, kdy Česká republika hlasovala proti návrhu, byl přitom předmětný návrh Radou schválen a ČR tedy byla přehlasována.

Pokud nacionalistické a protiimigrační strany získají dostatek mandátů v Evropském parlamentu, tak založí novou frakci s názvem Evropská aliance pro lidi a národy. Pro utvoření politické skupiny je nutné mít 25 poslanců, kteří představují nejméně čtvrtinu členských států v Evropské unii. Do této frakce by se měla zapojit i strana Národní sdružení pod vedením Marine Le Pen a italská strana Liga pod vedením Mattea Salviniho. Nutno podotknout, že Ivan David se ve jménu lídra Ligy spletl a přisuzoval Ligu Severu Silviu Berlusconimu, ale po upozornění moderátora se omluvil a opravil.

Strana Marine Le Pen by mohla ve volbách získat dle průzkumu ze 7. května 2019 22 % hlasů (den, kdy Ivan David poskytl rozhovor). Podle průzkumu Harris Interactive k 5. květnu 2019 by mohla získat až 23,5 %. I Salviniho Liga si dle průzkumů vede nejlépe z italských stran. Konkrétně by mohla získat dle průzkumu WinPoll až 36,4 % hlasů (preference k 23. dubnu 2019), a vede tak v tomto průzkumu o 16 p.b. před Hnutím pěti hvězd. Preference Ligy se poté snižovaly. V průzkumu z 10. května 2019 má Liga dle stejného výzkumu 33,8 % hlasů. Její náskok před Hnutím pět hvězd se snížil na 11 p.b. Preference pro Ligu mohly spadnout v důsledku vyšetřování korupce, které se měl dopustit tajemník strany a ministr dopravy Armando Siri.

V roce 2015 země Evropské unie (kromě ČR, Slovenska, Maďarska a Rumunska) rozhodly o přerozdělení žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015 přijaté v návaznosti na kritickou situaci s migranty v Itálii a Řecku mimo jiné uložilo členským státům povinnost přijmout určitý počet žadatelů o azyl na základě povinných kvót, dle čl. 2 písm. e) byl účel relokace pouze vyhodnocení a vyřízení žádostí o azyl přemístěných migrantů . Toto rozhodnutí bylo napadeno (.pdf, str. 3) Slovenskem, Polskem a Maďarskem u Soudního dvora EU.

Již v dubnu vzešlo z Evropského parlamentu usnesení, které „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“ (bod č. 8).

Itálie kritizovala nedostatečnou solidaritu ostatních členských států. Rovnoměrnější přerozdělování žadatelů o azyl pomocí kvót podporovalo také Německo.

Státy jižní Evropy, především Itálie a Řecko, byly během migrační krize v centru migračních cest. Podle Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex byly v letech 2014 i 2015 středozemní oblasti nejfrekventovanějším místem ilegální migrace. Podle Frontexu narůstalo v těchto oblastech také ilegální pašeráctví a obchod s lidmi. Při pokusech o překonání Středozemního moře došlo k řadě nehod.

Pokud se ale podíváme na důvody migrace, musíme konstatovat, že nešlo primárně o „pozvání“ z evropských zemí. Jak vývoj migrace, tak postojů evropských států se v čase vyvíjely. Migrace do Evropy sílila již od roku 2011 (.pdf, str. 1), kdy začal narůstat počet migrantů z Blízkého východu, Afriky a jihovýchodní Asie přicházejících do Evropy přes Středozemní moře. Za počátkem migrační krize stála řada faktorů, zejména krizová situace na Blízkém východě, konflikty v Sýrii a vzestup Islámského státu a s ním spjatá válka. Proud migrantů postupně sílil a na konci roku 2015 byl zaznamenán (.pdf, str. 2) 1 milion registrovaných příchodů do Evropy přes moře i pevninu.

Z evropských lídrů se pozitivně postavila k přijímání migrantů především německá kancléřka Angela Merkelová, která projevila otevřenost vůči uprchlíkům již ve své novoroční řeči 31. prosince 2014, kdy prohlásila, že Německo pomůže uprchlíkům a přijme je. V následujícím roce pak Evropa čelila doposud nejvyššímu počtu migrantů od druhé světové války.

Za „pozvání“ uprchlíků do Německa je však považováno zejména pozastavení tzv. Dublinského protokolu (který udává, že uprchlík musí žádat o azyl v první evropské zemi) v srpnu 2015. Merkelová tak nabídla azyl všem syrským uprchlíkům, nehledě na to, zda již uprchli do Turecka, či jiné tranzitní země. Kancléřka byla za svůj otevřený přístup kritizována. Maďarský miliardář George Soros dokonce veřejně obvinil Merkelovou z toho, že způsobila migrační krizi.

Samotné tvrzení o souvislosti snahy o přerozdělování uprchlíků a "pozváním" migrantů je ale zavádějící: jak bylo zmíněno, počet migrantů stoupá již od roku 2011 (.pdf, str. 1). "Pozvání" ze srpna 2015 (ukončení Dublinkského protokolu) bylo reakcí na dlouhotrvající migrační vlnu a nelze ho spojovat se snahou zavést přerozdělování uprchlíků ze září 2015 (tedy měsíc po tomto "pozvání", což je doba, během níž se změna do čísel migrantů nemohla promítnout).

Pro kontext je důležité předeslat, že Ivan David zde uvádí důvody pro podporu obecného referenda, a to v reakci na otázku moderátora "Referendum o vystoupení Česka z Evropské Unie. Ano, nebo ne? A pokud ano, tak kdy a proč?"

V článku 2 Ústavy České republiky se píše následující:

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Článek 67 hlavy třetí o vládě uvádí následující:

(1) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci.

Lid je tedy zdrojem státní moci. Tuto moc však vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Vláda České republiky přitom, jakožto vrcholný orgán výkonné moci, vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci výkonné.

Ústava tedy výslovně stanoví, že lid vykonává svou moc prostřednictvím orgánů, přičemž jedním z těchto orgánů je i vláda. V tomto kontextu, kdy dle Ústavy vykonává lid moc primárně nepřímo a jen ve stanovených případech přímo (pomocí referenda), je tedy zavádějící používat výrok jako argument pro přijetí zákona o obecném referendu, v jehož kontextu byl pronesen.

Pokud se podíváme na největší obchodní řetězce v České republice podle jejich tržeb, je vidět, že právě řetězce s nejvyššími tržbami jsou vlastněné zahraničními subjekty. Mezi prvními osmi obchodními řetězci tak není ani jeden český. Českým řetězcem s nejvyššími tržbami je JIP Východočeská s 16,5 mld. Kč tržeb za rok (nedosahuje tak ani na třetinu tržeb největšího řetězce v ČR, německého Kauflandu).

Z tabulky 22 největších obchodních řetězců působících v ČR vyplývá, že tržby největších českých řetězců tvoří pouze necelých 14 % z celkových ročních tržeb. Zahraniční řetězce mají dohromady roční tržby ve výši 310 mld. Kč, přičemž české řetězce pouze 43 mld. Kč. (Dodáváme, že čísla odkazují k ročním tržbám v období 2016–2018, a to v různě definovaném ročním období – z tohoto důvodu je čísla potřeba brát jako přibližná.)

Je nepochybné, že zahraniční řetězce v ČR mají nasmlouvané dodavatele; jejich státní příslušnost, ani původ samotných potravin dodávaných do těchto obchodů však nelze z veřejně dostupných zdrojů objektivně posoudit.

Samotnou potravinovou soběstačnost je možné chápat buď jako nezávislost na dovozech potravin ze zahraničí, nebo jako množství a diverzitu produkce domácího zemědělství, respektive míru, ve které je tuzemské zemědělství schopné nasytit domácí poptávku. Vliv zahraničních řetězců a dovozů potravin ze zahraničí lze zvažovat pouze v případě prvního pohledu. Vzhledem k chybějícím datům o podílu zahraničních potravin v českých obchodech, respektive v obchodech zahraničních řetězců, ale nelze kvantifikovat vliv zahraničních řetězců na potravinovou soběstačnost ČR.