Výrok je hodnocen jako pravdivý. Jak v případě tří zmíněných zemí, tak v případě České republiky Rusko zasáhlo nebo zasahuje do vnitřních záležitostí země. Nesrovnáváme použité prostředky, pouze fakt, že k těmto zásahům došlo.
Pokud jde o jednotlivé případy v příspěvku, pak v případně Podněstří je RF obviňována (OBSE) z toho, že na zdejším území má své vojáky, a to již od ukončení konfliktu v roce 1992. Tyto „mírové“ jednotky nemají žádnou mezinárodní legitimitu a narušují moldavskou suverenitu.
Po skončení krátké rusko-gruzínské války v roce 2008 byla Ruská federace nezávislou mezinárodní vyšetřovací komisí EU obviněna z toho, že narušila během války suverenitu Gruzie a že nese zodpovědnost na účelovém vystupňování vzájemného napětí mezi Gruzií a Jižní Osetií. Navíc je zde i otázka vydávání ruských pasů obyvatelům Osetinských území.
Anexe Krymského poloostrova a jeho následné připojení k RF v roce 2014 je považováno mezinárodním společenstvím za asi nejflagrantnější porušení mezinárodního práva a dohod. Samotné připojení bylo jako nelegitimní narušení ukrajinské suverenity odsouzeno 27. března 2014 Valným shromážděním OSN. Anexí Krymu porušila RF nejen Chartu OSN (článek 2), finální akt Helsinské konference z roku 1975, ale také své mezinárodní závazky vyplývající z členství v Radě Evropy. Dále pak porušila jednotlivé smlouvy, jako například Budapešťské memorandum z roku 1994, ve kterém byl potvrzen nejaderný status Ukrajiny výměnou za garanci její bezpečnosti včetně jejich tehdejších hranic nebo smlouvy o vzájemném přátelství z roku 1994, nebo Charkovský pakt z roku 2010, který řešil status ruské černomořské flotily a pronájmu Sevastopolu, a ve kterém obě strany potvrzovaly, že území Krymu je ukrajinské území.
Pokud jde o nové formy mocenského zápasu a získávání vlivu, nový trend nekonvenčního boje RF ukazuje poslední výroční zpráva BIS pro rok 2015 a je patrný i u nás v ČR. Ve zprávě se píše:
„V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické či nekonvenční) války.“
V této zprávě také definuje hlavní cíle ruského počínání:
- oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací)
- posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum)
- ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“)
- vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit)
- narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem)
- poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní)
Podobně závažně bere ruský přesun k nekonvenčním konfliktům například i NATO.
