Jiří Hynek

Jiří Hynek popisuje, že ne vždy jsou českými prezidenty dodržovány některá nepsaná pravidla, tzv. ústavní zvyklosti.

Hynek konkrétně popisuje dvě z nich. První takovou jmenovanou zvyklostí, která je v čase opouštěna, má být představení 101 podpisů poslanců (tedy sněmovní většiny) člověkem, který by měl být/chce být jmenován premiérem.

Je pravdou, že v průběhu let některé hlavy státu toto požadovaly – např. Václav Klaus žádal představení takové většiny. Miloš Zeman tak učinil po pádu Nečasovy vlády, ale např. u aktuálního formování vlády žádný požadavek nevznesl a veřejně deklaroval oba pokusy pro Andreje Babiše, bez dalších podmínek. Je tedy pravdou, že tento krok při formování českých vlád není nijak striktně dodržován a v čase je využíván různě. V daném případě tak může být diskutabilní, zda jde stále o zvyklost, nicméně Jiří Hynek popisuje, že problémem je z jeho pohledu právě ona nekonzistentnost.

Hynek také korektně popisuje, že další ne vždy dodržovanou zvyklostí je jmenování vítěze voleb předsedou vlády. Jmenování předsedy jiné strany proběhlo pouze jednou, a to konkrétně v roce 2010, kdy prezident Klaus jmenoval premiérem Petra Nečase, jehož ODS ve volbách skončila druhá za vítěznou sociální demokracií. V ostatních případech hlava státu po vítězných volbách vždy jmenovala premiérem předsedu vítězné strany.

V prvorepublikovém Československu neexistovalo žádné kvórum neboli uzavírací klauzule. V tehdejší době dále opravdu proběhlo několik skandálů a došlo k pádům vlád. Tomáš G. Masaryk byl však v prezidentské volbě vždy zvolen v prvním kole, výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Volební systém pro parlamentní volby v období První republiky byl založen na principu poměrnosti. Jedním z jeho důležitých znaků byla neexistence uzavírací klauzule, což vedlo k vysokému počtu stran zastoupených v parlamentu a roztříštěnosti stranického spektra (Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007: str. 55). Důkazem roztříštěnosti stranického spektra jsou získané mandáty (.pdf, str. 12–15) politických stran ve všech prvorepublikových parlamentních volbách.

V prvorepublikovém Československu se událo několik afér či skandálů spojených s politikou. Jednalo se např. o uhelnou aféru Jiřího Stříbrného, který coby ministr železnic nakupoval předražené uhlí pro státní dráhy od společnosti vedené jeho bratrem. Jiným skandálem byla lihová aféra, jejímž hlavním aktérem byl tehdejší předseda Senátu Karel Prášek. Prášek byl současně předsedou Družstva hospodářských lihovarů a správcem lihovarnického dispozičního fondu, z něhož zpronevěřil přibližně 30 mil. Kčs. Z této sumy přitom použil 3 mil. Kčs jako úplatek.

V průběhu První republiky docházelo opakovaně k pádům vlád, což dokládá např. počet vlád ustavených během prvorepublikového období. Počet vlád byl několikrát větší než voleb konaných v tomto období.

Tomáš G. Masaryk byl do funkce prezidenta vždy zvolen v prvním kole prezidentské volby. Poprvé k tomu došlo v jeho nepřítomnosti při ustavující schůzi Revolučního národního shromáždění v listopadu 1918, a to jednomyslně, aklamací 221 přítomných poslanců. V květnu 1920 získal Masaryk v prvním kole 284 z 411 odevzdaných hlasů a byl zvolen. Prezidentský mandát obhájil Masaryk v květnu 1927 díky 274 hlasům získaným v prvním kole prezidentské volby. O sedm let později hlasovalo pro Masaryka v prvním kole 327 zákonodárců, což znamenalo Masarykovo opětovné obhájení postu prezidenta (Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007: str. 62-63).

Česká republika je 13. na světě v exportu vůči HDP, ze zemí OECD je v podílu exportu na 7. místě. Figuruje tedy v horních příčkách žebříčků, proto hodnotíme výrok s jistou tolerancí jako pravdivý.

Podíl vývozu na hrubém domácím produktu v České republice činí cca 80 %.

Podle údajů Světové banky má Česká republika 13. nejvyšší podíl vývozu na hrubém domácím produktu ze sledovaných států.

Česká republika má však 7. nejvyšší podíl vývozu na hrubém domácím produktu v rámci 35 členských států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD.

Evropská komise opravdu zažalovala Českou republiku za nedodržování jednorázového programu přerozdělování žadatelů o azyl v EU.

Evropská komise na začátku ledna 2018 zažalovala Českou republiku, Polsko a Maďarsko u Soudního dvora Evropské unie z důvodu odmítnutí programu přerozdělování žadatelů o azyl z přetížených států v rámci EU. Konkrétně za nerespektování dohody, která byla na úrovni Rady přijata. Na každý stát je podána samostatná žaloba a budou řešeny ve zvláštním řízení.

První slyšení však neproběhne dříve než v září 2018 a žaloba do té doby může být stažena, pokud se záležitost mezi státy a Evropskou komisí vyřeší jiným způsobem.

Tato žaloba následuje prosincové vyjádření Evropské komise, kdy zhodnotila plnění programu tří států jako nedostatečný. Česká republika například nepřijala žádného žadatele o azyl od srpna 2016, a to i přes rozhodnutí Soudního dvora EU ze září 2017, kdy Soud potvrdil platnost programu přerozdělování a zamítl tak žalobu Maďarska a Slovenska, jež se ho snažili zvrátit.

Jiří Hynek je jedním ze zakladatelů strany Realisté a logicky tedy i jejím členem. Politickou příslušnost k Realistům má Jiří Hynek uvedenou i v seznamu všech platných prezidentských kandidátů, který byl zveřejněn Českým statistickým úřadem.

Jiří Hynek je také tajemníkem Realistů, který dle jejich stanov (.pdf, str. 3) skutečně podepisuje za stranu.

Hynek zároveň zastává vrcholnou funkci ve straně, neboť je členem sboru zakladatelů, což je dle již zmíněných stanov (.pdf, str. 4) nejvyšší orgán strany mezi kongresy. Sbor zakladatelů rozhoduje o všech záležitostech strany, jež nejsou vyhrazeny jinému orgánu. Vedle sboru zakladatelů jsou dalšími orgány strany na celostátní úrovni kongres, mentor, tajemník a sbor rozhodců.

Z údajů Českého statistického úřadu, zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny, je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů – za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu 2017 zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

• Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
• Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
• Realisté: Hnyková, Lank.
• KDU-ČSL: Junek.
• ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
• KSČM: Nohavová.
• TOP 09: Horáček, Skalický.
• Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.

Obě části výroku jsou uvedeny bez potřebného kontextu, který je pro takovou informaci klíčový. Počet zákonů neznají ani státní orgány a dle neoficiálních čísel je zákonů podstatně méně. Pokud jsou vzájemně v kolizi, existují pravidla pro jejich interpretaci a v mnohých případech i rozhodnutí soudu zabraňují nejistotě ve výkladu. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako zavádějící.

Předně v Česku momentálně neexistuje ani přesný počet, ani oficiální seznam účinných (tedy aktuálně využitelných), ba dokonce platných (přijatých a nezrušených) zákonů. Podle článku Spočítejme zákony. Ale jak?, který přetiskla Česká advokátní komora (autor nejspíše Miloš Šenkýř pro Lidové noviny, 2009), ministerstvo vnitra přiznává, že není schopno takový součet vytvořit. Svou statistiku však vede server Zákony pro lidi, který vytváří elektronickou knihovnu předpisů vydaných ve Sbírce zákonů. Podle ní byla čísla v roce 2017 taková:

Zákon je však jen jedním z typů právních předpisů a vzhledem k dostupným číslům je možné, že Hynek hovoří spíše o právních předpisech obecně – tedy nejen o zákonech (ústavních a běžných), ale i o nařízeních a vyhláškách (které však nemají sílu zákona). Právních předpisů je podle tohoto zdroje přes 9 tisíc – jde ovšem o platné, byť už třeba neúčinné zákony, nařízení a vyhlášky. Dodáváme znovu, že oficiální čísla neexistují a Hynek neupřesnil, zda myslí předpisy zákonné síly, platné či účinné zákony, nebo ještě jinou množinu.

Problematická je i druhá polovina tvrzení. V takovémto množství předpisů nepochybně bude docházet k neočekávaným kolizím. Nejen proto v teorii práva funguje několik univerzálních zásad, jež osvětlují, které ustanovení či předpis v konkrétním případě použít. Zjednodušeně jde o následující pravidla:

• právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly má přednost před normou obsaženou v předpisu nižší právní síly
• zvláštní úprava má přednost před normou obecnější
• později přijatý předpis se aplikuje před tím dříve přijatým

Takto lze vyřešit např. zdánlivou kolizi § 2218 občanského zákoníku (nájemné se platí měsíčně pozadu) a § 2251 téhož zákona (nájemné bytu se platí na měsíc dopředu).

Kromě toho mnohé spory řeší judikatura soudu, kam se případné kolize dostanou.

Otázkou je, co pak lze považovat za čistou kolizi – zákonných definic například může být vícero a aplikují se vždy pro ten předpis, kde jsou uvedeny. Mediálně známým případem z poslední doby je novela, podle níž nemusí být očkovány děti jdoucí do školky v pěti letech (bod. 10 novely) povinně, zatímco (podle jiného ustanovení) ty mladší jdoucí dobrovolně ano. Ministerstvo zdravotnictví však odmítá, že by si zákony „protiřečily“, šlo údajně o záměr.

Z těchto důvodů je merit obou částí Hynkova výroku pravdivý, nicméně problematika věci je značně složitější a takovou zkratku je v obou případech nutno doplnit vysvětlením kontextu – proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

Hynek v rámci svých veřejných vystoupení popsal, že by veto využíval u zákonů „proti lidem“, přímo o bezpečnosti se však nezmiňuje. Jeho vymezení ovšem nejsou nikterak striktní, navíc nelze vyloučit, že popisuje postoj z některé diskuze či komentáře, který není dostupný. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

K plánu používání práva prezidentského veta se Jiří Hynek vyjádřil mimo jiné v listopadu 2017 pro ČTK. Tam přislíbil vetovat „hloupé zákony a právní normy, které jdou proti lidem“, a také vždy své důvody k využití práva veta zveřejnit. O právu veta se také píše na oficiálních stránkách Hynkovy kandidatury (sekce „Co chci“, bod 3.): „Budu vetovat zákony, které šikanují poctivé občany. Stát musí být pro lidi, ne proti nim.” Své preference pro případy, kdy by použil právo veta, udává jako „škodlivé zákony“, konkrétně zmiňuje inkluzi nebo veterinární zákon. Dále jako příklad uvedl zákony, které jdou proti přání většiny českých občanů. To jsou dle jeho osobního názoru především zákony, které zavádí přílišné regulace (ani to ale není blíže specifikováno).

Jiří Hynek se v žádném ze svých vyjádření o právu veta nezmiňuje konkrétně o bezpečnosti. Například ale uvádí (11:49), že by považoval bezpečnost za nejdůležitější aspekt svých prezidentských povinností, proto by se dalo předpokládat, že se bude promítat do využití prezidentského práva veta k zákonům, které by ji případně mohly ohrozit.