Leoš Heger

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo dohledat zmíněnou 20 let starou mediální vlnu, která by popisovala jako problém zdravotnictví přebytek lékařů. Že se tyto případné obavy ukázaly jako liché, dokládá i samotná diskuze ministra zdravotnictví a jeho předchůdce o tom, že České republice lékaři ve skutečnosti chybí.

Před zhruba 20 lety, v červnu 1995, se v České televizi střetli tehdejší předseda vlády Václav Klaus a zástupce Lékařského odborového klubu David Rath. Jako problém ve zdravotnictví (stejně tak v rámci pořadu padla slova Bohuslava Svobody - tehdejšího prezidenta ČLK a současného poslance ODS) byla diskutována zejména otázka výše platů lékařů.

Pokud se podíváme na vývoj počtu lékařů od roku 1993, tak zjistíme, že tento se průběžně snižuje. Data Českého statistického úřadu (resp. ÚZIS) ukazují pro rok 1993 údaj 333 obyvatel na 1 lékaře, před 20 lety (tj. v roce 1996) to bylo 322 a nejnovější data pro rok 2013 ukazují údaj 259. Toto samo o sobě nedokládá, zda lékařů bylo dostatek či dokonce přebytek.

Zda v daném období skutečně proběhla mediální vlna, která by popisovala obrovský nadbytek lékařů, se nám nepodařilo dohledat. Tuto skutečnost nereflektují ani programy 2 nejsilnějších stran z voleb 1996.

Je pravdou, že v posledních letech se média často při informování o situaci ve zdravotnictví zaměřují na možné předražení přístrojů, které jednotlivé nemocnice nakupují. Uvádíme pouze několik příkladů, kompletní výčet by přesáhl možnosti tohoto odůvodnění.

Jeden z nejznámějších případů se týká nákupu přístroje CyberKnife pro Fakultní nemocnici v Ostravě. Značnou pozornost této kauze dává rozměr, že v době, kdy byla tato akvizice pořízena, stál v čele nemocnice současný ministr zdravotnictví.

V roce 2014 informoval server Aktuálně.cz o tom, že Česká republika kvůli předraženým přístrojům má vracet do Bruselu 163,4 milionu korun. Problémy byly zjištěny v celkem 10 nemocnicích, z toho šlo např. o Fakultní nemocnice Hradec Králové (v minulosti ji řídil Leoš Heger), již výše zmíněná FN Ostrava, dále např. Motol a Nemocnice u sv. Anny v Brně.

Velkou pozornost přitáhla také kauza Krajské zdravotní, což je zdravotnický holding Ústeckého kraje a spadá pod něj 5 krajských nemocnic. Tento případ, kdy je několik osob obviněno mimo jiné z nákupu předražených přístrojů, je od září 2015 projednáván před soudem v Ústí nad Labem. Údajná škoda na tomto předražení dosáhla 82 milionů korun.

Zda skutečně došlo k předražení přístrojů, nehodnotíme. Bylo by třeba sledovat tržní cenu daných špičkových zdravotnických přístrojů v konkrétním čase pořízení. Pro doplnění uveďme, že cena přístrojů je téma také v okolních zemích, např. na Slovensku, kde v loňském roce proběhla tzv. kauza CT, kdy nemocnice v Piešťanech měla nakoupit předražený přístroj, což vedlo, v kombinaci s dalšími problémy ve slovenském zdravotnictví a diskutovanými vazbami, k pádu odpovědné ministryně.

Výrok Leoše Hegera hodnotíme s ohledem na různost zdravotnických modelů v různých zemích světa jako pravdivý.

Počty pojišťoven a obecně systém veřejného zdraovtnictví se odvíjí od několika základních modelů. Evropská tradice preferuje veřejné pojištění, jak jej např. známe z České republiky, tedy aby každý občan měl přístup ke zdravotní péči zajištěn. Např. u nás funguje aktuálně 7 zdravotních pojišťoven, v Maďarsku je to 1.

Naproti tomu existuje model USA, jehož základ vychází ze soukromého pojištění. Občan není automaticky pojištěn a je na jeho rozhodnutí, zda tak učiní. Není mu tedy automaticky garantována "bezplatná" zdravotní péče, v zemi tak fungují desítky privátních pojišťoven.

Podle statistik OECD z roku 2013 připadá na každý milion obyvatel České republiky 7,4 přístrojů magnetické rezonance. Mezi členskými státy OECD, které se zapojily do statistik, je tak na 22. místě z 31. Podprůměrně je na tom ČR i s přístroji CT. Na milion obyvatel připadá 15 přístrojů a je na 21. místě z 36 států. V žebříčku vlastnictví těchto přístrojů se tak ČR řadí zhruba do druhé třetiny ze všech států OECD.

Co se týče počtu výkonů, v případě magnetické rezonance je ČR na 14. místě z 26. U vyšetření CT na 17. místě z 26 zemí.

Přestože je nesporné, že technologický vývoj směřuje prudce dopředu, není pravdou, že by Česká republika zažívala propady v průměrné délce života, jak dokazují údaje Světové banky z roku 2013. Totéž říkají data Eurostatu (.xls, tabulka č. 1) a Světové zdravotnické organizace aktuální ke stejnému roku. Podobně hovoří i o něco aktuálnější data Českého statistického úřadu.

V porovnání se Slovenskem a Polskem je navíc průměrná délka života o něco vyšší, naopak srovnáme-li Česko s Německem a Rakouskem, tyto sousední státy jsou na tom lépe. Ani pokud bychom zohlednili výkyvy v rámci stoupajícího trendu, nelze hovořit o propadech, což činí výrok nepravdivým.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Heger korektně popisuje Babišovy dopisy vůči prezidentovi České lékařské komory.

Andrej Babiš napsal prezidentovi ČLK Kubkovi již 2 otevřené dopisy. První z 8. dubna obsahuje skutečně formulace o neefektivnosti v českém zdravotnictví. Babiš doslova píše (.pdf, str. 3-4):

" Zdravotní péče je v České republice poskytována bezesporu na velmi vysoké úrovni, ovšem řízení a organizace celého systému vykazují řadu nedostatků, které vedou k plýtvání a způsobují to, že peníze, jejichž množství bude vždy omezené, nejsou vynakládány efektivně."

V dalším dopise (.pdf) z 25. dubna pak Babiš používá ostrá vyjádření vůči Kubkovi (tomu vytýká "pohodlné žití si v socialistickém modelu z daní druhých") i českému zdravotnictví. K němu pak obecně píše:

"Hlavním problémem našeho veřejného zdravotnictví je neefektivita, plýtvání a korupce." Vyjádřil se také ke svým investicím do reprodukčních center. Toto vyjádření odpovídá Hegerovu popisu, píše o své investici, centrálních nákupech i efektivitě společnosti, která kliniky zastřešuje.

Je také pravdou, že Babiš pomíjí poměrně vysoké náklady pro jednotlivé pacienty. Na webu společnosti FutureLife (do které Babiš investoval) je dostupný přehled klinik, které pod ni spadají. Ty také mají zveřejněn ceník jednotlivých úkonů.

Např. pražská klinika Iscare (.pdf) provádí různé úkony v ceně řádu stokorun až desítek tisíc. Brněnská klinika Reprofit (.pdf) pak nabízí služby, které stojí klienty jednotky tisíc, ale také částku přesahující 100 tisíc korun. Co se týká plastické chirurgie, tak i tímto oborem se zabývají kliniky pod hlavičkou společnosti FutureLife. Například Gyncentrum nabízí drobné úkony v řádech jednotek tisíc korun, ale také operace za desítky tisíc (např. operace prsou či liposukce).

Je tedy zjevné, že Babiš ve svém dopise Kubkovi skutečně vyčítá neefektivitu systému veřejného zdravotnictví a jako příklad dobrého fungování nabízí kliniky, do nichž investoval. Je také pravdou, že pomíjí v otázce financování značné náklady, které vznikají pro pacienty v souvislosti s jednotlivými úkony. Ministr financí tedy srovnává systém veřejného zdravotního pojištění s vybraným medicínským segmentem a pomíjí významný faktor - tj. platby pacientů. Výrok Leoše Hegera tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen na základě dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky (ÚZIS) jako nepravdivý. Nárůst o 21 % odpovídá zvýšení jen u lékařů, Hegerův výrok ovšem padl v souvislosti s možným zvýšením platů v celém sektoru zdravotnictví a sám místopředseda TOP 09 svou odpověď pouze na lékaře nezúžil.

Nečasova vláda byla ustavena po volbách 2010 a vládla do července roku 2013. Jako výchozí údaj tedy bereme průměrný plat zdravotnického personálu v roce 2010 a jako koncový bod rok 2013.

2010 (.pdf) 2013 (.pdf)Nárůst v %Prům. plat zaměstnanců ve zdravotnictví27 733 Kč30 174 Kč 8,8 % Lékař/zubař50 235 Kč60 635 Kč 20,7 % Všeobecné sestry/Por. asistentky27 515 Kč28 706 Kč 4,3 %

V daném období (data ČSÚ) prožívala Česká republika 2 roky ekonomického poklesu a to konkrétně v letech 2012 a 2013. Část Hegerova výroku o krizi je tedy částečně pravdivá, byť ekonomická krize proběhla především v roce 2009, tedy ještě před jeho nástupem do funkce ministra zdravotnictví.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože průměrná mzda ve sledovaném období ve zdravotnictví vzrostla o necelých 9 procent.

Nespokojenost zdravotníků ve Velké Británii lze sledovat primárně v médiích. The Telegraph informoval o stávce doktorů za lepší platové, bezpečnostní a časové podmínky své práce, o problémech s platy doktorů však informoval již v roce 2012. O téže akci informoval i britský Independent. Stávce přecházely další protesty v říjnu 2015, motivovány stejnými pohnutkami, ani v listopadu pak téma nevyšumělo.

Co se týče financování britského zdravotnictví, lze jej vysledovat pomocí investic do tzv. National Health Service.

Ty se pro rok 2015/2016 opravdu navýšily v reálných číslech o 1,9 %. Výrok je tak pravdivý v obou svých částech.

Výrok Leoše Hegera potvrzují data Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS), podle kterého jen mezi lety 2010-2014 poklesly výdaje na zdravotnictví ze 7,3 na 7,0 % HDP. Tato čísla by potvrzovala Hegerem uváděný trend. Půl procenta HDP by podle hodnot roku 2014 dělalo přibližně 21 miliard korun.

Jiná data však uvádí statistika Světové banky. Ukazatel Výdaje na zdravotnictví jako procento HDP, který zahrnuje jak veřejné, tak soukromé výdaje, je v České republice od roku 2010 přibližně na zmíněné hodnotě 7,5 % HDP (poslední údaj je z roku 2014). Tento rozpor ukazuje, že se nejedná o tak "tvrdý" ukazatel, jak říká Heger. Výsledek záleží na konkrétní metodice, co je do výpočtu zahrnuto.

V roce 2009 výdaje dosáhly až 7,8 % HDP, předtím to bylo méně než 7 %. Oproti tomu v Německu se tento podíl pohybuje okolo 11 procent.

Pro další srovnání, na Slovensku jde do zdravotnictví 8 % HDP a v Polsku přibližně 6,5 procenta.

Euro Health Consumer Index každoročně vydává zprávu týkající se systémů zdravotnictví 35 evropských států. Report (.pdf) z roku 2015 pracuje s množstvím indikátorů pro oblasti: práva a informovanost pacientů, dostupnost péče a čekací lhůta, výsledky péče, nabídka služeb, prevence a farmaceutika. Zkoumaných oblastí je tak šest, nicméně se při vyvozování závěrů pracuje s modelem pěti (str. 63).

Každá z oblastí má počtem bodů z celkových 1000 přiřazenou relativní váhu (str. 64). ČR v roce 2015 získala celkový počet 760 bodů (str. 27) v následujícím rozložení:

kategorieskóre ČRmaximální počet bodů práva a informovanost pacientů96150dostupnost péče a čekací lhůta213225výsledky péče177250nabídka služeb125150prevence83125farmaceutika67100 celkový počet bodů7601000

Výsledný přehled jednotlivých indikátorů pro tyto oblasti umožňuje určit, zda byla ČR skutečně nadprůměrná. Vypočítali jsme proto průměrné skóre všech 35 zemí a srovnali výsledek s ČR, jak uvádíme ve druhé tabulce. Česká republika byla podprůměrná ne pouze v jednom, ale ve více kritériích. Nicméně vždy šlo o poměrně těsný výsledek a odchylka od průměru nebyla značná.

kategorieskóre ČRprůměr 35 zemí (zaokr.)výsledek ČR práva a informovanost pacientů96112 podprůměr dostupnost péče a čekací lhůta213153 nadprůměr výsledky péče177179 podprůměr nabídka služeb125102 nadprůměr prevence8388 podprůměr farmaceutika6764 nadprůměr

Dle zprávy za rok 2012 (.pdf, str. 10) skončila Česká republika v tomto žebříčku skutečně na patnáctém místě. Dle zprávy z 2015 se ČR umístila třináctá (str. 11).

Ačkoliv tedy výsledky nejsou tak excelentní jak Leoš Heger naznačuje, index vyznívá pro ČR příznivě a dílčí podprůměrné výsledky se od průměru liší jen nepatrně. Její výsledky ostatně vyzdvihuje i samotná zpráva. S touto drobnou výhradou je tedy Hegerovo vyjádření pravdivé.

Na určení tzn. prahu chudoby existuje druhů technik sběru dat a metodik(.pdf) - např. Eurostatu či OECD atd. Existují rovněž různá měřítka a v neposlední řadě i vnitrostátní individuálně určené hranice chudoby.

Dle srovnání Eurostatu, které k určení hranice ohrožení chudobou a sociálního vyloučení užívá několik subindikátorů (např. 60 % mediánu národního ekvivalizovaného disponibilního příjmu atd.) představoval podíl ohrožených chudobou v roce 2014 v České republice po zahrnutí sociálních transferů cca 15 % populace.

Dle Světové banky však v Česku v roce 2013 žilo v chudobě 9,7 % populace, což vzešlo ze vzorku obyvatel tázaných při průzkumu v domácnostech.

Klasickým indikátorem "bohatství" národní ekonomiky je tzv. Hrubý domácí produkt, tedy celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území. Pokud se podíváme na souhrnné statistiky hrubého domácího produktu dle ČSÚ od vzniku samostatné ČR, lze konstatovat, že až na krátké období hospodářské krize z let 2008 a 2009 "bohatství" ČR neustále roste.

S ohledem na skutečnost, že bývalý ministr zdravotnictví Heger ve svém výroku uvádí pouze odhad 20 % lidí ohrožených chudobou v ČR (doslova uvádí, že se pohybují někde na hranici chudoby), označujeme výrok i přes skutečnost, že data Eurostatu mluví o cca 15 %, za pravdivý s výhradou. Zbylou část výroku pak lze označit jako pravdivou.