Josef Středula

Redaktorka ČT se Josefa Středuly v rozhovoru ptala na činnost spolku Společně pro lidi, jenž Středulovi pomáhal se sběrem podpisů a financí na prezidentskou kandidaturu. Předsedou spolku je Miroslav Sklenář, jenž Středulovi až do listopadu vedl kampaň. Ten je taktéž členem představenstva spolku Přátelé Miloše Zemana, který stál za podporou Zemanovy kandidatury na Hrad v roce 2018.

Dotaz redaktorky tak mířil na to, zda odborový předák nevidí mezi těmito spolky paralelu a potenciál pro střet zájmů. Podle ní bývá Zeman kritizován za to, že se obklopoval lidmi, kteří za pomoc s kampaní chtěli přes prezidentský úřad prosadit své zájmy. Josefa Středuly se proto ptala, jestli tento scénář může vyloučit. Ten se však bránil tím, že inspirací pro vznik Společně pro lidi byla spíše iniciativa dalšího prezidentského kandidáta Petra Pavla, jenž stál před svou kandidaturou za vznikem iniciativy Spolu silnější. Středula tak naznačuje, že i za Petrem Pavlem stál subjekt, jenž mu měl pomáhat s kampaní.

Abychom mohli výrok zhodnotit, zaměříme se na činnost spolků spojených se Středulou a Pavlem. Porovnáme, do jaké míry se subjekty podílely na materiální podpoře kandidátů a jaká je hlavní náplň jejich činnosti.

Iniciativa Petra Pavla

Petr Pavel na jaře roku 2020 skutečně založil iniciativu Spolu silnější. Učinil tak dlouho před svou kandidaturou, protože tu oficiálně oznámil až 6. září letošního roku. Prezentovaným cílem spolku bylo vybírat finance na dobročinné projekty, nikoliv pro prezidentského kandidáta. „Nejprve jsme spustili sbírku, která pomáhala lidem v první linii boje s epidemií a těm, na které krize dopadá nejhůře. Později jsme s experty dali dohromady doporučení pro lepší zvládání krizí. Teď usilujeme o důkladnou revizi krizového řízení naší země. Jdeme příkladem v aktivním občanství a dobrovolnictví,“ píše se na webu spolku, který se chlubí celou řadou veřejných aktivit. Web nicméně zahrnuje odkazy na volební web Petra Pavla a sám Pavel je často ústřední postavou prezentovaných aktivit, ačkoli již v roce 2020 popřel, že by iniciativa sloužila k jeho vstupu do politiky.

Spolu silnější vzniklo ze spolku Pro bezpečnou budoucnost, z. s. Mezi jeho cíle patří například „zvyšování povědomí široké veřejnosti o bezpečnostních a zahraničních otázkách“ či „podpora aktivního občanství, vlády práva, právního řádu a mezinárodních závazků“. Tento spolek lze dohledat mezi dárci na transparentním účtu Petra Pavla. Za dobu existence tohoto účtu přispěl spolek částkou 1 648 Kč, přičemž se zjevně jednalo o zpětné proplacení chybně zadaného nákupu kartou. Jiné transakce od spolku Pro bezpečnější budoucnost na účtu Petra Pavla nejsou, stejně tak ani platby od jediného v obchodním rejstříku uvedeného představitele spolku Radka Hokovského. Nedohledali jsme ani finanční dary od členů (.pdf, str. 16) expertního týmu iniciativy Spolu silnější.

Spolek podporující Josefa Středulu

Jak uvádíme výše, prezidentskou kandidaturu Josefa Středuly materiálně i finančně podporuje spolek Společně pro lidi. „Spolek je dobrovolným, nevládním, neziskovým svazkem občanů, v němž se spolčili osoby především za účelem podpory kandidátů na veřejné funkce a jiných společensky činných osob, popularizace společenských věd, kultury a vzdělávání a k poskytování obecně prospěšné činnosti v oblasti společenského života,“ stojí v popisu účelu iniciativy. Spolek k 7. prosinci přispěl na Středulův transparentní účet 445 tisíc Kč (k datu rozhovoru 245 tisíc Kč). Ve veřejně dostupných zdrojích jsme nedohledali jiné aktivity spolku Společně pro lidi než podporu kandidatury Josefa Středuly.

Závěr

Josef Středula tedy správně uvádí, že spolek Pro bezpečnou budoucnost, respektive jeho iniciativa Spolu silnější, vznikl již dlouho před oficiálním oznámením kandidatury Petra Pavla. V rámci těchto organizací také proběhla celá řada aktivit, kterých se účastnil Petr Pavel. Josef Středula také svým výrokem, kterým reaguje na dotaz stran možného střetu zájmů v důsledku financování kampaně, naznačuje, že „Pavlův“ spolek je svou podstatou srovnatelný s „jeho“ spolkem Společně pro lidi. Mezi oběma spolky je nicméně rozdíl v tom, jakým způsobem oba kandidáty podporují. Zatímco Středulův spolek přímo financuje jeho prezidentskou kampaň, spolek a iniciativa Petra Pavla jsou – alespoň co se týče financí – od Pavlovy kampaně oddělené.

Doplňme, že nehodnotíme skutečný účel založení spolku a iniciativy podporujících Petra Pavla či to, do jaké míry jejich aktivity v důsledku sloužily ke zviditelnění budoucího kandidáta. Josef Středula ovšem v reakci na dotaz směřující k financování své kampaně naznačuje, že jeho využití spolku je podobné jako v případě Petra Pavla. Jelikož právě v tomto aspektu se oba spolky zásadně liší, hodnotíme Středulův výrok jako zavádějící.

Josef Středula obhajuje stávající nastavení systému navyšování důchodů a poukazuje na to, že se objevují „náměty, že by se to valorizační schéma mělo snižovat“. Zmiňuje také, že bychom měli být rádi, že minulá vláda Andreje Babiše odsouhlasila automatickou valorizaci důchodů. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, jestli Babišova vláda skutečně nějakým způsobem schválila tento mechanismus.

Automatická valorizace důchodů je stanovena zákonem o důchodovém pojištění, který je v České republice platný s určitými úpravami již od roku 1995. Pojem valorizace důchodů značí princip, s jehož pomocí stát kompenzuje negativní dopad inflace na důchody a sociální dávky. Podle zákona se důchody zvyšují v závislosti „na růstu indexu spotřebitelských cen“ (inflace) a „na růstu mezd“. Toto zvyšování se přitom vztahuje k oběma složkám důchodu, tedy jak k základní, tak i k procentní (neboli zásluhové) výměře.

Základní výměry důchodů se navyšují vždy na začátku roku tak, aby jejich výše odpovídala určitému procentu průměrné mzdy. Od roku 2012 se jednalo o 9 % (.pdf, str. 21). V březnu 2018 předložila první vláda Andreje Babiše ve Sněmovně novelu zákona o důchodovém pojištění, v rámci níž navrhla změnit původních 9 % na 10 % (.pdf, str. 3). Díky této novelizaci tak nakonec došlo od roku 2019 ke zvýšení základní části důchodu právě na 10 % průměrné mzdy.

Procentní výměra důchodů se v praxi vypočítává sečtením míry inflace (růstem cen) a poloviny růstu reálných mezd. Výpočet růstu cen se přitom odvíjí buď od indexů spotřebitelských cen domácností obecně, nebo od indexů spotřebitelských cen přímo domácností důchodců. Podle zákona se použije ten růst cen, který je vyšší. Doplňme, že životní náklady domácností důchodců zahrnula do výpočtu vláda Bohuslava Sobotky v roce 2017 (.pdf).

K valorizaci procentní výměry důchodů dochází vždy na začátku roku, v průběhu roku musí nicméně podle zákona automaticky dojít k další, mimořádné valorizaci, pokud ve sledovaném období „dosáhl růst cen aspoň 5 %“. Upřesněme, že i když se jedná o automatickou valorizaci, stanovuje z čistě formálního hlediska i toto zvýšení důchodů vláda prostřednictvím nařízení, které musí nejdříve schválit (.pdf).

Vláda může do růstu penzí zasahovat i ze svého uvážení nad rámec zákonného zvyšování. K mimořádnému zvyšování důchodů došlo v období vlády Andreje Babiše několikrát. Poprvé v roce 2018, kdy se zvýšil průměrný starobní důchod pro následující rok nad rámec valorizace o 300 Kč, a to právě díky výše zmiňovanému navýšení základní části důchodu z 9 %na 10 % průměrné mzdy. Zároveň se tehdy procentní výměry u občanů starších 85 let zvýšily o 1 000 Kč, u lidí starších 100 let dokonce o 2 000 Kč. Podruhé bylo o navýšení nad rámec zákonem dané valorizace rozhodnuto v roce 2019, kdy se jednalo o navýšení o dodatečnou částku 151 Kč. V roce 2021 byl schválen návrh, podle něhož se k částce zvýšení procentní výměry důchodu v roce 2022 přičetla navíc částka 300 Kč.

V březnu 2018 předložila tehdy ještě první vláda Andreje Babiše ve Sněmovně novelu zákona o důchodovém pojištění, v níž navrhla změnit výpočet základní části důchodů. V době, kdy poslanci novelu schvalovali, už vládl druhý kabinet Andreje Babiše, tedy doslova „minulá vláda“. Pro návrh hlasovali vládní i opoziční poslanci. Díky této novelizaci se základní složka důchodů od roku 2019 vždy na začátku roku automaticky zvyšuje tak, aby její výše odpovídala 10 % průměrné mzdy namísto původních 9 %.

Josef Středula tedy správně uvádí, že minulá vláda, respektive vládní poslanci v době Babišovy druhé vlády, kromě zvýšení základní výměry o procentní bod také potvrdila stávající systém automatické valorizace důchodů. Lze tedy říct, že automatickou valorizaci důchodů vláda „odsouhlasila“. Josef Středula ale opomněl zmínit, že systém automatické valorizace penzí fungoval již dříve, a svým vyjádřením tak vyvolává nepravdivý závěr, že minulá vláda stojí za zavedením samotného systému automatické valorizace, nejen za jejím faktickým potvrzením (odsouhlasením). Z toho důvodu hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Předně uveďme, že o tom, že český zaměstnanec odpracuje o 11 let více než německý, mluvil Josef Středula například už v roce 2019. Jako zdroj tehdy zmiňoval analýzu (.pdf) Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), které od roku 2014 předsedá. Autoři dokumentu (.pdf, str. 55–56) se při vlastních výpočtech odkazují na data Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) či data Eurostatu za roky 2015 a 2017.

Podle posledních dostupných dat OECD z roku 2021, odpracuje německý zaměstnanec průměrně 1 306 hodin ročně, zatímco v Česku stráví zaměstnanec v práci ročně 1 722 hodin, tj. o 416 hodin více. Český zaměstnanec tedy pracuje zhruba o třetinu delší dobu než ten německý (přesněji o 31,9 %). Pokud by tedy německý zaměstnanec pracoval 40 let, na českého pracovníka by po přepočtu připadalo o 12,74 let více. Podobný výsledek bychom získali, i kdybychom vycházeli z dat OECD za rok 2017 či z dat pro všechny zaměstnané osoby, tedy nejen zaměstnance, ale i osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ).

Doplňme, že srovnání jednotlivých zemí na základě výše uvedených dat je do určité míry problematické, protože podle OECD tato statistika slouží především ke sledování trendů v čase. OECD uvádí, že není vhodná pro porovnání počtu odpracovaných hodin za daný rok kvůli odlišnostem zdrojů a rozdílnosti způsobů výpočtu v jednotlivých zemích. Rozdílnou metodiku používá i Česko a Německo (.pdf, str. 3–4, 6). Do jaké míry má tento fakt vliv na rozdílnost výsledků, nejsme schopni zcela přesně určit. Podle OECD však v případě metodiky, kterou používá ČR, mohou být ve srovnání s tou německou podhodnoceny počty hodin neodpracované kvůli nemoci, pracovním úrazům či mateřské dovolené (.pdf, str. 6). Výsledné číslo ovlivňuje i řada dalších faktorů, např. způsob sběru dat o práci přesčas či ve standardní pracovní době.

Evropský statistický úřad, který u jednotlivých zemí používá jednotnou metodiku, podobné celoroční srovnání jako OECD nenabízí. K dispozici jsou v rámci Eurostatu jen statistiky popisující průměrný týdenní počet hodin, které skutečně zaměstnanci (v hlavním zaměstnání) odpracují. Podle něj čeští zaměstnanci v roce 2021 za týden v průměru odpracovali 37,8 hodiny, u německých zaměstnanců to bylo 34 hodin. V případě Česka tak byl počet hodin o 11 % vyšší než v Německu. Totéž procento získáme i výpočtem nad daty za rok 2019, tedy ještě v době před pandemií covidu-19.

Pokud bychom tedy vycházeli z dat OECD, čeští zaměstnanci za rok odpracují přibližně o třetinu delší dobu než ti němečtí a za 40 let pracovního života odpracují o 12,7 let více. Josef Středula tedy správně (byť nepřesně) poukazuje na rozdíl v datech OECD pro Česko a Německo. Zároveň ale opomíjí problematické aspekty této datové sady. OECD uvádí různá omezení u dat pro jednotlivé státy a poukazuje na to, že metoda sběru dat pro Česko a Německo je do značné míry odlišná. Přímo na webu OECD vedle tabulky se statistikou odpracovaných hodin je totiž uvedeno, že data by neměla sloužit k mezinárodnímu srovnání. Vzhledem k tomu, že Josef Středula bez uvedení těchto limitací dovozuje z dat obecné závěry, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.