Miloš Zeman

Ve výroku není jasně uvedeno, o jakém druhu znečištění je řeč. Tento výrok byl ale pronesen jako odpověď na otázku týkající se nakládání s plastovým odpadem.

Podle dat OWID z roku 2010 se na produkci plastových odpadků nejvíce podílí Čína (59 Mt ročně), Spojené státy (38 Mt), Německo (14 Mt) a Brazílie (12 Mt). Indie se v tomto žebříčku umístila na 15. místě (4,5 Mt). Tato data ale nereprezentují množství plastů, které ohrožují životní prostředí. Podle dat ze stejného zdroje se na plastovém odpadu, se kterým je neadekvátně naloženo, podílí nejvíce Čína (28 %), Indonésie (10 %), Filipíny (6 %) a Vietnam (6 %). Podíl USA na tomto odpadu je 0,86 %, Brazílie se podílí 1,48 % a Indie 1,88 %.

V souvislosti se znečišťováním životního prostředí se ovšem nejčastěji hovoří o emisích skleníkových plynů. Podle dat zveřejněných ve zprávě Evropské komise z roku 2019 se na celkové produkci emisí oxidu uhličitého, které v roce 2018 byly za celou planetu ve výši 37,89 Gt, nejvíce podílí Čína. V roce 2018 Čína vyprodukovala 11,26 Gt oxidu uhličitého. Na druhé pozici se umístily Spojené státy, jejichž emise oxidu uhličitého dosáhly 5,28 Gt, Indie je se svými 2,62 Gt třetí v pořadí. Čtvrté místo pak připadá Rusku (1,75 Gt). Brazílii, kterou ve svém výčtu „největších znečišťovatelů“ zmínil prezident Zeman, náleží 12. pozice (0,5 Gt). Emise vyprodukované všemi státy Evropské unie v roce 2018 dohromady dosáhly hodnoty 3,46 Gt. EU by se tedy v tomto srovnání zařadila hned za Čínu a USA. Podíl států Evropské unie na celkových emisích oxidu uhličitého činil v roce 2018 9,13 %. Pro srovnání, emise Číny tvořily 29,71 % celkových emisí, Spojeným státům připadá z celku 13,92 %.

Údaje ve výroku tak zhruba odpovídají dostupným informacím o emisích oxidu uhličitého produkovaných jednotlivými státy. Zasazení těchto informací do kontextu diskuse o nakládání s plastovým odpadem však není na místě. Divák by mohl oprávněně nabýt dojmu, že pořadí uváděné Zemanem se týká pořadí největších znečišťovatelů plasty. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Společnost Home Credit International a.s. (její mateřská společnost je Home Credit B.V., zde má majoritní podíl 91,12 % PPF N.V.) uzavřela 30. září 2019 s Univerzitou Karlovou smlouvu o spolupráci (.doc). V ní se společnost Home Credit International a.s. Karlově univerzitě zavazuje opakovaně poskytovat roční finanční příspěvek na realizaci spolupráce ve výši 500 000 Kč (bez daně) a Univerzita Karlova se zavazuje využít příspěvek pro účely financování spolupráce. Účinnost smlouvy měla skončit 30. září 2022, byla tedy sjednána na tři roky.

Výrazné kontroverze způsobila formulace (.doc, str. 3), že „strany se zavazují zdržet se všeho, co by mohlo poškodit dobré jméno a pověst stran nebo co by mohlo negativně ovlivnit jejich spolupráci“. Projekt Sinopsis (projekt Ústavu Dálného východu FF UK v Praze a AcaMedia z.ú.) se tudíž obával, zda nebude narušena jeho činnost, jelikož podnikatelské aktivity Home Creditu v Číně sleduje a kritizuje.

Kritizováno je také označení Home Credit International a.s. za „hlavního partnera Univerzity Karlovy“ v rámcové smlouvě o partnerství. Jednak z důvodu podnikatelské praxe Home Creditu, ale také z důvodu ročního příspěvku ve výši 500 000 Kč (bez daně). Ten byl považován kritiky smlouvy za neúměrně nízký. Jen pro srovnání: roční provozní rozpočet UK na rok 2019 je zhruba 11,4 miliardy Kč (.pdf), z toho tvoří přijaté příspěvky (dary) 4 miliony Kč.

Událost uzavření smlouvy, stejně jako následný vývoj, byly médii podrobně sledovány. Demonstrativně uvádíme např. Echo24, České noviny (ČTK), Novinky.cz, Reflex, Lidové noviny, Seznam Zprávy, Aktuálně.cz, iDnes, A2larm, Info.cz, Forum24, Parlamentní listy, Deník, Respekt a další média. Výraz „mediální bouře“ se tedy jeví jako příznačný.

Kromě mediálního pokrytí však uzavření smluv s Home Creditem kritizovala i celá řada akademiků. Vedle již zmíněného projektu Sinopsis zareagoval např. Jiří Přibáň, který rezignoval na své místo v Čestné radě absolventů. Smlouvy pak kritizovala i Filosofická fakulta, včetně jejího děkana i akademického senátu. Celou kauzu pak projednával i akademický senát univerzity.

Důležité je připomenout, že Home Credit International a.s. inicioval vypovězení smlouvy dříve než Univerzita Karlova. „Nechceme být nadále vtahováni do iracionálních debat o smyslu naší spolupráce, které oba subjekty poškozují ještě před tím, než spolupráce byla vůbec zahájena,“ napsal ČTK mluvčí Home Creditu Milan Tománek. Proto zástupci Home Creditu a Univerzity Karlovy 10. října sepsali dohodu o ukončení spolupráce (.docx).

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť společně s Univerzitou Karlovou „odpískal“ partnerskou smlouvu také samotný Home Credit. Celá záležitost navíc nebyla kritizována pouze novináři, ale také podstatnou částí akademické obce univerzity.

Prezident Miloš Zeman dne 24. října 2019 v TV Barrandov prohlásil (čas 6:27) následující: „Ať se pan Koudelka místo fiktivního honění ruských a čínských špionů zaměří na ekonomickou kriminalitu v České republice.“

Prezident tímto reagoval také na vystoupení ředitele Bezpečnostní informační služby Michala Koudelky v Poslanecké sněmovně ze dne 21. října 2019. Ten zde uvedl, že BIS a Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) loni odhalily a rozbily špionážní síť, kterou v Česku budovala ruská zpravodajská služba. Ruská ambasáda toto tvrzení popřela.

O ruském a čínském vlivu hovoří také výroční zpráva BIS z roku 2017. Zpráva hovoří o dvou kybernetických útocích na ministerstvo zahraničí (.pdf, str. 15-16), o „promořenosti“ ruské diplomatické mise lidmi s kontakty na zpravodajské služby (str. 6-8), ale také o dezinformačních webech (str. 7-8).

Mluvčí BIS se proti vyjádření Miloše Zemana ze dne 24. října 2019 ohradil s tím, že: „Boj proti korupci nepatří mezi zákonné působnosti BIS. Tuto problematiku řeší speciální složky Policie ČR.“

Postavení a působnost BIS určuje zákon č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách České republiky. Podle § 5 zabezpečuje BIS informace o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky. Podle oficiálních stránek BIS se významným ekonomickým zájmem rozumí zájem na funkčnosti systémů s plošným hospodářským dosahem a na optimální správě majetku, jehož ztráta by mohla ohrozit základní funkce státu. Důvodová zpráva k zákonu o zpravodajských službách hovoří o nutnosti „zpravodajsky odhalovat i snahy směřující proti mechanismům finančního a hospodářského fungování státu v případech, kdy jejich důsledky mohou poškodit zájmy České republiky“. Tyto ekonomické zájmy mohou být ovlivněny mimo jiné i nelegálními aktivitami, mezi než lze zařadit korupci, i když výslovně v zákoně ani na stránkách BIS uvedena není.

Nelze vyloučit, že by do působnosti BIS nemohl spadat i konkrétní případ korupce, který by výrazně ohrožoval ekonomické zájmy ČR. Obecně však boj proti ekonomické kriminalitě v působnosti BIS není. Tu vyšetřují specializované útvary Policie ČR, například Útvar odhalování korupce a finanční kriminality nebo Útvar pro odhalování organizovaného zločinu SKPV.

Německé jednotky vtrhly do Polska 1. září 1939, Rudá armáda až 17. září (DAVIES, Norman, 1982. God's playground: a history of Poland. str. 435–437). Prezident Zeman se tedy zmýlil v datu sovětské invaze o pouhé dva dny. Navíc přesnost svého výroku sám částečně relativizuje slovem „asi“.

Posoudit část výroku týkající se vztahu mezi sovětským útokem a polskou kapitulací je komplikovanější. Situace a průběh válečných operací v Polsku jsou důvodem, proč tuto část výroku posoudit jako nepravdivou. Během německé invaze byla převážná část polských sil dislokovaná v západní části země, kde do 17. září utrpěla těžké ztráty (DAVIES, Norman, 1982. God's playground: a history of Poland. str. 437–439). Oproti tomu bylo polským jednotkám nařízeno, že Rudé armádě mohou klást odpor pouze v případě, že na ně sama zaútočí (BISKUPSKI, M. B. B., 2000. The history of Poland. str. 102). Také rychlost a razance německého postupu před sovětským vpádem napoví, že by polská armáda brzy kapitulovala i bez útoku Rudé armády. Během prvního týdne ztratilo polské vrchní velení kontrolu nad bojištěm, a každá ze sedmi polských armád tak většinou bojovala bez vzájemné koordinace (BISKUPSKI, . B. B., 2000. The history of Poland. str. 101). Je třeba brát v potaz také načasování sovětského útoku. Ten přišel záměrně až v momentě, kdy byla většina polské armády zničena v bojích s Německem na západě země. Sovětské jednotky tak narážely na minimální odpor (Nolan, 2011 str. 4), a to navzdory pokusu polského velení o stažení zbývajících sil na východ země, kde měly svést s Wehrmachtem poslední bitvu. Rozkaz k tomu byl však vydán již 10. září.

Oproti předchozímu vysvětlení tvrdí R. C. Raack ve svém článku Stalin's Plans for World War II (str. 216–217), že podmínkou pro německý útok na Polsko byly předchozí smlouvy se SSSR zaručující sovětský útok z východu. V případě sovětské neangažovanosti v polském tažení mohlo prý mít Polsko ještě 17. září dostatečné kapacity k obraně po dalších několik měsíců. R. C. Raack dále argumentuje (str. 216–217) spojením se sousedními státy, přes které mohla Polsku proudit pomoc.

Raackovo tvrzení je však v kontrastu se silou polské armády i s rozkazem jejího velení z 10. září 1939, podle kterého mělo být polské vojsko staženo právě do východní části Polska. Jak také můžeme vidět na mapách, v době útoku Rudé armády byla většina polských sil obklíčena německými jednotkami, nebo se již vzdala.

Zdroj: Westpoint

Zdroj: Westpoint

Ve výroku prezidenta je problematickým pojmem „kapitulace polské armády“. K tomuto aktu ve smyslu článku 35 Haagské úmluvy z roku 1899 totiž vůbec nedošlo. Polská vláda kapitulaci nepodepsala, ale uprchla (str. 5) do Rumunska. Kapitulaci nepodepsal ani nejvyšší velitel polské armády Edward Rydz-Śmigły, který do Rumunska uprchl taktéž. Postupně se vzdaly jednotlivé bojující skupiny polské armády. Jednalo se ovšem o obklíčené jednotky kladoucí nezávisle na sobě poslední odpor, nikoli o kapitulaci polské armády jako celku (viz mapy). Posádka ve Varšavě kapitulovala 27. září, a to jako jedna z posledních, jak lze vyčíst ze druhé mapy. V té době byla již většina polské armády zničena (str. 4) německou, nikoli Rudou armádou.

Na kapitulaci varšavské posádky neměla Rudá armáda žádný vliv. Varšava byla totiž obléhána (str. 5) pouze německými jednotkami a Rudá armáda do boje o města nezasáhla. Posádka ve městě byla navíc jednou z posledních, která se vzdala.

Minimálně první část výroku je pravdivá, byť s drobnou odchylkou. Jak dlouho by byla polská armáda schopna se na východě země bránit v případě sovětské neangažovanosti, je otázka spíše alternativní historie, k jejímuž hodnocení se stavíme zdrženlivě. Je však zavádějící tvrdit, že polská armáda kapitulovala. Neučinili tak ani představitelé tehdejšího polského státu, ani jeho armády. Ve skutečnosti se totiž jednotlivé jednotky polské armády vzdávaly nezávisle na sobě. Ke kapitulaci polské armády ani státu jako celku nikdy nedošlo.

Městská část Praha 6 skutečně má ve svém dlouhodobém plánu (.pdf, str. 1) rekonstrukci náměstí Interbrigády, jehož součástí (video, čas 8:12 - 8:21) je výstavba podzemních garáží. Projektová kancelář VHE uveřejnila na svém webu studii hromadných garáží a parteru náměstí Interbrigády vytvořenou v prosinci 2006. Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář se k tématu vyjádřil v diskuzi pořadu Pro a proti (video, čas 8:30-9:30), která proběhla na konci roku 2017. Dle jeho slov měla být socha maršála Koněva v rámci rekonstrukce přesunuta na jiné místo v parku na náměstí Interbrigády. K otázce úplného odstranění sochy se v pořadu vyjádřil odmítavě, sochu maršála Koněva dokonce starosta Prahy 6 Kolář zamýšlel využívat jako učební pomůcku (video, čas 10:45).

O úplném odstranění sochy začala radnice Prahy 6 uvažovat v návaznosti na vandalské útoky. Velvyslanectví Ruské federace v České republice vyjádřilo názor, že vandalské útoky byly vyprovokovány výše zmíněným edukačním plánem městské části Prahy 6, v rámci kterého její vedení umístilo k pomníku „vysvětlující cedule". Vedení Prahy 6 se prozatím rozhodlo sochu zakrýt, aby ji ochránilo před dalšími útoky vandalů. O dalším postupu bude dle mluvčího radnice Prahy 6 Ondřeje Šrámka radnice jednat 12. září.

Domněnka prezidenta Zemana o plánu budování podzemních garáží v místě, kde socha maršála Koněva stojí, je tedy pravdivá, v rámci tohoto plánu se ale jednalo o pouhé přesunutí sochy na jiné místo. Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář se k výroku prezidenta Zemana a k celé kauze vyjádřil na svém facebookovém profilu: „Považuji za nepřijatelné, aby prezident republiky klamal veřejnost lživými informacemi o údajně připravovaných projektech podzemních garáží,..."

Podle čl. 67 Ústavy je vláda vrcholným orgánem veřejné moci a tvoří ji předseda vlády, místopředsedové a ministři. Kdo všechno může úkolovat ministry a mít tak přímý vliv na vládu?

Giovanni Sartori ve svém díle Srovnávací ústavní inženýrství (2001, str. 112) označuje postavení premiérů obdobná k českému předsedovi vlády jako první mezi rovnými. Premiér v tomto postavení přitom nemá vůči ministrům jednoznačnou autoritu.

Co se týče pravomocí českého předsedy vlády vůči ministrům či vládě samotné, tak podle čl. 77 odst. 1 Ústavy má premiér pravomoc organizovat činnost vlády, řídit její schůze, vystupovat jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Předseda vlády má pak i oprávnění, které vykonává dle své vůle. Řadí se sem například kontrasignace rozhodnutí prezidenta (tuto pravomoc může delegovat na své ministry) nebo podepisování zákonů. Též vykonává část pravomocí prezidenta podle čl. 66 Ústavy, pokud se úřad uvolní.

Vláda však rozhoduje jako sbor. V tomto sboru má pak předseda stejně silný hlas jako jakýkoli jiný ministr (Wintr, J.; Principy českého ústavního práva, str. 97). Určitou nadřazenost přisuzuje předsedovi vlády čl. 3 odst. 2 Jednacího řádu vlády, který říká, že předseda vlády může případně určit, který člen vlády získá mandát pro určité zasedání Rady EU, pouze však, pokud tento člen nemůže být určen dle předcházejících pravidel (obecně platí, že na zasedání Rady EU zastupuje Českou republiku ten ministr, který má projednávanou problematiku ve své gesci).

Kdo může jasně a přímo vytvářet povinnosti ministerstvům, je vláda jako celek. Jasně to vyplývá z § 28 odst. 1 kompetenčního zákona. Ten stanovuje, že činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky.

Premiér tedy nemá zákonnou možnost úkolovat jednotlivé ministry, přesto určitý faktický vliv na jejich činnost má. Dle čl. 74 Ústavy má totiž možnost bez jakéhokoliv zdůvodnění navrhnout odvolání ministra: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Prezident pak takové žádosti musí vyhovět.

Co se týče prezidenta, tak podle čl. 64 má prezident právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Jeho názor je v těchto chvílích nezávazný.

Obecně platí, že veškeré názory prezidenta jsou pro ministry pouze informativní. Ojedinělá výjimka vyplývá z postavení prezidenta jakožto vrchního velitele ozbrojených sil a s tím spojeným vztahem k ministrovi obrany. Jak píše např. Koudelka: „Ministr obrany je v oblasti aktů spadajících do vrchního velení nad ozbrojenými silami prezidentu republiky – vrchnímu veliteli – podřízen. Podřízenost ministra zde není absolutní, není podřízen ve věci vojenské správy, ale jen, pokud by byl činný v oblasti patřící do velitelské pravomoci prezidenta jako vrchního velitele.“

Obecně se tedy dá říci, že prezident ministry nemůže úkolovat. Tvrzení, že předseda vlády úkolovat ministry může, je pak zavádějící. Premiér má k tomu jen velmi omezené pravomoci (viz výše ohledně mandátu pro zasedání Rady EU) a jeho vliv je spíše nepřímý, vyplývající z možnosti ministra kdykoliv odvolat. Zákonnou možnost řídit činnost ministerstev, a tedy i úkolovat ministry, má pouze vláda jako celek.

Budova Lázeňského domu Hadí Lázně v Teplicích je od roku 1958 kulturní památkou a od roku 1992 spadá také do památkové zóny Teplice. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) však poslední den v úřadě budovu statutu kulturní památky zbavil. „Kulturní památku nelze nechat zbourat, nemovitost v městské památkové zóně lze nechat zbourat. To je zásadní rozdíl mezi ochranou formou kulturní památky a objektem v památkové zóně,“ uvedl ředitel ústecké pobočky Národního památkového ústavu Petr Hrubý.

Rozhodnutí je vnímáno jako problematické především proto, že odporuje jen o pár týdnů staršímu stanovisku Ministerstva kultury, podle kterého měly Hadí Lázně zůstat pod památkovou ochranou.

Spor o rekonstrukci Hadích Lázní se táhne již několik let. Podnikatel a investor Jaroslav Třešňák, který Hadí lázně vlastní od roku 2006, si nechal zpracovat několik návrhů možné přestavby objektu — žádný z nich však památkářům nevyhovoval. Mezi zásadní problémy patřilo podle vedoucího krajského odboru kultury a památkové péče Radka Spály například: „Bohužel bylo navrhnuto, že by se vnitřní konstrukce vybourala kvůli tomu, aby tam bylo vloženo celé jedno patro. Je potřeba operovat s tím, že ten klenební systém je nedílnou součástí té památky. Takže to patro je samozřejmě možné, ale musí se zachovat i ty vnitřní konstrukce…“

Již zákon o státní památkové péči stanoví, že podmínky pro schválení rekonstrukce „musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru“. Památkový úřad je tímto zákonem vázán.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Projekty předložené Jaroslavem Třešňákem by představovaly významný zásah do charakteru stavby, což je v rozporu s prezidentovým tvrzením, že by byl objekt rekonstruován do víceméně původní podoby. Navrhovaná rekonstrukce by znamenala vybourání vnitřní konstrukce stavby a vložení dodatečného patra.

Pro kontext můžeme uvést, že podobná situace nastala v Teplicích i v roce 2008, kdy byla zbourána zchátralá budova Městských lázní. Jaroslav Třešňák koupil objekt o rok dříve a Ministerstvo kultury na jeho žádost odebralo budově status kulturní památky. Demolice však začala ještě před tím, než došlo k jejímu oficiálnímu povolení.

Začněme hodnocení tím, že právo pojem sociální dávky nezná. V zákonech se mluví například o dávkách státní sociální podpory, o dávkách v systému pomoci v hmotné nouzi, dávkách nemocenského pojištění a podobně. Není tak jasné, jaké dávky vyplácené občanům státem má Miloš Zeman na mysli. V hodnocení vycházíme z toho, že prezident Zeman toto sousloví používá v souladu s jazykovým územ, tj. jako široké spektrum státem vyplácených dávek od přídavku na dítě po podporu v nezaměstnanosti.

Právě přídavky na dítě jsou jednou z dávek, jejíž vyplácení se odvíjí od životního minima. V zákoně č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře se uvádí, že nárok na tuto dávku vzniká, pokud „rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje součin částky životního minima rodiny a koeficientu 2,70“. Podobně je velikost životního minima důležitá i pro přiznání porodného.

Výše životního minima je důležitá i při posuzování toho, zda se jedinec nachází v tzv. hmotné nouzi. Podle zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi může takový člověk získat např. příspěvek na živobytí nebo doplatek na bydlení. Je však důležité zmínit, že životní minimum se pro zjištění nároku na dávky v hmotné nouzi využívá jen u některých skupin obyvatel. U jiných se pro tento účel pracuje s tzv. existenčním minimem. U těchto dávek pak životní (resp. existenční) minimum ovlivňuje i jejich vyplacenou výši. Například výše příspěvku na živobytí se, zjednodušeně řečeno, vypočte jako rozdíl mezi existenčním (resp. životním) minimem osoby a jejím příjmem.

Mimo to však existuje řada dávek, jejichž vyplácení s velikostí životního minima nesouvisí. Jedná se například o pohřebné, rodičovský příspěvek a podporu v nezaměstnanosti. Jak již bylo naznačeno výše, výplata některých dávek se neřídí výší životního minima, ale výší tzv. existenčního minima.

Pro závěrečné zhodnocení výroku je důležitý jeho kontext. Prezident Zeman řekl: „Nezaměňovat s minimální mzdou, protože od životního minima se odvíjejí přes různé koeficienty sociální dávky. A víte, že já řadu a řadu let zastávám názor, že ten, kdo odmítne nabízenou práci bez vážných, například zdravotních důvodů, nemá dostávat žádné sociální dávky, ani velké, ani malé, ale prostě žádné.“ Z toho vyplývá, že ve svém výroku Zeman hovoří o sociálních dávkách obecně. Ty se dle něj mají přes koeficienty odvíjet právě od životního minima. Toto tvrzení je však zavádějící. Již výše jsme poukázali na to, že se od životního minima, resp. jeho násobků, odvíjí nárok na přiznání jen malé části sociálních dávek. Další část dávek pak pro tento účel zohledňuje různé skupiny obyvatel s přihlédnutím k životnímu či existenčnímu minimu. Na druhou stranu zde máme velkou skupinu sociálních dávek, jejichž výše na životním minimu vůbec nezávisí.

Závěrem dodejme, že výše životního minima je stanovena nařízením vlády č. 409/2011 Sb. a pro jednotlivce činí v současné době 3410 Kč. Životní minimum domácnosti, která má více členů, lze vypočítat pomocí kalkulačky na webu Ministerstva práce a sociálních věcí.

Na konci 10. století na tehdy neosídlený jih Grónska připluli Vikingové, kteří zde sídlili do počátku 15. století, kdy máme o jejich osídlení poslední písemné zmínky. Během obývání ostrova zde byly stovky farem, byl chován dobytek a probíhal například obchod s mrožími kly. K počtu (.pdf, str. 140) farních kostelů existují dva hlavní písemné prameny ze 14. století, které byly porovnány s archeologickými nálezy. V Grónsku byla dvě osídlení a studie dochází k číslům 10–14 farních kostelů v osídlení Eystribyggð a 1–4 v Vestribyggð, celkem tedy mezi 11–18 farními kostely. Číslo 14 tedy nelze potvrdit, spadá nicméně do odhadovaného počtu.

Dále je pravda, že době vikingského osídlení v Grónsku skutečně odpovídá (.pdf, str. 9) období teplejšího klimatu, tzv. středověké klimatické optimum či středověká klimatická anomálie. Jelikož si období vikingského osídlení a teplejšího klimatu odpovídají, má se za to, že díky teplejšímu klimatu byly námořní cesty bezpečnější, což Vikingům umožnilo prozkoumání a osídlení Islandu, Grónska a dalších zemí. Do souvislosti s opětovným ochlazením je dáván i konec vikingského osídlení.

Neznamená to ale, že by celé Grónsko bylo skutečně zelenou zemí. CzechGlobe (.pdf, str. 9) uvádí, že teploty v té době byly vyšší, ale ne o více než 1–2 °C oproti tzv. malé době ledové (přibližně 1300–1850). Zároveň ale nebyly vyšší než průměr v 2. polovině 20. století a teploty na jihu Grónska tak odpovídaly přibližně teplotám dnešním. Tehdejší Grónsko se tak nijak radikálně nelišilo od Grónska dnešního. Grónský ledovec pokrývající většinu území je pak starý minimálně 400 000 let.

Proměnu ledové pokrývky Země ukazuje následující animace, na které je vidět, že se v posledním tisíciletí rozsah ledu měnil jen mírně při okrajích ledovce:

zdroj: Metrocosm, ZHAW

Zelenost ostrova samozřejmě evokuje jeho anglický název Greenland, ze staronorského Grœnland, přičemž původ tohoto jména je stále nevyřešenou otázkou a existuje k němu několik legend. Populární je především verze ze Ságy o Eriku Rudém, podle které Erik Rudý chtěl ostrov osídlit, a tak novou zemi vychvaloval a popisoval ji jako zelenou, aby nalákal další osadníky.

Stejně jako Erik Rudý, i prezident Zeman popisuje tehdejší Grónsko jako zelený ostrov. To je ale značně zavádějící tvrzení vzhledem k tomu, že většina ostrova byla pokryta ledovcem a zelené pastviny se nacházely pouze na malé části Grónska u pobřeží.

V minulosti prezident Zeman mnohokrát mluvil o sociálních dávkách pro ty, kteří práci odmítnou. Ve velkém množství případů zmínil pouze snižování těchto dávek nebo výslovně neprosazoval jejich zrušení. Tímto způsobem se vyjádřil například v letech 2015, 2016 a 2018.

V květnu roku 2015 mluvila hlava státu o nezaměstnanosti v Olomouckém kraji: „Já se domnívám, že jediné rozumné řešení tohoto problému je snížit tyto sociální dávky a tím tyto lidi motivovat, aby konečně začali pracovat.“

Při návštěvě Velešína v roce 2015 také řekl (čas 7:20), že: „je potřeba podpořit lidi, kteří shánějí práci, ale lidé, kteří chtějí dobrovolně žít na sociálních dávkách, by neměli podle mého mínění mít tyto dávky tak vysoké, aby se jim nechtělo pracovat“.

O pouhém snížení sociálních dávek pro nepracující se Zeman vyjádřil také při návštěvě obce Větrní v květnu 2015.

Při návštěvě Olomouckého kraje 20. května 2016 řekl (video 7:50): „Kdo odmítne nabízenou práci, by měl dostávat jen minimální sociální dávky.“

Minulý rok v říjnu prezident Zeman prohlásil (video 6:50) v televizi Barrandov, že „úměrné zvyšování minimální mzdy bych pro ty, kdo odmítnou nabízenou práci, volil redukci sociálních dávek“.

Za zmínku stojí i případy, kdy se vyjádřil v souladu s výrokem a to například v letech 2006 a 2016.

V roce 2006 (tehdy expremiér) Miloš Zeman prohlásil: „A už Zdeňku Škromachovi jsem radil, aby sociální dávky byly nahrazeny podporou veřejně prospěšných prací. Kdo by je nebyl ochoten vykonávat, a tak si vydělat, prostě by dávky nedostal.“

Při vánočním proslovu v roce 2016 prezident prohlásil (video 6:06): „Nechápu, když zde máme téměř 400 tisíc nezaměstnaných a 150 tisíc volných pracovních míst, proč bychom měli pomocí sociálních dávek podporovat i lidi, kteří odmítají nabízenou práci a vysmívají se těm, kdo každý den poctivě chodí do práce.“ Podobně se vyjádřil v listopadu téhož roku u příležitosti zahájení dne podnikatelů.

Prezident Zeman se skutečně několikrát vyjádřil pro úplné odepření sociálních dávek nepracujícím, dlouhodobě však převažují jeho vyjádření, ve kterých navrhuje v takových případech sociální dávky pouze zmenšit. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.