Jan Farský

Výrok Jana Farského je nutno rozdělit na dvě části. První se týká volebního programu STAN a druhá přístupových jednání pro zavedení eura.

V rámci volebního programu má strana Starostů a nezávislých k přijetí eura následující bod: „Stanovíme podmínky, za kterých ČR vydá definitivní politické rozhodnutí o konkrétním termínu vstupu do ERM II a následně do eurozóny. Naše mezinárodní závazky nezpochybňujeme.“ Tuto část tedy hodnotíme jako pravdivou.

Co se týče přístupových jednání do eurozóny a přijetí eura, Česká republika se v rámci vstupu do EU zavázala (.pdf, str. 2), že zavede euro. Termín, kdy k tomu dojde, ale určí vláda a v současné době datum není stanoveno. Hlavní podmínkou je splnění Maastrichtských konvergenčních kritérií.

Jedná se o kritéria cenové stability, stavu veřejných financí, konvergence úrokových sazeb a účasti v mechanismu směnných kurzů. Česká republika aktuálně plní (.pdf, str. 7–8) všechna z nich, kromě účasti v mechanismu směnných kurzů, tzv. ERM II, do kterých se musí zapojit po dobu minimálně dvou let.

Dosavadní pozice české vlády k zapojení do tohoto kurzového uspořádání vychází z názoru, že na účast v mechanismu ERM II je nutno pohlížet pouze jako na bránu umožňující přistoupení k eurozóně a nikoli jako na optimální formu kurzového režimu pro českou korunu. Zapojení do ERM II lze proto očekávat až v okamžiku, kdy si vláda vyjasní vhodné načasování vstupu do eurozóny.

Podle vyhodnocení jak Evropské komise (.pdf, str. 7), tak i ministerstva financí (.pdf, str. 8) ale Česká republika aktuálně není připravena vstoupit jak do ERM II, tak do eurozóny. Pokud by se tak ale rozhodla, ovlivňuje ji jen periodicita vyhodnocování konvergenčních kritérií Evropskou komisí, která zpracovává zprávy co dva roky. Jinak je proces naplánován tak, aby stát mohl přijmout euro 1. ledna následujícího roku od data, kdy o to požádá.

I s přihlédnutím na nutnou změnu legislativy a jednání nové vlády, které by následovalo, než by podobné rozhodnutí bylo přijato, hodnotíme odhad Jana Farského v horizontu tří až čtyř let jako reálný.

Situaci týkající se insolvenčních problémů v ČR popsal Farský poměrně přesně. Jedním z příkladů je Zbyněk Frolík a jeho podnik Linet, zabývající se výrobou nemocničních lůžek. Tato firma se přesunula do Nizozemska, Frolík jako důvod uvedl nestabilitu českého právního prostředí. Dalším podnikatelem, který svůj byznys přesunul do Nizozemí, je Pavel Juříček a Brano Group. Ten koupil firmu Mora Top a kvůli problémům s insolvenčním správcem přišel vlastník o desítky milionů korun. Firma byla vytunelována offshorovou společností se sídlem na Gibraltaru, ovládanou menšinovým společníkem Mora Top.

Jedním z novějších případů může být podnikatel Petr Sisák a jeho chemička Via Chem. V souvislosti s touto kauzou bylo obviněno 14 lidí včetně insolvenčního správce Ivana Haly.

Praktiky konkurzní mafie potvrzuje i zpráva ministerstva vnitra. Na základě falešné pohledávky je na firmu uvalen konkurz, soudce nebo insolvenční správce potom ze společnosti vyvádí peníze.

V květnu 2016 předložila skupina poslanců novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích. Jednou z hlavních změn (.pdf, str. 7) návrhu bylo, že žadatelé o řidičský průkaz nemusí přikládat fotografii, má-li ji veřejná správa již v evidenci (typicky z občanských průkazů). Tuto novelu poslanci nakonec schválili a začne platit 1. července 2018.

Informace k stavu platnosti řidičských průkazů zveřejnilo ministerstvo dopravy naposledy koncem minulého roku. Zpráva se týká řidičských průkazů, které je nutné vyměnit v roce 2017, a dohromady zmiňuje 800 tisíc dokladů.

Ministerstvo dopravy dále průběžně zveřejňuje statistiky konce platnosti pro jednotlivé měsíce roku 2017. Pro následující rok 2018 veřejnosti žádné údaje nenabízí, ale jelikož bylo v roce 2007 vydáno nejvíce řidičských průkazů v historii, bude se jednat o menší počet žádostí; Farský nicméně řádově uvádí korektní počet dokladů.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože zejména informace o síle oblastních politiků nejsou dohledatelné a nemůžeme tudíž rozhodnout, jak významný je jejich vliv při lobování za zdravotnické vybavení. Nemáme ani statistiky, které by vypovídaly o čekacích lhůtách v jednotlivých nemocnicích.

Pokud vybereme několik příkladů, ve zlínské nemocnici si na vyšetření magnetickou rezonancí musí pacienti počkat pět týdnů, v Hradci Králové tři až čtyři měsíce a v Plzni jen deset dnů. V Kyjově mluví pacienti o měsíci a ve Vojenské ústřední nemocnici o třech týdnech. Údaje skutečně vypovídají o velkých rozdílech v době, která trvá od objednání k vyšetření, což koreluje s počtem přístrojů v jednotlivých regionech.

V Česku disponuje gama nožem pouze nemocnice Na Homolce, v Ostravě mají navíc modernější kybernetický nůž. O nepravidelném rozmístění zde tedy vůbec nemá cenu hovořit a tento případ proto není ideální.

Nelze však nijak doložit, že aktuální rozložení je zapříčiněno lobbingem regionálních politiků v jednotlivých oblastech. V některých případech (v Liberci nebo Turnově) byla například magnetická rezonance pořízena z evropských peněz. V jiných městech (Náchod) zase plánují do tohoto zdravotnického zařízení investovat z krajského rozpočtu.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože neexistuje žádná analýza, kolik by mělo zavedení zákona o registru smluv uspořit financí. Žádnou částku nezmiňuje ani důvodová zpráva zákona.

Jan Farský stál za návrhem zákona o registru smluv, který do Poslanecké sněmovny předložil v prosinci 2013. Registr smluv prošel dolní komorou v listopadu 2015, kdy pro něj po předchozím vetu senátorů hlasovalo 110 poslanců. Zákon vstoupil v platnost 1. července 2016. Podle § 2 zákona povinnost zveřejňovat smlouvy mají státní příspěvkové organizace (mezi ně patří např. fakultní nemocnice), příspěvkové organizace územního samosprávného celku (např. krajské nemocnice a polikliniky) nebo také zdravotní pojišťovny.

V červnu tohoto roku však poslanci schválilinovelu zákona o registru smluv. Nově by u zdravotnických zařízení nezveřejnění smluv na dodávky léků a zdravotnických prostředků neohrozilo jejich platnost, jak tomu bylo v původně. Proti návrhu se ve Sněmovně postavil prakticky celý klub TOP 09.

Neexistuje analýza, kolik by mělo státu zveřejňování smluv ušetřit finančních prostředků. Sám Farský odhaduje, že úspora by měla být v řádu desítek miliard korun.

Na Slovensku zavedli podobný zákon v roce 2011. O dva roky později popisovala při své návštěvě Prahy bývalá premiérka Iveta Radičová, že zákon přinesl úsporu zhruba 30 % veřejných financí. Za přijetí zákona se postavila například Rekonstrukce státu. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (. pdf, str. 6) z roku 2015 na adresu zákona poznamenala: „Z ákon je pozitivním krokem v boji proti modernímu organizovanému zločinu.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Jak v případě tří zmíněných zemí, tak v případě České republiky Rusko zasáhlo nebo zasahuje do vnitřních záležitostí země. Nesrovnáváme použité prostředky, pouze fakt, že k těmto zásahům došlo.

Pokud jde o jednotlivé případy v příspěvku, pak v případně Podněstří je RF obviňována (OBSE) z toho, že na zdejším území má své vojáky, a to již od ukončení konfliktu v roce 1992. Tyto „mírové“ jednotky nemají žádnou mezinárodní legitimitu a narušují moldavskou suverenitu.

Po skončení krátké rusko-gruzínské války v roce 2008 byla Ruská federace nezávislou mezinárodní vyšetřovací komisí EU obviněna z toho, že narušila během války suverenitu Gruzie a že nese zodpovědnost na účelovém vystupňování vzájemného napětí mezi Gruzií a Jižní Osetií. Navíc je zde i otázka vydávání ruských pasů obyvatelům Osetinských území.

Anexe Krymského poloostrova a jeho následné připojení k RF v roce 2014 je považováno mezinárodním společenstvím za asi nejflagrantnější porušení mezinárodního práva a dohod. Samotné připojení bylo jako nelegitimní narušení ukrajinské suverenity odsouzeno 27. března 2014 Valným shromážděním OSN. Anexí Krymu porušila RF nejen Chartu OSN (článek 2), finální akt Helsinské konference z roku 1975, ale také své mezinárodní závazky vyplývající z členství v Radě Evropy. Dále pak porušila jednotlivé smlouvy, jako například Budapešťské memorandum z roku 1994, ve kterém byl potvrzen nejaderný status Ukrajiny výměnou za garanci její bezpečnosti včetně jejich tehdejších hranic nebo smlouvy o vzájemném přátelství z roku 1994, nebo Charkovský pakt z roku 2010, který řešil status ruské černomořské flotily a pronájmu Sevastopolu, a ve kterém obě strany potvrzovaly, že území Krymu je ukrajinské území.

Pokud jde o nové formy mocenského zápasu a získávání vlivu, nový trend nekonvenčního boje RF ukazuje poslední výroční zpráva BIS pro rok 2015 a je patrný i u nás v ČR. Ve zprávě se píše:

„V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické či nekonvenční) války.“

V této zprávě také definuje hlavní cíle ruského počínání:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací)
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum)
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“)
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit)
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem)
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní)

Podobně závažně bere ruský přesun k nekonvenčním konfliktům například i NATO.

Jan Farský byl v letech 2006–2014 starostou obce Semily v Libereckém kraji, kde se podle mapy vedené ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV) nacházely sociálně vyloučené romské lokality.

Problémy v těchto lokalitách se město v roce 2008 snažilo vyřešit zavedením přísného režimu a novou sociální politikou. Neplatiči byli vystěhováni, ostatním bylo nabídnuto ubytování v jiných lokalitách a část sociálních dávek byla vyplácena v poukázkách. V důsledku těchto opatření mnozí nepřizpůsobiví město opustili.

Z dostupných informací tak vyplývá, že Semily čelily v minulosti problémům se sociálně nepřizpůsobivými, které se v posledních letech podařilo zmírnit.Dodejme, že nehodnotíme správnost postupu při řešení problému ghetta nebo způsob, jakým obec postupovala; pouze konstatujeme, že k těmto krokům opravdu došlo.

Česká ekonomika je v současné době skutečně v dobré kondici. Míra nezaměstnanosti se drží v posledních čtyřech čtvrtletích okolo 3 %. Tempo růstu HDP je mezičtvrtletně 2,5 %, meziročně je to dokonce 4,7% růst.

Důchodový účet (.pdf, str. 1) je dlouhodobě v deficitu, výdaje na důchody převyšují příjmy z důchodového pojištění. Pro rok 2017 činily k 30. červnu příjmy 197,9 mld. Kč, výdaje 205,4 mld. Kč. Účet je tak ve schodku 7,5 mld. Kč. Vloni byl však touto dobou v deficitu 11,4 mld. Kč, v roce 2014 se schodek důchodového účtu pohyboval ve výši 12,8 mld. Kč. Tyto dodatečné výdaje stát dotuje z jiných daňových příjmů.

O výzvě na vysokorychlostní internet opravdu byly spory mezi ministry obchodu a vnitra, které přispěly k prodlužování jejího spuštění a následnému nezájmu firem. Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně podotýkáme, že ještě není zcela jisté, že se peníze budou vracet – mohou být vyčerpány v druhé výzvě nebo přesunuty na jiné projekty, pokud EU tento přesun schválí.

Výzva Vysokorychlostní internet v rámci dotačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost (OPPIK) byla otevřena 26. dubna 2017 a ukončena 26. září 2017. V rámci ní mělo být rozděleno až 11,5 miliardy, celkem však mohlo dojít k investicím ve výši až 14 miliard, což je číslo, které uvádí Farský. Peníze jsou určeny na modernizaci i výstavbu infrastruktury vysokorychlostního internetu do oblastí mimo Prahu. Cílem je zasíťovat i „bílá“ místa a pokrýt celou republiku.

Ministerstvu průmyslu a obchodu se však podle České televize přihlásili jenom tři zájemci – výzva je podle některých příliš byrokraticky složitá a organizace sdružující podnikatele v oboru vyjadřovaly v otevřeném dopise obavy, zda ve výzvě nejsou porušeny Pokyny EU a mohou si tak být jistí investicí.

Pokud jde o roli ministrů Mládka a Chovance, spor zde spočíval v kompetencích jejich úřadů. Rozvíjení infrastruktury totiž spadá pod ministerstvo vnitra (MV), služby na ní jsou však již záležitostí ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Ministerstvo vnitra rozsáhle připomínkovalo dokument MPO Národní plán rozvoje sítí nové generace, který vyhlášení výzvy předcházel, a prosazovalo vznik koordinátora tohoto rozvoje – firmy se obávaly, že peníze nakonec půjdou do vytvoření nového státního podniku a dojde tak k dalšímu zpochybnění celé dotační výzvy. Ministerstvo vnitra argumentovalo, že chce zajistit pokrytí i těch částí republiky, které by se soukromým firmám pokrýt nevyplatilo. Část peněz proto měla být přesunuta z operačního programu OPPIK do IROP (Integrovaný regionální operační program).

Dodejme však, že prodloužení procesu žádaly v jedné fázi i firmy, a to v červnu 2016 při projednávání Národního plánu rozvoje sítí nové generace, kdy Hospodářská komora a Svaz průmyslu a obchodu žádaly Mládka, aby mohly přezkoumat analýzy Českého telekomunikačního úřadu.

Výzvu MPO nakonec vypsalo až po tom, co se vedení úřadu dočasně ujal premiér Sobotka. Ten už dříve požadoval, aby ministr Mládek celý proces zrychlil, považoval čerpání evropských peněz na vysokorychlostní internet za jednu z priorit ministerstva.

Jan Farský má tedy pravdu, že kompetenční spory MV a MPO odložily vypsání dotace, navíc pravděpodobně přispěly ke znejistění firem, které by se o peníze potenciálně mohly přihlásit. Tyto spory a pochybnosti ohledně správného nastavení výzvy mohly (spolu se složitostí výzvy) přispět k tomu, že se přihlásili jen tři zájemci.

Na druhou stranu však ještě není jisté, že se peníze budou vracet: MPO plánuje druhou, jednodušší výzvu a v případě i jejího neúspěchu by se pak pravděpodobně pokusilo přesunout peníze na jiné projekty. To by však muselo být povoleno z Bruselu, což není jisté.

Poslanec Farský ve výroku popisuje problematiku gold-platingu, která se v České republice objevuje, a to nejen ve stravování či maloobchodě. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Problém, o kterém poslanec Farský hovoří, se nazývá gold-plating a nastává při transpozici směrnic, tj. při převzetí jejich obsahu do právního předpisu. Gold-plating spočívá v tom, že se kromě ustanovení směrnice do předpisu vloží i nadbytečná ustanovení navrch, případně že zákon obsahuje více povinností než samotná směrnice vyžaduje.

Podle článku Euractivu z roku 2012 činí počet předpisů obsahujících povinnosti navrch třetinu až čtvrtinu ze všech transpozičních předpisů, oficiální číslo od Komise či české vlády se nám však najít nepodařilo. Některé konkrétní příklady gold-platingu popisuje článek (.pdf, str. 4–6) Asociace pro mezinárodní vztahy.

Co se týče gold-platingu v oblasti stravování, příkladem budiž povinnost balit koblihy do sáčků, kterou zavedla česká vyhláška ministerstva zdravotnictví provádějící nařízení EU, to však tuto povinnost vůbec neobsahovalo. Dalším překročením povinností vyplývající ze směrnice, které souvisí i s maloobchodem, bylo zavedení povinnosti zřídit bezdotykové baterie v umyvadlech pro zaměstnance ve stravovacích zařízeních, což znovu unijní směrnice nepřikazovala.