Ivan David
SPD

Ivan David

Svoboda a přímá demokracie (SPD)

Evropská unie 13 výroků
Bez tématu 10 výroků
Zahraniční politika 5 výroků
Koronavirus 4 výroky
Ekonomika 2 výroky
Zdravotnictví 1 výrok
Pravda 18 výroků
Nepravda 4 výroky
Zavádějící 7 výroků
Neověřitelné 1 výrok
Rok 2023 9 výroků
Rok 2021 15 výroků
Rok 2019 6 výroků
Pouze ve výběru Demagog.cz 3 výroky

Ivan David

Tam (na Krymu, pozn. Demagog.cz) proběhlo lidové hlasování s naprosto jasnými výsledky.
Interview ČT24, 26. dubna 2021
Zahraniční politika
Zavádějící
V referendu konaném na Krymu v roce 2014 se pro nezávislost Krymu na Ukrajině a pro jeho následné připojení k Rusku vyslovilo téměř 97 % hlasujících. Uspořádání referenda však bylo protiústavní a také jeho průběh byl problematický.

Ivan David v Interview ČT24 uvádí, že nedokáže posoudit, zda došlo v roce 2014 k anexi Krymu, a to vzhledem k tomu, že tam nebyl. Nicméně uvádí, že odtržení Krymu od Ukrajiny proběhlo za regulérních podmínek, jelikož tam proběhlo referendum s jasným výsledkem.

V březnu 2014 proběhlo na území Krymu referendum, v němž jeho obyvatelé hlasovali, zda si přejí vyhlášení nezávislé Krymské republiky, která by následně požádala o připojení k Ruské federaci. Pro spojení Krymu s Ruskem se vyslovilo 96,8 % hlasujících. Výsledky se tedy zdají jednoznačné, jak uvádí Ivan David.

Při bližším pohledu ale narazíme na několik protiprávních aspektů referenda. Referendum bylo uspořádáno krymským parlamentem, který k takovému kroku nemá oprávnění. Ukrajinská ústava (.pdf) totiž stanovuje, že územní uspořádání Ukrajiny může být určeno pouze ukrajinským státem (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „změna území Ukrajiny je rozhodnuta výhradně celo-ukrajinským referendem.“ O změně ukrajinského území tedy dle ústavy nemohou rozhodovat pouze obyvatelé jednotlivých částí státu.

Rovněž samotný průběh referenda byl problematický, neboť například ve městě Sevastopolu hlasovalo pro připojení k Rusku o 23 % občanů více, než kolik město skutečně mělo. Dodejme, že EU ani OBSE své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly.

Ještě před jeho uskutečněním daly Spojené státy americké a většina evropských zemí najevo, že výsledky hlasování neuznají. Americká strana v Radě bezpečnosti OSN navrhla rezoluci, která by referendum označila za neplatné. Rusko bylo jedinou zemí, která proti rezoluci hlasovala. Stálí členové Rady bezpečnosti, mezi něž Ruská federace patří, mají právo veta. K zamítnutí rezoluce tedy stačí, aby se proti vyslovil jediný stálý člen. Rezoluce tudíž nebyla přijata.

Valné shromáždění OSN 27. března 2014 schválilo nezávaznou rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Proti rezoluci se naopak vyjádřily Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán či Sýrie.

V reakci na uskutečnění plebiscitu byly proti Rusku zavedeny sankce, a to jak ze strany členských států Evropské unie, tak např. ze strany Spojených států amerických.

Dodejme, že v roce 2015 Vladimir Putin veřejně přiznal, že rozhodl o anexi Krymu, čímž potvrdil, že neoznačení vojáci přítomní na Krymu v době konání referenda byli ruští vojáci. Tuto skutečnosti přitom Rusko předtím odmítalo.

Výrok Ivana Davida hodnotíme jako zavádějící, jelikož správně poukazuje na přesvědčivý výsledek krymského referenda, ale již neuvádí, jaké byly jeho okolnosti, které jsou pro interpretaci výsledků zásadní.

Ivan David

Vojáci z ukrajinské armády tam zůstali, ačkoliv mohli odejít na Ukrajinu (po anexi Krymu, pozn. Demagog.cz).
Interview ČT24, 26. dubna 2021
Pravda
Po připojení Krymu k Rusku bylo příslušníkům ukrajinské armády umožněno odejít zpět na Ukrajinu. Část z nich této možnosti nevyužila a na Krymu zůstala. Podle hrubých odhadů se mohlo jednat o zhruba polovinu celkového počtu.

V první polovině roku 2014 probíhal konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem o poloostrov Krym. Během něj došlo k připojení tohoto poloostrova k Rusku, což definitivně stvrdil svým podpisem 21. března 2014 Vladimir Putin. O několik dní později, po týdnu příměří, bylo 24. března 2014 ukrajinským vojákům nařízeno ministerstvem obrany Ukrajiny odejít z Krymu, a ukrajinské jednotky tak začaly toto území opouštět. Zároveň s nimi měly být evakuovány i jejich rodiny. Ve dnech příměří se měli vojáci rozhodnout pro jednu ze tří možností:

První variantou bylo přejít k ruské armádě. Druhou pak bylo odejít do civilu s možností zůstat na Krymu. Poslední možnost, kterou ukrajinští vojáci měli, bylo sloužit dále v ukrajinské armádě, „v tom případě ale museli Krym urychleně opustit“. Na kontinentální území Ukrajiny se tito vojáci přesouvali koridorem kontrolovaným ruskými silami. Jak již bylo výše zmíněno, odchod se týkal i rodin vojáků a dalších obyvatel ukrajinského nebo krymskotatarského původu, kteří tvoří celkem 42 % obyvatel Krymu. Kdyby však Krym neopustili, museli by buď požádat o ruské občanství, anebo o povolení k cizineckému pobytu.

V následujících letech byly podle odhadů na Krym přesídleny stovky tisíc občanů Ruské federace, „zatímco ‚neloajální‘ segmenty populace, převážně z řad etnických Ukrajinců a Krymských Tatarů, volí více či méně dobrovolně odchod na ta území Ukrajiny, jež se nacházejí pod kontrolou ústřední vlády v Kyjevě“.

Přesná čísla dokládající odchody ukrajinských vojáků však známa nejsou. Odhady počtu příslušníků ukrajinské armády na území Krymu před vypuknutím dané krize se pohybují zhruba v rozmezí 14 000 a 18 000 vojáků (viz zde, zde, zde). Podle vyjádření ruského ministra obrany Sergeje Šojgu pak „osm tisíc bývalých příslušníků ukrajinské armády na Krymu požádalo o ruské občanství, tři tisíce vojáků už dostalo hodnosti v ruské armádě“.

Pro doplnění kontextu dále uveďme, že události vedoucí až k ruské anexi poloostrova Krym v březnu 2014, je možné datovat již od podzimu 2013. Dne 21. listopadu se na náměstí Nezávislosti v Kyjevě, také známém jako Majdan, sešla první demonstrace vyvolaná vládním oznámením o pozastavení jednání o podpisu asociační dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Události z 21. listopadu 2013 stály na počátku procesu tzv. Euromajdanu neboli Revoluce důstojnosti. Až do února 2014 se pak opoziční revoluční protesty opakovaly v mnohých ukrajinských městech a bohužel s sebou nesly i mnohé oběti, neboť byly násilně potlačovány ukrajinskými pořádkovými silami.

Nejvýraznějšími opozičními lídry byli například novinář Mustafa Najem, který ostatně stál za svoláním zmíněné první demonstrace z 21. listopadu 2013, nebo bývalý boxer, pozdější poslanec i primátor Kyjeva Vitalij Kličko. Demonstrující dávali jasně najevo své proevropské smýšlení, a tudíž stáli na opačné straně pomyslné barikády než vláda a obzvláště než tehdejší proruský prezident Viktor Janukovyč.

Euromajdan skončil v únoru 2014, přesněji 22. února, kdy prezident Janukovyč uprchl do Ruska a byl parlamentem odvolán, stejně jako vláda. Sám bývalý prezident pak (již z exilu) situaci označil za státní převrat velmi podobný převzetí moci nacisty v meziválečném Německu. Stále se také považoval za legitimního prezidenta.

Na konci února 2014 se ruské jednotky, v té době ještě jako neoznačené jednotky nebo tzv. zelení mužíci, společně s proruskými krymskými separatisty dostali do budov parlamentu Autonomní republiky Krym i sídla místní vlády. Krym byl v té době, a to již od roku 1991, součástí Ukrajiny s určitými prvky autonomie. V autonomní republice nastolili vlastní vládu, jejíž hlavní představitel, Sergej Aksjonov, požádal prezidenta Putina o pomoc „s nastolením míru a pořádku“. Dne 1. března 2014 dostal Vladimir Putin svolení ze strany parlamentu Ruské federace k invazi na Krym. 

Ruská armáda v následujících březnových dnech začala obsazovat strategické pozice, převážně vojenské základny, letiště a armádní budovy. Dne 3. března se objevily zprávy, že ukrajinské základny obdržely ultimáta ze strany ruské armády či ruské černomořské flotily. Ukrajinské jednotky měly opustit své základny a složit zbraně, ovšem ani po vypršení stanovené doby a nesplnění podmínek, se žádné následky nedostavily.

Dodnes kontroverzní referendum o připojení k Rusku se pak konalo 16. března 2014. Pro připojení se v něm podle sčítací komise vyslovilo 96,8 % voličů. Problematické však nejsou jen okolnosti referenda, ale i jeho samotné znění, jak jsme již upozorňovali například u tohoto výroku. Dne 21. března 2014 pak ruský prezident Putin podepsal krymsko-ruskou smlouvu o připojení k Rusku, čímž byla anexe legislativně dokončena.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, protože část bývalých ukrajinských vojáků skutečně na Krymu zůstala a nevrátila se na Ukrajinu. Je však nutno uvést tu výhradu, že se nejednalo ani zdaleka o všechny vojáky. Podle značně hrubých odhadů mohlo na Krymu zůstat okolo poloviny bývalých příslušníků ukrajinské armády, kteří zde na počátku roku 2014 sloužili. Druhá polovina vojáků se vrátila na Ukrajinu.

Ivan David

Ukrajina byla darována Ukrajincem Chruščovem. Ukrajině jako sovětské svazové republice, (...) ne Ukrajina, ale Krym byl darován.
Interview ČT24, 26. dubna 2021
Zahraniční politika
Pravda
Krym byl z iniciativy Nikity Chruščova předán z Ruské sovětské federativní socialistické republiky pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Chruščov se narodil v Rusku a sám sebe označoval za Rusa. Nicméně v mládí žil na území dnešní Ukrajiny.

Nikita Sergejevič Chruščov se narodil (str. 1) v obci Kalinovka, v Kurské gubernii, která se dnes nachází poblíž ukrajinských hranic v Kurské oblasti v Rusku. V roce 1909 se přestěhoval do Doněcku (str. 1), který dnes leží na Ukrajině, toho času pod názvem JuzovkaJekatěrinoslavské gubernii carského Ruska. Uveďme, že o sobě Chruščov mluvil jako o Rusovi (str. 114). Od roku 1953 byl Chruščov prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS).

Krym byl v roce 1783 připojen k Ruskému impériu po vítězství nad Osmanskou říší v rusko-turecké válce. Poloostrov byl součástí Ruska až do roku 1954, kdy ho sovětská vláda předala z Ruské sovětské federativní socialistické republiky pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky.

Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k mocenskému soupeření mezi jeho nástupci. Chruščov sice byl od září 1953 prvním tajemníkem ústředního výboru KSSS, ale nebyl v tak silné mocenské pozici, aby mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajinské sovětské socialistické republice. Jeho pozice byla posílena až v roce 1955, kdy na místo předsedy rady ministrů Sovětského svazu místo Georgije Malenkova dosadil Nikolaje Bulganina, který byl spojencem Chruščova. Doplňme, že v roce 1958 se předsedou rady ministrů Sovětského svazu stal Nikita Chruščov.

Zasedání předsednictva Nejvyššího sovětu, na kterém bylo o darování Krymu rozhodnuto, proběhlo 19. února 1954 a výnos podepsal Kliment Vorošilov. Uveďme, že sovětské noviny Pravda se o roli Nikity Chruščova v předání Krymu nezmínily (str. 91). Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova. O tom, že poloostrov byl Ukrajině předán na popud Chruščova, se zmiňuje i publikace (.pdf) Akademie věd České republiky (.pdf, str. 5).

Poloostrov Krym byl tedy Ukrajinské sovětské socialistické republice předán z iniciativy Nikity Chruščova. Ten se však narodil v Rusku a na území dnešní Ukrajiny se pouze v 15 letech přestěhoval. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Ivan David

Kosovo bylo zase součást Srbska, a to bylo rovněž anektováno, naprosto jednoznačná agrese bombardování Spojenými státy.
Interview ČT24, 26. dubna 2021
Zahraniční politika
Nepravda
Autonomní oblast Kosovo byla součástí Srbska. Po bombardování silami NATO, včetně armády USA, došlo k převedení správy země pod OSN. Nedošlo však k připojení území k jinému státu (anexi). Kosovo v roce 2008 vyhlásilo nezávislost.

Před vypuknutím sporů o nezávislost v 90. letech 20. století bylo Kosovo jednou ze dvou autonomních oblastí Srbské republiky, jedné z republik tehdejší federativní Jugoslávie. Přijetím nové srbské ústavy 28. září 1990 došlo ke zrušení (str. 61) politické autonomie obou srbských autonomních oblastí. Přesněji se jednalo o Socialistickou autonomní oblast Kosovo a Socialistickou autonomní oblast Vojvodina. Obě oblasti se tedy staly opět pevnou součástí Srbska a přišly o svoji částečnou autonomii.

V Kosovu se v roce 1991 konalo neoficiální referendum o vyhlášení nezávislosti a samostatného státu. Drtivá většina, 99,7 % obyvatel, podpořila vyhlášení kosovské nezávislosti, které proběhlo (.pdf, str. 452) 22. září 1991.

K eskalaci napětí mezi Srbskem a Kosovem docházelo postupně (str. 41) již od konce 80. let. V únoru 1998 (.pdf, str. 54–55) došlo k napadení a zabití několika desítek kosovských Albánců. Napětí následně přerostlo v ozbrojený konflikt mezi kosovskými povstalci a tehdejší Jugoslávií. Po snahách o mírové jednání byly 24. března 1999 zahájeny vojenské nálety NATO v rámci operace Spojenecká síla. V rámci přibližně 38 000 vojenských výpadů došlo k bombardování různých taktických cílů v Jugoslávii. Operace se zúčastnilo čtrnáct zemí zapojených v Severoatlantické organizaci, mezi nimi také armáda Spojených států amerických. Doplňme, že tato operace byla schválena také tehdejší vládou České republiky v čele s Milošem Zemanem.

Organizace spojených národů 10. června 1999 přijala rezoluci č. 1244 (.pdf), která oprávnila mezinárodní a vojenskou přítomnost v Kosovu a také umožnila zavedení Mise OSN v Kosovu (UNMIK). Kosovo tedy přešlo pod přímou správu OSN. Na klid a stabilitu v Kosovu dohlíží také jednotky NATO v rámci mise Kosovo force (KFOR). Obě mise, jak OSN, tak NATO, působí v Kosovu do dnešní doby.

Kosovské národní shromáždění 17. února 2008 přijalo deklaraci nezávislosti, čímž vyhlásilo nezávislost a svrchovanost svého státu. Vyhlášení nezávislosti prověřil také Mezinárodní soudní dvůr v Haagu a potvrdil, že vyhlášení nezávislosti neodporuje (str. 53) mezinárodnímu právu. Mezinárodní soudní dvůr tak odmítl žalobu Srbska, že vyhlášení nezávislosti Kosova narušuje územní celistvost Srbska.

V Kosovu tedy, na rozdíl od případu Krymu, na který poukazuje Ivan David, nedošlo k připojení území k jinému státu (anexi). Kosovo po odtržení od Srbska, respektive Jugoslávie, bylo pod správou OSN a později vyhlásilo nezávislost. Výrok Ivana Davida proto hodnotíme jako nepravdivý.

Ivan David

Já jsem předkládal zákon o veřejném zdraví, který byl odmítnut.
Interview ČT24, 26. dubna 2021
Zdravotnictví
Pravda
Ivan David byl předkladatelem zákona o veřejném zdraví, který byl předložen Poslanecké sněmovně 10. března 1999 a vrácen k dopracování 1. června 1999. Ve své podstatě byl tedy odmítnut.

Někdejší ministr zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana Ivan David byl zástupcem navrhovatele, tedy vlády, která přišla s návrhem zákona (.doc) o ochraně veřejného zdraví. Vládní návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně dne 10. března 1999. Na 13. schůzi Poslanecké sněmovny dne 1. června 1999 byl zákon v prvním čtení vrácen (.doc) k dopracování.

Dle tehdejšího znění zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, § 90 odst. 2 (dnes odst. 7), je možné v prvém čtení zákon zamítnout, vrátit navrhovateli k dopracování, nebo ho přikázat příslušnému výboru a pokračovat tak v legislativním procesu. Odmítnutí, o kterém hovoří europoslanec Ivan David ve výroku, jednací řád nezná.

Na druhou stranu je možné ve vztahu k výroku hovořit o odmítnutí podoby zákona, kterou Ivan David prosazoval. Vrácení k dopracování spočívá ve stanovení námitek, které poslanci k návrhu zákona mají a které by měly být ve stanovené lhůtě zapracovány. Vrácení k dopracování bylo prosazeno ve hlasování především opozičními poslanci. Skutečně tedy ve své podstatě návrh zákona odmítnut byl.

Nový návrh zákona o ochraně veřejného zdraví byl nakonec předložen 10. února 2000 a Sněmovnou schválen 25. května 2000, následně byl 11. srpna 2000 vyhlášen jako zákon č. 258/2000 Sb. Dodejme, že předmětem hodnocení není srovnání obou návrhů z obsahového hlediska.

Ivan David

Ostatně dodnes jsou utajené (smlouvy mezi Evropskou komisí a společností AstraZeneca, pozn. Demagog.cz).
Interview ČT24, 26. dubna 2021
Koronavirus
Evropská unie
Zavádějící
Evropská komise smlouvu se společností AstraZeneca z 27. srpna 2020 částečně zveřejnila na konci ledna 2021, přičemž některé její části – především o počtu dávek vakcín – zůstaly začerněné. Smlouvu však později v plném znění zveřejnila italská veřejnoprávní televize RAI.

Předně uveďme, že v tomto odůvodnění neověřujeme, zda je Evropská komise schopná si způsobilost společností dopředu zjistit. Předmětem našeho hodnocení je především druhá část výroku, tedy jestli jsou zmínky o počtu dodávaných dávek vakcín proti covidu-19 skutečně utajené.

Evropská komise a členské státy se v rámci jednotné evropské strategie pro očkovací látky, jejímž cílem je především urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti covidu-19, dohodly na společném postupu. Evropská komise tak jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi smlouvy na dodávky očkovacích látek. Jako první Komise 27. srpna 2020 uzavřela smlouvu právě se společností AstraZeneca.

Na začátku ledna 2021 Komise uvedla, že části smluv jsou a budou důvěrné, ať už kvůli situaci na trhu, obchodním zájmům, citlivým informacím o vyjednávání nebo výrobním plánům. 29. ledna následně Evropská komise smlouvu se společností AstraZeneca zveřejnila v upravené podobě, ve které jsou začerněné například počty dávek vakcín (.pdf, str. 11).

Plné znění této smlouvy však 19. února 2021 publikovala italská veřejnoprávní televize RAI (.pdf). Dostupný je zde tak i bod 5.1 (.pdf, str. 11), který Komise nezveřejnila. V něm se AstraZeneca zavazuje Evropské unii dodat „přibližně 30 až 40 milionů dávek do konce roku 2020, 80 až 100 milionů dávek v 1. čtvrtletí roku 2021“ a zbytek z celkových 300 milionů dávek (str. 2) ve 2. čtvrtletí. Na konci smlouvy lze také nalézt předpokládaný časový rozvrh dodávek za jednotlivé měsíce (str. 40).

Ačkoliv tuto smlouvu Evropská komise nezveřejnila a její části byly tajné, celé znění smlouvy publikovala italská stanice RAI a je tedy dnes dostupné veřejnosti. Ivan David správně upozorňuje na to, že Evropská komise plné znění smlouvy dodnes nezveřejnila, uvádí však, že jsou některé části smluv dodnes utajené. Tím vyvolává dojem, že veřejnost tato ustanovení dodnes nezná. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Pro kontext uveďme, že zveřejnění této smlouvy souvisí se sporem Komise se společností AstraZeneca, který nastal kvůli tomu, že tato firma za první čtvrtletí roku 2021 do EU nedodala dohodnuté množství vakcín. Doplňme, že v pátek 23. dubna Evropská komise na společnost AstraZeneca podala žalobu. „Důvodem je, že některé části smlouvy nebyly dodrženy a společnost nedokázala přijít se spolehlivou strategií, která by zajistila včasné doručení vakcín,“ uvedl mluvčí Evropské komise Stefan De Keersmaecker.

Ivan David

Řada zemí si opatřila vakcíny bez ohledu na rozdělovací systém Evropské unie.
Interview ČT24, 26. dubna 2021
Koronavirus
Evropská unie
Pravda
Mimo centrální nákup Evropské unie si vakcíny proti covidu-19 zajistilo například Slovensko, Maďarsko či Německo.

17. června 2020 Evropská komise zveřejnila vakcinační strategii EU, která měla urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti onemocnění covid-19. V rámci této strategie se země EU dohodly na společném postupu, jehož součástí je také to, že Evropská komise jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi předběžné kupní smlouvy na dodávky očkovacích látek. Vakcíny pak mají být jednotlivým zemím EU rozdělovány poměrně podle jejich počtu obyvatel (.pdf, str. 3).

Členské státy se také zavázaly k tomu, že budou uzavírat samostatné dohody jen s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU (.pdf, str. 2, čl. 7).

Toho využilo Slovensko a kvůli pomalé vakcinaci způsobené nedostatkem očkovacích látek bývalý premiér Igor Matovič na přelomu února a března 2021 nakoupil dva miliony dávek ruské vakcíny Sputnik V, která nicméně ještě není registrovaná Evropskou lékovou agenturou (EMA). „Dva miliony vakcín pomohou očkovat milion lidí na Slovensku,“ řekl tehdejší předseda slovenské vlády, když 1. března na košickém letišti vítal letadlo s ruskými vakcínami. Doplňme, že Igor Matovič mimo jiné kvůli tomuto nákupu, o němž dopředu neinformoval koaliční partnery, nakonec skončil ve funkci premiéra.

Ještě dříve než Slovensko si Sputnik V opatřilo Maďarsko. Prvních 40 tisíc dávek ruské vakcíny do země dorazilo už 2. února a očkovat se jimi začalo o devět dní později, tedy 11. února. Maďarsko je tak první a prozatím jedinou zemí Evropské unie, která Sputnik V k vakcinaci skutečně používá. Zmiňované Slovensko k zahájení očkování touto látkou prozatím nepřistoupilo.

Zájem o Sputnik V má ale více států EU. Podle posledních informací Německo s ruskou stranou vyjednává o nákupu 30 milionů dávek, Rakousko pak s Ruskem jednalo o pořízení až jednoho milionu dávek této vakcíny.

I když se státy zavázaly uzavírat (.pdf, str. 2) samostatné dohody pouze s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU, Německo v září roku 2020 nakoupilo 30 milionů dávek vakcíny Pfizer/BioNTech. Evropská komise tento krok neodsoudila a odmítla odpovědět na otázku, zda dvoustranná dohoda porušila závazek společného nákupu.

Mimo centrální nákup Evropské unie si tedy vakcíny zajistilo například Slovensko, Maďarsko či Německo, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ivan David

Je potřeba říci, že to jsou peníze, které nám tak jako tak náležely (unijní pomoc na boj s koronavirem, pozn. Demagog.cz).
Interview ČT24, 26. dubna 2021
Koronavirus
Evropská unie
Pravda
Ačkoli by tyto finance bez jejich přesměrování na boj s koronavirem Česká republika ze strukturálních fondů vyčerpala až v budoucnu, nebo nevyčerpala vůbec, o nové finance se skutečně nejedná.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu.

Aby bylo možné uvedených 37 miliard EUR evropských veřejných investic rychle nasměrovat k řešení důsledků krize koronaviru, navrhuje Komise zrušit letošní povinnost vrácení nevyčerpaného předběžného financování,“ uvádí důvodová zpráva v již zmíněném návrhu (.pdf, str. 1).

Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč). Díky citovanému opatření Česká republika nemusela do unijního rozpočtu vracet cca 8 miliard korun. Zbylých 24 miliard korun pak bylo uvolněno ze strukturálních fondů EU. Je sice pravdou, že i tyto peníze by teoreticky mohla Česká republika vyčerpat bez přijatého opatření, avšak takové čerpání by bylo navázáno na cca 15% spoluúčast z českého rozpočtu. Díky uvolnění těchto prostředků však podmínka finanční spoluúčasti odpadá a díky zrychlené proceduře mohla finance Česká republika čerpat okamžitě.

Europoslanec David správně uvádí, že se jedná o prostředky, které České republice náležely. Je však nutné dodat, že by všechny tyto prostředky Česká republika pravděpodobně nevyužila. 24 miliard korun by mohla použít pouze na 85% spolufinancování. 8 miliard korun by ve standardní situaci jako nevyčerpané předfinancování v rámci koheze za rok 2019 vracela zpět do rozpočtu EU, nicméně existuje také možnost (.pdf, str. 21) převedení nevyužitých prostředků například do jiného operačního programu a jejich dočerpání.

Výrok europoslance Ivana Davida hodnotíme jako pravdivý. Ačkoli by tyto finance bez jejich přesměrování na boj s koronavirem Česká republika ze strukturálních fondů vyčerpala až v budoucnu, nebo nevyčerpala vůbec, o nové finance se nejedná.

Ivan David

Téhož dne, kdy toto bylo v médiích opakováno, že jsem byl jediným poslancem (který hlasoval proti unijní pomoci členským státům v boji s koronavirem, pozn. Demagog.cz), i on (Andrej Babiš pozn. Demagog.cz) řekl přesně to, co já teďka říkám, stejnou argumentaci, že to jsou peníze, které nám tak jako tak náležely.
Interview ČT24, 26. dubna 2021
Koronavirus
Evropská unie
Pravda
Premiér Andrej Babiš použil po přesunu evropských financí na boj s koronavirem skutečně stejnou argumentaci jako europoslanec Ivan David.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu. Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč).

Následující den, tedy 27. března, na tento fakt začala upozorňovat média, například Deník N, iDNES.cz či Aktuálně.cz. Na schválený přesun evropských financí toho dne reagoval na svém twitterovém účtu také premiér Andrej Babiš.

V následujícím tweetu předseda vlády doplnil: „Komise umožnila jen rychlejší čerpání a vyšší flexibilitu přesunů v kohezních fondech.

Na tweet českého předsedy vlády reagovalo i české Zastoupení Evropské komise.

Ivan David

Ředitel Národní centrály proti organizovanému zločinu, což je policie, sdělil, že na základě zjištěných nepřímých důkazů a probíhajícího vyšetřování zatím není možné zahájit trestní stíhání a zahájit soudní řízení.
Interview ČT24, 26. dubna 2021
Pravda
Dle dvou členů sněmovního Výboru pro bezpečnost za SPD ředitel NCOZ na neveřejném jednání skutečně sdělil, že na základě současných nepřímých důkazů není možné zahájit trestní stíhání.

Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) je jedním z 13 celostátních útvarů Policie ČR. Její ředitel Jiří Mazánek tyto informace dle dvou zástupců SPD sdělil na jednání (.pdf) Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny, které ovšem proběhlo v důvěrném režimu a nebylo veřejné.

Na tiskové konferenci hnutí SPD 20. dubna předseda výboru a poslanec Radek Koten vystoupil (video, čas 8:40) s v zásadě totožným prohlášením. Mazánek podle něj členům výboru sdělil, že jsou v případu zapojení Rusů do výbuchu ve Vrběticích pouze nepřímé důkazy a na jejich základě prý není možné zahájit trestní stíhání nebo soudní řízení. To potvrdil i další ze zástupců SPD ve Výboru pro bezpečnost Radovan Vích.

Vzhledem k tomu, že výrok Ivana Davida potvrzují slova dalších dvou poslanců, hodnotíme ho jako pravdivý.

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů